ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.18.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 18/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2009 v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2009 čj. Komp 3/2009-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta kompetenční žaloba směřující proti Ministerstvu vnitra a Magistrátu města Ostravy.
Stěžovatel uvedl, že po dobu téměř 35 let užíval rodné číslo dle rodného listu s koncovkou 229. Česká správa sociálního zabezpečení ho však v roce 2001 v souvislosti s přiznáním částečného invalidního důchodu informovala, že koncovka rodného čísla 229 byla na rodném listu vyznačena chybně a že správnou koncovku jeho rodného čísla představuje číslo 225. Stěžovatel se domáhal, aby příslušný správní orgán vydal o změně či opravě tvaru rodného čísla řádné rozhodnutí, resp. aby ve smyslu zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, byla prověřena správnost a úplnost údajů v informačním systému evidence obyvatel a rozhodnuto o odstranění nesprávných údajů. Jeho snaha však byla marná, Ministerstvo vnitra odmítlo blokaci rozporných údajů v ISEO s tím, že rodné číslo stěžovatele bylo vždy vedeno s koncovkou 225, Magistrát města Ostravy přenesl veškerou odpovědnost na Ministerstvo vnitra a následně i on konstatoval, že údaje nezablokuje, neboť o správnosti a úplnosti rodného čísla stěžovatele nemá pochybnosti.
Stěžovatel měl za to, že se v jeho případě jednalo o záporný kompetenční spor a žalobou proti žalovaným správním orgánům se domáhal vydání rozsudku, kterým by Nejvyšší správní soud přikázal Magistrátu města Ostravy, aby v souladu se zákonem, po případném zjištění rozporu ve vedení žalobcova tvaru rodného čísla v jednotlivých evidencí občanů vedených Českou republikou a vydanými veřejnými a matričními listinami rozhodl o provedení náležité opravy a sjednocení rodného čísla žalobce, tyto řádně prověřené údaje v ISEO zablokoval a dle platného zákona tyto postoupil Ministerstvu vnitra k řádnému a zákonem předepsanému úřednímu rozhodnutí o odstranění nesouladu v evidencích státní správy České republiky.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením kompetenční žalobu odmítl pro nepřípustnost, neboť se nejedná o kompetenční spor. Konkrétně argumentoval především tím, že o kladný či záporný kompetenční spor se podle ustanovení §97 odst. 2 a 3 soudního řádu správního jedná tehdy, pokud alespoň dva správní orgány si osobují či popírají pravomoc vydat rozhodnutí v téže právní věci, tedy ve věci se stejným účastníkem (účastníky) řízení a se shodným předmětem řízení. Ve stěžovatelově věci Nejvyšší správní soud existenci negativního sporu neshledal, neboť Ministerstvo vnitra ani Magistrát města Ostravy nepopřely svoji kompetenci, ale dovodily, že nepřichází (z věcných důvodů) v úvahu vydání rozhodnutí či dalšího opatření se zřetelem na konkrétní okolnosti případu, tj. že není dán důvod ke změně rodného čísla, ani k provedení opravy, doplnění, a tudíž i k zajištění blokování proti případnému dalšímu zpracování.
Stěžovatel nesouhlasil s výkladem relevantního podústavního práva a se závěrem Nejvyššího správního soudu, že se nejedná o záporný kompetenční spor. Poukázal zejména na to, že správní orgány nemohly dovodit, že není dán důvod ke změně rodného čísla ani k provedení opravy či doplnění, neboť správnost zpochybněných údajů odmítly prověřit; tímto postupem popřely svoji pravomoc rozhodnout o podané žádosti.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Obdobně jako v ústavní stížnosti téhož stěžovatele vedené pod sp. zn. Pl.ÚS 12/09 směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu čj. Komp. 6/2008-14 stěžovatelova argumentace v podstatě směřuje k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní závěry Nejvyššího správního soudu i jím provedený výklad příslušných ustanovení zákona a dospěl k jinému, pro něj příznivému závěru.
Ústavnímu soudu tak nezbývá než zopakovat, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Při přezkoumávání jejich rozhodnutí Ústavní soud neposuzuje rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti či dokonce celkové správnosti, neboť tato role mu nepřísluší. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sb. n. u. sv. 3, str. 257). V projednávaném případě ověřil, že Nejvyšší správní soud svoje rozhodnutí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a vyložil, z jakých důvodů shledal podanou žalobu nepřípustnou. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným způsobem. Nemůže-li se však soud zabývat návrhem z důvodu stanoveného zákonem a návrh odmítne, nelze obecně takový postup soudu hodnotit jako odepření spravedlnosti.
Podstatou námitek vznesených v projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s posouzením (ne)existence kompetenčního sporu, což po obsahové stránce představovalo zkoumání, zda obecný (správní) soud interpretoval a aplikoval příslušné normy soudního řádu správního ústavně konformním způsobem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17). K tomu však v souzené věci zjevně nedošlo. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejednalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu