ECLI:CZ:NSS:2009:NAO.42.2009:21
sp. zn. Nao 42/2009 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Gold Man
Sax, a. s., se sídlem Štěpánská 633/49, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Luďkem
Lisse, Ph.D. LL.M., advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 40, 170 00 Praha 7 - Holešovice
proti žalovaným: 1) České republice, jednající Městským soudem v Praze, 2) Městskému
soudu v Praze, a 3) předsedovi Městského soudu v Praze, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalovaných podle §79 a násl. soudního řádu správního, o návrhu na rozhodnutí
o vyloučení soudců Městského soudu v Praze z rozhodování ve věci vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 9 Ca 71/2009,
takto:
I. Soudci specializovaných senátů správního soudnictví Městského soudu v Praze j s o u
v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci.
II. Věc se přikazuje Krajskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobou proti nečinnosti podle ustanovení §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), podanou dne 12. 3. 2009
Městskému soudu v Praze se žalobkyně jako obchodní společnost domáhá promítnutí zápisu
této společnosti do obchodního rejstříku, když dovozuje, že je právnickou osobou vzniklou
ke dni 16. 1. 2009 na základě právní fikce podle ustanovení §200db odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“).
I když je žalobkyně toho názoru, že dle dikce ustanovení §79 s. ř. s. je třeba žalovat přímo
správní orgán, který má zvláštní procesní způsobilost, s odkazem na výkladovou nejednotnost
judikatury v otázce postavení správního orgánu, z hlediska procesní jistoty, označila za žalované
Českou republiku, jednající Městským soudem v Praze, Městský soud v Praze a rovněž předsedu
Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze předběžně posoudil podaný návrh z hlediska procesních předpisů
a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro postup podle ustanovení §8 odst. 3, věta třetí, s. ř. s.
V posuzovaném případě má Městský soud v Praze za to, že věc se podle označení
žalovaných týká předsedy Městského soudu v Praze, tudíž je dán důvod k předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí z důvodu uvedeného v ust. §8 odst. 3 s. ř. s., věty
třetí. Soudci Městského soudu v Praze jsou v zaměstnaneckém poměru k tomuto soudu
(druhému žalovanému) a žaloba se týká i předsedy Městského soudu v Praze (třetího
žalovaného), proto je městský soud toho názoru, že bez ohledu na posouzení vlastního obsahu
žaloby je pro postup soudu rozhodující žalobkyní zvolený rozsah pasivní legitimace, což zakládá
důvod aplikace ustanovení §8 odst. 3 s. ř. s.
Na základě výše uvedených důvodů Městský soud v Praze navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozhodl podle ust. §8 odst. 3 s. ř. s. a dále postupoval podle ust. §9 odst. 1 s. ř. s.
Ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 s. ř. s. vyzval Nejvyšší správní soud účastníky
k vyjádření, kterému z krajských soudů by měla být věc přikázána, v případě vyhovění návrhu
na delegaci.
K dotazu zdejšího soudu žalobkyně ve svém přípisu vyjádřila určitý podiv nad tím,
že za osobu vyloučenou z projednávání dané věci se považuje celý Městský soud v Praze (soudci
specializovaných senátů správního soudnictví) i jeho předseda. Podle žalobkyně by totiž vnitřní
myšlenkový aparát soudce měl být natolik nepředpojatý, aby byl schopen zvládat úrovně vyšších
zátěžových situací, než je rozhodnout objektivně a nestranně spor, jehož je účastníkem jiné
jeho oddělení. Žalobkyně závěrem uvedla, že v rámci snahy po urychlení řízení volí
„po rozhodnutí losem Krajský soud v Hradci Králové“.
Předseda Městského soudu v Praze k dotazu zdejšího soudu uvedl, že podle jeho názoru
by přikázání věci Krajskému soudu v Praze bylo vzhledem k adresám sídla žalobce i žalovaných
procesně nejhospodárnějším.
Nejvyšší správní soud posoudil rozsah námitky podjatosti a dospěl k závěru, že se netýká
Městského soudu v Praze, ale podle smyslu se vztahuje pouze na soudce specializovaných senátů
správního soudnictví uvedeného soudu.
Soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí podle ust. §8 odst. 3 s. ř. s.
takovou skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony,
které nesnesou odkladu. Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce
nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li
se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde-li o soudce
Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále též „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále též „Úmluva“), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý
a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva
v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní
psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům, atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat
toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli, tj. účastníkovi řízení, nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti,
které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým,
nikoliv nezaujatým vztahem k věci, případně účastníkům, disponuje.
Přitom platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno
nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek č. 6). Na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko
účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce
se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti
nemůže být postavena nikdy zcela najisto. Nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních
pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23).
Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu
nestrannosti soudce. Subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané
věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit
jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko,
1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).
V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudců, kteří jsou zaměstnanci
Městského soudu v Praze a v rámci správy tohoto soudu jsou ve vztahu
rovněž k jeho předsedovi.
Předseda krajského soudu je podle ust. §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o soudech a soudcích“), orgánem státní
správy soudů. Podle ust. §30 odst. 2 tohoto zákona předsedové krajských soudů vykonávají
kromě rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu a státní správu okresních soudů,
které patří do jeho obvodu, v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Z ustanovení §121 zákona
o soudech a soudcích plyne, že předseda krajského soudu vykonává státní správu soudu
v rozsahu stanoveném tímto zákonem; podle odstavce 5 citovaného ustanovení pak může
předseda krajského soudu při zachování vlastní odpovědnosti pověřit jednotlivými úkony státní
správy s jejich souhlasem předsedy senátu a ostatní soudce příslušného soudu.
Z ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že v obvodu hlavního
města Prahy působnost krajského soudu vykonává Městský soud v Praze a působnost okresních
soudů vykonávají obvodní soudy; tudíž lze výše uvedená ustanovení vztáhnout i na předsedu
Městského soudu v Praze.
V projednávané věci je zřejmé, že senát, který měl ve věci rozhodovat, vyjádřil objektivní
pochybnosti o nepodjatosti soudců specializovaných senátů správního soudnictví Městského
soudu v Praze, kteří jsou k tomuto soudu v zaměstnaneckém poměru, v důsledku
čehož jsou v rámci správy soudu rovněž v poměru k předsedovi tohoto soudu. Z podání vyplývá,
že žalovanými jsou jak Městský soud v Praze, tak i jeho předseda. Jelikož postavení soudců
ve vztahu k předsedovi soudu, u něhož sami působí, kdy takový předseda může v zákonem
stanovených případech vykonávat ve vztahu ke jmenovaným soudcům úkoly státní správy,
by mohlo zavdat objektivní pochybnost o nepodjatosti těchto soudců, a to tím spíše, že vyloučení
soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané
podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Nejvyšší správní soud dodává, že v případech, kdy žalovaným je Městský soud v Praze,
což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci rozhodnout, jsou všichni soudci
specializovaných senátů správního soudnictví vyloučeni pro možnou podjatost. V tomto ohledu
je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“, dle které nikdo nesmí
být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý
třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti a to i tehdy,
jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva,
C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v dané věci, kdy soudci postupovali
podle ustanovení §8 odst. 3 s. ř. s., byť se subjektivně necítí být podjatí ve vztahu k věci,
k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti,
neboť by rozhodovali o věci, v níž jsou žalovanými jak samotný soud, u něhož soudci působí,
tak i jeho předseda.
K námitce žalobkyně, že soudce by měl být natolik nepředpojatý, aby byl schopen
rozhodnout objektivně a nezávisle spor, jehož účastníkem je jiná část téhož soudu, Nejvyšší
správní soud upozorňuje, že soudci jsou profesionálové a subjektivně se v dané věci necítí být
podjatí. Nicméně je třeba mít na paměti i objektivní kategorii nestrannosti, tedy vnímat,
zda neexistují objektivní okolnosti, které by mohly vést k reálným pochybnostem o tom,
že soudce určitý vztah k věci má. Jelikož na straně žalované vystupuje mj. předseda městského
soudu, mohla by v daném případě vyvstat objektivní pochybnost, zda jsou soudci téhož soudu
skutečně nestranní. Aby byly jakékoli pochybnosti účastníků o nepodjatosti soudců Městského
soudu v Praze vyloučeny, Nejvyšší správní soud věc přikázal jinému než místně příslušnému
soudu.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že v dané věci je prioritní žalobkyní zvolený rozsah
pasivní legitimace s ohledem na skutečnost, že se jedná o žalobu na ochranu proti nečinnosti
ve smyslu ustanovení §79 a násl. s. ř. s. V takovém případě totiž rozsah pasivní žalobní
legitimace určuje sama žalobkyně, na rozdíl od žalob, kde je pasivní žalobní legitimace dána
přímo ze zákona.
Proto Nejvyšší správní soud o návrhu na rozhodnutí o vyloučení soudců specializovaných
senátů správního soudnictví Městského soudu v Praze rozhodl tak, jak je uvedeno v bodu
I. výroku.
Podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně
příslušného soudu nelze sestavit senát. Jedná se o tzv. delegaci nutnou, podmíněnou vyloučením
všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně
a místně příslušný projednat a rozhodnout.
Účastníci mají právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě
odstavce 2 též k důvodu přikázání (§9 odst. 3 s. ř. s.).
K vyjádřením účastníků řízení, kterému z krajských soudů by měla být věc přikázána,
bude-li vyhověno návrhu na delegaci, Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně navrhla
Krajský soud v Hradci Králové, zdejší soud se v souladu se zásadou procesní ekonomie přiklonil
k návrhu žalovaného. Přikázání věci Krajskému soudu v Praze bude totiž účastníkům nejméně
komplikovat dostupnost soudu a bude řešením procesně nejhospodárnějším.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byli vyloučeni všichni soudci specializovaných
senátů správního soudnictví Městského soudu v Praze a nelze tak sestavit senát, Nejvyšší správní
soud přikázal věc Krajskému soudu v Praze jako jinému než místně příslušnému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu