ECLI:CZ:NSS:2016:NAO.158.2016:10
sp. zn. Nao 158/2016 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: B. V., proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o
námitce podjatosti soudců Krajského soudu v Praze vznesené žalobcem,
takto:
Soudci Krajského soudu v Praze Mgr. Tomáš Kocourek, PhD., JUDr. Milan
Podhrázký, Ph.D., Olga Stránská a Mgr. Ing. Petr Šuránek nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 46 A 58/2016.
Odůvodnění:
[1] V žalobě ze dne 21. 6. 2016 podané ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
označil žalobce za žalovaného Krajský úřad Středočeského kraje s tím, že brojil proti rozhodnutí
„SU-Čáslav“ ze dne 27. 10. 2009, č. j. 21712/09-4776/2009-ob. Současně namítl podjatost senátů
43 A, 44 A, 45 A, 46 A, 47 A a 48 A krajského soudu. Upozorňoval na koordinovanou trestnou
činnost, tvrdil, že je ze strany krajského soudu arogantně napadán, a domníval se, že krajský soud
kryje jednání správního orgánu a další represe vůči jeho osobě.
[2] Soudci úseku správního soudnictví krajského soudu uvedení ve výroku tohoto usnesení
učinili v reakci na žalobcovo podání dne 27. 6. 2016 písemné prohlášení (založené na č. l. 2 spisu
krajského soudu), v němž uvedli, že ve vztahu k věci, účastníkům (či osobám zúčastněným
na řízení) a jejich zástupcům nejsou v poměru, pro který by mohl být dán důvod k pochybám
o jejich nepodjatosti. Sdělili, že veškeré osoby, které v dané věci vystupují, jsou jim známy toliko
z úředního styku, aniž by byl jejich vztah k nim jiný, než zcela neutrální.
[3] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti vznesená žalobcem není
důvodná.
[4] Podle §8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci
u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou
okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech. Podle §8 odst. 5 věty čtvrté s. ř. s. musí účastník řízení námitku
podjatosti zdůvodnit a uvést konkrétní skutečnosti, z nichž podjatost soudce dovozuje.
[5] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Příslušnost soudu
je tedy zásadně dána zákonem a postup, kterým je věc odnímána zákonnému (příslušnému)
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Za poměr k věci
se považuje přímý zájem soudce na projednávané věci, zejména zájem na jejím výsledku.
Vyloučen by byl také soudce, který by získal o věci poznatky jiným způsobem než dokazováním
při jednání. Pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům
– kromě vztahů příbuzenských a obdobných vztahů – mohou vzniknout i tehdy, je-li soudcův
vztah k účastníkům, případně zástupcům, přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
[6] Z výkladu citovaného ustanovení je zřejmé, že se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat
námitkou podjatosti v rozsahu směřujícím i proti soudcům krajského soudu, kteří se nepodílejí
na projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 46 A 58/2016. Soudnictví je totiž
pojmově spjato s rozhodováním konkrétních případů a nemá povahu akademického řešení
obecných právních otázek, které nemají význam pro účastníky řízení, a proto i uvedený základní
funkční princip nestrannosti je nutno vztahovat pouze ke konkrétní rozhodované věci. Účastník
řízení tedy může namítat podjatost pouze u toho soudce, který je povolán rozhodnout v jeho
věci. Při posuzování námitky podjatosti je nutno respektovat zásadu hospodárnosti řízení, která
v daném případě velí postupovat tak, aby podjatost jednotlivých soudců byla prověřována
jen potud, dokud se nenajde potřebný počet soudců, kteří jsou ve vztahu k věci nepodjatí a kteří
tedy ve věci mohou jednat a rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005 – 34; všechna zde uváděná rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz).
[7] Žalobce namítl podjatost senátů 43 A – 48 A krajského soudu. Podle rozvrhu práce
již byla jeho věc přidělena senátu 46 A, jehož členy byli v době, kdy žalobce řízení inicioval,
tito soudci: Mgr. Jan Čížek, Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D., JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D.,
Olga Stránská a Mgr. Ing. Petr Šuránek. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval
tím, zda je námitka podjatosti relevantní ve vztahu k těmto soudcům s výjimkou Mgr. Jana Čížka,
který na krajském soudu působil jako soudce dočasně přidělený pouze do 30. 6. 2016, a tudíž
se na projednávání a rozhodování žalobcovy věci podílet nebude. Teprve byla-li by námitka
shledána důvodnou a byli-li by všichni čtyři soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci,
přistoupil by Nejvyšší správní soud ke zkoumání podjatosti ostatních v úvahu připadajících
soudců krajského soudu, resp. k úvahám o nutné delegaci.
[8] Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní
vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost
vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti,
jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Jak se k této
otázce vyjádřil Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci
má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže
lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu,
zda s ohledem na okolnosti případu lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález
Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, dostupný z http://nalus.usoud.cz).
Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat
o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním
pochybnostem účastníků řízení vedou. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci však
může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům
nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené
povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).
[9] Žalobce ve své žalobě poukazoval na „další podvod SÚ-Čáslav“ a na to, že se jím tvrzená
koordinovaná trestná činnost děje za součinnosti či minimálně s požehnáním krajského soudu,
jakož i na to, že krajský soud nežádoucí jednání kryje. Vzhledem k tomu, že řízení
sp. zn. 46 A 58/2016 je před krajským soudem teprve v počátečním stádiu (spis krajského soudu
dosud obsahuje pouze žalobu, prohlášení soudců o jejich nepodjatosti a předkládací zprávu
pro Nejvyšší správní soud), lze na základě žalobcova podání dovodit, že žalobce spatřuje důvod
podjatosti v rozhodovací činnosti soudců senátu 46 A v minulých řízeních, přičemž se patrně
domnívá, že dřívější rozhodnutí soudců byla ve vztahu k němu nespravedlivá.
[10] Nejvyšší správní soud k takto uplatněné námitce konstatuje, že důvodem pro vyloučení
nemohou být okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech, byť by v těchto věcech byl sám žalobce neúspěšný (§8 odst. 1 věta
poslední s. ř. s.). Soudce může být vyloučen z rozhodování jen z objektivních
důvodů, nikoli pro subjektivní přesvědčení účastníka řízení o nespravedlivosti dřívějšího
rozhodnutí či nezákonného postupu soudu, které se projevuje polemikou s názory soudu a jejich
zpochybňováním. Zpochybňovat rozhodnutí soudu jistě lze; k tomu však slouží opravné
prostředky (jsou-li přípustné), nikoli námitka podjatosti (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. Nao 82/2015 – 58).
[11] Z tvrzení žalobce ani z obsahu krajského spisu nevyplývá, že by se výše jmenovaní soudci
podíleli na projednávání nebo rozhodování této věci ve správním nebo v předchozím soudním
řízení, přičemž předchozí soudní řízení (ve smyslu §8 odst. 1 věta druhá s. ř. s.) je třeba chápat
nikoli časově (tedy nikoli jako jakékoliv řízení před správním soudem, jehož byl žalobce
účastníkem a v němž se uvedený soudce podílel na rozhodování), nýbrž instančně
(srov. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 – 18,
publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS). Vyloučen by tak byl soudce, který by o téže věci rozhodoval
nejprve v řízení u krajského soudu a následně pak v řízení kasačním u Nejvyššího správního
soudu. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. Ze spisu krajského soudu rovněž
neplyne nic, co by nasvědčovalo tomu, že by členové dotčeného senátu měli k projednávané věci
nebo k procesním stranám jakýkoliv vztah, což ve svých písemných prohlášeních v rozhodné
době potvrdili i oni sami.
[12] Jelikož žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr
o podjatosti soudců senátu 46 A krajského soudu (ve složení podle aktuálního rozvrhu práce),
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že soudci tohoto senátu nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 46 A 58/2016. V důsledku toho odpadá nutnost
rozhodovat o delegaci nutné (§9 odst. 1 s. ř. s.), neboť nenastala situace, že by pro vyloučení
soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nebylo možno sestavit senát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu