ECLI:CZ:US:2004:Pl.US.33.04
sp. zn. Pl. ÚS 33/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení §30 odst. 2 věty druhé, §74 odst. 2, §119 odst. 2 a 3, §120, §121 a §126 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 2. 7. 2004 obdržel Ústavní soud návrh podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se Krajský soud v Hradci Králové, za který jedná předseda senátu 8 T JUDr. Jiří Mádr, domáhá zrušení §30 odst. 2 věty druhé, §74 odst. 2, §119 odst. 2 a 3, §120, §121 a §126 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Návrh byl podán v souvislosti s řízením, které před Krajským soudem v Hradci Králové probíhá pod sp. zn. 7 T 67/2000 v právní věci obviněných J. D. a D. Z. pro trestné činy zkrácení daně poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 tr. z., platného v roce 1993 a 1994, spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z, dílem dokonané, dílem nedokonané ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. z., J. D. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 tr. z., platného v roce 1995 a 1996, D. Z. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. z., platného v roce 1995 a 1996, dále pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. z., platného v roce 1995, pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. z..
Z předloženého soudního spisu sp. zn. 7 T 67/2000 vyplývají tyto okolnosti případu. Krajský soud v této věci dne 9. 4. 2001 rozhodl podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu tak, že věc se vrací státnímu zástupci k došetření z toho důvodu, že mezi spoluobviněnými došlo ke kolizi zájmů. Ta měla podle názoru soudu nastat v důsledku jejich společné obhajoby, v daném případě jedním (od 23. 2. 1999 JUDr. Oldřichem Choděrou) a posléze dvěma obhájci (od 6. 3. 2000 rovněž JUDr. Tomášem Sokolem). Do té doby měl každý z obviněných obhájce jiného. Oba byli obhajoby zproštěni. Krajský soud dovodil, že postavení spoluobviněných je rozporné, když bude nutno s ohledem na okolnosti případu zkoumat míru zavinění u každého z nich. Podle názoru soudu šlo v posuzované věci o jednání částečně ve spolupachatelství, přičemž za určitá jednání je stíhána pouze obviněná Z. Dále jde o provázané jednání obou obviněných, kdy pouze na základě úvahy orgánu přípravného řízení je vedeno trestní stíhání pouze proti jedné osobě a není vždy zřejmé dělící kritérium, na jehož základě došlo k trestnímu stíhání v rámci spolupachatelství nebo v rámci samostatného pachatelství. Krajský soud zastává názor, že obhajoba jako ústavně zaručené právo není jen věcí obviněného samotného. Je úkolem orgánů trestního stíhání vytvářet pro ni podmínky a současně odstraňovat překážky, které průchodu práv obviněného brání. Poukázal zde na §38 odst. 2 tr. řádu, podle kterého, je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si v trestním řízení neodporují, zpravidla obhájce společný. Krajský soud přitom zaujal stanovisko k výkladu tohoto ustanovení v komentářích, které nevystihují všechny možné případy kolize (zpravidla uvádí situaci, kdy se spoluobvinění navzájem usvědčují). V daném případě jde podle jeho názoru o kolizní situaci jako objektivně existující jev. Např. obviněná Z. tvrdí, že se jí určité jednání spoluobviněného netýká, ačkoli z předložených důkazů plyne opak a věc v této části je vedena jako spolupachatelství. Kolize dále může nastat i tam, kde se oba doznávají ke skutečnosti, která může být kladena za vinu jen jednomu z nich atd. Při společné obhajobě nelze takový rozpor zveřejnit vzhledem k povinnosti mlčenlivosti obhájce, spoluobvinění si jej nemusí být ani vědomi, jinde může nastat až v důsledku spojení věcí ke společnému projednání, v rozdílných zájmech obviněných (jeden může mít zájem na urychlení věci, jiný naopak, jako v daném případě). Soud proto konstatoval, že kolize zájmů spoluobviněných je stav, který by jejich společného obhájce stavěl před povinnost využít či opomenout tvrzení jednoho z nich proti druhému a naopak argumentovat ve prospěch jednoho okolnostmi, jež by musel vzápětí v zájmu druhého vyvracet. V daném případě je kolize podstatná, neboť se týká otázky viny a její míry. To měly vzít na zřetel orgány přípravného řízení již od února 1999, i když před novelou trestního řádu bylo sporné, jak by mohly docílit, aby zanikla plná moc obhájce udělená na základě platné smlouvy o právní pomoci. Poukázal zde na 2. vydání Beckova komentáře k trestnímu řádu, s. 182 (možnost upozornit obhájce na tuto okolnost a vyzvat jej, aby vypověděl plnou moc, jinak předat návrh ČAK ke kárnému postihu). V dané věci tak byla většina důkazů provedena v situaci, kdy po 23. 2. 1999 měli obvinění společného obhájce. Zejména výslechy svědků (viz výčet na č. l. 2485 až 2487) nelze proto považovat za procesně účinné.
Usnesení čj. 7 T 67/2000-2470 bylo napadeno stížností Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a obou obviněných. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2002, čj. 3 To 71/02-2501, předmětné usnesení zrušil. Dospěl k závěru, že kolize zájmů je myslitelná jen tam, kde si zájmy spoluobviněných skutečně odporují, a ne v situaci, kdy by k ní mohlo případně dojít. Rozpory v jejich výpovědích ještě neznamenají kolizi zájmů. Stížnostní soud konstatoval, že nezjistil takovou kolizi zájmů, která by vylučovala zvolený způsob obhajoby. Rozporný stav v důkazní situaci, o který opírá své stanovisko soud prvního stupně, nemusí ještě znamenat procesně relevantní kolizi vylučující společnou obhajobu. Udělení plné moci je navíc projev svobodné vůle svéprávného občana. Nelze tak, není-li zjištěno něco jiného, konstruovat přednost objektivního stavu, když i tato konstrukce není ničím jiným, než výsledkem úvahy soudu prvního stupně. Není přitom věcí orgánu činného v trestním řízení, aby v demokratickém společenském systému radil, co je z hlediska svobodného a svéprávného občana lepší z hlediska jeho obhajoby. Zákonné pojistky ochrany před poškozením obviněných existují, v daném případě však stížnostní soud důvody pro jejich použití nezjistil.
Na toto usnesení reagoval navrhovatel tím, že zpracoval podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který dne 19. 5. 2003 předložil předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové. V obsáhlém podání (viz na č. l. 2524 až 2546) rekapituluje obsah stížnosti státní zástupkyně proti usnesení čj. 7 T 67/2000-2470, obsah zrušovacího usnesení čj. 3 To 71/02-2501, obsah obžaloby, argumenty uvedené v usnesení čj. 7 T 67/2000-2470, odůvodňující vrácení věci k došetření, a polemizuje jak s obsahem stížnosti státní zástupkyně, tak odůvodněním usnesení stížnostního soudu. Závěrem uvádí i případy dvou usnesení Vrchního soudu v Praze, kdy bylo v analogických případech rozhodnuto ve smyslu argumentace v odůvodnění usnesení čj. 7 T 67/2000-2470. Jako cíl podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona bylo uvedeno sjednocení judikatury, bližší vymezení kolize zájmů, zaujetí stanoviska k procesní účinnosti důkazů provedených při existenci kolize zájmů. Dne 18. 5. 2004 však navrhovateli předseda Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Spr 2096/2004 sdělil, že po seznámení se se spisovým materiálem podnět ke stížnosti pro porušení zákona nebude podán. Dne 24. 6. 2004 přijal senát 8 T Krajského soudu v Hradci Králové usnesení čj. 7 T 67/2000-2589, kterým řízení podle §224 odst. 5 tr. řádu přerušil a obrátil se na Ústavní soud s předmětným návrhem.
II.
Navrhovatel zastává stanovisko, že postup předsedy Krajského soudu v Hradci Králové je sice v souladu se zákonem o soudech a soudcích, je však v rozporu s ústavním pořádkem a Úmluvou. Konkrétně napadá ustanovení §30 odst. 2 věty druhé, §74 odst. 2, §119 odst. 2 a 3, §120, §121 a §126 odst. 3 tohoto zákona a tvrdí, že jsou v rozporu s čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR a ústavně zaručeným právem na řádný zákonný proces ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Poukázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., kterým byla část ustanovení zákona o soudech a soudcích zrušena. Zákonodárce sice přijal novou úpravu, nedošlo však k předpokládané změně čl. 82 odst. 3 Ústavy ČR, takže v těchto částech je zákon o soudech a soudcích nadále neústavní. Předseda krajského soudu za takového stavu nemůže vykonávat správu krajského soudu včetně oprávnění podávat podnět ke stížnosti pro porušení zákona. K tomu je za daného právního stavu oprávněno pouze Ministerstvo spravedlnosti. Z čl. 90 Ústavy ČR navrhovatel dovozuje povinnost soudu reagovat na zjištěnou nezákonnost a obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Samotnou stížnost pro porušení zákona považuje za odporující koncepci demokratického právního státu, neboť je pouze v rukou představitele exekutivy. Obviněný i soud jsou odkázáni při jejím použití na rozhodnutí ministra spravedlnosti, který nemá až na výjimky povinnost takovou stížnost podat. To odporuje čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle navrhovatele tak bylo zneuznáno jeho právo na projednání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nezávislým a nestranným soudem. Dále navrhovatel dovozuje, že byla naplněna podmínka ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ale i výrazně restriktivní formulace §224 odst. 5 tr. řádu, protože podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněných má rozhodný vliv na rozhodování o vině a trestu. Poukázal přitom na rozdílné formulace těchto ustanovení a možnosti jejich různé interpretace. Přednost je však třeba dát širší formulaci čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Jeho podmínky byly naplněny - došlo k použití zákona o soudech a soudcích, tento zákon se týká řešené věci, neboť každé řešení věci v rámci trestního řízení je vždy řešením problému. V rámci trestního řízení je v tomto směru třeba rozeznávat tři stádia - stanovení problému, zpracování problému a řešení problému. Je-li zákona použito v kterémkoli stádiu trestního řízení, lze věc předložit Ústavnímu soudu.
III.
Ústavní soud neshledal důvod pro zastavení řízení podle §67 zákona o Ústavním soudu, ani pro odmítnutí návrhu pro jeho nepřípustnost podle §66 téhož zákona. Stejně tak byl Ústavní soud k projednání návrhu příslušný. Základní otázkou bylo, zda se nejedná o návrh, který byl podán zjevně neoprávněným navrhovatelem. Proto se Ústavní soud blíže zabýval otázkou oprávněnosti navrhovatele, jsa si vědom skutečnosti, že ji lze velmi obtížně oddělit od posouzení opodstatněnosti návrhu. Neztotožnil se přitom s rozšiřujícím výkladem pojetí trestního řízení a podmínek, za nichž se má obecný soud obracet na Ústavní soud s návrhem na přezkoumání ústavnosti zákona, jehož "má být při řešení věci použito" (čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR). Byl přitom veden následujícími úvahami.
Stát je funkčně členěný celek, který jedná navenek prostřednictvím svých orgánů. Aby mohl vystupovat jako jeden celek, tudíž jednotně, stanoví pro jednání svých orgánů navenek i vůči sobě navzájem určitá pravidla, která jednotnost vystupování zajišťují. Platí přitom pravidlo, že právní závěry orgánů vyššího stupně jsou závazné pro orgány nižšího stupně. V projednávané věci zaujal navrhovatel určité právní stanovisko v usnesení čj. 7 T 67/2000-2470, jehož obsah byl výše popsán. K stížnosti státní zástupkyně bylo toto usnesení zrušeno Vrchním soudem v Praze čj. 3 To 71/02-2501, který jako stížnostní soud zaujal stanovisko jiné a uložil navrhovateli, aby v trestním řízení pokračoval. Navrhovatel se s tímto rozhodnutím neztotožnil a pokusil se mu čelit tím, že se obrátil na orgán státní správy soudů s návrhem, aby podal Ministerstvu spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Když tento orgán (předseda krajského soudu) jeho podnět neakceptoval, využil navrhovatel jinou možnost a obrátil se přímo na Ústavní soud s výše uvedenou argumentací.
Ústavní soud konstatuje, že na rozdíl od abstraktní kontroly ústavnosti je konkrétní kontrola ústavnosti zákona vedena v úzkém rámci soudního rozhodování. Do něj může Ústavní soud vstupovat jen za přísně vymezených podmínek, a to jediným způsobem - rozhodnutím o ústavnosti zákona, jehož má být při řešení věci použito. V rámci této kontroly Ústavní soud nemůže vstupovat do přerušeného trestního řízení a vyjadřovat se k jeho předmětu. Může jen odstranit překážku, která spočívá v pochybnostech soudu o ústavnosti zákona, jehož má být při řešení věci použito. V této souvislosti je proto rozhodný závěr Vrchního soudu v Praze, který nedospěl k závěru, že došlo ke skutečné kolizi zájmu spoluobviněných. Tím byla věc v rámci nezávislé soudní moci vyřešena. Pravomocně bylo zjištěno, že dosud kolize zájmů spoluobviněných nenastala. Ústavní soud v tomto řízení nemůže názor stížnostního soudu přezkoumávat, neboť to by mohl pouze na základě návrhu obviněných osob. Pokud navrhovatelem tvrzený a předpokládaný rozpor skutečně nastane, má po novele trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. navrhovatel prostředek podle §37a odst. 2 tr. řádu, kterým může celou situaci řešit. Podle tohoto ustanovení o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují.
Nedal-li předseda krajského soudu v této věci podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, nezasahoval do nezávislosti výkonu soudní moci, jak tvrdí navrhovatel. Navíc by bylo na uvážení ministra spravedlnosti, zda takovou stížnost podá. Podání takového podnětu, stejně jako podání stížnosti samotné, výkonem soudní moci není. Ani předseda krajského soudu, ani ministr spravedlnosti v této souvislosti nejsou tím, kdo "řeší" předmětnou věc popsanou v obžalobě. Navrhovatel v této souvislosti tvrdí, že tím bylo zneuznáno jeho právo na projednání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nezávislým a nestranným soudem. Soud jako státní orgán žádná práva nemá, neboť není fyzickou ani právnickou osobou. Má oprávnění a kompetence. Není zde žádná procesní pozice předsedy senátu, ze které by vyplývalo, že má nárok na uplatnění takového prostředku. Jde naopak o oprávnění předsedy krajského soudu jako orgánu státní správy krajského soudu a okresních soudů podle §126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Pouze ve vztahu k orgánu správy soudů na nižším stupni má předseda krajského soudu povinnost stížnost se svým negativním stanoviskem předložit Ministerstvu spravedlnosti.
Tím, že předseda krajského soudu podnět ke stížnosti pro porušení zákona nepodal, nezavdal příčinu zabývat se ústavností návrhem napadených ustanovení zákona o soudech a soudcích. Stejně tak by ji nezavdal, kdyby podnět k podání stížnosti podal. Je tomu tak proto, že použití či nepoužití §126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích není ustanovením, kterého "má být" použito soudem a není "řešením věci" soudem, nýbrž stanoviskem, které k věci zaujímá orgán státní správy soudů. Takový podnět je věcí jeho uvážení. Podání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona není ani podle zákona o soudech a soudcích, ani podle trestního řádu součástí rozhodovací činnosti senátu Krajského soudu v Hradci Králové v podobě "řešení věci". V opačném případě by se výrazně rozšířil dosah navrhovacího práva obecných soudů nad rámec čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a soudy by se mohly dostat do postavení, které jim jako nezávislé složce státní moci v demokratickém právním státě nepřísluší. Mimochodem je třeba uvést, že senát 8 T v této "věci" (stížnost pro porušení zákona) žádné rozhodnutí nevydal a ani vydat nemohl. V této souvislosti k namítnuté formulaci §224 odst. 5 tr. řádu Ústavní soud poznamenává, že "věcí" v čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR je třeba ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR věta druhá třeba rozumět právě rozhodování o vině a trestu.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud shledal návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 2 věty druhé, §74 odst. 2, §119 odst. 2 a 3, §120, §121 a §126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích podaný někým zjevně neoprávněným a odmítl jej podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritorně argumentací navrhovatele vůči jednotlivým ustanovením napadeného zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004