infUsVec2, infUsBrne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.06.2001, sp. zn. Pl. ÚS 14/01 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 91/22 SbNU 267 [ 285/2001 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.14.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Spor o kontrasignaci rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB

Právní věta Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zjistil, že interpretace Ústavy, o niž se vláda opřela, není z více důvodů v souladu s Ústavou. Ve svém stanovisku vláda vyvodila z výkladu obyčejného zákona zejména závěr, že prezident republiky má právo jmenovat tři členy Bankovní rady ČNB (guvernéra a dva viceguvernéry) pouze se souhlasem premiéra (resp. pověřeného člena vlády) a že tito tři se stanou členy Bankovní rady "přímo ze zákona" o ČNB (aniž by je prezident republiky členy Bankovní rady jmenoval). Současně dovodila, že právo prezidenta republiky jmenovat bez kontrasignace členy Bankovní rady, uvedené v článku 62 písm. k) Ústavy, se týká pouze ostatních čtyř členů Bankovní rady. Ústavní soud však zjistil v obou uvedených směrech rozpor tohoto výkladu s Ústavou. Předně dle čl. 62 písm. k) Ústavy prezident republiky jmenuje bez kontrasignace vládního představitele nikoli pouze čtyři, ale všechny členy Bankovní rady, tedy sedm osob. Omezení jeho jmenovacího práva pouze na čtyři z nich nelze docílit pouze výkladem obyčejného zákona, protože Ústavu lze změnit jen cestou zákona ústavního. Právě tak je třeba zdůraznit, že současná Ústava nezná žádné členství v Bankovní radě ČNB, jež by mohlo vzniknout bez jmenování prezidentem republiky na základě čl. 62 písm. k) Ústavy. Nikdo se nemůže dle Ústavy stát členem Bankovní rady - jak tvrdí vláda - pouze "ze zákona", jestliže Ústava zakládá členství v Bankovní radě výhradně na základě jmenování prezidenta republiky. Ústavu, jako zákon nejvyšší právní síly, nelze přeinterpretovat z obyčejného zákona, ale obyčejný zákon musí být vždy interpretován v souladu s Ústavou. Ústavní soud rovněž konstatoval, že dlouhodobě praktikovaný ústavní postup, který odpovídal určitému hodnotovému a institucionálnímu konsensu ústavních orgánů a opakovaně potvrzoval určitou interpretaci ustanovení Ústavy, je třeba chápat jako ústavní zvyklost, kterou nelze při výkladu Ústavy pominout.
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.14.01
sp. zn. Pl. ÚS 14/01 Nález Plénum Ústavního soudu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová, rozhodlo dnešního dne na základě řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR a §120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrhu předsedy vlády, ing. Miloše Zemana, a vlády České republiky na vyslovení nálezu, že k platnosti rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 29. listopadu 2000, kterým jmenoval Zdeňka Tůmu guvernérem České národní banky a Luďka Niedermayera viceguvernérem České národní banky, se vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel 20. 4. 2001 návrh na zahájení řízení, jímž se předseda vlády a vláda České republiky s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a §120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají vydání nálezu, který by vyslovil, že rozhodnutí prezidenta republiky z 29. 11. 2000 o jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády, nebo jím pověřeného člena vlády. V úvodu konstatují, že prezident republiky Václav Havel svými rozhodnutími ze dne 29. 11. 2000 jmenoval Zdeňka Tůmu guvernérem České národní banky (dále jen "ČNB") a Luďka Niedermayera viceguvernérem ČNB, aniž by vyzval předsedu vlády ke spolupodpisu těchto rozhodnutí ve smyslu ustanovení čl. 63 odst. 3 Ústavy, a aniž předtím odvolal Zdeňka Tůmu z jeho funkce viceguvernéra ČNB a Luďka Niedermayera z funkce člena Bankovní rady ČNB (dále jen "Bankovní rada"), jmenovaného z řad vedoucích pracovníků ČNB. V odůvodnění pak navrhovatelé uvádějí, že vláda nezpochybňuje předchozí postup prezidenta republiky, který od roku 1993 svá rozhodnutí o jmenování guvernéra a viceguvernéra nepředkládal předsedovi vlády k spolupodpisu, ačkoliv je přesvědčena, že "...taková rozhodnutí prezidenta republiky nejsou bez spolupodpisu předsedy vlády platná." Takovýmto postupem je předseda vlády, resp. vláda, zkracován na své kompetenci uvážit spolupodpis rozhodnutí prezidenta republiky, resp. rozhodnutí spolupodepsat. Protože jde o právní otázku mimořádného významu a dosahu, a prezident republiky na dosud jím zastávaném názoru a uplatňovaném postupu trvá, obracejí se předseda vlády a vláda na Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti s návrhem, aby v tomto sporu o rozsah kompetencí prezidenta republiky a předsedy vlády (resp. vlády), jako státních orgánů, rozhodl. Základní otázkou, kterou má Ústavní soud řešit, je tedy požadavek vládní kontrasignace při každém jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB prezidentem republiky a to počínaje dnem 29. 11. 2000. Vláda ve svém návrhu totiž pomíjí předcházející postup prezidenta republiky, který od roku 1993 svá rozhodnutí o jmenování guvernéra a viceguvernéra předsedovi vlády nepředkládal, uvádí však, že takovým postupem je předseda vlády (resp. vláda) ve své kompetenci zkracován a že je třeba, aby v tomto sporu Ústavní soud rozhodl a tuto Ústavě odporující praxi změnil. Svůj návrh opírá předseda vlády a vláda České republiky z hlediska obecně teoretického o názor, že z principů reprezentativní demokracie vůbec je třeba vyvodit i přednost rozhodování státního orgánu politicky odpovědného před orgánem, který za svá rozhodnutí neodpovídá. V tomto smyslu pak interpretuje vztah čl. 62 a čl. 63 odst. 2 Ústavy. Zatímco čl. 62 Ústavy uvádí ty pravomoci, které prezident republiky vykonává samostatně a k jejichž výkonu nepotřebuje souhlasu předsedy vlády, čl. 63 odst. 2 Ústavy pak uvádí druhý okruh prezidentových pravomocí, totiž těch, k jejichž výkonu prezident republiky potřebuje kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Ustanovení čl. 63 odst. 3 o kontrasignaci rozhodovacích aktů v této sféře prezidentovy působnosti je jen logickým vyústěním neodpovědnosti prezidenta republiky z výkonu jeho funkce a prostředkem, který umožňuje vládě odpovědnost převzít. Tato ustanovení se vztahují i na ty prezidentovy "pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny", pokud jsou stanoveny zákonem. Návrh předložený Ústavnímu soudu předpokládá, že právo jmenovat guvernéra a viceguvernéry ČNB (§6 odst. 2 zákona o České národní bance č. 6/1993 Sb.) je právě onou novou pravomocí prezidenta, jež není v čl. 62 Ústavy výslovně uvedena, neboť tam se stanoví výslovně pouze tolik, že prezident republiky (bez kontrasignace) "jmenuje členy Bankovní rady České Národní banky". Proto jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB prezidentem republiky - dle stanoviska premiéra a vlády ČR - vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Dle navrhovatelů u jmenování guvernéra a viceguvernéra jde o nové, Ústavě neznámé pravomoci, založené až zákonem o ČNB. V části IV. a V. návrhu navrhovatelé uvádějí, že Ústava se o guvernérovi a viceguvernérovi vůbec nezmiňuje ani v čl. 98, věnovaném výlučně ČNB, ani v čl. 62 písm. k). K odůvodnění toho, že funkce guvernéra a viceguvernéra je něčím novým, nepodřazeným článku 62 písm. k) Ústavy, poukazují navrhovatelé na ustanovení několika zákonů, z nichž dovozují, že "pravomoci guvernéra a viceguvernérů nejsou spojeny jen s jejich členstvím v Bankovní radě (kde i guvernér je v podstatě pouze prvním mezi rovnými)", a že "zejména guvernér má závažné působnosti, které s jeho členstvím v Bankovní radě nesouvisejí a které jsou mu přiznány jako orgánu monokratickému" (s. 6 návrhu). Dle názoru navrhovatelů Bankovní radě zákon přiznává postavení nejvyššího řídícího orgánu ČNB, její působnost vymezuje však pouze příkladmo výčtem věcí zásadnějšího významu a vůbec se nezmiňuje o tom, kdo je oprávněn jednat a rozhodovat ve věcech ostatních. "V nejvyšší instanci je touto osobou právě guvernér jakožto monokratický orgán, jehož postavení je v tomto směru v zásadě srovnatelné s postavením tzv. vedoucího ústředního orgánu státní správy" (str. 6 návrhu). Dle názoru navrhovatelů funkce guvernéra a viceguvernéra ČNB není pouhým označením některých členů Bankovní rady, ale označením nejvyšších správních úředníků ČNB, vykonávajících významné a samostatné pravomoci, a proto jejich jmenování vyvěrá nikoli z čl. 62 písm. k) Ústavy, ale je výrazem další prezidentské pravomoci ze zákona č. 6/1993 Sb. Z těchto premis pak návrh na zahájení řízení dovozuje, že jmenování guvernéra a viceguvernéra zakládá novou pravomoc stanovenou obyčejným zákonem a tudíž podléhající kontrasignaci. Navrhovatelé rovněž poukazují na návaznost zákona o ČNB na předchozí úpravu federální Státní banky Československé, jejíž guvernér byl jmenován prezidentem republiky na návrh vlády, a viceguvernéři na návrh guvernéra, projednaný s vládou. Podle navrhovatelů není žádný důvod pro předpoklad, že by se Ústava a zákon o ČNB chtěly od této krátce předcházející úpravy odchýlit natolik, že by vládu z procesu jmenování guvernéra a viceguvernéra úplně vyřadily. Návrh dále namítá i to, že ke jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB došlo bez předchozího odvolání obou z jejich dosavadních funkcí v Bankovní radě, tj. Zdeňka Tůmy z funkce viceguvernéra a Luďka Niedermayera z funkce člena Bankovní rady. K takovému odvolání by bylo třeba kontrasignace a právě v tomto směru je souvislost této námitky se základní otázkou kompetenčního konfliktu zřetelná. K návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu obdržel Ústavní soud 17. 5. 2001 (faxem 9. 5. 2001) vyjádření prezidenta republiky. Prezident republiky namítá zejména, že i nový zpřesněný návrh neodpovídá požadavkům Ústavy a zákona o Ústavním soudu. Na tento případ nelze totiž aplikovat §124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí reálně existuje a podle něj se postupuje. Dle systematického členění zákona o Ústavním soudu lze §124 aplikovat pouze, pokud žádné rozhodnutí ještě vydáno nebylo. V daném případě je však třeba aplikovat §125 odst. 1 a žádat zrušení již vydaného rozhodnutí. To však vláda nečiní, takže by Ústavní soud měl podání opět odmítnout. Ve vyjádření se upozorňuje rovněž na to, že navrhovatelé nenapadají rozhodnutí o jmenování dalšího z viceguvernérů, pana Oldřicha Dědka, z 11. 2. 1999, ačkoliv je stále ve funkci a jeho rozhodnutí není rovněž opatřeno spolupodpisem předsedy vlády ani jím pověřeného člena vlády. Návrh je vnitřně rozporný i v tom ohledu, že petit návrhu obsahuje i variantu spolupodpisu pověřeného člena vlády, i když v tomto konkrétním napadeném případě nikoho z členů vlády předseda vlády nepověřil, což je jasným důkazem žádosti o pouze abstraktní výklad Ústavy. Prezident republiky dále uvádí, že ve výčtu kompetencí dle čl. 62 Ústavy, jež jsou v jeho samostatné rozhodovací pravomoci, je uvedeno i jmenování všech členů Bankovní rady. Prezident republiky je přesvědčen, že zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který podrobně provádí toto ustanovení a označuje jednotlivé funkce členů Bankovní rady, nezakládá novou originární pravomoc prezidenta republiky, jež by pak podle čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy vyžadovala součinnost předsedy vlády. Pokud by mělo být pojmenování funkcí v zákoně chápáno jako nová jmenovací pravomoc prezidenta republiky, pak by také při specifikaci a popsání funkcí dalších čtyř členů Bankovní rady v zákoně byl čl. 62 písm. k) Ústavy de facto vyřazen a tudíž nepoužitelný. V takovém případě by prezident republiky nemohl samostatně jmenovat žádného z členů Bankovní rady. Protože norma nižší právní síly nemůže měnit normu vyšší právní síly, nelze si takový výklad Ústavy a zákona představit. Dle vyjádření prezidenta republiky, záměrem zákonodárce nebylo omezení pravomoci prezidenta republiky dané čl. 62 písm. k) Ústavy, ale zavedení funkcí uvnitř Bankovní rady a stanovení kritérií pro výběr těch čtyř členů Bankovní rady, kteří mohou být jmenováni pouze z řad vedoucích pracovníků ČNB. Na potvrzení svého názoru poukazuje na stenozáznam z jednání pléna České národní rady i z usnesení ústavněprávního výboru České národní rady ze 17. 12. 1992, kde byl projednáván vládní návrh tohoto zákona a uvádí rovněž, že ani názor dalších kompetentních ústavních činitelů se od té doby nezměnil, což prokazuje i vystoupení současného místopředsedy vlády pro legislativu v plénu Senátu 7. 8. 2000. Ústavodárce dle vyjádření prezidenta republiky nepovažoval za nutné rozlišovat mezi členy Bankovní rady z hlediska jejich jmenování, když přenechal obyčejnému zákonu pouze nepodstatné funkční rozdíly v jejich postavení. Námitku, že Ústava nezná funkce guvernéra a viceguvernéra, a proto se jejich jmenování odvozuje ze zákonem založené kompetence, pokládá prezident republiky za nepřesvědčivou. Kromě toho, že jde rovněž o členy Bankovní rady a že zákon o ČNB je třeba vykládat pomocí Ústavy, nikoli Ústavu pomocí zákona, je třeba taktéž poukázat na časovou posloupnost přijímání obou norem. Ústava byla přijata 16. 12. 1992 a zákon o ČNB až následující den. Ústava tedy vůbec nemohla operovat s pojmy, které neznala a ani nepotřebovala. Dne 12. 6. 2001 předložil Ústavnímu soudu předseda vlády repliku ke stanovisku prezidenta republiky, v níž poukázal na potřebu ve věci rozhodnout meritorně. Dle jeho názoru rozhodnutí prezidenta republiky z 29. 11. 2000, jimiž jmenoval Zdeňka Tůmu guvernérem a Luďka Niedermayera viceguvernérem ČNB, dosud nenabyla platnosti. V důsledku toho se návrh nedomáhá postupu dle čl. 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (tj. zrušení rozhodnutí). Protože pokládá guvernéra a viceguvernéry ČNB za monokratické orgány s významnými samostatnými působnostmi a pravomocemi, požaduje předseda vlády jejich jmenování procedurou dle čl. 63 odst. 3 a 4 Ústavy (s kontrasignací), na rozdíl od ostatních (dalších čtyř) členů Bankovní rady, u nichž pokládá proceduru podle čl. 62 písm. k) Ústavy bez kontrasignace premiéra či jím pověřeného člena vlády za ústavní. II. Ústavní soud připomíná, že navrhovatelé předložili Ústavnímu soudu již 22. 12. 2000 návrh věcně shodný, v němž neurčité znění petitu Ústavnímu soudu neumožnilo věc meritorně rozhodnout (Pl. ÚS 58/2000). Tento nedostatek současný návrh premiéra a vlády na rozhodnutí Ústavního soudu odstranil potud, že navrhovatelé v petitu namítli neplatnost rozhodnutí prezidenta republiky z 29. 11. 2000, kterými jmenoval Zdeňka Tůmu guvernérem a Luďka Niedermayera viceguvernérem ČNB, protože nebyla předložena předsedovi vlády ke spolupodpisu. Vzhledem k tomu, že návrh premiéra a vlády poukazuje na to, že se nezpochybňuje dřívější postup prezidenta republiky, který jmenování guvernéra a viceguvernérů ke kontrasignaci premiérovi nepředkládal, a vzhledem k tomu, že vláda v návrhu poukazuje na potřebu tento postup změnit do budoucna, zvažoval Ústavní soud opětovně, zda se v daném případě jedná o skutečný kompetenční spor, anebo pouze o požadavek na vyslovení názoru "pro futuro" (v tomto posledním případě by Ústavní soud byl nucen návrh zcela odmítnout). Neobvyklý postup vlády stále ještě spočívá v tom, že žádá pouze vyslovení názoru "v abstraktní rovině" dle §124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přestože svým návrhem napadla platnost zcela konkrétního rozhodnutí prezidenta republiky a bylo by tudíž na místě se domáhat jeho zrušení dle §125 odst. 1 téhož zákona, jak namítá prezident republiky. Ústavní soud zvážil tuto závažnou námitku, neshledal však důvod k odmítnutí návrhu v této skutečnosti, ani v okolnosti, že později došlo k novelizaci zákona o ČNB č. 6/1993 Sb. (dále jen "zákon o ČNB"), zákonem č. 442/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 6/1993 Sb., o ČNB, neboť v daném případě bylo napadeno konkrétní rozhodnutí a to v době platnosti zákona č. 6/1993 Sb. Otázka ústavnosti některých ustanovení novely zákona o ČNB je ostatně předmětem jiného řízení před Ústavním soudem, vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 59/2000. Názor navrhovatelů, že nemohli postupovat dle čl. 125 zákona o Ústavním soudu z toho důvodu, že rozhodnutí o jmenování "vydal prezident republiky nepochybně jako orgán k tomu příslušný", neobstojí. Tato okolnost nestojí v cestě použití §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť napadené rozhodnutí prezidenta republiky je nepochybně - v souladu s požadavkem tohoto ustanovení - rozhodnutím orgánu, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu a bylo vydáno ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. V replice z 12. 6. 2001 pak předseda vlády uvádí, že se nedomáhá zrušení napadených rozhodnutí prezidenta republiky také pro to, že tato rozhodnutí dosud nenabyla platnosti. Teprve až prezident republiky předloží tato rozhodnutí předsedovi vlády k uvážení jeho spolupodpisu se ukáže, zda nabudou anebo nenabudou platnosti a tedy i právní účinnosti. Po zvážení všech okolností se přiklonil Ústavní soud k závěru, že jde o návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu ve smyslu §120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh napadá konkrétní rozhodnutí prezidenta republiky a v závěru se domáhá, aby Ústavní soud nálezem rozhodl ve smyslu §124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že "K platnosti rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 29. listopadu 2000, kterými jmenoval Zdeňka Tůmu guvernérem České národní banky a Luďka Niedermayera viceguvernérem České národní banky, se vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády". Tento návrh sice neodkazuje na §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a nežádá sám výslovně o "zrušení napadeného rozhodnutí", i když tak však neučinil, je dle §125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu věcí Ústavního soudu samého, aby svým nálezem zrušil takové rozhodnutí, ke kterému ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení je podle Ústavního soudu příslušný jiný orgán. Napadené rozhodnutí je v návrhu premiéra a vlády přesně uvedeno, takže není pochyb o tom, co je jeho obsahem. Když Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh premiéra a vlády ČR splňuje podmínky oddílu osmého zákona o Ústavním soudu, zahájil řízení ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů podle čl. 87 odst. 1 písm. k Ústavy a §120 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zahájení řízení se opírá o čtyři okruhy argumentace: o argument "monokratických" prvků v postavení guvernéra ČNB, o komparativní interpretaci jiných jmenovacích aktů dle čl. 62 Ústavy, o interpretaci úmyslu ústavodárce resp. zákonodárce a návaznost na předchozí úpravu, o odkaz na principy parlamentně-demokratického ústavního státu. 1. Jmenování členů Bankovní rady ve funkci guvernéra a viceguvernérů ČNB se uskutečňuje jediným jmenovacím aktem. Z této skutečnosti vycházejí i navrhovatelé (str. 4 repliky) u vědomí nepředvídatelných komplikací a potenciálních dysfunkcí, které by přivodilo dvojí separátní jmenování a to jednou členem Bankovní rady a jednou guvernérem resp. viceguvernérem ČNB, a to tím více za situace, kdy není stanovena právní povinnost - jako u Ústavního soudu - vybrat tyto tři představitele Bankovní rady z řad již jmenovaných jejích členů. Navrhovatelé však, přestože nejde o nový jmenovací akt a v tomto smyslu ani o novou pravomoc ve smyslu čl. 63 Ústavy, vycházejí z názoru, že postavení guvernéra ČNB je natolik odlišné od ostatních členů Bankovní rady, že jeho pravomoci, jež vyplývají ze zákonů, jmenovací proceduru dle čl. 63 odst. 2 a nikoli dle č. 62 Ústavy opravňují. Dle navrhovatelů sice zákon (§5 zákona o ČNB) přiznává postavení "nejvyššího řídícího orgánu České národní banky"Bankovní radě jako kolegiálnímu orgánu, její vyhrazenou působnost však "vymezuje pouze příkladmo, výčtem věcí zásadnějšího významu. O tom, kdo je oprávněn jednat a rozhodovat ve věcech ostatních, se zákon o ČNB téměř vůbec nezmiňuje" (str. 6 návrhu) a podle navrhovatelů lze tedy soudit, že v nejvyšší instanci je touto osobou právě guvernér, jakožto monokratický orgán, se samostatnými působnostmi a pravomocemi, jež výrazně přesahují oprávnění a působnosti, vyplývající z členství v Bankovní radě jakožto kolegiálním orgánu (str. 4 repliky). Obě tvrzení neodpovídají však skutečnosti. Zákon o ČNB předně nevymezuje působnost Bankovní rady "pouze příkladmo", ale v §5 odst. 1 formuluje jednoznačně hlavní úkoly Bankovní rady a nadto označuje Bankovní radu jako celek za "nejvyšší řídící orgán ČNB". V odstavci druhém pak uvozuje výčet další řady pravomocí Bankovní rady slovy: "dále zejména". Tím nemá na mysli omezení působnosti Bankovní rady, ale naopak možnost zahrnout do této působnosti i ostatní, nejmenované záležitosti. Smyslem tohoto ustanovení proto není zúžení, ale rozšíření prostoru rozhodovací činnosti Bankovní rady. Již touto úpravou je obecně zpochybněno postavení guvernéra ČNB jako "monokratického orgánu se samostatnou rozhodovací pravomocí". Avšak ani konkrétní odkazy navrhovatelů na zákonné pravomoci guvernéra, jež mají odůvodnit jeho monokratické postavení, neobstojí. Vycházíme-li z toho, že monokratický orgán ztělesňuje osoba, která sama jedná a rozhoduje jakožto orgán, kdežto představitel kolegiálního orgánu jedná pouze jeho jménem a je plně vázán na jeho rozhodnutí, pak pokus chápat guvernéra ČNB jako jakýsi samostatný monokratický orgán neobstojí. Guvernér ČNB je jedním z členů Bankovní rady, neboť zákon o ČNB stanoví, že Bankovní rada se skládá z guvernéra, dvou viceguvernérů a dalších čtyř vedoucích pracovníků ČNB (§6 odst. 1 zákona o ČNB). Bankovní rada je ze zákona nejvyšším řídícím orgánem jako kolegium, takže rozhodovací pravomocí nedisponují jednotliví členové Bankovní rady. Pokud pak jde o guvernéra, liší se jeho postavení od ostatních členů tím, že předsedá Bankovní radě, a to sám anebo jím pověřený viceguvernér (§7 zákona o ČNB), dále že jedná jménem ČNB navenek sám anebo jím pověřený viceguvernér (§8) a že je oprávněn se účastnit s hlasem poradním schůzí vlády (§11). Ani v této skutečnosti nelze však spatřovat žádný prvek monokratického postavení guvernéra vůči Bankovní radě, jestliže je povinen respektovat její názor a tlumočit její stanovisko, nemluvě o tom, že se v tomto případě nejedná o rozhodovací pravomoc, ale pouze poradní funkci. V rámci Bankovní rady přiznávají ostatně i navrhovatelé guvernérovi pouze postavení prvního mezi rovnými. V celém textu zákona o ČNB lze, pokud jde o další pravomoci guvernéra, nalézt pouze ustanovení §50 odst. 2, podle něhož zaměstnanci ČNB mohou být guvernérem zproštěni povinnosti mlčenlivosti ve služebních věcech z důvodu veřejného zájmu. Výše uvedená ustanovení jsou jedinými výjimkami ve prospěch guvernéra, zatímco zákon o ČNB obsahuje dlouhou řadu ustanovení, jež chápou to, co navrhovatelé nazývají "ostatní věci", jako pravomoc Bankovní rady jakožto kolegia. Navrhovatelé dále uvádějí, že guvernér ČNB má podle §4 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, pravomoc podepisovat právní předpisy vydávané ČNB a vyhlašované ve Sbírce zákonů. Ani tuto pravomoc nelze pokládat za výraz monokratického rozhodování guvernéra ČNB, neboť stejně jako Ústava u vyhlašování zákonů předepisuje okruh osob, které podepisují zákony, i v tomto případě nemá podpis guvernéra ČNB žádný konstitutivní význam. Jeho povinností je vyhlašovanou normu podepsat a odmítnutí podpisu nelze pokládat za překážku platnosti takové normy. Navrhovatelé se rovněž dovolávají pravomoci guvernéra ČNB ve správním řízení vedeném ČNB, a to při rozhodování o rozkladu (§61 správního řádu), nebo přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (§65 odst. 1 správního řádu). Ve skutečnosti i u těchto oprávnění rozhoduje guvernér ČNB "na základě návrhu jím ustavené zvláštní komise" (§61 odst. 2, §65 odst. 1 správního řádu). Kromě toho, jak zákon o ČNB ( §46 odst. 5), tak i zákon o bankách, č. 21/1992 Sb. (§41), a zákon devizový (§3 odst. 5 zák. č. 219/1995 Sb.), svěřují ve významnějších záležitostech rozhodnutí o rozkladu proti rozhodnutí ČNB právě Bankovní radě jako sboru. I v ostatních věcech platí, že nejvyšším řídícím orgánem ČNB je Bankovní rada, která si upravuje svůj jednací řád (§7 odst. 2). Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemůže přisvědčit navrhovatelům, neboť v těchto zákonech nejsou svěřeny ani prezidentu republiky žádné nové pravomoci, ani postavení guvernéra a viceguvernérů v Bankovní radě nepřesahuje - ve srovnání s ostatními členy - rámec Bankovní rady natolik, aby je bylo možno chápat jako nové orgány, vyžadující nové separátní jmenování prezidentem republiky. Zákon o ČNB nerozšiřuje jmenovací práva prezidenta republiky o nové jmenovací pravomoci, neboť dle Ústavy jmenuje prezident všechny členy Bankovní rady, aniž by Ústava jmenovitě specifikovala jejich jednotlivá označení. Ústava ani nemá potřebu (na rozdíl od jiných případů jmenování dle čl. 62) uvést podrobně, kolik těchto členů je a jak se označují. To upravuje až zákon o ČNB, který uvádí, že jde o guvernéra, dva viceguvernéry a čtyři ostatní členy. Specifikuje tudíž složení Bankovní rady. Protože zákon o ČNB byl vyhlášen o jediný den později než Ústava sama a jeho text byl v době přijetí Ústavy znám, lze předpokládat, že by ústavodárce postupoval při formulaci čl. 62 písm. k) jiným způsobem, kdyby hodlal zavést odlišný způsob jmenování guvernéra od ostatních členů. 2. Ústavní soud se rovněž zabýval i komparací jmenovacích modalit ve všech případech kompetence prezidenta republiky dle čl. 62 Ústavy. Učinil tak s ohledem na námitku navrhovatelů, že pod písmenem k) tohoto článku Ústava uvádí pouze, že prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady, zatímco pod písmenem e) se rozvádí, že jmenuje nejen soudce Ústavního soudu, ale i jeho předsedu a místopředsedy, ačkoli i v tomto případě jsou předseda i místopředsedové také soudci, a proto i členy pléna Ústavního soudu. Dle představ navrhovatelů činí tak Ústava proto, že předseda a místopředsedové mají ještě další zvláštní působnosti, spojené právě s touto jejich funkcí (str. 4 návrhu). Návrh však neuvádí, proč Ústava nepostupuje obdobně i v případě guvernéra ČNB, jemuž navrhovatelé přičítají rovněž další zvláštní působnosti, spojené s jeho funkcí. Kdyby tomu tak skutečně bylo, musela by Ústava - dle představ navrhovatelů - i v tomto případě jmenovacího schématu dle č. 62 Ústavy výslovně uvést též funkci guvernéra ČNB, což však neučinila. Dle Ústavního soudu jsou příčiny rozdílné jmenovací formule použité v čl. 62 především v jiné okolnosti. Odlišná úprava jmenování u čl. 62 písm. e) v případě Ústavního soudu, ale i u čl. 62 písm. j) v případě Nejvyššího kontrolního úřadu a čl. 62 písm. a) při jmenování předsedy a dalších členů vlády, oproti čl. 62 písm. k) má vesměs příčinu v tom, že u všech tří zprvu uvedených případů bylo třeba jmenovitě vyčlenit osobu jmenovanou do čela orgánu, protože její jmenování bylo upraveno odlišným způsobem od jmenování ostatních členů tohoto orgánu. Rovněž je třeba uvést, že k jmenování členů těchto orgánů je také požadována součinnost jiného dalšího orgánu (Senátu, Poslanecké sněmovny, premiéra). Tak např. u písm. a) režim jmenování a odvolávání premiéra a ostatních členů vlády se liší. U ostatních členů vlády dle čl. 68 odst. 2 Ústavy se uskutečňuje pouze na návrh premiéra. U členů Ústavního soudu [písm. e)] rovněž: odlišuje se předseda a místopředsedové, protože jejich jmenování ze soudců Ústavního soudu nevyžaduje - na rozdíl od ostatních soudců - souhlasu Senátu (čl. 84 odst. 2 Ústavy). U písm. j) se pak výslovně hovoří o prezidentu a viceprezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu, neboť dle čl. 97 odst. 2 Ústavy tyto osoby jmenuje na návrh Poslanecké sněmovny prezident republiky, kdežto ostatní členy volí Poslanecká sněmovna na návrh prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Právě proto, že u všech členů Bankovní rady se žádný odlišný způsob jmenování guvernéra a viceguvernérů nepředpokládá, omezil se text čl. 62 písm. k) na stručnou formulaci: "jmenuje členy Bankovní rady České národní banky". Ústavní soud v této souvislosti pokládá za nutné zdůraznit zásadní rozdíl v úpravě jmenovací pravomoci prezidenta republiky vůči předsedovi a místopředsedům Ústavního soudu a vůči guvernérovi a viceguvernérům ČNB. Ústava stanoví ke jmenování všech soudců Ústavního soudu (tedy i těch, kteří jsou označeni v čl. 62 jako předseda a místopředsedové), jako podmínku souhlas Senátu (čl. 84 odst. 2). Ústavodárce je si v tomto případě vědom, že následné jmenování předsedů a místopředsedů ze stávajících soudců Ústavního soudu musí být výslovně upraveno ústavním a nikoli obyčejným zákonem, má-li se uplatnit odlišný režim a vyloučit pro tyto případy způsob jmenování, stanovený generelně v čl. 62 písm. k). Na rozdíl od Ústavního soudu v případě Bankovní rady Ústava nerozlišuje mezi jednotlivými členy Bankovní rady. Jestliže Ústava v tomto případě výslovně nerozlišuje způsob jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB od způsobu, který sama stanoví pro všechny členy Bankovní rady, nelze z obyčejného zákona, který uvádí, že kromě ostatních členů jsou členy Bankovní rady i guvernér a viceguvernéři, odvodit jiný způsob jmenování pro některé z členů Bankovní rady, pokud to Ústava sama výslovně neumožňuje. Na rozdíl od Ústavního soudu, kde prezident republiky vybírá předsedu a místopředsedy z okruhu již jmenovaných soudců Ústavního soudu, v případě jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB nemá prezident republiky povinnost jmenovat tyto osoby ze stávajících členů Bankovní rady. Na rozdíl od právní úpravy Ústavního soudu Ústava v tomto případě tedy vůbec nepředpokládá dva odlišné režimy jmenování pro guvernéra a viceguvernéry na jedné a pro ostatní členy Bankovní rady na druhé straně a umožňuje jmenovat guvernéra a viceguvernéry jediným aktem současně jako členy Bankovní rady. Tím méně lze to pak dovozovat z obyčejného zákona, nehledě na to, že prostý výčet členů Bankovní rady v §6 zákona o ČNB k tomuto závěru není vůbec způsobilý. Současně však z hlediska zákona o ČNB existují racionální důvody, proč v §6 odst. 2 a odst. 3 se jmenování guvernéra a viceguvernérů uvádí odděleně od jmenování dalších čtyř členů Bankovní rady. Spočívají v tom, že oba odstavce obsahují odlišné podmínky pro jmenování: další čtyři členové Bankovní rady jsou na rozdíl od guvernéra a viceguvernérů obligatorně jmenování "z řad vedoucích pracovníků" ČNB (je třeba poznamenat, že tato ústavně sporná omezující podmínka nebyla napadena.) Pokud by ústavodárce zamýšlel provádět jmenování guvernéra a viceguvernérů a dalších členů Bankovní rady dvěma odlišnými způsoby, resp. jmenování guvernéra a viceguvernérů až po jejich jmenování členy Bankovní rady dalším jmenovacím aktem, specifikujícím funkci v Bankovní radě, musel by takové přání ústavně diferencovat tak, jak to učinil v čl. 62 Ústavy v jiných případech nominace. Elementární ústavní pravidlo zní: zavádějí-li se dva odlišné režimy jmenování v oblasti Ústavou vymezené výlučné pravomoci prezidenta republiky, je nezbytné, aby oba tyto režimy byly definovány přímo v ústavním zákoně. Splnění tohoto předpokladu je "conditio sine qua non". Ve prospěch jednoho jmenovacího aktu u všech členů Bankovní rady svědčí i jedno společné šestileté funkční období (§6 odst. 4 zákona o ČNB), na němž nic nemění ani přesuny v postavení jednotlivých členů (např. pozdější převzetí funkce guvernéra některým z členů Bankovní rady). Jmenoval-li prezident členy Bankovní rady k určitému datu, nezačíná pozdějším jmenováním některého z nich guvernérem běžet nová lhůta. Dle názoru Ústavního soudu nesvědčí tedy ani komparace jmenovacích modalit dle čl. 62 Ústavy ve prospěch vládního návrhu. 3. Navrhovatelé rovněž poukazují na návaznost zákona o ČNB na předchozí úpravu Státní banky československé, jejíž guvernér byl jmenován prezidentem republiky na návrh vlády a viceguvernéři na návrh guvernéra, projednaný s federální vládou. Tento zákon byl údajně v řadě směrů vzorem pro zákon o ČNB. Podle navrhovatelů není žádný důvod pro předpoklad, že by se Ústava a zákon o ČNB chtěly od této krátce předcházející úpravy odchýlit natolik, že by vládu z procesu jmenování guvernéra a viceguvernéra úplně vyřadily (str. 5 návrhu). Dokumenty zachycující genezi zákona o ČNB však tomuto názoru navrhovatele odporují. Ústavní soud zjistil, že návrh na převzetí předcházející úpravy byl při tvorbě zákona o ČNB Českou národní radou odmítnut. Jak vyplývá ze záznamu ze schůze České národní rady 17. 12. 1992, která projednávala vládní návrh zákona o ČNB, přijala sněmovna jednomyslný názor ústavně právního výboru, který vyjádřil stanovisko, že: " ...Ústava jmenovací právo prezidenta v žádném ze svých ustanovení neomezuje jakýmkoli způsobem". (záznam 11. schůze ČNR VII. volebního období). Prezident republiky ve svém vyjádření k návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu k tomu uvádí, že tento názor tehdejších kompetentních ústavních činitelů zastávají ústavní činitelé i dnes a poukazuje na vystoupení současného místopředsedy vlády pro legislativu v plénu Senátu 7. 8. 2000, který jmenování členů Bankovní rady, tj. guvernéra, viceguvernérů a dalších členů, označil za "výlučnou kompetenci prezidenta, neomezenou kontrasignací" (stenozáznam jednání Senátu ze 7. 8. 2000). K otázce návaznosti na předcházející úpravu Ústavní soud poznamenává, že při tvorbě českého zákona o ČNB zákonodárce nepochybně vycházel z jiné ústavní situace, neboť zákon o Státní bance československé byl přijat předtím jako jakási kvaziústavní regulace, srovnatelná s organickým zákonem a především pak ve federativním státě, kde součinnost kolegiálního orgánu, tj. vlády složené z představitelů jak české tak i slovenské reprezentace, byla institucionálně protiváhou jmenovací pravomoci prezidenta republiky, jakožto jedné (stranicky nezávislé) osoby. Po rozpadu federace tyto ohledy při zákonné úpravě ČNB již odpadly, resp. ztratily svou původní dimenzi. Právní názor, že čl. 62 Ústavy vyjadřuje právo prezidenta republiky jmenovat bez kontrasignace všechny členy Bankovní rady, byl respektován a praktikován od roku 1993 nepřetržitě až do debat o novele zákona o ČNB v roce 2000. Tato interpretace byla tak potvrzována i postupně se vyvinuvší ústavní zvyklostí. Je známo, že ústavní zvyklosti, konvence, mají v ústavním státě velký význam právě tím, že komponují ústavu do funkčního celku a zaplňují prostor mezi strohým vyjádřením ústavních principů a institucí a variabilitou ústavních situací. V demokratickém právním státě je sotva představitelné, aby interpretace ústavy a jí odpovídající ústavní zvyklosti, respektované a nenapadené po celou dobu od vzniku Ústavy, byly účelovou dezinterpretací ústavy zpochybněny a s nimi i celá dosavadní praxe včetně řady rozhodnutí, jež nebyla dosud nikdy napadena. Podstatné na této skutečnosti není však ověřování, do jaké míry jsou naplněny formální náležitosti "ústavní zvyklosti", ale prostá okolnost, že po dobu více než osmi let na základě hodnotového a institucionálního konsensu v ústavní rovině, byl praktikován postup, který bez odporu kteréhokoli z ústavních orgánů, opakovaně a jednoznačně potvrzoval interpretaci článku 62 písm. k) Ústavy ve smyslu výlučné pravomoci prezidenta republiky při jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB, tedy pravomoci, jež nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády. Neméně podstatnou je i ta okolnost, že přes právní výhrady k tomuto postupu, s nimiž se obrátili předseda vlády a vláda na Ústavní soud poprvé 20. 12. 2000, tyto instituce fakticky uznávaly a v současné době dále uznávají stav, který je dle jejich tvrzení v rozporu s kompetencí stanovenou Ústavou. Výrazem toho je skutečnost, že navrhovatelé napadli pouze jmenování guvernéra a jednoho z viceguvernérů a pominuli jmenování druhého viceguvernéra, ačkoli i k jeho jmenování - dle stanoviska navrhovatelů - došlo rovněž způsobem, který označují za protiústavní a neplatný. Jestliže vláda i dalším faktickým jednáním napadená jmenování uznala, což plyne např. z korespondence ministerského předsedy samého, místopředsedů vlády ČR i jednotlivých ministrů, pozvánek k účasti na zasedáních vlády a z dalších souhlasných aktů, vzniká nežádoucí stav nejistoty v právních vztazích, jehož rizika v rozhodující míře nenesou ve sporu stojící subjekty, nýbrž fyzické a právnické osoby, o jejichž právech bylo rozhodováno, nemluvě o nejistotě o postavení nositelů jednotlivých funkcí navenek vůbec a vůči zahraničí zvláště. Přestože usnesením vlády ČR č. 1210 z 28. 11. 2000 předseda vlády a dalších 12 členů vlády jednomyslně rozhodlo, že "nesouhlasí s tím, aby předseda vlády spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky jmenovat Zdeňka Tůmu guvernérem České národní banky a Luďka Niedermayera viceguvernérem České národní banky", jednají premiér a další členové vlády i nadále se Zdeňkem Tůmou jako guvernérem ČNB. Tak např. v dopise z 28. 2. 2001 předseda vlády Miloš Zeman sděluje guvernéru Zdeňku Tůmovi, že bude "jakožto guvernér České národní banky" o jednání informován a přizván k účasti. Z toho plyne i uznání jednotlivých funkcí guvernéra, a to i při emisní činnosti ČNB a tím i podpisového práva Zdeňka Tůmy na nově vydávaných bankovkách přesto, že vláda odepřením souhlasu k jeho jmenování právně zpochybnila platnost tohoto i všech ostatních jeho aktů, a to i pro případ, kdy by povinnost kontrasignace byla uznána za ústavní. Avšak nejen dosavadní praxe, nýbrž i následná úprava v novele zákona o ČNB č. 442/2000 Sb. svědčí zřetelně o tom, že zákonodárce z povinnosti kontrasignace jmenovacích aktů guvernéra a viceguvernérů ČNB nevycházel. Navrhovatelé odůvodňují povinnost prezidenta republiky předložit uvedené jmenovací akty premiérovi ke spolupodpisu tak, že tuto povinnost odvozují z textu §6 odst. 2 zákona o ČNB, podle něhož prezident republiky jmenuje guvernéra a viceguvernéry ČNB. Je třeba uvést, že naprosto stejná formulace je obsažena i v §6 odst. 2 novely zákona o ČNB, z čehož by vládní interpretace musela dovozovat, že i v tomto případě platí povinnost kontrasignace nadále. Na druhé straně však zákonodárce v §6 odst. 3 novely stanovil nově, že guvernéra a viceguvernéry navrhuje vláda. Je nemyslitelné, že by zákonodárce, který váže prezidentova rozhodnutí na předcházející návrh vlády chtěl ještě trvat na následné kontrasignaci jmenovacího aktu premiérem, což by z vládní interpretace §6 odst. 2 novely nezbytně vyplývalo. Je tedy zřejmé, že zákonodárce chápal a chápe §6 odst. 2 pouze jako výčet a označení osob, jež jsou členy Bankovní rady. 4. Vláda poukazuje též na to, že z principů demokratického právního státu, ze zásady, že lid je zdrojem veškeré státní moci a že státní moc slouží všem občanům, jakož i z koncepce Ústavy, založené na myšlence parlamentní demokracie, je třeba vyvodit přednost rozhodování státního orgánu politicky odpovědného před rozhodováním státního orgánu, který za svá rozhodnutí neodpovídá, a dovozuje, že pokud by věc byla považována za spornou, bylo by třeba dát přednost výkladu, že jde o rozhodnutí prezidenta republiky podle článku 63 Ústavy (str. 3 návrhu). S tím lze sice v obecné rovině souhlasit, současně však nelze než namítnout, že i v demokratickém právním státě a při parlamentní formě vlády může být opatřením těmto principům zcela vyhovujícím vyloučení vládní kontrasignace tam, kde zvláštní důvody opravňují ochranu instituce, jež má být dle Ústavy v hlavních směrech své činnosti nezávislá na vládě, neboť právo kontrasignace by umožňovalo vládě přinejmenším rozhodovat o personálním složení Bankovní rady. Za těchto okolností je jmenovací právo, prováděné nadstranickým prezidentem - sice po konzultacích - avšak bez přímé vazby na souhlas vlády, složené z představitelů jedné nebo více politických stran, součástí záruk nezávislosti ČNB. Nezávislost ČNB je ústavní hodnotou, jež vyplývá jak z článku 98 Ústavy ("do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona") a z jeho umístění v samostatné hlavě šesté Ústavy, tak i z článku 62 písm. k) Ústavy a ze zákona o ČNB, zejména pak z §9 odst. 1 tohoto zákona (při zabezpečování svého hlavního cíle je ČNB nezávislá na pokynech vlády). V rámci demokratického právního státu si lze nepochybně představit i takovou úpravu postavení centrální banky, která obsahuje více prvků součinnosti a koordinace s vládou (jak je tomu např. u Německé spolkové banky). Nicméně v každé zemi je věcí ústavodárce, aby zvážil úpravu těchto vztahů s ohledem na situaci a potřeby vlastní země a takové ústavou zvolené koncepci je třeba podřídit i výklad zákona o národní bance. Při tom platí v ústavním státě zásada, že obyčejný zákon nesmí více než Ústava. Stanoví-li ústava určité pravidlo, je z tohoto pravidla možná výjimka pouze za předpokladu, že ústava sama resp. pozdější ústavní zákon takovou výjimku výslovně připustí. Z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Interpretační proces postupuje opačně, a to vždy od ústavních předpisů k zákonům, nestanoví-li sám ústavní předpis výslovně výjimku. Zákon o ČNB neupravuje žádnou novou jmenovací pravomoc prezidenta republiky, jež by nebyla v čl. 62 písm. k) Ústavy obsažena. Uvádí pouze složení Bankovní rady co do počtu a označení jejích členů. Protože vládní interpretace nepopírá výlučnou pravomoc prezidenta republiky jmenovat všechny členy Bankovní rady, vedlo by uznání nároku na kontrasignaci při jmenování guvernéra a viceguvernérů k řešení, jež by současně umožňovalo hlavě státu na jedné straně nezávisle jmenovat všechny členy Bankovní rady a premiérovi pak na druhé straně odepřít souhlas k osobě guvernéra a viceguvernérů - a to následně, což samo o sobě obsahuje dysfunkční potenciál více než např. jmenování na návrh vlády, při němž je jednání a dohoda předem nezbytná. Uvažme v této souvislosti, že prezident republiky dle čl. 62 písm. k) Ústavy jmenuje všechny členy Bankovní rady a protože dle zákona o ČNB Bankovní rada je sedmičlenná, že tedy jmenuje všech sedm členů Bankovní rady a že v tomto směru není omezen. Kdyby se jmenování guvernéra a viceguvernéra, o němž se zmiňuje §6 odst. 2 zákona o ČNB, mělo chápat jako separátní od čl. 62 písm. k) Ústavy oddělené jmenování, podléhající čl. 63 Ústavy, mohlo by dojít buď k odepření souhlasu se jmenováním některého ze sedmi členů Bankovní rady guvernérem, anebo dokonce k jmenování takové osoby guvernérem ČNB, která vůbec není členem Bankovní rady. Protože však je v pojetí navrhovatelů guvernér členem Bankovní rady ze zákona o ČNB, musel by v takovém případě některý z již jmenovaných sedmi členů Bankovní rady opustit své místo, neboť Bankovní rada je ze zákona sedmičlenná. Jistě by mohl takto uvolnit místo pro nově jmenovaného guvernéra, pokud by sám chtěl. Odvolán však by mohl být pouze při splnění podmínek, stanovených v §6 odst. 6 zákona o ČNB, což by obvykle nenastalo. Navržená vládní koncepce je tak nepřijatelná nejen vzhledem k článku 62 písm. k) Ústavy, který nezná dvojí separátní jmenování nejprve členem a pak guvernérem resp. viceguvernérem, ale též vzhledem k tomu, že jde o řešení, jež odporuje principu přiměřenosti právní úpravy a principu právní jistoty a z ústavního hlediska by svými schizoidními prvky bylo ustanovením potenciálně dysfunkčním. Této okolnosti jsou si zřejmě vědomi i navrhovatelé, a proto chtějí udržet svou koncepci odlišného způsobu jmenování guvernéra a viceguvernérů na jedné a ostatních členů Bankovní rady na druhé straně a současně zabránit oddělenému (dvojímu) způsobu jmenování guvernéra a viceguvernérů jako takových a guvernéra a viceguvernérů, jakožto členů Bankovní rady. Dosahují toho však za cenu interpretace, která odporuje Ústavě. Dle názoru navrhovatelů mají být guvernér a viceguvernéři ČNB jmenování s kontrasignací premiéra (dle čl. 63 odst. 3 a 4 Ústavy) s tím, že se stanou členy Bankovní rady "přímo ze zákona", zatímco jmenování ostatních čtyř členů Bankovní rady se ponechává prezidentu republiky dle čl. 62 písm. k) Ústavy (tj. bez kontrasignace). Ve skutečnosti však guvernér není členem Bankovní rady přímo ze zákona o ČNB, ale přímo a primárně z Ústavy samé, neboť podle Ústavy prezident republiky jmenuje bez výjimky všechny členy Bankovní rady, a to způsobem, uvedeným v čl. 62 písm. k). Jestliže pak zákon o ČNB definuje tyto členy Bankovní rady jako guvernéra, viceguvernéry a ostatní členy, nevyjímá v žádném případě (a obyčejný zákon ani nemůže vyjmout) guvernéra a oba viceguvernéry z Ústavou vymezené jmenovací působnosti prezidenta republiky. Skutečnost je tedy taková, že současná Ústava nezná žádné členství v Bankovní radě, jež by mohlo vzniknout bez jmenování prezidentem republiky na základě čl. 62 písm. k) Ústavy pouze a přímo ze zákona. Právě tak je protiústavní i představa, že dle téhož článku prezident republiky jmenuje - jak tvrdí navrhovatelé ve své replice - pouze ty ostatní (čtyři) členy Bankovní rady, kteří "zbývají" po jmenování guvernéra a dvou viceguvernérů. To odporuje citovanému článku Ústavy, podle něhož prezident republiky jmenuje bez povinnosti kontrasignace nikoli jen některé, ale všechny členy Bankovní rady. Interpretací navrhovatelů se omezuje jmenovací právo stanovené Ústavou ve třech případech, a to dokonce výkladem prostého zákona, který podle představ navrhovatelů činí čl. 62 písm. k) nepoužitelným pro jmenování guvernéra a viceguvernérů a použitelným pouze pro "další čtyři členy Bankovní rady". K tomu je třeba dodat i to, že smyslem čl. 63 odst. 2 Ústavy je stanovení možnosti a podmínek potencionálního rozšíření prezidentských pravomocí a nikoli jejich omezování. Tomu odpovídá formulace o právu prezidenta vykonávat i ty, tzn. také další, nové pravomoci, jež nejsou sice výslovně uvedeny v ústavním zákoně, jsou však stanoveny zákonem. Je třeba dodat, že proti interpretaci navrhovatelů hovoří i čl. 98 odst. 2 Ústavy, který svěřuje prováděcímu zákonu o ČNB v oblasti jmenovacího práva prezidenta republiky pouze úpravu "dalších podrobností". Takovou podrobností je např. ustanovení zákona o tom, že členy Bankovní rady jsou guvernér, dva viceguvernéři a čtyři ostatní členové. Zavedení povinné kontrasignace premiéra k jmenování tří osob ze sedmi členů Bankovní rady, není v žádném případě podrobností, ale podstatným omezením ústavních práv prezidenta republiky, garantovaných v čl. 62 písm. k) Ústavy. Protože je čl. 98 odst. 2 Ústavy třeba současně chápat jako Ústavou stanovený rámec, který prováděcí zákon o ČNB nesmí překročit, nelze pokus odvozovat povinnost kontrasignace z textu zákona o ČNB než označit za protiústavní, neboť nejde o úpravu podrobností, ale zásadní změnu ústavního dosahu. Přestože se premiér a vláda staví principielně za to, že jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB podléhá kontrasignaci premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, napadá ve skutečnosti jako protiústavní a neplatné pouze jmenování guvernéra a jednoho viceguvernéra ČNB, když ponechává bez námitek stejný způsob jmenování (bez kontrasignace) u druhého ze současných viceguvernérů. Tím vnáší do právního státu prvek libovůle. Dle názoru Ústavního soudu nebylo by možné s principy právního státu sloučit ani další paralelní koexistenci dvou odlišných jmenovacích systémů, podle níž některý ze současných viceguvernérů ke svému jmenování kontrasignaci premiéra potřeboval a některý ji nepotřeboval. Ústavní soud neuznal důvodnou ani námitku, že prezident republiky měl před jmenováním do funkcí guvernéra a viceguvernéra oba členy Bankovní rady odvolat z jejich dosavadních funkcí v Bankovní radě. K tomuto přesunu funkcí došlo během šestiletého funkčního období obou členů Bankovní rady, přičemž nebyla naplněna žádná z podmínek §6 odst. 6 zákona o ČNB, bez nichž nelze proceduru odvolání vůbec použít. Celá koncepce zákona potvrzuje záměr Ústavy vytvořit z ČNB instituci, která je při plnění svého hlavního úkolu nezávislá na vládě. Kdyby odvolávání členů Bankovní rady bylo rozšířeno i na uvedené interní přesuny uvnitř Bankovní rady, podléhalo by souhlasu vlády a tím se stalo prvkem ohrožujícím její nezávislost na vládě. Proto za tohoto stavu ústavní i zákonné úpravy nelze než přisvědčit způsobu, kterým prezident republiky 29. 11. 2000 jmenoval Zdeňka Tůmu "jako stávajícího člena Bankovní rady České národní banky" guvernérem s tím, že mu "tímto dnem zaniká dosavadní funkce viceguvernéra Čnárodní banky". Stejně lze shledat jmenování Luďka Niedermayera viceguvernérem, aniž byl odvolán z funkce člena Bankovní rady, jako řešení ústavně a právně zcela přiměřené. Ani v jeho případě jmenováním nepočala běžet nová šestiletá lhůta jeho funkce. Pro posouzení této otázky je rozhodující ustanovení čl. 62 písm. k) Ústavy v tom smyslu, že definuje Bankovní radu jako nediferencovaný souhrn všech jejích členů, aniž by upřesňovalo rozdíly v jejich postavení. Teprve nižší právní norma, totiž zákon o ČNB, stanoví, že tito všichni členové Bankovní rady jsou jmenováni na šest let a že těchto členů je sedm: guvernér, dva viceguvernéři a "čtyři další členové". Stanoví-li zákon jmenování do funkce na určitou dobu, tj. celkem na šest let, nelze tuto dobu překročit. Během tohoto funkčního období nečiní zákon žádný rozdíl mezi členy Bankovní rady. Bankovní rada je kolegiálním řídícím orgánem, který rozhoduje ve sboru a v němž je guvernér pouze "primus inter pares". Pokud by byla jmenována guvernérem osoba, která dosud není členem Bankovní rady, došlo by tímto jmenováním k počátku běhu lhůty šesti let, pokud však na místo guvernéra postupuje osoba, která je již členem Bankovní rady, a které již část šestileté členské lhůty uběhla, nezakládá jmenování guvernérem ani nárok na běh nové, jakési "guvernérské" šestileté lhůty ani možnost formálního odvolání ve smyslu §6 odst. 6 zákona o ČNB, který určuje taxativně okolnosti, ze kterých lze z funkce odvolat. Podle tohoto ustanovení člen Bankovní rady může být ze své funkce odvolán pouze, pokud byl pravomocně odsouzen za trestný čin, nebo podle rozhodnutí Bankovní rady pozbyl schopnosti vykonávat svou funkci, nebo na vlastní žádost předanou bankovní radě. Odvolán může být rovněž, ujal-li se výkonu funkce uvedené v odstavci 5. Žádná z těchto podmínek stanovených zákonem ve sporném případě naplněna nebyla. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům rozhodl Ústavní soud na základě §124 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, že prezidentu republiky příslušelo vydat rozhodnutí, jak učinil ve věci, uvedené v návrhu na zahájení řízení o tomto kompetenčním sporu, a proto návrh předsedy vlády a vlády ČR zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 20. června 2001 JUDr. Zdeněk Kessler předseda pléna Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky k odůvodnění nálezu ve věci návrhu předsedy vlády a vlády ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 14/2001 Odlišné stanovisko, podané k odůvodnění nálezu ve věci návrhu předsedy vlády a vlády ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 14/2001, se zakládá na následujících důvodech: Nález Ústavního soudu v předmětné věci vychází z těchto argumentů: * Zákon o České národní bance v příslušných ustanoveních (§6) nezakládá existenci nových funkcí, k nímž by se vztahovala jmenovací kompetence prezidenta republiky ve smyslu čl. 63 odst. 2 Ústavy, nýbrž toliko pojmenovává postavení jednotlivých členů Bankovní rady České národní banky, jmenovaných dle čl. 62 písm. k) Ústavy. Mělo-li tomu být jinak, muselo by se jednat v případě guvernéra o orgán monokratický, pro kterýžto závěr neexistují přesvědčivé důvody. * Argumentem dalším je aplikace metody odlišení. Nález odmítá možnost srovnání posuzovaného případu s úpravou jmenování předsedy a soudců Ústavního soudu, premiéra a členů vlády, prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jelikož v těchto případech je k uvedeným jmenováním vesměs požadována součinnost jiného dalšího orgánu, pročež jde o situace (věci) odlišné a tudíž nesrovnatelné. * Konečně je argumentováno i argumentem reductionis ad absurdum, dle něhož by výklad Ústavy předložený vládou mohl vést k situaci, v níž by mohlo dojít k odepření souhlasu se jmenováním některého ze sedmi členů Bankovní rady guvernérem, anebo ke jmenování guvernérem takové osoby, která není členem Bankovní rady, pročež by některý z jejích členů musel svoje místo opustit, a to i kdyby nebyly dány zákonné důvody pro jeho odvolání. Rozhodnutí prezidenta republiky, vydaná při uplatňování pravomoci dle čl. 62 Ústavy ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy nepodléhají kontrasignaci, rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 Ústavy, resp. ta rozhodnutí, jež plynou z uplatňování pravomocí založených zákonem (čl. 63 odst. 2 Ústavy) pak na základě čl. 63 odst. 3 Ústavy kontrasignaci podléhají. Dle čl. 62 písm. k) Ústavy prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Zákon o České národní bance pak v §6 odst. 1 stanoví, že Bankovní rada je sedmičlenná, přičemž jejími členy jsou guvernér České národní banky, 2 viceguvernéři České národní banky a další 4 členové bankovní rady České národní banky. Dle odstavce 2 uvedeného zákonného ustanovení pak guvernéra, viceguvernéry a ostatní členy jmenuje a odvolává prezident republiky. Dle §7, 8, 11 a 50 zákona o České národní bance je guvernér oprávněn jednat jménem banky, předsedá zasedáním Bankovní rady, v případě rovnosti hlasů rozhoduje jeho hlas, účastní se jednání vlády s hlasem poradním, je oprávněn rozhodovat o zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost u zaměstnanců banky. Guvernér České národní banky není orgánem monokratickým, je osobou, stojící v čele kolegiátního orgánu, a to s typickými prerogativy, jež jsou s takovou rolí spojeny. Zákon o České národní bance svěřuje jeho kreaci (jmenování) prezidentu republiky (§6 odst. 2). Pokud přijmeme interpretaci, dle níž funkce guvernéra není funkcí založenou zákonem, nýbrž toliko označením postavení jednoho z členů Bankovní rady (stejně tak i viceguvernéra), a tudíž jeho jmenování plyne přímo z úpravy obsažené z čl. 62 písm. k) Ústavy, pak je nutným důsledkem tohoto tvrzení závěr o redundanci ustanovení §6 odst. 2 zákona o České národní bance. V takovémto případě by eventuální zákonná úprava kreování funkce guvernéra volbou členy Bankovní rady ze svého středu, případně losem apod., musela být nutně ve vztahu k čl. 62 písm. k) Ústavy rozporná. Domníváme se ale, že tomu tak není, že takový závěr ustanovení čl. 62 písm. k) Ústavy neunese. V oblasti demokratického institucionálního myšlení není zformulována a akceptována maxima, podle které by automaticky, bez dalšího, z oprávnění kreovat členy nějakého grémia plynulo i oprávnění kreovat jeho vnitřní funkcionáře. Pakliže ale takováto maxima v psané ani nepsané formě neexistuje, nezbývá než konstatovat otevřený prostor pro zákonodárce kreaci těchto funkcionářů upravit. Svěřil-li zákonodárce tuto kreaci do rukou prezidenta republiky (a nikoli kupř. do rukou členů daného grémia), jde o pravomoc prezidenta založenou zákonem (a nikoli Ústavou), a tedy pravomoc, jejíž uplatnění dle čl. 63 odst. 3 podléhá kontrasignaci. Uvedený závěr se nezdá být otřesen ani poukazem na rozdíly mezi jmenováním členů Bankovní rady České národní banky a jmenováním předsedy a soudců Ústavního soudu, premiéra a členů vlády, prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jelikož v těchto případech je k uvedeným jmenováním vesměs požadována součinnost jiného dalšího orgánu. Lze mít totiž pochybnosti, zdali mezi danými případy existují zásadní rozdíly: Např. soudci Ústavního soudu jsou prezidentem jmenováni se souhlasem Senátu, předseda Ústavního soudu však bez takovéhoto souhlasu. Hypoteticky však nezařazením pravomoci jmenovat předsedu Ústavního soudu do výčtu v čl. 62 Ústavy, nýbrž toliko úpravou jeho jmenování prezidentem v zákonu o Ústavním soudu, by nastala situace předvídaná v čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy, tj. jednalo by se o pravomoc prezidenta založenou zákonem, jež podléhá kontrasignaci. Přitom postavení předsedy Ústavního soudu z pohledu jeho funkcí v rámci prezidentem kreovaného grémia je velmi obdobné postavení guvernéra České národní banky. Námitka možných důsledků nedohody ve výběru guvernéra z řad členů Bankovní rady, dle našeho názoru, abstrahuje od předpokladu nezbytné systémové kooperace demokratických ústavních orgánů v řadě situací předvídaných Ústavou (stejný argument by mohl zpochybnit reálné uplatnění i dalších pravomocí prezidenta podléhajících kontrasignaci, jejichž obsahem je kupř. vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu, příp. jmenování soudců, vedoucích zastupitelských misí, atd. Ze všech uvedených důvodů lze se domnívat, že prima facie, vycházeje z Ústavy a zákona o České národní bance, jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky prezidentem republiky podléhá kontrasignaci předsedy vlády, resp. jím pověřeného ministra. Jelikož v rámci výkladu příslušného (konkrétního) ustanovení Ústavy stojí proti sobě dvě interpretace, z nichž každá má své ratio a žádnou z nich nelze považovat za contra constitutionem, potom je zřejmě na místě přiklonit se k takové interpretaci, kterou podporuje ústavní praxe, tedy respektovat již takto zřejmě založenou ústavní tradici. Ústavní soud rozhodoval předmětnou kauzu 8 a půl roku po nabytí účinnosti Ústavy a zákona o České národní bance. V této souvislosti nelze přehlédnout skutečnost, že všechna dosavadní jmenování guvernérů prezidentem republiky se uskutečnila bez kontrasignace, a obdobně tomu bylo (s dvěmi výjimkami) i u všech dosavadních jmenovaní viceguvernérů. Nelze dále přehlédnout skutečnost, že ani v jednom z těchto případů se vláda (resp. její předseda) neobrátila na Ústavní soud s návrhem na zahájení řízení ve sporu s prezidentem republiky o rozsah kompetencí. Konečně nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že toliko obecné přesvědčení poslanců, hlasujících pro novelu zákona o České národní bance a pro novelu Ústavy, předloženou Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dne 17. 9. 1999 skupinou poslanců (Ivanem Langerem, Petrou Buzkovou, Evou Dundáčkovou, Zdeňkem Jičínským, Jitkou Kupčovou a Janem Zahradilem), o neexistenci kontrasignace, bylo důvodem přijetí nové úpravy jmenování guvernéra a viceguvernéra České národní banky na návrh vlády. Otázkou, jež v této souvislosti považujeme za základní, je otázka, zdali v systému psaného ústavního práva mohou vznikat ústavní zvyklosti praeter constitutionem a pokud ano, na základě splnění kterých podmínek lze konstatovat jejich danost. Na okraj uvedeného problému se Ústavní soud již vyjádřil, a to ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 33/97, když konstatoval následující: "Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsensu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti. ... Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy. ... Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právních pravidel lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právního obyčeje je nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecné pravidlo chování (opinio necessitatis) a dále jeho zachovávání po dlouhou dobu (usus longaevus, resp. longa consuetudo)." Domníváme se, že vznik ústavních zvyklostí praeter constitutionem je pravidelnou a přirozenou součástí fungování demokratických ústavních systémů v rámci evropské kontinentální právní kultury, tedy v kontextu tradice psaných ústav a psaného práva. Tento jev nezůstal v současnosti nereflektován i judikaturou ústavních soudů. Pro ilustraci v této souvislosti zmiňuji toliko nález Spolkového ústavního soudu BVerfGE, 72, 189, v němž byl akceptován aktivismus dohodovacího výboru mezi Spolkovým sněmem a Spolkovou radou praeter constitutionem, a to v postavení ústavní zvyklosti. V posuzované věci lze považovat za nutné testovat naplnění konstitutivních znaků ústavní zvyklosti, jež jsou analogické konstitutivním znakům právní obyčeje (zvyklosti). Domníváme se, že obecné přesvědčení (opinio necessitatis) o oprávnění prezidenta republiky jmenovat guvernéra a viceguvernéry České národní banky bez kontrasignace lze prokázat jednak absencí pokusu vlády v předchozích jmenováních vyvolat s prezidentem republiky u Ústavního soudu kompetenční spor, a jednak intencí přijetí novely zákona č. 6/1993 Sb., přijaté pod č. 442/2000 Sb. (a obdobně i intencí novely Ústavy, předložené Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dne 17. 9. 1999 skupinou poslanců Ivanem Langerem, Petrou Buzkovou, Evou Dundáčkovou, Zdeňkem Jičínským, Jitkou Kupčovou a Janem Zahradilem). Tím, že tato novela v §6 odst. 3 zákona o České národní bance omezila oprávnění prezidenta republiky jmenovat guvernéra a viceguvernéry banky toliko k návrhu vlády, vycházela nutně z předpokladu neexistence kontrasignace při uplatnění uvedené pravomoci prezidenta. V opačném případě, tj. v případě obecného přesvědčení o oprávnění předsedy vlády, resp. jím pověřeného ministra, kontrasignovat uvedené jmenovací akty, by tato novela neměla rozumný smysl. Jak plyne ze záznamu z projednávání uvedené novely Ústavy v 1. čtení dne 10. listopadu 1999, v této souvislosti místopředseda vlády JUDr. Pavel Rychetský vyjádřil následující názor: "považuji za svou povinnost jménem vlády odůvodnit stanovisko, které vláda v zákonné lhůtě k předloženému návrhu na změnu ústavy předložila. Jak dobře víte, stanovisko vlády je kladné ... Dále se navrhuje, aby tam, kde prezident republiky má pravomoci jmenovat některé představitele - mimochodem upozorňuji, že jde o představitele moci soudní nebo státní správy - aby v těchto případech tak činil podle návrhu. Upozorňuji, že ústava je koncipována tak, že prezident republiky je součástí moci výkonné, a že je tedy neodpovědný ze svých činů a že za jeho činy odpovídá vláda. Je tedy logické, že vláda musí buďto systémem kontrasignace nebo tam, kde kontrasignace není, což jsou ty případy, mít možnost dávat návrhy, aby mohla odpovědnost za výsledek těchto návrhů nést." Uvedený názor, komentující navrhované změny čl. 62 Ústavy tudíž pojmově vychází z kontravalence možného sepjetí rozhodování prezidenta republiky s vládou buď institutem kontrasignace anebo institutem rozhodování k návrhu vlády. Jinými slovy vychází z vyloučení jejich kumulace. Na tomto účelu navrhovaných a posléze zákonem č. 442/2000 Sb. provedených změn kreace guvernéra a viceguvernérů České národní banky nemění nic ani způsob kreace předsedy Českého statistického úřadu a předsedy Úřadu pro hospodářskou soutěž, jenž kumuluje oba uvedené instituty (zák. č. 89/1995 Sb. a č. 272/1996 Sb., jimiž byl novelizován zákon č. 2/1969 Sb.). Intence přijetí zákonů č. 89/1995 Sb. a č. 272/1996 Sb., byla totiž odlišná od intence zákona č. 442/2000 Sb. Zatímco u zákona č. 442/2000 Sb. šlo o reakci na obecné přesvědčení o absenci kontrasignace a o zavedení jiné formy participace vlády na jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky, u předsedy Českého statistického úřadu (a následně u předsedy Úřadu pro hospodářskou soutěž) šlo o reakci na úpravu předchozí, jež svěřovala jmenování předsedy Českého statistického úřadu Předsednictvu České národní rady, a to aniž by otázka kumulace, resp. kontravalence institutů kontrasignace a jmenování na návrh byla jakkoli zvažována. Intenzita obecného přesvědčení o intenci zavedení jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky prezidentem republiky na návrh vlády přitom dosáhla míry konsensu, vyžadovaného Ústavou pro přijetí ústavního zákona. Pro přijetí uvedené novely se totiž v hlasování Poslanecké sněmovny, konaném dne 7. prosince 2000, po vrácení předlohy prezidentem republiky, ze 169 přítomných vyslovilo 122 poslanců, tj. ve smyslu čl. 39 odst. 4 Ústavy více než tři pětiny všech poslanců, jinými slovy většina, vyžadovaná Ústavou pro přijetí ústavního zákona. Dlouhodobá akceptace spontánně vytvořeného pravidla (zvyklosti), tj. podmínka longa consuetudo, je v dané věci, dle našeho přesvědčení, naplněna nejen délkou stávající praxe, nýbrž i frekvencí provedených jmenování. Dvě výjimky (v podobě dvou jmenování viceguvernérů s kontrasignací), nemohou na této skutečnosti nic změnit. To, že jde o excesy ze zavedené praxe dokazuje zejména obecné přesvědčení, obsažené v intenci přijaté novely zákona o České národní bance č. 442/2000 Sb. Konečně v souvislosti s akceptací možnosti uznat i ústavní zvyklost v postavení pramene ústavního práva nutno zmínit dvě důležité věci. Tou první je nesmírná odpovědnost všech ústavních orgánů za aplikaci Ústavy, nezbytnost uvědomění si důsledků svého jednání nejen z pohledu kontextu v daném okamžiku rozhodované věci, nýbrž i z pohledu utváření ústavního systému země. Druhou je pak hranice možné akceptovatelnosti ústavních zvyklostí. Tato hranice je principielně dána ustanovením čl. 9 odst. 2 Ústavy. Z jejího pohledu nelze v posuzované věci konstatovat utvořením ústavní zvyklosti při jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky dotčení žádné z podstatných náležitostí demokratického právního státu. Z uvedených důvodů se domníváme, že se od nabytí účinnosti Ústavy v ústavní praxi vyvinula ústavní zvyklost praeter constitutionem jmenování guvernéra a viceguvernérů České národní banky prezidentem republiky bez kontrasignace předsedou vlády, případně jím pověřeným ministrem. Změnu tohoto ústavního stavu, dle našeho názoru, lze dosáhnout již toliko rozhodnutím ústavodárce, tj. novelou Ústavy. Vedeni těmito úvahami se autoři tohoto separátního vota vyslovili pro přijetí nálezu, jímž se návrh předsedy vlády a vlády ve věci platnosti rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 29. listopadu 2000, kterým byl Zdeněk Tůma jmenován guvernérem a Luděk Niedermayer viceguvernérem České národní banky, zamítá a své odlišné stanovisko omezili pouze na jeho odůvodnění. Toliko mimochodem považují autoři tohoto odlišného stanoviska za potřebné vyslovit se i k některým otázkám procesním: * Zákon o Ústavním soudu pro podání návrhu ve věci kompetenčního sporu, jenž reflektuje již vydané rozhodnutí (ve smyslu §125 zákona o Ústavním soudu), nestanoví žádnou lhůtu. Tuto lhůtu Ústavní soud v dosavadní judikatuře nevyvodil ani případnou procesní analogií (např. k §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), resp. z povahy věci (kupř. požadavkem bezodkladného podání návrhu). V první řadě se tím vytváří nerovnost uvnitř právního řádu, když v občanském soudním řízení pro podání žaloby pro zmatečnost z důvodu přijetí rozhodnutí, jež nenáleží do pravomoci soudů (§229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), je stanovena lhůta tří měsíců od doručení daného rozhodnutí (§234 odst. 1 o. s. ř.), a dále když v řízení trestním je možnost podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného omezena lhůtou šesti měsíců ode dne právní moci napadeného rozhodnutí (§272 tr. ř.). Neexistence lhůty pro podání návrhu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí, spjatých s již vydaným sporným rozhodnutím, zakládá nejistotu v právních vztazích, jejichž rizika v rozhodující míře nenesou v kompetenčním sporu stojící subjekty, nýbrž fyzické a právnické osoby, o jejichž právech bylo rozhodováno. (Poznamenáváme v této souvislosti, že zákon o Spolkovém ústavním soudu SRN stanoví v obdobném řízení pro podání návrhu lhůtu 6 měsíců.) Domníváme se, že Ústavnímu soudu nebrání nic takovou lhůtu vyvinout interpretační praxí (z povahy věci) a pro podání návrhu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí, jejichž důsledkem může být kasace dle §125 zákona o Ústavním soudu, vyžadovat podmínku bezodkladnosti. * Zastáváme názor, že podmínkou řízení dle oddílu osmého hlavy druhé zákona o Ústavním soudu je existence reálného kompetenčního sporu a nikoli jeho předstírání za účelem dosažení abstraktního výkladu Ústavy. Z uvedeného plyne, že s podáním návrhu na zahájení řízení ve sporu o rozsah kompetencí je neslučitelné faktické uznání právního aktu, jenž je dle tvrzení navrhovatele aktem vydaným v rozporu s Ústavou stanovenou kompetencí, a tedy nezbytně ve svých právních důsledcích aktem nicotným (viz k tomu v projednávaném kontextu F. Weyr, Československé právo ústavní, Praha 1937, s. 190). Domníváme se, že návrh vlády v předmětné věci trpí touto vadou, když navzdory jím napadenému jmenování Zdeňka Tůmy do funkce guvernéra České národní banky (a Luďka Niedermayera do funkce jejího viceguvernéra) vláda faktickým jednáním uvedená jmenování uznala (což plyne kupř. z korespondence ministra financí, pozvánek k účasti na zasedáních vlády, tj. z aplikace ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 6/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, apod.). V Brně, dne 20. června 2001 JUDr. Pavel Holländer soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimír Jurka soudce Ústavního soudu
Společné odlišné stanovisko soudců V. Güttlera, M. Holečka, I. Janů, Z. Kesslera a J. Malenovského k výroku nálezu ve věci Pl. ÚS 14/01 (návrh vlády ve věci jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB) Domníváme se, že Ústavní soud měl vyslovit, že rozhodnutí prezidenta republiky z 29. 11. 2000 o jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády, nebo jím pověřeného člena vlády. S výrokem nálezu pléna Ústavního soudu proto nesouhlasíme, neboť je založen na nejméně dvou chybných východiscích. 1. Citovaný nález ve svém odůvodnění opakovaně diskvalifikuje právní názor vlády a jejího premiéra tvrzením, že interpretuje Ústavu z ustanovení obyčejného zákona, což je nepřípustné. Ve skutečnosti není v uvedeném ohledu mezi názory obou účastníků kvalitativní rozdíl. Oba vycházejí z čl. 62 písm. k) Ústavy, podle něhož prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady ČNB, avšak jeho znění nezmiňuje výslovně guvernéra a viceguvernéry ČNB. Z absence explicitní zmínky v citovaném ustanovení každá ze stran vyvozuje různé právní důsledky. Vláda se domnívá, že se v důsledku toho pro jmenování funkcionářů Bankovní rady uplatní režim čl. 63 odst. 2 Ústavy. Prezident republiky naopak dovozuje, že jmenování funkcionářů Bankovní rady je implicitně (nikoli explicitně) v čl. 62 písm. k) obsaženo, a čl. 63 odst. 2 Ústavy je proto nepoužitelný. Oba účastníci jsou nuceni ve svých argumentacích dovolávat se obyčejných zákonů (zejména zákona o ČNB), aby odůvodnili, resp. vyvrátili, že jmenování funkcionářů Bankovní rady je samostatnou (novou) pravomocí prezidenta republiky. Nález tak staví na nevyváženě kritickém přístupu, který se nemohl stát dobrým východiskem k rozhodnutí Ústavního soudu. 2. Některé části odůvodnění nálezu dávají tušit, že většina pléna Ústavního soudu se domnívá, že záměrem ústavodárce bylo garantovat nezávislost ČNB tím, že Ústava umožní rozhodovat o personálním složení Bankovní rady "nadstranickému prezidentovi" a že naopak zabrání jakékoli ingerenci ze strany politicky profilované vlády. Je zřejmé, že uvedený názor je zvěčněním a absolutizací subjektivního vnímání momentálního faktického stavu, nikoli však správnou reflexí ústavně právního stavu. Prezidenta republiky volí podle Ústavy Parlament. Zákonodárný sbor je "stranickým" orgánem. Stěží lze proto bez dalšího dospět k přesvědčení, že výsledkem jeho volby pravidelně bude "nadstranický" prezident. Je-li premisa o vždy nadstranickém prezidentovi chybná, je chybný i vývod, že prezident republiky za všech okolností bude dostatečným garantem nezávislosti ČNB. Dosažení skutečné nezávislosti nelze pojmově docílit spojením ČNB s jediným ústavním orgánem, ale naopak jen důsledným působením vzájemných brzd a kontrol mezi různými ústavními orgány působícími v souladu s demokratickou dělbou moci, na čemž staví všechny moderní demokratické ústavy. Záměr českého ústavodárce nemohl být jiný. Taková interpretace záměru ústavodárce nás vede k přesvědčení, že Ústava (ve spojení se zákonem o ČNB) hodlala vytvořit systém brzd a kontrol mezi prezidentem republiky a vládou při jmenování nejvyšších funkcionářů ČNB. Jen takový systém totiž povzbuzuje konstruktivní spolupráci a interakci mezi ústavními orgány, jež jsou v bytostném zájmu demokratického státu. Potřeba určitých brzd a kontrol ze strany vlády vzhledem k prezidentu republiky je dána tím, že prezident bez jakékoli ingerence vlády jmenuje většinu členů Bankovní rady, že guvernéra a viceguvernéry je oprávněn jmenovat i z osob, jejichž odbornou či jinou kvalifikaci neprověřilo předchozí působení ve vedení ČNB (§6 odst. 3 zákona o ČNB), i tím, že není stanovena délka funkčního období guvernéra ani viceguvernérů. * * * Shodně s dalšími soudci Ústavního soudu se domníváme, že neexistuje demokratická ústavní (psaná či nepsaná) maxima, z níž by z oprávnění jmenovat členy určitého grémia vyplývalo ipso facto i oprávnění jmenovat funkcionáře takového grémia. Jestliže taková maxima neexistuje, nutno dovodit, že zákonodárce je oprávněn volný prostor poskytnutý Ústavou vyplnit vlastní úpravou jmenování funkcionářů grémia. Pokud zákonodárce pravomoc jmenovat funkcionáře Bankovní rady svěřil prezidentu republiky, jedná se o pravomoc svěřenou mu zákonem a nikoli Ústavou, a je tudíž třeba aplikovat ustanovení čl. 63 odst. 2, v souladu s nímž jmenování guvernéra a viceguvernérů podléhá kontrasignaci. Nepovažujeme za produktivní zabývat se podrobněji tím, zda je guvernér "monokratický orgán se samostatnou rozhodovací pravomocí" či není. Domníváme se naopak, že významné je postavení guvernéra coby funkcionáře, jenž jedná jménem ČNB navenek, vůči jiným ústavním orgánům. Rozhodující jsou přitom vztahy ČNB k vládě. Výkon ústavní funkce ČNB se totiž bezprostředně promítá do činnosti vlády. Ústava implicitně a zákon o ČNB explicitně (§§9-11) upravují formy spolupráce mezi vládou a ČNB. Vláda tak má legitimní zájem na tom, aby její spolupráce s ČNB byla bezporuchová. Z ústavní ideje brzd a kontrol mezi ústavními orgány plyne, že z povinnosti vlády spolupracovat s ČNB není možno bez dalšího dovodit povinnost vlády akceptovat jako ústředního partnera v takové spolupráci jakoukoli osobu, tedy i osobu, kterou jednostranně určí další ústavní orgán (prezident republiky). V nepřítomnosti explicitního ústavního pravidla svědčícího o opaku nelze totiž prezumovat vztah nerovnosti mezi dvěma ústavními orgány. Není přitom rozhodné, že guvernér je ve styku s vládou povinen respektovat názor Bankovní rady a "tlumočit její stanovisko", jak tvrdí odůvodnění nálezu, ale naopak to, že guvernér je osobou, která vstupuje do prostoru vyhrazeného pravomocím vlády (účastní se např. s hlasem poradním jejích schůzí) a která by vládě měla být vnucena jednostranným rozhodnutím jiného ústavního orgánu. Vztahy mezi vládou a prezidentem republiky jsou v určitém ohledu srovnatelné se vztahy mezi státy. Ve druhém případě spolu jednají subjekty, jež si jsou zásadně rovny ve své plné svrchovanosti, jež je státům vlastní. V případě prvním jde o subjekty, které jsou si zásadně rovny tím, že každý z nich vykonává část svrchovanosti státu neodvozeně a nezávisle na jiných subjektech. Lze proto vést paralelu mezi oběma typy vztahů a hledat analogiam iuris. Státy, které spolu udržují diplomatické či konzulární styky (spolupracují spolu v politické či nepolitické oblasti), nejsou povinny akceptovat jako vedoucího diplomatické či konzulární mise (byť jen tlumočícího postoje státu), kteroukoli osobu, kterou by jim jednostranně vnutil vysílající stát. Vysílající stát je povinen požádat o individuální agrément (exequatur), který je stát přijímající oprávněn odmítnout bez sdělení důvodů svého odmítnutí. Osoba, která vstupuje přímo do hájemství moci druhého subjektu, je tedy podrobována zvláštnímu režimu. Uvedená analogia iuris svědčí domněnce nutnosti kontrasignace i při jmenování guvernéra (viceguvernéra) ČNB. Domněnku rovnosti by mohlo vyloučit explicitní ustanovení, které však v Ústavě není. Značným posunem od skutečnosti se vyznačuje ta část odůvodnění nálezu, která analyzuje a interpretuje genezi zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB. Shodně s odůvodněním nálezu se domníváme, že návrh na převzetí předcházející úpravy (guvernér byl jmenován prezidentem republiky na návrh vlády) byl schůzí ČNR dne 17. 12. 1992 odmítnut. Toto odmítnutí se však netýkalo kontrasignace, kterou předchozí úprava ostatně neznala. Záznam z uvedených jednání je třeba uvést v plném kontextu. Poslankyně A. Röschová prohlásila: "Srovnala jsem si článek 62 Ústavy, kde se hovoří v písm. k), že prezident jmenuje členy bankovní rady České národní banky, nic jiného tam není. V hlavě týkající se České národní banky, čl. 98 se také neříká, že by to bylo na něčí návrh, nebo s něčím souhlasem, tak, jako tomu příkladně je u soudců Ústavního soudu nebo u prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu." Poslanec M. Výborný ji doplnil: "Jestliže tedy Ústava jmenovací právo prezidenta v žádném ze svých ustanovení neomezuje jakýmkoliv způsobem (jako např. v případě jmenování prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu), bylo by podle názoru členů ústavně právního výboru, jak jsem již řekl jednomyslného, protiústavní, pokud by nebylo vyhověno návrhu poslankyně Röschové a pokud by v zákoně v §6 odst. 2, 3 a 4 bylo vyjmenováno, na čí návrh prezident guvernéra, viceguvernéry a další členy bankovní rady jmenuje." Oba citáty ve svém celku prokazují, že ČNR by považovala za protiústavní, kdyby guvernér a viceguvernéři byli jmenováni prezidentem republiky na návrh jiného ústavního orgánu (jako prezident NKÚ) nebo se souhlasem jiného ústavního orgánu (jako soudci Ústavního soudu). Naopak kontrasignace se diskuse v ČNR dne 17. 12. 1992 nedotkla a poslanci ji nikterak nevyloučili ani neoznačili za protiústavní. Naopak, jelikož diskuse v ČNR proběhla den po schválení Ústavy, museli si poslanci být vědomi jejích účinků v dané věci. Zejména vzhledem k výše uvedeným argumentům, ale i vzhledem k argumentu, že prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný (čl. 54 odst. 3 Ústavy) se domníváme, že jmenovací pravomoc prezidenta republiky podle čl. 62 písm. k) je nutno interpretovat restriktivně, tedy tak, že nezahrnuje pravomoc jmenovat guvernéra a viceguvernéry ČNB. Tato pravomoc je založena zákonem o ČNB, a je proto podrobena kontrasignaci. Kontrasignace jmenovacího aktu guvernéra a viceguvernérů ČNB předsedou vlády není přirozeně zásahem do nezávislosti ČNB při výkonu její ústavní funkce garantované čl. 98 Ústavy. Iniciativa ke jmenování funkcionářů Bankovní rady přichází totiž od prezidenta republiky a nikoli od předsedy vlády. Přicházející, nově politicky profilovaná vláda tedy není schopna jmenovací proces vyvolat. * * * Nelze učinit konečný závěr bez toho, aniž bychom podrobili zkoumání následnou praxi jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB z hlediska, zda případně nesplňuje náležitosti ústavní zvyklosti, či přesněji řečeno, ústavního obyčeje. Ústavní obyčeje jsou nepochybným doplňkem psané ústavy, a pokud splňují náležitosti vyžadované právem (déledobá praxe a přesvědčení o jejich nezbytnosti, resp. právní závaznosti), jsou způsobilé modifikovat pravidla obsažená v ústavním textu. Není důvodu k tvrzení, že případná existence ústavních zvyklostí je v daném případě a priori vyloučena. Žádné ustanovení Ústavy výslovně neuvádí způsob jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB. Prima facie by tedy bylo možno následnou praxi ústavních orgánů považovat za sérii obecně ústavně dovolených chování, jež případně mohou vést k ústavní zvyklosti praeter constitutionem. Vzhledem k předchozím vývodům v tomto odlišném stanovisku tak tomu ovšem v daném případě být nemůže. Příkaz kontrasignace lze z Ústavy dovodit, a případná odchylná ústavní zvyklost, jež by byla vyústěním řady jmenovacích aktů bez kontrasignace, by tak musela být zvyklostí contra constitutionem. Ani takovou eventualitu nelze a priori vyloučit, neboť ústavní obyčej (zvyklost) může být normou ústavního práva způsobilou derogovat zásadně kterékoli psané ústavní pravidlo. Kvantita a kvalita praxe, jež má vést ke vzniku obyčeje contra constitutionem ovšem musí být podstatně vyšší než objem a kvalita praxe vedoucí ke vzniku obyčeje praeter constitutionem, neboť obyčejotvorná praxe nevstupuje do právně indiferentního prostoru jako koncentrovaný výraz obecně dovoleného chování, což je případ praxe praeter constitutionem, nýbrž musí překonat pocit závaznosti ústavně platného příkazu kontrasignace. Praxe coby materiální prvek ústavní zvyklosti musí být déledobá, jednotná a nepřetržitá. Sporné je již to, zda za pouhých osm let od r. 1993 lze hypoteticky konstatovat vznik takové zvyklosti, která je schopna derogovat příkaz psané ústavy, jež je považována za pramen práva mimořádné stability a jejíž změny jsou spojeny se zvlášť náročnými podmínkami. Ústavní zvyklost krystalizuje v chování zainteresovaných ústavních orgánů. Vlastnost jednotnosti a déledobosti praxe je třeba interpretovat tak, že danou zvyklost vytváří ústavní orgány nezávisle na tom, jak se jejich konkrétní složení v čase mění. Naopak, relevanci zvyklosti poněkud snižuje, pokud se na jejím údajném vzniku podílel jen ústavní orgán v nezměněném složení, a to navíc orgán monokratický, jak je tomu v daném případě na straně prezidenta republiky. Konkrétní délka narůstání praxe coby materiálního prvku ústavní zvyklosti v každém případě odvisí od míry jednotnosti praxe. Ani požadavek jednotnosti není splněn, neboť v prvním období platnosti Ústavy došlo ke jmenování dvou viceguvernérů J. Víta a P. Kysilky s výslovným poukazem na čl. 63 odst. 2 Ústavy, tedy s kontrasignací předsedy vlády (jmenovací listiny z 12. 2. 1993, čj. 988/93). Je pravdou, že následující jmenování guvernérů a viceguvernérů byla již provedena bez kontrasignace, ovšem objem této následné "nekontrasignační" praxe není zjevně natolik velký, aby mohl zcela eliminovat stopy předchozích jmenování s kontrasignací v právním vědomí vlády, což naznačuje její současný návrh v posuzované věci. Při hodnocení kvality obyčejotvorné praxe je nutno důsledně rozlišovat mezi skutečnými precedenty, jimiž jsou chování obou "ústavních orgánů před jmenováním guvernérů, a různými verbálními či symbolickými projevy členů vlády a jejího předsedy (vyjádření členů vlády v Parlamentu, určité slovní obraty v jejich korespondenci, pozvánky apod.). Obyčejotvorný význam symbolů či výroků je obecně omezený a neměla by se jim přikládat důležitost, jež by byla srovnatelná s důležitostí chování bezprostředně souvisejících se jmenovacími akty, což ovšem odůvodnění nálezu přesto činí. Subjektivní prvek ústavní zvyklosti (přesvědčení o její právní závaznosti) rovněž není naplněn. Ústavní orgány by se zvyklostí musely řídit i v situacích, kdy je to pro ně (politicky či jinak) nevýhodné. Návrh podaný předsedou vlády a vládou ve věci jmenování funkcionářů Bankovní rady 29. 11. 2000 je výrazem jejich vůle, že svou neúčast na jmenování guvernéra a viceguvernérů nepovažují za právně závaznou. Důkazem přesvědčení o právní závaznosti jmenování funkcionářů Bankovní rady bez kontrasignace není ani postup zákonodárce při schvalování novely zákona o ČNB č. 442/2000 Sb. Odůvodnění nálezu tvrdí, že je nemyslitelné, že by zákonodárce po vazbě prezidentova rozhodnutí jmenovat guvernéra a viceguvernéry na předcházející návrh vlády chtěl ještě trvat na následné kontrasignaci jmenovacího aktu premiérem. Třebaže "třístupňový" model jmenování (návrh vlády; jmenování prezidentem republiky; kontrasignace předsedou vlády) je určitě poněkud zvláštní a těžkopádný, je v České republice, a to nezpochybňovaně, uplatňován i v jiných případech. Příkladně lze uvést předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jenž je podle §2 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb. jmenován prezidentem republiky na návrh vlády, přičemž jmenovací akt je následně kontrasignován předsedou vlády podle čl. 63 odst. 2 Ústavy. Odůvodnění nálezu podrobně hodnotí chování vlády, z něhož se dovozuje, že předseda vlády i vláda ve skutečnosti v minulosti opakovaně a jednoznačně uznali, že pravomoc prezidenta republiky při jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády. S tímto tvrzením lze do značné míry souhlasit, nic to však nemění na celkovém závěru tohoto odlišného stanoviska. Ke koncepci právního státu a právní jistoty v něm nepochybně patří legitimní očekávání kontinuity v chování subjektů práva. Toto očekávání má i svou procesně právní podobu, jíž je pojem estoppelu převzatý z anglosaské soudní praxe. V souladu s ním strana ve sporu nemůže popírat právní režim nebo princip, které dříve výslovně nebo nepřímo uznala. Estoppel je uplatňován v zájmu jistoty v právních vztazích ve společnosti. Soudní orgány ovšem nakládají s námitkou estoppelu tradičně velmi opatrně a vyžadují zpravidla vedle prostého uznání určitého režimu či principu ještě splnění dalších restriktivních podmínek. Je pravdou, že vláda v několika případech tacitně akceptovala jmenování funkcionářů Bankovní rady prezidentem republiky, aniž by jejímu předsedovi byly jmenovací akty předloženy ke kontrasignaci. Je i pravdou, že navrhovatelé nenapadli jmenování druhého viceguvernéra (Oldřicha Dědka), jenž je stále ve funkci. Za těchto okolností je návrh předsedy vlády a vlády možno považovat za překvapivý a v podmínkách právního státu velmi nezvyklý. Jejich podání se nepochybně projevilo negativně na stavu jistoty ve vztazích mezi ústavními orgány v ČR a nejenom mezi nimi. Na druhé straně je nemyslitelné, aby Ústavní soud založil svůj výrok pouze na tom, že vyhoví námitce estoppelu vznesené druhým účastníkem. Jednotlivá opomenutí předsedy vlády požadovat kontrasignaci konkrétního guvernéra či viceguvernéra jsou snad způsobilá pozastavit jednorázově účinnost ústavního pravidla vyžadujícího kontrasignaci, nikoli však způsobilá zrušit platnost tohoto ústavního pravidla. Ke zrušení by bylo třeba ústavního obyčeje (ústavní zvyklosti), jež však, jak vyplývá z argumentace v tomto stanovisku, nevznikla. Jelikož nelze konstatovat existenci materiálního ani subjektivního konstitutivního prvku ústavní zvyklosti, jež by byla způsobilou derogovat Ústavu, je nutno trvat na závěru, že jmenovací akty prezidenta republiky ze dne 29. 11. 2000 vyžadují ke své platnosti kontrasignaci premiéra vlády nebo jím pověřeného ministra. Brno 20. června 2001
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.14.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 14/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů) 285/2001 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 91/22 SbNU 267
Populární název Spor o kontrasignaci rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB
Datum rozhodnutí 20. 6. 2001
Datum vyhlášení 20. 6. 2001
Datum podání 20. 4. 2001
Datum zpřístupnění 22. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení Ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy
Význam 2
Navrhovatel VLÁDA
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 62, čl. 63 odst.2, čl. 63 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 19/1990 Sb., §4
  • 198/1993 Sb., §6
  • 285/2001 Sb.
  • 6/1993 Sb., §6 odst.2, §6 odst.3
Odlišné stanovisko Holländer Pavel
Jurka Vladimír
Güttler Vojen
Holeček Miloš
Janů Ivana
Kessler Zdeněk
Malenovský Jiří
Předmět řízení kompetenční spor
Věcný rejstřík kompetenční spor
prezident republiky
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-14-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 40748
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22