ECLI:CZ:NSS:2014:NAO.86.2014:15
sp. zn. Nao 86/2014 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci navrhovatele: JUDr. Jaroslav
Bureš, předseda soudu, Vrchní soud v Praze, se sídlem Nám. Hrdinů 1300/11, Praha 4,
proti kárně obviněné: JUDr. M. O., týkající se kárného řízení vedeného před Nejvyšším správním
soudem pod sp. zn. 13 Kss 2/2014, v řízení o oznámení důvodu podjatosti JUDr. Jakubem
Camrdou, předsedou kárného senátu,
takto:
Předseda kárného senátu Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného JUDr. Jakub
Camrda n en í v yl o u čen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 13 Kss 2/2014.
Odůvodnění:
V kárném řízení zahájeném navrhovatelem proti kárně obviněné soudkyni JUDr. M. O.
oznámil předseda kárného senátu JUDr. Jakub Camrda zjištěný důvod své podjatosti. O tom zpravil
předsedu Nejvyššího správního soudu postupem dle §8 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v návaznosti na §10 zákona č.
7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o řízení ve věcech soudců“).
Důvod své podjatosti JUDr. Jakub Camrda spatřoval v tom, že ho s kárně obviněnou
seznámil jeho kolega JUDr. Jan Passer na počátku společného pobytu na kurzu právnické
francouzštiny, který se konal ve dnech 15. až 19. 7. 2013 v Kroměříži. Dále uvedl, že byť se jednalo
o jeho první setkání s kárně obviněnou, záhy navázali neformální a přátelský vztah, který se projevil
nejen tykáním, ale i tím, že společně trávili během pobytu v Kroměříži i část volného času.
Dle JUDr. Jakuba Camrdy se po skončení kurzu s kárně obviněnou loučili jako přátelé, a ačkoli
se s ní od té doby nesetkal, nemá dle vlastního vyjádření důvodu pochybovat o tom, že se na jejich
přátelském vztahu nic nezměnilo.
Předseda Nejvyššího správního soudu, jemuž byl takto vymezený důvod podjatosti
oznámen, neshledal, že by bylo důvodu pochybovat o nepodjatosti JUDr. Jakuba Camrdy, a předal
spis k rozhodnutí o podjatosti jinému senátu Nejvyššího správního soudu postupem dle §8 odst. 3,
věty poslední, s. ř. s.
Ani navrhovatel ani kárně obviněná se nevyjádřili k důvodům podjatosti, které JUDr. Jakub
Camrda ve svém oznámení vymezil.
Podle §25 zákona o řízení ve věcech soudců nestanoví-li tento zákon jinak nebo
nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního
řádu. Zvláštní ustanovení §10 zákona o řízení ve věcech soudců však stanoví, že na vyloučení člena
senátu z projednávání a rozhodování věci se přiměřeně použije ustanovení zvláštního právního
předpisu; poznámka pod čarou 4c) odkazuje na §8 s. ř. s. Jakkoli poznámka pod čarou nemá sama
o sobě normativní, nýbrž jen výkladově podpůrnou povahu, nutno podle systematického
a doslovného výkladu dospět k závěru, že při rozhodování o vyloučení člena kárného senátu
se postupuje podle procesního předpisu, jímž se řídí Nejvyšší správní soud, tj. v souladu s informací
v poznámce pod čarou podle soudního řádu správního, a nikoli např. podle trestního řádu – jinak
by totiž nebylo třeba zvláštního odkazovacího ustanovení §10 zákona o řízení ve věcech soudců.
Dle §8 odst. 1 s. ř. s.: „Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo
v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto
příslušnost stanovil, je tato zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci
a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Podjatost soudce také zasahuje
do principu nezávislosti soudce. Soudce lze z projednávání a rozhodnutí přidělené věci vyloučit
pouze výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu
se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
V soudní judikatuře se objevuje rozlišování mezi subjektivní a objektivní stránkou
podjatosti. Subjektivní stránkou podjatosti se rozumí vnitřní psychický vztah soudce k předmětu
věci, účastníkům či jejich zástupcům, o němž může relativně přesně pojednat jen soudce sám.
Naopak pro objektivní stránku podjatosti je podstatná existence skutečností ve vnější realitě, které
dávají legitimní podklad pro pochybnosti o nepodjatosti soudce.
K významu těchto stránek podjatosti při rozhodování o tom, zda je soudce
vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 7. 2001,
sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaném jako N 98/23 SbNU 11, dostupném on-line
z http://nalus.usoud.cz, ve kterém uvedl, že „subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců
samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se však musí dít
výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru
soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru
skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení
subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům
řízení, ale o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.“
Ústavní soud v citovaném nálezu posuzoval podjatost soudců Okresního soudu
v Hodoníně, kteří prohlásili, že jednání tehdejšího stěžovatele před Ústavním soudem ovlivnilo
jejich postoje k věcem tohoto stěžovatele i jeho osobě natolik, že již nejsou schopni nestranného
rozhodování (tito soudci poukazovali na to, že daný stěžovatel ve vyjádření v tisku a televizi, jakož
i ve stížnostech předsedovi okresního soudu namítal neprofesionalitu daných soudců, propojenost
s politickými špičkami a policií, jakož i ovlivňování řízení a nemožnost domoci se práv). Ústavní
soud však dospěl k závěru, že vztah daných soudců z těchto důvodů nemohl dosáhnout takové
intenzity, aby objektivně způsobil jejich podjatost a že tito soudci byli schopni věc projednat
a rozhodnout.
Jakkoli jsou skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu zřetelně odlišné od popsané
věci před Ústavním soudem, Nejvyšší správní soud považuje za podstatnou pro nynější věc základní
myšlenku citovaného nálezu Ústavního soudu, totiž že i přes samotné prohlášení soudce,
v němž vyjádřil obavy o svou schopnost rozhodnout nestranně, nemusí být takový soudce nutně
vyloučen pro podjatost. Pro zhodnocení toho, zda je skutečně nezbytné ho z projednávání
a rozhodnutí věci vyloučit, je relevantní především objektivní úvaha, zda s ohledem na okolnosti
případu lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.
Nejvyšší správní soud se tak zaměřil na posouzení toho, zda jsou objektivní důvody
pochybovat o nepodjatosti JUDr. Jakuba Camrdy. Při tom se mohl opírat o svou judikaturu,
např. o usnesení ze dne 27. 8. 2013, č. j. Nao 41/2013 - 56 (dostupné z www.nssoud.cz), kde bylo
konstatováno: „Každý soudce v průběhu své soudcovské kariéry navazuje na svých pracovištích, odborných
konferencích a seminářích a při jiných příležitostech společenského života uvnitř soudcovského stavu standardní
kolegiální a profesní vztahy a jen některé z nich se vyvinou ve vztahy osobní. Krom toho, hloubka těchto vztahů
se v čase mění, některé se prohlubují, jiné – zejména po opuštění společného pracoviště – blednou. Každý soudce
profesionál při rozhodování musí být schopen tyto standardní profesní a kolegiální vztahy odstínit,
resp. jde o - zejména u soudců vyšších soudů, jež pravidelně přezkoumávají rozhodnutí svých kolegů na nižších
stupních soudní soustavy – natolik běžný fenomén, že si soudci profesionálové jejich existenci při rozhodování
ani nemusí uvědomovat.“ Vztah, který nepřekračoval standardní profesionální, resp. kolegiální známost
v rámci soudcovského stavu, pak nebyl shledán jako objektivní důvod pochybovat o nepodjatosti
rozhodujícího soudce.
Soudce je právní profesionál, jehož ústavní jakožto i mravní povinností je dbát o nezávislé
a nestranné rozhodování. S výkonem funkce soudce je proto nerozlučně spjat požadavek na to,
aby se soudce byl schopen oprostit od nepatřičných vnějších vlivů na jeho rozhodovací činnost.
Méně intenzivní vlivy na svou rozhodovací činnost tak musí být soudce být schopen odfiltrovat
s ohledem na nároky své profese. Pokud tedy intenzita rušivých vlivů nedosáhne určité kritické
úrovně, nemohou vzniknout legitimní pochybnosti o tom, že soudce není schopen dostát
požadavkům na nezávislé a nestranné rozhodnutí, které jsou na něj kladeny a kterých si musí být
vědom.
V nynějším případě z objektivního hlediska šlo právě o méně intenzivní vliv, od něhož
se soudce je schopen oprostit. Je zřejmé, že kontakt mezi JUDr. Jakubem Camrdou a kárně
obviněnou byl jednorázový, časově ohraničený právě trváním společného semináře kurzu právnické
francouzštiny, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že se od tohoto semináře zúčastnění nesetkali
či nekontaktovali. Takový kontakt pak nelze hodnotit jinak než jako běžnou kolegiální známost
mezi příslušníky soudcovského stavu, kterých lze za život navázat desítky. Ani skutečnost tykání
zde nehraje významnější roli, jelikož jde o pravidelný průvodní jev kolegiálních vztahů. S ohledem
na běžnou povahu navazování těchto kontaktů a jejich pravidelné omezení výhradně na místo
seminářů či společenských setkání lze očekávat, že nejde o intenzivní vliv na rozhodování soudce.
Nejde tak o vliv, který by soudce nebyl schopen potlačit.
Devátý senát Nejvyššího správního soudu tak neshledal, že by vyvstaly objektivní okolnosti,
které by zavdávaly důvod pochybovat o nepodjatosti JUDr. Jakuba Camrdy. Subjektivní
pochybnosti o své nepodjatosti, které JUDr. Jakub Camrda vyjádřil, nepramení z natolik závažných
okolností, od kterých by – soudce vědom si svých ústavních povinností – nebyl schopen
odhlédnout a rozhodovat zcela nestranně.
JUDr. Jakub Camrda proto s přihlédnutím ke shora uvedeným důvodům není
vyloučen z projednávání a rozhodnutí kárné věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 13 Kss 2/2014.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu