ECLI:CZ:NSS:2016:NAO.44.2016:28
sp. zn. Nao 44/2016 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1,
v řízení o námitce podjatosti vznesené žalobcem proti soudci Nejvyššího správního soudu
JUDr. Miloslavu Výbornému ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 10 As 21/2016,
takto:
Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Miloslav Výborný n en í v yl o u čen
z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn.
10 As 21/2016.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) uplatnil v řízení o kasační stížnosti vedeném
před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 10 As 21/2016 námitku podjatosti vůči soudci
JUDr. Miloslavu Výbornému. V úvodu námitky podjatosti stěžovatel uvedl svůj negativní
názor na JUDr. Výborného a jeho působení v politice. Dále poukázal na skutečnost,
že JUDr. Výborný, jakožto soudce Ústavního soudu, rozhodoval o jeho ústavní stížnosti (věc
sp. zn. IV. ÚS 3332/2010). Šlo o stěžovatelovu trestní věc, v níž byl mimo jiné vydán rozsudek
Okresního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 65/2009. Stěžovatel se nelichotivě vyjádřil o soudci
Mgr. Janu Šottovi, který se podílel na rozhodování v této trestní věci.
[2] Stěžovatel se označil za nepohodlného a civilizovaným a demokratickým zákonům
věrného reemigranta. Současně vyjádřil pochyby nad mentalitou a odbornými znalostmi
JUDr. Výborného, které dle jeho názoru odůvodňují jeho strach z tohoto soudce. Stěžovatel
Nejvyššímu správnímu soudu posléze zaslal podání, v němž popisoval odnětí svobody
ve věznicích na Pankráci a v Ruzyni a své výhrady proti trestnímu řízení, na něj navazujícím
věcem, a zejména soudci Mgr. Šottovi.
[3] JUDr. Miloslav Výborný, proti němuž námitka podjatosti směřuje, uvedl,
že k projednávané věci ani k osobě stěžovatele nemá žádný vztah.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil vznesenou námitku podjatosti a dospěl k závěru,
že JUDr. Miloslav Výborný není vyloučen z projednávání věci vedené pod sp. zn. 10 As 21/2016.
[5] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém usnesení ze dne 10. 2. 2016,
č. j. Nao 33/2016 - 26 (dostupné z www.nssoud.cz stejně jako další zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu), integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce.
Princip nestranného, nezávislého a spravedlivého rozhodování představuje základní pilíř
a předpoklad fungování soudní moci a všichni soudci jsou povinni jej ctít a naplňovat.
[6] Odrazem uvedeného principu je ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který uvádí, že [s]oudci jsou
vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo
v jeho rozhodování v jiných věcech.
[7] Důvodem vyloučení je tedy taková povaha subjektivního vztahu soudce k věci samé,
k účastníkům či jejich zástupcům, která je natolik objektivizovatelná, že lze důvodně pochybovat
o soudcově nepodjatosti. Při úvahách o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení
§8 s. ř. s. je nicméně nutno postupovat velmi obezřetně, neboť jde o výjimku z ústavní zásady,
podle které nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce
stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak jak zákon a na něj navazující
rozvrh práce určují osobu zákonného soudce (příslušného soudního oddělení, senátu), je tato
příslušnost zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána
soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vyloučit soudce z projednávání
a rozhodnutí přidělené věci lze proto jen výjimečně a ze závažných důvodů, které mu, alespoň
potenciálně, brání rozhodnout v souladu se zákonem, nezaujatě a spravedlivě.
[8] Problematikou podjatosti soudce se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Např. v nálezu
ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 (všechna zde zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná z http://nalus.usoud.cz), konstatoval, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci
má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti“ (srov. též nález ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94). V uvedeném nálezu
však zároveň uvedl, že „subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet
pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedou.“ Ústavní soud v tomto svém nálezu také poukázal na skutečnost,
že rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti
soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal
conviction of a particular judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno
v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate
doubt in this respect). V této souvislosti Ústavní soud citoval rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 22. 4. 1994, Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, stížnost č. 15651/89
(česky in: Výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu Xi/1997,
str. 20); a rozsudek téhož soudu ze dne 20. 5. 1998, Gautrin a další proti Francii, stížnost
č. 21257/93 (česky in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 4/1998)
[9] Z vyjádření soudce JUDr. Výborného nevyplývá, že by se v souzené věci za podjatého
považoval, neboť, jak uvádí, k projednávané věci ani ke stěžovateli žádný vztah nemá.
[10] Dle §8 odst. 1, věty druhé, s. ř. s., platí, že [v]yloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Předchozí
soudní řízení je třeba chápat nikoli časově, ale instančně (srov. L. Jemelka, M. Podhrázský,
P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek. Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2013. s. 61). Vyloučen je tak např. soudce, který by měl rozhodovat o kasační
stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jehož vydání se ten samý soudce účastnil
před krajským soudem.
[11] Ve vztahu k nynější věci nelze hovořit o tom, že by JUDr. Výborný rozhodoval o věci
u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Stěžovatel v dané souvislosti poukazoval
na skutečnost, že se JUDr. Výborný ve stěžovatelově věci u Ústavního soudu podílel na vydání
usnesení ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3332/10. Ve vztahu ke kasační stížnosti projednávané
u Nejvyššího správního soudu představuje zmíněné řízení u Ústavního soudu zcela jinou věc,
na kterou nedopadá §8 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.
[12] Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 3332/10 rozhodoval o stížnosti stěžovatele, který byl
shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění (dále jen „trestní zákon“), a trestného činu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Současně
mu byl udělen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu
na dobu dvou let a byla mu dále uložena povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 59 824,50
Kč. Nejvyšší správní soud v řízení pod sp. zn. 10 As 21/2016 rozhoduje o kasační stížnosti proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 10 A 5/2016 - 10, jímž byla odmítnuta
stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2015, č. j. 10/2015-160-SPR/7,
ve věci zamítnutí žádosti o vrácení řidičského oprávnění a vydání řidičského průkazu. Důvodem,
který vedl Městský soud v Praze k vydání napadeného usnesení, byla překážka litispendence,
jelikož zmíněný soud shledal, že se o téže věci již soudní řízení vede.
[13] Lze tak konstatovat, že Ústavní soud ve zmíněném usnesení posuzoval, zda v trestním
řízení nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zda byla zachována
stěžovatelova základní práva při jeho odsouzení pro trestné činy. Jde o zcela odlišnou věc od té,
kterou Nejvyšší správní soud projednává pod sp. zn. 10 As 21/2016, kde jde o otázku překážky
litispendence před městským soudem, před nímž se stěžovatel bránil postupu správních orgánů
ve vztahu k žádosti o vrácení řidičského oprávnění a vydání řidičského průkazu.
[14] Lze dále poukázat na §8 odst. 1, větu poslední, s. ř. s., dle níž [d]ůvodem k vyloučení soudce
nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných
věcech. Rozhodování JUDr. Výborného u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 3332/10 přitom
představuje rozhodování v jiné věci, než ve které stěžovatel podal námitku podjatosti. Takové
rozhodnutí nemůže zakládat důvod pro vyloučení soudce.
[15] Politická kariéra JUDr. Výborného rovněž nepředstavuje důvod jeho podjatosti.
Stěžovatel nepoukázal na žádnou souvislost mezi politickým působením JUDr. Výborného
a řízením před Nejvyšším správním soudem, v němž byla vznesena námitka podjatosti.
Ani Nejvyššímu správnímu soudu není žádná taková souvislost známa. V řízení o námitce
podjatosti tak nelze poukázat na žádnou okolnost spojenou s dřívějším politickým působením
JUDr. Výborného, která by představovala podklad pro jakoukoli pochybnost o jeho nepodjatosti.
[16] Samotné negativní subjektivní názory stěžovatele na dřívější politické působení soudce
důvod k pochybnostem o nepodjatosti takového soudce nezavdávají. Pro vyloučení soudce
z projednávání a rozhodnutí věci je podstatné, zda je dán soudcův ať již pozitivní či negativní
vztah k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, pro který by bylo možno pochybovat o jeho
nepodjatosti. Pro pochybnosti o nepodjatosti soudce musí existovat nějaké objektivní
skutečnosti, pouhý negativní názor účastníka řízení na soudce nepostačuje. To, že má účastník
jednostranně pozitivní či negativní náhled na soudce, který ale naopak k účastníku ani k věci
žádný vztah nemá, je z hlediska hodnocení podjatosti soudce irelevantní za situace, kdy účastník
nepoukáže na žádné skutečnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o nepodjatosti.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti nevybíravým způsobem vyjádřil své stanovisko, v němž
zpochybnil charakterové vlastnosti a odborné schopnosti JUDr. Výborného. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že důvodem pro vyloučení soudce nemůže být samotná skutečnost, že účastník
řízení na soudce z určitých důvodů nazírá negativním či pozitivním způsobem, pokud není
spojena s nějakou objektivně existující okolností, pro kterou by bylo možno o nepodjatosti
pochybovat. Stěžovatel na žádnou takovou okolnost ani v náznaku nepoukázal. Z negativního
(či pozitivního) náhledu účastníka na soudce totiž nelze automaticky vyvozovat, že samotný
soudce má k účastníkovi (či k zástupci nebo k věci) pozitivní či negativní vztah. V námitce
podjatosti se přitom stěžovatel omezil na vyjádření svého názoru na soudce, který má jeho věc
rozhodovat, nepoukázal však na žádnou skutečnost, která by odůvodňovala jakékoli pochybnosti
o nepodjatosti JUDr. Výborného.
[18] V dané souvislosti lze též poukázat na skutečnost, že soudce jako reprezentant veřejné
moci může být (a často také je) objektem i neoprávněné kritiky, současně je však třeba
přepokládat a požadovat od soudce vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u ostatních
občanů. Z tohoto důvodu judikatura dovodila, že samotná kritika soudce ze strany účastníka
nezakládá bez dalšího vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům,
a to ani tehdy, děje-li se tak formou žaloby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 (dostupný z www.nsoud.cz). Ostatně i Nejvyšší správní soud a Ústavní
soud již v minulosti zdůraznily ve vztahu k posuzování podjatosti skutečnost, že soudce často
bývá objektem i neoprávněné kritiky, což je běžnou součástí jeho práce. V nálezu Ústavního
soudu ze dne 3. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 105/01, či v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2013, č. j. Nao 42/2013 - 43, pak nebylo shledáno, že by kritika soudce ze strany účastníka
založila pochybnosti o nepodjatosti dotyčného soudce. V souladu se zmíněnou judikaturou zdejší
soud v nynější věci konstatuje, že kritika ze strany účastníků řízení je běžnou součástí práce
soudce, proto i nevybíravé hodnocení stěžovatele na adresu soudce JUDr. Výborného nemohlo
založit důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudce.
[19] Bez významu pro posouzení nynější námitky podjatosti je potom podání, v němž
stěžovatel popisoval odnětí svobody ve věznicích na Pankráci a v Ruzyni a své výhrady proti
trestnímu řízení, na něj navazujícím věcem, a zejména soudci Mgr. Šottovi. Důvodem je,
že námitka podjatosti směřuje proti JUDr. Výbornému, nikoli Mgr. Šottovi. Průběh odnětí
svobody stěžovatele či jeho trestního řízení taktéž nemá návaznost na řízení o kasační stížnosti
vedené pod sp. zn. 10 As 21/2016.
[20] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že soudce
Nejvyššího správního soudu JUDr. Miloslav Výborný není vyloučen z projednávání a rozhodnutí
věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 As 21/2016.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu