ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.20.12.1
sp. zn. Pl. ÚS 20/12
Usnesení
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická rozhodlo ve věci návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 na zrušení ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. srpna 2012 se navrhovatel, s poukazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, resp. §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, domáhal zrušení ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Učinil tak poté, co v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 227/2010 dospěl k závěru, že uvedené zákonné ustanovení, jehož má být při řešení předmětné věci použito, je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Daný rozpor je spatřován v rozdílném vymezení lhůt pro uplatnění nároků na náhradu škody dle §15 zákona č. 82/1998 Sb. a dle §415 a násl. ve spojení s §563 občanského zákoníku.
Otázkou ústavnosti §15 zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. února 2010. Konstatoval v něm, že z konstrukce zvolené českým zákonodárcem, dle níž veřejnoprávní předpis (zákon č. 82/1998 Sb.) z důvodu legislativní techniky umožňuje, aby byl na právní vztahy jím upravené subsidiárně použit občanský zákoník, neplyne závěr o identitě úpravy náhrady škody vzniklé z veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Dovodil dále, že "odtud plyne i možnost zákonodárce upravit otázku ,splatnosti' náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny". Ústavní soud v této souvislosti připomenul, že "na výjimečnost právní úpravy a beneficia zákonodárce v otázce náhrady škody způsobené zákonným rozhodnutím o vazbě, byl-li posléze obžalovaný obžaloby zproštěn, poukázal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 596/02 ze dne 5. 5. 2004". Citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 obsahuje zároveň obiter dictum, v němž "nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí" Ústavní soud vyslovil přesvědčení, že "délka lhůty stanovená v §15 zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá možnostem a schopnostem státu a samosprávných územních celků administrativně obstarávat náhradově škodovou agendu v době přijetí citovaného zákona", přičemž je "však zřejmé, že za uplynulé desetiletí prodělala veřejná správa kvalitativní skok v četnosti věcně i formálně správných rozhodnutí a postupů, v důsledku čehož Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena".
Ústavní soud neshledává vzhledem k navrhovatelem předestřené argumentaci žádný relevantní důvod daný právní názor měnit. Pro uvedené byl předmětný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti č. Org. 49/12 ze dne 30. října 2012, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 364/2012 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu