ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.22.08.1
sp. zn. Pl. ÚS 22/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci o návrhu J. K., ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje na zrušení nařízení města Mnichovice č. 2/2006 o stavební uzávěře, za účasti města Mnichovice, se sídlem Mnichovice, Masarykovo náměstí 83, jako účastníka řízení a JUDr. Otakara Motejla, veřejného ochránce práv se sídlem kanceláře Údolní 39, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podle §64 odst. 2 písm. i) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a podle §125 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2008, se navrhovatel domáhal vydání nálezu, podle něhož se nařízení města Mnichovice č. 2/2006 o stavební uzávěře, dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.
Navrhovatel konstatoval, že napadené nařízení bylo schváleno usnesením Rady města Mnichovice č. 06-12-225 ze dne 20. 12. 2006 a bylo vyhlášeno vyvěšením na úřední desce Městského úřadu v Mnichovicích dne ode dne 28. 12. 2006 do dne 27. 1. 2007. Z článku 4 předmětného nařízení vyplývá, že z důvodu naléhavého obecního zájmu nabylo účinnosti dnem vyhlášení. Navrhovatel uvedl, že podle §11 odst. 1 zákona o obcích obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Dle §61 odst. 2 zákona o obcích se obec při vydávání nařízení obce řídí zákony a jinými právními předpisy, mezi něž patří i právní předpisy obcí, tj. obecně závazné vyhlášky a nařízení. Navrhovatel tvrdí, že předmětné nařízení nerespektuje požadavky na obsahové vymezení stavební uzávěry, neboť není v souladu s §41 odst. 3 zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a §7 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. Stavební zákon účinný v době vydání předmětného nařízení stanovil, že územní rozhodnutí, kterým je také rozhodnutí o stavební uzávěře, musí být v souladu s cílem, záměrem a dokumentací územního plánování a tímto způsobem současně závazně vymezil jejich obsah. Pokud nařízení města o stavební uzávěře není v souladu s cílem, záměrem a dokumentací územního plánování, dostává se do rozporu se stavebním zákonem a současně s vyhláškou města (obce), kterou jsou vyhlášeny závazné části územního plánu. Nařízení obce o stavební uzávěře obsahuje podle §37 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, rozsah zákazu nebo omezení stavební činnosti, zejména pokud by mohla znemožnit budoucí využití území nebo jeho organizaci podle připravované územně plánovací dokumentace. Pro plochy, které jsou předmětem stavební uzávěry, však již bylo obecně závaznou vyhláškou města Mnichovice o závazné části územního plánu vydanou dne 12. 7. 2002 pod č. 13/2002 stanoveno funkční využití. Závazná část územního plánu určila předmětné plochy pro bydlení a rekreační bydlení venkovského typu a pro bydlení městského typu a lokální vybavení a pro bydlení a rekreační bydlení venkovského typu. Stavební uzávěru lze sice stanovit i pro území, v němž územní plán povoluje výstavbu, avšak jako dočasné opatření, což v daném případě není splněno, nařízení je tedy v rozporu s §29 odst. 3 a §37 odst. 1 zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dále ve smyslu §7 odst. 1 písm. e) vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj vyhlášky č. 132/1998 Sb, kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, obsahuje nařízení o stavební uzávěře dobu platnosti rozhodnutí, je-li možno ji stanovit, což také v tomto případě není splněno, nařízení je tedy v rozporu s §7 vyhlášky č. 132/1998 Sb. Navrhovatel dále poukazuje na skutečnost, že předmětné nařízení neobsahuje důvod, proč byla stavební uzávěra vyhlášena, dále časové nebo věcné vymezení doby trvání a současně nepřipouští zákonem danou možnost udělení výjimky ze stavební uzávěry. Navrhovatel zdůrazňuje, že v případě, že má stavební uzávěra formu obecně závazného přepisu, vydaného podle §33 odst. 3 stavebního zákona, mají osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům jsou nebo mohou být stavební uzávěrou přímo dotčena, výrazně ztíženou možnost, jak se takovému zásahu do svých práv ubránit, na rozdíl od řízení o vydání územního rozhodnutí o stavební uzávěře na konkrétní pozemky dle příslušných ustanovení stavebního zákona, kdy vlastníci dotčených pozemků mají svá práva zaručená právními předpisy o územním a stavebním řízení. Navrhovatel má tedy zato, že předmětné nařízení je v rozporu s §10, §29 odst. 3, §30, §31 odst. 2, §33 odst. 3, §37 odst. 1, 2, §39 a §41 odst. 3 zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, s §7 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, s §61 odst. 2 zákona o obcích, podle kterého se musí orgány obce při výkonu přenesené působnosti řídit při vydávání nařízení obce zákony a jinými právními předpisy a současně s obecně závaznou vyhláškou města Mnichovice č. 13/2002, o závazné části územního plánu. Vzhledem k výše uvedenému učinil Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "krajský úřad") výzvu dne 9. 11. 2007, čj. 16772/2007/KUSK/OVV/CHA městu Mnichovice ke zjednání nápravy. Město Mnichovice reagovalo vyjádřením doručeným krajskému úřadu dne 18. 12. 2007 tak, že nesouhlasí s možnými rozpory nařízení se zákonem a požaduje ponechat nařízení v platnosti. Krajský úřad dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že napadené nařízení je v rozporu se zákonem, a proto vydal dne 27. 3. 2008 v souladu s ustanovením §125 odst. 1 zákona o obcích rozhodnutí o pozastavení jeho účinnosti, současně byla stanovena městu Mnichovice lhůta 45 dnů ke zjednání nápravy. Rozhodnutí bylo městu Mnichovice doručeno dne 1. 4. 2008. Po marném uplynutí stanovené lhůty ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje přistoupl v zákonné lhůtě 30 dnů k podání návrhu na zrušení předmětného nařízení.
Podle §69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byl návrh zaslán k vyjádření účastníku řízení. Město Mnichovice ve svém vyjádření ze dne 22. 9. 2008 uvedlo, že trvá na stanovisku, že vydáním předmětného nařízení nedošlo k porušení zákona a město při jeho vydání bylo vedeno snahou zabránit možným nenávratným škodám. Město Mnichovice současně uvedlo, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání. Pokud jde o namítané porušení §33 odst. 3 stavebního zákona, zde město Mnichovice uvádí, že jednalo plně v souladu s tímto ustanovením, to platí i pro namítané porušení ustanovení §61 odst. 2 zákona o obcích. Město Mnichovice nemůže také akceptovat porušení §37 odst. 1, 2 a §39 stavebního zákona, jelikož byly ohroženy stanovené závazné limity využití území. Město Mnichovice také nesouhlasí s tím, že by vydáním předmětného nařízení došlo k porušení §41 odst. 3 stavebního zákona, jelikož možnost udělení výjimky je dána zákonem a uvedení této možnosti v nařízení by bylo duplicitní. Město Mnichovice uvádí, že předmětné nařízení v souladu s §7 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, obsahuje jméno a adresu navrhovatele, vymezení území pro které platí zákaz nebo omezení stavební činnosti, rozsah zákazu nebo omezení stavební činnost. Pokud jde o rozhodnutí o námitkách účastníků řízení, to není možné, neboť se jedná o nařízení obce. Také dobu platnosti rozhodnutí nebylo možno předem stanovit. Důvody přijetí stavební uzávěry byly uvedeny v příslušném podkladovém materiálu, ne jehož základě bylo předmětné nařízení zastupitelstvem města schváleno.
Podle §69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byl návrh zaslán též veřejnému ochránci práv, který Ústavnímu soudu sdělil, že vstupuje do řízení a ve svém vyjádření uvedl, že má zato, že nařízení města Mnichovice je svou postatou opatřením obecné povahy, jehož přezkum přísluší ve smyslu §§101 až 104 soudního řádu správního Nejvyššímu správnímu soudu a nikoli Ústavnímu soudu v rámci abstraktní kontroly norem. Veřejný ochránce práv dále zdůrazňuje, že jak územní plán, tak rozhodnutí o stavební uzávěře má podstatný vliv na vlastnická práva majitelů pozemků, jež jsou těmito právními akty dotčeny, a to zvláště za situace, kdy jsou předmětné pozemky na jedné straně územním plánem určené k zastavění, na straně druhé pak rozhodnutím o stavební uzávěře se zakazuje vlastníkům realizovat na předmětných pozemcích určitou formu vlastnického práva. Veřejný ochránce práv v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k omezení vlastnického práva, které je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Z těchto důvodů je dle veřejného ochránce práv třeba, aby rozhodnutí o stavební uzávěře bylo vydáváno pouze ve výjimečných případech a obsahovalo podrobné vymezení důvodů, pro které bylo vydáno a určovalo, v jakém rozsahu a po jakou dobu budou práva vlastníků omezena. V dané věci má veřejný ochránce práv zato, že nebyly splněny požadavky na rozhodnutí o stavební uzávěře, nejsou z něj totiž seznatelné důvody, pro které bylo vydáno a současně neobsahuje časové vymezení stavební uzávěry, odkaz na podkladový materiál přitom nelze považovat za dostatečný. Veřejný ochránce práv sice nezpochybňuje, že mohly existovat věcné důvody pro vydání rozhodnutí o stavební uzávěře, napadené nařízení však nepovažuje za souladné ze zákonem. Z výše uvedených důvodů veřejný ochránce práv navrhuje, aby Ústavní soud návrh zamítl z důvodu absence příslušnosti Ústavního soudu k jeho věcnému projednání, a v případě, že se s tímto závěrem ohledně otázky věcné příslušnosti Ústavní soud neztotožní, veřejný ochránce práv navrhuje, aby bylo návrhu vyhověno.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je navrhovatel - ředitel Krajského úřadu Středočeského kraje oprávněn návrh na zrušení nařízení města Mnichovice č. 2/2006 o stavební uzávěře, podat a zda je k projednání takového návrhu Ústavní soud příslušný. Podle §64 odst. 2 písm. i) zákona o Ústavním soudu je ředitel krajského úřadu oprávněn podat návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, jde-li o návrh na zrušení nařízení obce za podmínek stanovených v zákonu o obcích. Ostatně Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 9/04 konstatoval, že "jestliže zákon stanoví, že nařízení obce o stavební uzávěře musí být v souladu s cíli, záměry a dokumentací územního plánování (§10, §37 odst. 1 a 2 a §39 stavebního zákona), pak tímto blanketním způsobem závazně vymezil jeho obsah. Pokud nařízení obce o stavební uzávěře nebude v souladu s cíli, záměry a dokumentací územního plánování, dostane se do rozporu nejen s konkrétní obecně závaznou vyhláškou obce o závazných částech územním plánu, ale i do rozporu se zákonem, který soulad s cíli, záměry a dokumentací územního plánování podle obecně závazné vyhlášky přikazuje. Ústavní soud proto je příslušný, aby soulad napadeného nařízení obce s takovou obecně závaznou vyhláškou obce posoudil".
Ústavní soud však nemohl nevzít v úvahu znění ustanovení §101c soudního řádu správního, začleněného do soudního řádu správního s účinností ode dne 1. 5. 2005 zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), podle kterého je k řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí příslušný Nejvyšší správní soud. Návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je přitom oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen, návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, vydaného obcí nebo krajem, může podat též Ministerstvo vnitra.
Dle ustanovení §6 odst. 6 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), účinného ode dne 1. 7. 2006 vydává územní opatření o stavební uzávěře zastupitelstvo obce, podle §97 odst. 1 stavebního zákona se územní opatření o stavební uzávěře vydává jako opatření obecné povahy podle správního řádu. V přechodném ustanovení §189a stavebního zákona účinném ode dne 3. 6. 2008 se uvádí, že při změnách a rušení stavebních uzávěr vyhlášených podle právních předpisů účinných před 31. prosincem 2006 a při povolování výjimek z nich se postupuje podle tohoto zákona.".
Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené zkoumal, zda lze na rozhodnutí o stavební uzávěře vydané formou nařízení obce do účinnosti nového stavebního zákona pohlížet jako na opatření obecné povahy ve smyslu nového stavebního zákona, jak dovozuje veřejný ochránce práv. Otázkou, zda na opatření obecné povahy (byť v konkrétní věci publikované formou obecně závazné vyhlášky obce) pohlížet z formálního či materiálního hlediska se zabýval ve své judikatuře již dříve Nejvyšší správní soud, který dospěl v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, publikovaném pod č. 740/2004 Sb. NSS k závěru, že opatření obecné povahy je správním aktem s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se k určité konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Zároveň vysvětlil, že k posouzení toho, zda je určitý správní akt opatřením obecné povahy, je nutno přistupovat materiálně; je tedy nerozhodné, zda právní předpis určitý správní akt jako opatření obecné povahy výslovně pojmenovává. Z těchto závěrů vyšel Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2006, č, j, 1 Ao 1/2006 - 74, ve kterém dovodil, že změna územního plánu je opatřením obecné povahy, pokud splňuje pojmové znaky tohoto opatření. K tomu Nejvyšší správní soud podotknul, že mezi obecně závaznou vyhláškou na straně jedné a změnou územního plánu na straně druhé je třeba rozlišovat. Obecně závazná vyhláška v daném případě slouží pouze jako publikační prostředek, jímž se obsah změny územního plánu komunikuje adresátům. Fakt, že je změna závazné části územního plánu tímto způsobem vyhlašována, ještě z celku nečiní právní předpis; je proto zcela nezbytné zabývat se otázkou, zda má změna samotná povahu opatření obecné povahy či nikoliv. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu byly popřeny jeho pozdější judikaturou, prvotně rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007 - 44, Ústavní soud však nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007 - 44, zrušil. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že "novelizace soudního řádu správního upravující řízení o zrušení opatření obecné povahy s účinností předcházející účinnosti nového správního řádu, nevztahuje takové řízení toliko na ta opatření obecné povahy, která byla vydána na základě zvláštního zákona - nevyžaduje tedy jejich výslovné označení jako opatření obecné povahy ve zvláštním zákoně. Právní úprava řízení o zrušení opatření obecné povahy upravená soudním řádem správním tak přisvědčuje spíše materiálnímu pojetí opatření obecné povahy. ... Nový stavební zákon zároveň podrobně upravuje cíle, úkoly a postup při pořizování a schvalování těchto správních aktů vydávaných formou opatření obecné povahy, aniž by přitom výslovně ve svých přechodných ustanoveních stanovil, jak posuzovat územní plány pořízené a schválené podle předchozího zákona č. 50/1976 Sb., jejichž závazné části byly vyhlášeny obecně závaznými vyhláškami. Ve znění platném ke dni účinnosti tak nový stavební zákon nevyloučil materiální chápání institutu opatření obecné povahy, tedy výklad, který akcentovalo i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006 č. j. 1 Ao 1/2006-74 s konstatací, že k posouzení toho, zda je určitý správní akt opatření obecné povahy, je nutno přistupovat materiálně, tj. zda tento naplňuje oba pojmové znaky opatření obecné povahy (tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů)." Ústavní soud současně v citovaném nálezu vyslovil, že uvedenému materiálnímu chápání opatření obecné povahy ve prospěch stěžovatelů je třeba dát přednost také s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Dle názoru Ústavního soudu odpovídá jeho právní názor i imperativu souladného výkladu vnitrostátního práva s mezinárodně právními závazky České republiky (čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy).
Ústavní soud vycházeje z výše uvedeného má zato, že pokud podle nyní účinného stavebního zákona se územní opatření o stavební uzávěře vydává jako opatření obecné povahy podle správního řádu, a současně je přitom výslovně v přechodném ustanovení §189a stavebního zákona uvedeno, že při změnách a rušení stavebních uzávěr vyhlášených podle právních předpisů účinných před 31. prosincem 2006 a při povolování výjimek z nich se postupuje podle tohoto zákona, je nutno na nařízení města Mnichovice č. 2/2006 o stavební uzávěře, nahlížet po materiální stránce jako na opatření obecné povahy, materiální stránka je přitom rozhodující pro posouzení, který soudní orgán je příslušný k jeho přezkumu. Opačný závěr by vedl ke skutečnosti, že Ústavní soud, jako nejvyšší orgán ochrany ústavnosti by byl příslušný k přezkumu správních aktů, byť publikovaných formou právního předpisu. Nepochybně až do účinnosti zákona č. 127/2005 Sb., kterým byl do právního řádu institut opatření obecné povahy začleněn, tomu tak bylo. Od účinnosti citovaného zákona je však k řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí příslušný Nejvyšší správní soud. Opatření obecné povahy přitom není právním předpisem ani rozhodnutím (§171 spr. ř.). Obsahovou shodu mezi rozhodnutím o stavební uzávěře vydané formou nařízení obce a územním opatřením o stavební uzávěře zastupitelstva obce vydaným podle §97 odst. 1 stavebního zákona přitom konstatoval i Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 6. 2007, č. j. 1 Ao 3/2007-60, ve kterém se uvádí, že "nařízení obce o stavební uzávěře vydaná do 31. 12. 2006, nebyla-li v mezidobí výslovně zrušena, zůstávají platná a aplikovatelná i po 1. 1. 2007, tedy i po nabytí účinnosti zákona, jímž byl zrušen předpis obsahující zmocňovací ustanovení k jeho vydání (stavební zákon č. 50/1976 Sb.). Jiný výklad by byl v hrubém rozporu zejména s konceptem rozumného uspořádání společenských vztahů, a to zejména za situace, kdy stavební zákon (č. 183/2006 Sb.) umožňuje příslušným orgánům vydat akt sice po formální stránce odlišný (územní opatření o stavební uzávěře), jenž však v procesu územního plánování plní shodné funkce."
Výše uvedené je také v souladu s důvodovou zprávou k zákonu č. 191/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb., a kterým bylo s účinností od 3. 6. 2008 do stavebního zákona začleněno nově ustanovení 189a, podle kterého při změnách a rušení stavebních uzávěr vyhlášených podle právních předpisů účinných před 31. prosincem 2006 a při povolování výjimek z nich se postupuje podle tohoto zákona. Důvodová zpráva, která uvádí, že novela by měla vyřešit absenci chybějících ustanovení pro postupy využití stavebních uzávěr vyhlašovaných dle zákona č. 50/1976 Sb., a to jak vydávaných formou územního rozhodnutí, tak i vyhlašovaných formou nařízení obce nebo kraje, konstatuje, že podle obecných právních zásad "staré" stavební uzávěry platí a jsou účinné i nadále. Z hlediska teoretického podle definičních znaků správních aktů směřujících k vydání stavební uzávěry se jedná o tzv. obecně konkrétní správní akt. Podle úpravy obsažené v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, splňuje stavební uzávěra definiční znaky opatření obecné povahy (ustanovení §171 a násl. správního řádu). Stanovení stavební uzávěry je totiž konkrétní ve věci, ale abstraktní, co do stanovení adresátů. Vzhledem k uvedenému je dle důvodové zprávy třeba ke stavebním uzávěrám vydaným podle předchozí právní úpravy přistupovat jako k platným a účinným aktům veřejné správy. Jelikož byla změněna forma, obsah a postup při vydávání stavebních uzávěr, je třeba při jejich změně, zrušení a vydávání výjimek z nich vycházet z ustanovení §97 až 100 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Závěrem Ústavní soud podotýká, že již ve svém nálezu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 9/04 konstatoval, že "podle č. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy Ústavní soud disponuje pravomocí zrušit i právní předpis nižší právní síly než zákona, avšak jen pro jeho rozpor s ústavním pořádkem nebo zákonem. Ústava nesvěřuje Ústavnímu soudu pravomoc rušit podzákonné právní předpisy nižší právní síly pro rozpor s podzákonnými předpisy vyšší právní síly nebo dokonce pro rozpor s podzákonným právním předpisem téže právní síly. Nelze přitom přehlédnout, že v dané věci spatřuje navrhovatel primární nedostatek napadeného nařízení obce v tom, že je v rozporu s obecně závaznou vyhláškou města Mnichovice o závazné části územního plánu ze dne 12. 7. 2002, která závaznou částí územního plánu určila předmětné plochy pro bydlení a rekreační bydlení a s vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. Pochopitelně, že namítané nedostatky se promítají ve svém důsledku i v porušení některých ustanovení stavebního zákona a tím i v tvrzeném zásahu do ústavně zaručených práv, ve své podstatě se však jedná o posouzení dané věci z pohledu práva správního, nikoli ústavního a zde je k přezkumu prvotně příslušný, ve smyslu §101c s.ř.s., Nejvyšší správní soud.
Podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d), tj. jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu