ECLI:CZ:US:2011:Pl.US.1.10.1
sp. zn. Pl. ÚS 1/10
Usnesení
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická rozhodlo o návrhu Městského soudu v Brně podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky původně označeném "na zrušení části ustanovení §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to slova ´§55,´ ve větě první citovaného ustanovení a ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů", nyní na vyslovení, že "ustanovení §40a věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010, ohledně slova "§55" a ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010 jsou v rozporu s ústavním pořádkem.", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu na zahájení řízení
1. Navrhovatel se svým návrhem ze dne 28. 12. 2009 (doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2010) domáhal zrušení části ustanovení §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to slova "§55," ve větě první citovaného ustanovení a ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. tzn. 37 C 208/2007 dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení případu použito, je ve shora označených částech, které zakotvují relativní neplatnost spotřebitelských smluv, v nesouladu s ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty a porušuje i závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv podle čl. 1 odst. 1, odst. 2, Ústavy, čl. 1 Listiny.
2. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele není podle navrhovatele slučitelná s podstatou a účelem této právní úpravy. Ochrana spotřebitele je projevem zásady ochrany slabší smluvní strany, která v soukromém právu koriguje uplatnění zásady autonomie vůle ve vztazích, kde slabší smluvní strana pravidelně není schopna si sama dostatečně zajistit a ošetřit své právní postavení. Spotřebitel je tím účastníkem právního vztahu, který zpravidla nedisponuje odpovídajícími znalostmi, schopnostmi či informacemi, jež jsou nezbytné pro to, aby mohl být dodavateli v právních vztazích rovným partnerem. Právě tato faktická nerovnost daná rozdílným ekonomickým a sociálním postavením a z ní vyplývající neschopnost spotřebitele dostatečně zajistit realizaci svých práv ve vztahu k dodavateli, je podle navrhovatele důvodem zvláštní právní úpravy ochrany spotřebitele v §55 a 56 ObčZ, která má charakter úpravy obecné a uplatňuje se ve všech smluvních vztazích mezi dodavateli a spotřebiteli. Obecná ochrana spotřebitele podle §55 a 56 ObčZ zakotvuje pravidla, jež mu poskytují základní právní ochranu směřující k vyvážení faktické nerovnosti. Cílem obecné ochrany spotřebitele podle §55 a 56 ObČZ je především zajistit, aby spotřebitelské smlouvy nezhoršovaly právní postavení spotřebitele, které mu přiznává zákon (§55 odst. 1 ObčZ), a aby vzájemná ujednání spotřebitelských smluv nebyla pro něj z právního hlediska značně nevýhodná (§56 ObčZ). Podle §55 odst. 1 ObčZ platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ustanovení §56 odst. 1 ObčZ dále stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
3. Navrhovatel zdůraznil, že má-li být obecná ochrana spotřebitele zakotvená v §55 a §56 ObčZ účinná, potom nemůže být vázána na jednání samotného spotřebitele, protože důvodem této úpravy je právě poznání, že spotřebitel není ve vztazích s dodavatelem pravidelně schopen svým vlastním jednáním své právní postavení dostatečně zabezpečit. Ujednání, která porušují "právní úpravu na ochranu spotřebitele", jsou však na základě napadené právní úpravy neplatná pouze relativně; taková ujednání se tedy považují za platná a spotřebitele zavazují v plném rozsahu, pokud se samotný spotřebitel jejich neplatnosti nedovolá. Dovolat se relativní neplatnosti však spotřebitel obvykle vůbec není schopen a po uplynutí promlčecí doby se relativní neplatnosti dovolat ani nemůže (resp. může se sice neplatnosti dovolat, leč k námitce dodavatele takový úkon pozbude své právní účinky a soud k němu nebude přihlížet). Navíc promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 ObčZ) a právo spotřebitele namítnout relativní neplatnost běží tedy ode dne následujícího po uzavření relativně neplatné smlouvy; práva dodavatele ze smlouvy se však promlčují ve lhůtě, která prakticky vždy počíná běžet později, protože jakékoli právo na plnění ze spotřebitelské smlouvy se stane splatným až následně v průběhu realizace smlouvy a promlčecí doba pro uplatnění takového práva pak běží až od data jeho splatnosti. Spotřebitel v době plnění smlouvy obvykle nemá sám důvod zjišťovat či posuzovat její platnost, v době, kdy jsou vůči němu uplatněna práva dodavatele, pak jíž ani nemá možnost případně zjištěnou neplatnost smlouvy namítnout.
4. Relativní neplatnost tedy podle navrhovatele působí, že právní úprava spotřebitelských smluv nevede v některých případech k ochraně spotřebitele, ale dokonce zhoršuje jeho právní postavení. Ujednání, které je v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy, je absolutně neplatné (§39 ObčZ). Naprostá většina skutkových podstat uvedených v demonstrativním výčtu v §56 odst. 3 ObčZ jako ujednání, která porušují ochranu spotřebitele podle odst. 1 citovaného ustanovení, je podle své povahy způsobilá být v konkrétním případě posouzena jako ujednání v rozporu s dobrými mravy. V právních vztazích mezi podnikateli i v právních vztazích mezi samotnými "nepodnikateli" jsou ujednání popsaná v §56 odst. 3 ObčZ v řadě případů nezákonná nebo nemravná a proto v souladu s ustanovením §39 ObčZ i absolutně neplatná. Ve spotřebitelských vztazích je vsak aplikace §39 ObčZ podle převažujícího názoru vyloučena, neboť ustanovení §55 a 56 ObčZ jsou vůči němu ustanoveními speciálními; platné právo tak neposkytuje větší ochranu spotřebiteli ve spotřebitelském vztahu, ale "nespotřebiteli či obchodníkovi".
5. Z těchto důvodů - podle navrhovatele - vyplývá, že právní úprava ochrany spotřebitele může vést k naplnění jejího účelu pouze tehdy, pokud je porušení zákonných zákazů obsažených v ustanovení §55 a §56 ObčZ spojeno s absolutní neplatností, tedy neplatností, která nastává ze zákona a není vázána na další jednání spotřebitele.
6. Uvedený závěr potvrzuje podle navrhovatele také právní úprava evropských směrnic na ochranu spotřebitele a jejich výklad Evropským soudním dvorem (dále též "ESD"). Relativní neplatnost jako důsledek porušení právní úpravy spotřebitelských smluv je v rozporu s komunitárním právem Evropské Unie. Právní úprava ochrany spotřebitele v §52 a násl. ObčZ transponuje do českého práva směrnice na ochranu spotřebitele, které jsou součástí komunitárního práva. Ochrana spotřebitele podle těchto směrnic přitom spojuje porušení předpisů na ochranu spotřebitele výhradně s takovým následkem, ke kterému se přihlíží ex officio a který nevyžaduje dovolání se neplatnosti spotřebitelem. Základní směrnice na ochranu spotřebitele 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje v ustanovení či. 6 odst. 1 po členských státech, aby zajistily, že nepřiměřené podmínky pro spotřebitele nejsou závazné; smlouva jako celek zůstává v platnosti, může-li existovat bez nepřiměřených podmínek. Náš zákonodárce přesto provedl čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS v ustanoveních §55 odst. 2 a §40a ObčZ zcela odlišným způsobem, neboť porušení předpisů o ochraně spotřebitele spojil pouze s relativní neplatností.
7. Transpozice provedená naším zákonodárcem je podle navrhovatele v nesouladu i s judikaturou ESD ke směrnici 93/13/EHS, která výslovně vyžaduje, aby orgán zkoumající nepřiměřenost podmínek ve spotřebitelských smlouvách měl právo k těmto nepřiměřenostem přihlížet ex officio. Navrhovatel poukázal na rozsudek ze dne 26. října 2006, Elisa Maria Mostaza Claro v. Centro Móvil Milénium SL, C-l68/05, body 25-29, kde ESD uvedl: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (s odkazem na rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C-240/98 až C-244/98, Recueil, s. 1-4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27). ESD na základě těchto zásad rozhodl, že možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v článku 6 směrnice, tedy "zabránit tomu, aby jednotlivý spotřebitel nebyl vázán zneužívající klauzulí, a k přispění ke splnění cíle stanoveného v jejím článku 7, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající k zabránění dalšího používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli". V rozsudku ESD ze dne 4. června 2009 (věc C-243/08, Pannon GSM Zrt v. Erzsébet Sustikné Gyorfi), soud jednoznačně konstatoval, že "článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl; dále pak dodal konstantně se svou předcházející judikaturou, že "vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí ... Tuto povinnost má vnitrostátní soud i při ověřování své vlastní místní příslušnosti."
8. Z uvedeného podle navrhovatele vyplývá, že požadavkům na ochranu spotřebitele, které byly formulovány v jednotlivých směrnicích i rozhodnutích ESD, koresponduje pouze takový následek porušení této ochrany, který působí ex lege a k němuž soud přihlíží ex offo. Podle platného práva odpovídá těmto požadavků pouze absolutní neplatnost právního úkonu, naopak neplatnost relativní žádný z uvedených požadavků nesplňuje.
9. Z uvedeného dále plyne, že Česká republika neprovedla evropskou směrnici na ochranu spotřebitele 93/13/EHS konformně. Nesprávné provedení směrnic v našem právním řádu pak podle názoru navrhovatele nelze odstranit ani komunitárně konformním výkladem (14/83 Von Colson a Kamann v. Nordrhein Westfalen), neboť takový výklad by byl contra legem. Navrhovatel upozorňuje, že v případech, kdy je nesprávně provedenou transformací směrnice v ustanovení §40a a §55 odst. 2 ObčZ spotřebiteli způsobena škoda (např. soudním rozhodnutím, které "přiznává dodavateli relativně neplatné právo, které však podle směrnic dodavateli nemělo vůbec vzniknout"), může spotřebitel při splnění dalších podmínek podat žalobu na náhradu škody proti České republice.
10. Relativní neplatnost jako důsledek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele tedy vede podle názoru navrhovatele k nepřijatelným právním důsledkům a k zřejmým nespravedlnostem. Uvedený právní stav umožňuje dodavatelům hromadně porušovat spotřebitelská práva a následně z takového protiprávního jednání výrazně profitovat.
11. Za typické případy zneužívání relativní neplatnosti dodavateli, které vedou k nepřijatelným právním důsledkům, lze podle navrhovatele považovat zejména ujednání, která zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním uhrazen. Pokud má dlužník vůči věřiteli více závazků, jejichž předmět je určen druhově (typicky peněžité dluhy) a poskytuje plnění, které nestačí na úhradu všech těchto závazků, je oprávněn určit, které závazky mají být poskytnutým plněním uhrazeny (srov. §330 ObchZ). V praxi však dochází k situacím, kdy je spotřebitel jako dlužník zavázán zaplatit dodavateli jako věřiteli více peněžních závazků, např. vedle jistiny je povinen hradit také úroky či úroky z prodlení, smluvní pokutu či další platby, například poplatky za poskytnuté služby. Pokud je spotřebitel vedle jistiny povinen platit také příslušenství ve formě úroků či úroků z prodlení, popř. i smluvní pokutu, která narůstá v důsledku prodlení se zaplacením jistiny, má pro něj právo určit, který dluh bude uhrazen nejdříve, rozhodující význam; uhrazení jistiny totiž znamená zastavení dalšího narůstání příslušenství i smluvní pokuty.
12. Spotřebitelské smlouvy však pravidelně obsahují ujednání, které zbavuje spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním uhrazen, a které stanoví, že toto oprávnění náleží dodavateli, popř. přímo stanoví v neprospěch spotřebitele pořadí závazků, na které se jeho plnění použije; tedy nejprve na sankce, poté na příslušenství a teprve v poslední řadě na dlužnou jistinu. Spotřebitelé, kteří nejsou schopni uhradit dodavateli celou dlužnou částku, ale poskytují plnění postupně, se tak dostávají do situace, kdy sice na svůj dluh platí, celková dlužná částka se však nesnižuje, popř. se snižuje jenom o část poskytnutých prostředků (platby spotřebitele se použijí na úhradu dlužné smluvní pokuty či příslušenství, k dlužné jistině, která je platbou nedotčena, však současně přirůstá nové příslušenství a nová smluvní pokuta); to má často za následek, že spotřebitel zaplatí dodavateli mnohonásobně více, než by tomu bylo, pokud by mu uvedené právo zůstalo zachováno a pokud by bylo respektováno ustanovení §55 odst. 1 ObČZ, které zakazuje ujednání, která se odchylují od zákona v neprospěch spotřebitele a kterými se spotřebitel vzdává práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršuje své smluvní postavení.V některých případech se spotřebitelé v důsledku nemožnosti určit, že provedená platba bude připsána na úhradu jistiny, nikoli na příslušenstvu či sankce, dostávají do spirály dluhů, kdy nejsou schopní své dluhy splatit vůbec, protože částka, o kterou jejich dluh narůstá, je vyšší než ta, kterou jsou schopni splácet.
13. (Podle navrhovatele také v projednávané věci, která vedla k podání tohoto návrhu Ústavnímu soudu, je ujednání, jež zbavuje spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním uhrazen, obsaženo v úvěrové smlouvě. Žalovaná si od žalobce Home Credit, a. s., půjčila finanční prostředky v celkové výši 23.282,- Kč, do doby tzv. "sesplatnění úvěru" uhradila na splátkách 22.400,- Kč, tyto platby však byly na jistinu započítány pouze v částce 3.986,04 Kč a závazek žalované na jistině tedy činil 19.295,96 Kč, přičemž tato jistina se nadále úročila úrokem ve výši 29,04 % ročně. Po "sesplatnění" uhradila žalovaná celkem částku 8.376,-Kč, přesto však dluží žalobci na jistině stále celou částku 19.295,96 Kč, která se po celou dobu úročí úrokem ve výši 29,04% ročně. Dne 3. 1. 2008 bylo soudu doručeno podání žalované, ve kterém uvedla, že svůj dluh vůči žalobci chce řešit a že jí byl sociálně právní agenturou sestaven oddlužovací plán. V návaznosti na to požádala o povolení splátek dluhu ve výši 1.000,-Kč měsíčně, které by se přednostně použily na umořování jistiny a teprve po celkovém doplacení jistiny na úroky. Žalobce však v podání soudu sdělil, že s návrhem žalované na použití splátek přednostně na jistinu nesouhlasí a že chce postupovat dle uzavřených úvěrových podmínek. V projednávané věci tedy žalovaná požádala žalobce pouze o realizaci svého práva, které jí zákon přiznává, tedy právo určit, že provedená platba bude použita na úhradu jistiny a kterého byla zbavena výlučně protiprávním ujednáním obsaženým ve spotřebitelské smlouvě.)
14. Za další příklad zneužívání relativní neplatnosti uvedl navrhovatel jednání, která stanoví jednostranně v neprospěch spotřebitele sankce za porušení smlouvy. Ve spotřebitelských smlouvách mohou být sjednány sankce za porušení povinností (zejména smluvní pokuta, odstoupení od smlouvy, povinnost strpět předčasné splacení dluhu apod.), leč taková ujednání nesmí podle §56 odst. 1 ObčZ v rozporu s požadavkem dobré víry znamenat k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Je však naprostým pravidlem, že ve spotřebitelských smlouvách jsou stanoveny sankce pouze pro spotřebitele, navíc jsou často různým způsobem kombinované či kumulované, v některých případech jsou dokonce sjednávány sankce paušálně za jakékoli porušení smlouvy spotřebitelem.
15. (Také ve výše uvedené projednávané věci jsou sjednány sankce výhradně proti spotřebiteli, který je dokonce sankcionován za jakékoli porušení úvěrové smlouvy, a to pokutou ve výši 100% z celkové výše poskytnutého úvěru v době porušení povinnosti).
16. Dalším typickým příkladem jsou podle navrhovatele ujednání, která umožňují dodavateli jednostranně měnit obsah závazku (v projednávané věci je takto např. sjednáno oprávnění dodavatele jednostranné změnit podmínky pro vydávání a používání platebních karet, změnit způsob splácení úvěru či výši úrokové sazby) nebo prorogační dohody, kterou je sjednána místní příslušnost soudu v obvodu dodavatele, v důsledku čehož jsou spotřebitelé zbaveni možnosti hájit se u soudu v místě svého bydliště, který je pro ně podstatně lépe dostupný časově a zejména finančně. (také v projednávané věci byla prorogační dohoda v neprospěch spotřebitele sjednána) V této souvislosti navrhovatel poznamenal, že judikatura ESD jednoznačně dovodila, že prorogační dohoda, kterou účastníci vyloučí příslušnost soudu spotřebitele ve prospěch příslušnosti soudu, který je v obvodu dodavatele, je nekalým spotřebitelským ujednáním a tedy neplatná.
17. Z uvedených důvodů obecný soud navrhl, aby Ústavní soud napadená zákonná ustanovení zrušil.
18. Dne 21. 1. 2011 došlo Ústavnímu soudu podání navrhovatele, ve kterém je zejména uvedeno, že jelikož s účinností od 1. 8. 2010 byla v ustanovení §40a občanského zákoníku zrušena slova "§55," a ustanovení §55 odstavec 2 obč. zákoníku bylo novelizováno tak, že nově zní: "(2) Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §56 jsou neplatná.", činí navrhovatel změnu návrhu a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl tak, že vysloví, že "ustanovení §40a věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010, ohledně slova "§55" a ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010 jsou v rozporu s ústavním pořádkem."
19. Navrhovatel doplnil, že tento návrh je činěn s ohledem na výše uvedenou novelizaci občanského zákoníku, ke které v mezidobí došlo, a jedná se o změnu ve formulaci návrhu na rozhodnutí ve věci při plném zachování obsahové kontinuity s původním návrhem. S ohledem na změnu občanského zákoníku provedenou zákonem č. 155/2010 Sb. již podle názoru soudu nelze zrušit ustanovení §40a věty první obč. zák. ohledně slova "§55" a ustanovení §55 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010, neboť tato ustanovení již zrušena byla, tím ovšem prý není v žádném případě řečeno, že by tato ustanovení přestala být nadále použitelná a ztratila právní účinky. Zákon č. 155/2010 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by vztahovalo účinky novelizace na dříve učiněné právní úkony; na veškeré právní úkony, které nastaly před 1.8.2010, je třeba dříve platnou právní úpravu aplikovat v plném rozsahu a tedy platnost všech spotřebitelských smluv podle §52 a násl. obč. zák., uzavřených před 1. 8. 2010, je třeba i nadále posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2010 a případnou neplatnost těchto smluv je třeba posoudit jako neplatnost relativní. S takovou aplikací zůstávají podle navrhovatele v plném rozsahu spojeny všechny protiústavní důsledky, jak byly popsány v návrhu na zahájení tohoto řízení.
20. Oprávnění Ústavního soudu vyslovit, že předmětná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010 jsou v rozporu s ústavním pořádkem vyplývá podle názoru navrhovatele spolehlivě zejména z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ústavnímu soudu je svěřena pravomoc posuzovat neústavní zákony právě proto, aby takové zákony nebyly aplikovány; pokud je určitý zákon či jeho ustanovení stále aplikovatelné, musí být Ústavní soud oprávněn takový zákon zrušit, anebo prohlásit za neústavní.
II.
Vyjádření účastníků řízení a stanovisko Ministerstva spravedlnosti
21. Ústavní soud k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení - Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky a stanovisko Ministerstva spravedlnosti.
22. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je uvedeno, že zákon obsahující napadená ustanovení, byl publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 367/2000. Novela byla předložena vládou Poslanecké sněmovně dne 16. prosince 1999, kde byla projednávána pod číslem sněmovního tisku 465. Návrh zákona původně napadená ustanovení neobsahoval. První čtení proběhlo na 21. schůzi Poslanecké sněmovny dne 20. ledna 2000, kde byl tisk 465 přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru a výboru pro evropskou integraci. Výbor pro evropskou integraci přijal usnesení (sněmovní tisk 465/1), v němž doporučuje Poslanecké sněmovně návrh zákona schválit. Ústavněprávní výbor přijal řadu pozměňovacích návrhů, které byly vydány jako sněmovní tisk 465/2. Jeho součástí již byla mimo jiné i napadená ustanovení §40a a §55 odst. 2. Na 26. schůzi Poslanecké sněmovny dne 29. června 2000 se uskutečnilo 2. čtení; všechny podané pozměňovací návrhy byly vydány jako tisk 465/3. Třetí čtení proběhlo na téže schůzi dne 10. července 2000, ve kterém byl návrh zákona schválen. Senátu byl návrh zákona doručen dne 18. července 2000, následně pak byl dne 14. srpna 2000 vrácen Poslanecké sněmovně, která o návrhu zákona vráceném Senátem hlasovala na 27. schůzi dne 14. září 2000, přičemž setrvala na svém původním návrhu zákona. Dne 22. září 2000 byl zákon doručen prezidentovi republiky, který jej 6. října 2000 podepsal. Z výše uvedeného vyplývá, že novela zákona byla schválena potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byla podepsána příslušnými ústavními činiteli a byla řádně vyhlášena. Za tohoto stavu věci jednal zákonodárný sbor v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem.
23. Ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky je zejména uvedeno, že příslušný návrh zákona byl Senátu doručen dne 18. července 2000 a v senátní evidenci 2. funkčního období mu bylo přiřazeno číslo tisku 306. Organizační výbor přikázal návrh zákona k projednání ústavněprávnímu výboru jako výboru garančnímu. Ten zákonnou osnovu na své 58 schůzi ve 2. funkčním období, konané dne 27. července 2000, projednal a přijal usnesení č. 250, kterým doporučil Senátu vrátit projednávaný návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy uvedenými v příloze k usnesení. Druhým orgánem Senátu, kterému byl návrh zákona přikázán, byl výbor pro evropskou integraci. I on doporučil Senátu vrátit návrh zákona dolní komoře s pozměňovacími návrhy. Návrh zákona obsahoval tři tématicky oddělené okruhy (spotřebitelské smlouvy, zástavní a zadržovací právo, anonymní vklady). Zpravodaj garančního výboru senátor Jiří Vyvadil dne 2. srpna 2000 na schůzi Senátu komentoval výsledek práce obou zainteresovaných odborných orgánů Senátu slovy: "oba výbory se snažily především zpřesnit pojem spotřebitelských smluv". Podle vyjádření se na úpravách spotřebitelských smluv členové výborů shodli snadněji, a tím také relativně rychle, zatímco zbylé pozměňovací návrhy byly schváleny až po polemické diskusi. Co se týče spotřebitelské tématiky, diskusí byly dílčím způsobem dotčeny toliko §53 a 57, regulující tzv. distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo provozovnu. Senát konstatoval, že v průběhu projednávání návrhu zákona nebyla na schůzi Senátu problematika konkrétně upravená v §40a, resp. §55 odst. 2 zmiňována.
24. Ve stanovisku Ministerstva spravedlnosti je uvedeno, že předmětná oblast je regulována právem Evropské unie, konkrétně směrnicí Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Směrnice zavazuje členské státy, aby poskytly spotřebitelům ochranu před nepřiměřenými smluvními podmínkami v rozsahu požadovaném Směrnicí. Ministerstvo v prvé řadě podotýká, že podle Směrnice je třeba poskytnout ochranu spotřebiteli pouze před takovými podmínkami, které nebyly sjednány individuálně, jinými slovy před nepřiměřenými podmínkami v adhezních smlouvách. Příslušná ustanovení občanského zákoníku poskytující spotřebiteli ochranu však nerozlišují, zda byla smluvní ustanovení sjednána individuálně či nikoliv. Česká právní úprava tedy (prý) poskytuje širší ochranu spotřebiteli před nepřiměřenými smluvními podmínkami, než Směrnice vyžaduje. Článek 6 odst. 1 Směrnice ukládá členským státům zajistit, aby nepřiměřenými smluvními podmínkami nebyl spotřebitel vázán. Neříká však, za jakých podmínek má tomu tak být. Český zákonodárce při akceptování zásady autonomie vůle zvolil konstrukci relativní neplatnosti. Na druhou stranu, konstrukce relativní neplatnosti, jak ministerstvo připouští, může vyvolávat určité potíže. Např. podle ustanovení §40a občanského zákoníku se neplatnosti nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Pokud se spotřebitel přímo účastní na sjednání smluvní podmínky, už samotný takový fakt může způsobit, že mu je znemožněno se neplatnosti smluvního ujednání dovolat. Taková ochrana spotřebitele je pak kontraproduktivní. Další závažnou skutečností namítanou Městským soudem v Brně je, že celá řada nepřiměřených ujednání uvedených v ustanovení §56 odst. 3 občanského zákoníku by byla v běžných občanskoprávních vztazích považována podle ustanovení §39 občanského zákoníku za absolutně neplatná. V takovém případě by tedy ochrana spotřebitele ve vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem byla nižší než v jiných občanskoprávních vztazích. To zcela jistě není účelem Směrnice. Koneckonců i judikatura Evropského soudního dvora je ve výkladu ustanovení článku 6 odst. 1 Směrnice jednoznačná. Například v rozsudku ve věci C-240/98 až C-244/98 Oceano Grupo v Rocio Murciano Quintero je vyjádřeno, že účelu Směrnice, který ukládá členským státům stanovit, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné, by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. V novějším rozhodnutí ve věci C-243/08 Pannon Evropský soudní dvůr objasnil, že při posuzování neplatnosti těchto ujednání je důležitá role soudu; ten má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolává. Na základě výše uvedených skutečností Evropská komise upozornila Českou republiku na rozpor příslušných ustanovení s právem Evropské unie. Odůvodněné stanovisko obdržela Česká republika v říjnu 2009. Ministerstvo průmyslu a obchodu jakožto gestor Směrnice se obrátilo též na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o spolupráci při případných legislativních změnách ve stávajícím občanském zákoníku. Navrhované legislativní změny by měly odpovídat návrhům podaným Městským soudem v Brně. Tyto legislativní změny, které bude předkládat Ministerstvo průmyslu a obchodu, jsou prý v současné době (roz. v době psaní tohoto vyjádření, tedy 27. 1. 2010) na samotném počátku legislativního procesu. Otázka nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách byla řešena i při přípravě nového občanského zákoníku. Zde se již navrhuje zakotvení koncepce absolutní neplatnosti.
III.
Napadená ustanovení, jejich legislativní vývoj a zvážení možnosti zastavit řízení
25. Ustanovení §40a původně znělo (napadená část podtržena):
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
26. Ustanovení §55 odst. 2 (původně) znělo:
(2) Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
27. Uvedená právní úprava byla zakotvena v českém právním řádu zákonem č. 367/2000 Sb. ze dne 23. 10. 2000.
28. Ústavní soud při posuzování předmětného návrhu - ve fázi zkoumání otázky existence podmínek řízení - zjistil, že posléze - po podání návrhu Městského soudu v Brně - byl přijat zákon č. 155/2010 Sb. ze dne 21. dubna 2010, kterým se mění některá zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů, jenž nabyl účinnosti prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení. Vyhlášen (rozeslán) byl dne 21. 5. 2010.
29. Tímto zákonem došlo (mj.) v jeho části druhé v napadených ustanoveních ke změně občanského zákoníku. Podle čl. II. bod 1. tohoto zákona byla v §40a zrušena slova "§55" a §55 odstavec 2 nově zní: "(2) Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §56 jsou neplatná."
(pozn.: došlo tedy ke změně napadených ustanovení zcela v intencích návrhu obecného soudu, resp. evropského práva)
30. Podle ustanovení §67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví.
31. K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se v obdobném případě Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 23), ve kterém podrobně shrnul i veškerou svoji relevantní judikaturu, vztahující se k dané problematice. Na tento nález lze pro stručnost odkázat; Ústavní soud zde, poněkud zjednodušeně vyjádřeno, dospívá mj. k závěru, že v případě neexistence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Pokud má obecný soud, který se obrátil na Ústavní soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v řízení aplikovat právní předpis ve znění před jeho změnou, připouští se možnost, aby Ústavní soud ve věci rozhodl akademickým, deklaratorním výrokem, konstatujícím protiústavnost již zrušeného zákonného ustanovení. Podle citovaného nálezu však uvedený postup dopadá na případy, ve kterých je tímto adresátem veřejná moc. Pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv. Situace odlišná však nastává v případech horizontálního působení základních práv a svobod. Na tyto případy ve vztahu k třetím osobám nutno podle tohoto nálezu vztáhnout principy ochrany důvěry občanů v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv a za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení základních práv a svobod by bylo lze akceptovat ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2.
IV.
Aktivní legitimace navrhovatele
32. Na shora uvedené teze pod bodem III. upozorňuje Ústavní soud jen pro úplnost; ve věci totiž shledal důvod odmítnutí návrhu s poukazem na své usnesení ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, str. 823 ve srovnatelné věci). Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Z návrhu i z okolností věci vyplývá, že napadené ustanovení má být v řízení aplikováno, a zakládá tedy jeho rozhodovací důvody. Navrhovatel však uvádí, že vedle neústavnosti je (bylo) napadené ustanovení rovněž v rozporu s právem Evropských společenství, k čemuž obsáhle a se znalostí judikatury argumentuje (srov. shora).
33. S odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu lze zopakovat, že podle judikatury tehdejšího Soudního dvora Evropských společenství (dále "Soudní dvůr") má vnitrostátní soud, pověřený v rámci své pravomoci použitím ustanovení práva Společenství, povinnost zajistit plný účinek těchto norem podle potřeby i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů" [viz zejména rozsudek Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978 (tzv. Simmenthal II), 106/77, Recueil, s. 629, body 21 až 24, citováno dle rozsudku ze dne 18. července 2007, Lucchini Siderurgica, C-119/05, Sb. rozh. s. I-6199, bod 61]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích tuto judikaturu Soudního dvora výslovně aproboval. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/04 ze dne 21. 2. 2006 (dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu) například odmítl pokračovat v řízení o návrhu na zrušení zákona, který byl v mezidobí zrušen, jak by mu jinak umožňovala doktrína vymezená nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, str. 29). Podle této doktríny obsahuje ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy implicitně povinnost Ústavního soudu poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti zákona, jehož má být použito, pomoc, a to bez ohledu na to, zda byl zákon později změněn či zrušen. Podle právního názoru vysloveného v citovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/04 však musí tato doktrína brát zřetel na členství České republiky v Evropské unii s tím, že počínaje 1. květnem 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat právo Evropských společenství přednostně před českým právem tehdy, pokud je s ním český zákon v rozporu. Jelikož navrhovatel v uvedeném řízení ve svém návrhu argumentoval tím, že již zrušené předpisy byly v prvé řadě v rozporu s právem Evropských společenství, dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud snad bude nutné, podle právního názoru krajského soudu, aplikovat v jeho věci již zrušené zákony, musí si otázku souladu těchto předpisů s právem Evropských společenství vyřešit sám, bez součinnosti s Ústavním soudem. Ústavní soud uzavřel, že do posuzování těchto otázek mu zásadně nepřísluší zasahovat.
34. Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 48, str. 873) Ústavní soud konstatoval, že není v rámci přezkumu ústavnosti zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 88 odst. 2 Ústavy kompetentní přezkoumávat soulad vnitrostátního práva s právem Evropských společenství. Aplikace práva Evropských společenství jako bezprostředně použitelného práva je podle názoru Ústavního soudu v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto práva možnost, popř. povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 234 SES. Ústavní soud zde opět odkázal na rozsudek Soudního dvora Simmenthal II. Ačkoliv se závěry vyslovené v posledně jmenovaném nálezu vztahují především k vymezení referenčního rámce přezkumu ústavnosti zákonů, lze z nich učinit závěr, že Ústavní soud zdůrazňuje odpovědnost obecných soudů za náležitou aplikaci práva Evropských společenství. Pokud tedy před obecným soudem vyvstane otázka rozporu ustanovení vnitrostátního práva s právem Evropských společenství, obecný soud není oprávněn obracet se na Ústavní soud s návrhem na zrušení takového ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a musí namísto toho sám rozhodnout o jeho nepoužití na základě výše citované judikatury Soudního dvora. V tomto ohledu se řízení zahájené na návrh soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, odlišuje od řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a), zahájeného ve smyslu §64 odst. 1 a 2 na návrh tam uvedených subjektů, jejichž aktivní legitimace není svázána nutností aplikace napadeného ustanovení, což vyplývá mj. i z charakteru tam vymezených navrhovatelů.
35. Ústavní soud je toho názoru, že navrhovatel měl i ve zkoumaném případě rozhodnout v prvé řadě na základě požadavků stanovených rozsudkem Simmenthal II o případné nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Pokud se obecný soud zaměří na zkoumání souladu s právem Evropských společenství a tvrdí - jako v tomto případě - že napadené ustanovení zákona je s ním v rozporu, musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury ESD, tzn. napadené ustanovení neaplikovat (k tomu srov. obdobný postup německého Spolkového ústavního soudu v rozsudku ze dne 11. 7. 2006 ve věci 1 BvL 4/00, BVerfGE 116, 202 na s. 214, body 51 až 53). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vstupovat do úvah obecného soudu co do důvodnosti jeho závěru o rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství; upozorňuje však, že takový závěr musí být řádně odůvodněn, jinak by se mohl stát předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti v tom směru, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. V dané věci je však navíc zřetelným vodítkem i to, že zákonodárce v mezidobí napadená zákonná ustanovení změnil zjevně zcela v intencích práva komunitárního (viz výše).
36. Jelikož tedy uplatnění požadavků judikatury ESD vycházející z rozsudku Simmenthal II nebrání existence podstatných náležitostí demokratického právního státu a zároveň i navrhovatel uvádí, že napadené ustanovení je (bylo) podle jeho názoru v rozporu s právem Evropských společenství, je sám povinen zajistit plný účinek tohoto práva i tak, že ze své vlastní pravomoci ponechá napadené ustanovení, které by jinak měl ve věci ještě aplikovat, nepoužité.
37. Ústavní soud si uvědomuje, že smlouva o poskytnutí úvěru byla sice v daném případě, který byl pro městský soud základem podání návrhu Ústavnímu soudu, uzavřena již dne 21. 11. 2001, tedy před vstupem České republiky do EU. To však na podstatě výše uvedených úvah nic nemění; na důsledky uvedené smlouvy lze komunitární právo aplikovat.
38. Opěrným bodem této úvahy je zejména skutečnost, že již v Evropské dohodě zákládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (tzv. asociační dohoda), ve znění dodatkových protokolů, podepsané dne 4. 10. 1993 (tedy osm let před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 21. 11. 2001), která vstoupila v platnost dne 1. 2. 1995, byly jednoznačně vyjádřeny určité principy, kterými se ve zkoumané oblasti za účelem slučitelnosti právních předpisů ČR s EU měla naše legislativa řídit. Tu lze zdůraznit zejména oddíl III., čl. 70 asociační dohody, podle něhož sbližování práva bude zahrnovat - mimo jiné - zejména oblast ochrany spotřebitele; v čl. 92 této dohody se strany zavázaly spolupracovat za účelem dosažení plného přizpůsobení České republiky systému ochrany spotřebitele ve Společenství. Uvedené principy vyplývaly z citované Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 9. 4. 1993, která tedy v době podpisu asociační dohody již existovala.
(pozn.: Sama vlastní smlouva o přistoupení ČR k EU, č. 44/2004 Sb.m.s., která vstoupila v platnost dne 1. 5. 2004, není přímo použitelná, neboť byla uzavřena až po shora uvedené smlouvě o poskytnutí úvěru ze dne 21. 11. 2001.)
39. Jestliže - za tohoto stavu - explicitní intertemporální ustanovení relevantních novel občanského zákoníku (dopadajících na souzenou věc) neexistují (srov. zejména novely občanského zákoníku č. 367/2000 Sb. a 155/2010 Sb.), tj. pokud zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí právní úpravy zachován, tak i k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle názoru Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. Právě tomu odpovídá použití evropského práva opírající se o principy vycházející z asociační dohody mezi ČR a EU a ze Směrnice Rady EHS, jak je výše uvedeno.
40. V daném případě tedy Ústavní soud dovozuje, že navrhovatel nesplňuje podmínky aktivní legitimaci k podání návrhu a Ústavnímu soudu nezbývá, než jeho návrh podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
41. Ústavní soud však považuje za potřebné zdůraznit, že věcně plně sdílí názory navrhovatele, který koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Aby bylo těchto ústavních předpokladů dosaženo, je nezbytné porušení zákonných pravidel, obsažených v ustanovení §55 a §56 občanského zákoníku k vyvážení uvedené faktické nerovnosti, spojit s absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo, aniž by se spotřebitel musel neplatnosti smlouvy dovolat. Tu lze zopakovat, jak uvedeno již v závěru bodu 32., že vodítkem je i to, že zákonodárce v mezidobí změnil napadená ustanovení v intencích komunitárního práva.
42. Sama instituce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv vede, respektive vedla - i podle názoru Ústavního soudu - k nepřijatelným právním důsledkům a k zřejmé nespravedlnosti, umožňující dodavatelům porušovat práva spotřebitelů a následně z takového protiprávního jednání výrazně profitovat. Typické případy, týkající se úvěrových smluv, vyjmenované příkladmo navrhovatelem se již dávno staly problematickým celospolečenským fenoménem. Pokud např. spotřebitelské smlouvy pravidelně obsahují či obsahovaly ujednání, jež zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen (neboť uhrazení jistiny znamená zastavení dalšího narůstání příslušenství i smluvní pokuty), vede to pravidelně ke vzniku spirály dalších dluhů, kdy spotřebitelé nejsou schopní své dluhy splatit vůbec, protože částka, o kterou takto jejich dluh narůstá, je vyšší než ta, kterou jsou schopni splácet. Jestliže jsou navíc ve spotřebitelských smlouvách stanoveny různě kombinované či kumulované sankce - pouze pro spotřebitele - resp. ujednání, která umožňují dodavateli jednostranně měnit obsah závazku nebo prorogační dohody, jimiž je sjednána místní příslušnost soudu v obvodu sídla dodavatele (v důsledku čehož jsou spotřebitelé zbaveni možnosti hájit se u soudu v místě svého bydliště), nelze - ve svém souhrnu - než považovat takové odsouzeníhodné, vpravdě lichvářské smlouvy za protiprávní a zákonná ustanovení, jež je umožňují, za protiústavní.
43. Ústavní soud proto dovozuje, že kdyby nebylo výše popsané situace, která umožňuje obecnému soudu ponechat napadená a v mezidobí již zrušená ustanovení občanského zákoníku (jež byla zcela zjevně v nesouladu s komunitárním právem) v konkrétním případě nepoužitá (srov. bod 33) a rozhodnout spravedlivě v souladu s právem evropským, nezbylo by, než deklaratorním výrokem vyslovit, že předmětná ustanovení byla v nesouladu i se shora citovanými články Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu