Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 17.12.1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 [ nález / HOLLÄNDER / výz-1 ],paralelní citace: N 163/9 SbNU 399 [ 30/1998 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.97
Suspenzivní veto prezidenta republiky - počítání lhůty podle čl. 50 odst. 1 Ústavy
Právní větaMezi obecně uznávané právní principy patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských.Je v dispozici ústavodárce, resp. zákonodárce, postupovat i jinak, v tomto případě však je povinen takový postup výslovně stanovit. Jelikož se tak v případě počítání lhůty dle §50 odst. 1 Ústavy nestalo, nelze její počátek i ukončení interpretovat jinak, než v souladu s obecně platnými principy.Ve prospěch uvedeného závěru svědčí i další důvod, resp. interpretační přístup. V situaci, kdy mezi subjekty, aplikujícími Ústavu, dochází ke sporu o výklad určitého ustanovení, nutno tento řešit ve prospěch možnosti uplatnění ústavní pravomoci, jíž se dané ustanovení týká, čili z hlediska smyslu a účelu dotčeného ústavního institutu. Tímto v posuzované věci je dělba moci mezi ústavními orgány v zákonodárném procesu.
ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.97
sp. zn. Pl. ÚS 33/97NálezPlénum Ústavního soudupo ústním jednání dne 17. prosince1997, rozhodlo ve věci návrhu prezidenta republiky na zrušenízákona č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., naochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, takto:Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zákon č.243/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., na ochranuzvířat proti týrání, ve znění zákona č. 162/1993 Sb. a zákona č.193/1994, z r u š u j e .Odůvodnění:I.Dne 3. října 1997 obdržel Ústavní soud návrh prezidentarepubliky na zrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákonč. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve zněnípozdějších předpisů, a to z důvodu jeho přijetí způsobemodporujícím čl. 50Ústavy.Porušení čl. 50Ústavy spatřuje prezident v následujícíchokolnostech: Uvedený zákon byl dne 13. června 1997 podle §98odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslaneckésněmovny, předsedou Poslanecké sněmovny postoupen prezidenturepubliky a téhož dne doručen Kanceláři prezidenta republiky. Dne28. června 1997 byl prezidentem republiky vrácen Poslaneckésněmovně, doručen jí byl v nejbližší následující pracovní den, tj.v pondělí dne 30. června 1997. Dle přesvědčení prezidentarepubliky počátek 15 denní lhůty pro vrácení zákona začal běžetdnem následujícím po dni postoupení zákona, a to v souladu sezvyklostí, jak se tato vyvinula od účinnosti Ústavy. V danémpřípadě to znamená, že lhůta k vrácení zákona č. 243/1997 Sb. mělazačít běžet dne 14. června 1997.Usnesením ze dne 5. září 1997, č. 244/1997 Sb., Poslaneckásněmovna deklarovala svoje rozhodnutí nehlasovat znovu o zákonu č.243/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., na ochranuzvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, přijatém dne12. června 1997 a vráceném prezidentem republiky, a to vzhledemk tomu, že, dle jejího přesvědčení, nebyla splněna podmínkastanovená v čl. 50 odst. 1Ústavy.Zákon, jímž se mění zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířatproti týrání, ve znění pozdějších předpisů, byl následněpublikován ve Sbírce zákonů pod č. 243/1997 Sb., když byl podepsánpředsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády.Návrh prezidenta republiky poukazuje na skutečnost, žev českém právním řádu je obecně uznáván právní princip, dle něhožpřipadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, jeposledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den. Vzhledemk tomu, že vrácení zákona je ústavním aktem prezidenta republiky,při němž jej nikdo nemůže zastoupit, jakož i vzhledem k právnía politické závažnosti tohoto aktu, nelze, dle přesvědčeníprezidenta republiky, 15 denní lhůtu dle čl. 50 odst. 1Ústavyzkracovat.Jelikož je prezident republiky přesvědčen o včasnostiuplatnění své ústavní pravomoci vrátit zákon Parlamentu a jelikožtímto nebylo následně postupováno dle ustanovení čl. 50 odst. 2Ústavy, navrhuje zrušení napadeného zákona z důvodu nedodrženíÚstavou předepsané procedury.K návrhu prezidenta republiky byly přiloženy:- kopie příslušné stránky tzv. referátníku Kancelářeprezidenta republiky (č. j. L 134/97; 5414/97), jíž se osvědčujedoručení zákona ze dne 12. června 1997, kterým se mění zákon č.246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějšíchpředpisů, prezidentu republiky k podpisu, a to dne 13. června1997,- kopie dopisu ze dne 28. června 1997, č. j. 5414/97, jímžbyl prezidentem republiky zákon vrácen Poslanecké sněmovně,s vyznačením data jeho doručení 30. června 1997,- kopie dopisu předsedy Poslanecké sněmovny prezidenturepubliky ze dne 3. července 1997, č. j. 2654/97 SP, ve kterém jekonstatováno překročení patnáctidenní lhůty, pročež ke vrácenízákona nelze přihlédnout, a dále je zákon opětovně prezidentupředkládán k podpisu,- kopie dopisu prezidenta republiky předsedovi Poslaneckésněmovny ze dne 7. července 1997, č. j. 5920/97, ve kterém jevyjádřeno neměnné stanovisko vrátit předmětný zákon Poslaneckésněmovně, jakož i přesvědčení, že tak bylo učiněno v Ústavoustanovené lhůtě, pročež je v dopise předseda Poslanecké sněmovnypožádán o opětovné předložení vráceného zákona Poslaneckésněmovně.II.Podle ustanovení §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb.byl předmětný návrh zaslán k vyjádření Poslanecké sněmovně.Zároveň si podle §42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soudvyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny předloženílistiny, jíž prezident vrátil zákon Poslanecké sněmovně, a ověřenéfotokopie záznamu o převzetí této listiny Poslaneckou sněmovnouv příslušné knize pošty.Ústavní soud obdržel vyjádření Poslanecké sněmovny dne 13.listopadu 1997. Uvádí se v něm, že v případě vrácení zákona č.243/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., na ochranuzvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, prezidentemrepubliky Poslanecké sněmovně tato dne 5. září 1997 přijalausnesení, že o přijatém zákonu nebude znovu hlasovat, poněvadž jínebyl vrácen do patnácti dnů poté, co byl postoupen prezidenturepubliky.Stanovisko Poslanecké sněmovny je zdůvodněno tím, že pokudjde o způsob počítání lhůty, uvedené v čl. 50 odst. 1Ústavy,Ústava sama neobsahuje speciální ustanovení o počítání lhůt.Jelikož lhůta, uvedená v čl. 50 odst. 1Ústavy, není v Ústavěsamotné ani v žádném jiném zákoně blíže interpretována, nedá sevykládat, dle názoru obsaženého ve vyjádření, jinak, než doslovně.Dále se upozorňuje na skutečnost, že za vrácení zákona je nutnopovažovat nikoliv akt podepsání rozhodnutí o vrácení, nýbržskutečné vrácení, tedy okamžik, kdy bylo rozhodnutí dopravenoadresátovi, tj. okamžik doručení. Ve vyjádření se sice rozlišujemezi rozhodnutím o vrácení zákona k opětovnému projednáníPoslanecké sněmovně a doručení tohoto rozhodnutí, nicméně se v němdochází k závěru, že pro oba tyto akty platí jedna lhůta. Doručeníje tímto časově ztotožněno s vrácením, z čehož je dovozováno, želhůta patnácti dnů musí být dodržena bez ohledu na to, zda sejedná o den pracovní či jiný.Ve vyjádření se odmítá analogické použití jiných právníchpředpisů o doručování, neboť existuje rozdílná úprava u různýchdoručování a není zřejmé, který z předpisů by měl být aplikován.Odmítá se dále existence obecně uznávaného právního principu,týkajícího se počítání času procesních lhůt, jelikož speciálníúprava platí pouze pro lhůty stanovené v jednotlivých zákonech,a tudíž ji nelze aplikovat při interpretaci lhůt stanovenýchv Ústavě.Chápáním lhůty obsažené v čl. 50 odst. 1Ústavy v procesnímsmyslu by tato, dle názoru obsaženého ve vyjádření, ztrácelajakýkoli smysl. Důvodem tohoto závěru je požadavek právní jistotya neprodlužování legislativního procesu.Vyjádření dále odmítá nemožnost doručení prezidentemrepubliky vráceného zákona Poslanecké sněmovně v den pracovníhoklidu, pracovního volna nebo ve svátek, protože na upozorněníKanceláře prezidenta republiky je Kancelář Poslanecké sněmovnypřipravena zajistit přijetí rozhodnutí prezidenta republikyi v uvedených dnech.Na základě uvedených argumentů je ve vyjádření obsaženopřesvědčení, že Poslanecká sněmovna postupovala v souvislostis vrácením přijatého zákona prezidentem republiky v souladus Ústavou. Rovněž je připojena kopie dopisu prezidenta republikyze dne 28. června 1997, č. j. 5414/97, kterým vrátil zákon č.243/1997 Sb., a na němž je vyznačeno datum jeho doručeníPoslanecké sněmovně dne 30. června 1997, a vyjádření vedoucíhoKanceláře Poslanecké sněmovny ke způsobu doručování zákonů meziKanceláří Poslanecké sněmovny a Kanceláří prezidenta republiky.Dle tohoto je převzetí dopisu prezidenta republiky, kterým zákonvrací, ze strany kanceláře Poslanecké sněmovny stvrzeno na tzv.referátníku Kanceláře prezidenta republiky podpisem toho, kdozákon přebírá s uvedením data převzetí. Převzetí dopisu ze dne28. června 1997 je tedy stvrzeno dne 30. června 1997 podpisem natzv. referátníku, který je uložen v Kanceláři prezidentarepubliky, pročež jeho ověřená kopie nemůže být předloženaPoslaneckou sněmovnou.Na ústním jednání dne 17. prosince 1997 předseda Poslaneckésněmovny doplnil své písemné vyjádření v tom smyslu, že za počáteklhůty, obsažené v čl. 50 odst. 1Ústavy, nutno považovat denpostoupení zákona prezidentu republiky, a nikoli den následující.V daném případě by pak konec uvedené lhůty připadl na pátek 27.června 1997, v důsledku čehož by její nedodržení prezidentemrepubliky bylo nepochybné.V replice pracovnice Kanceláře prezidenta republiky, pověřenéprezidentem jednat jeho jménem před Ústavním soudem, bylakonstatována námitka vytvoření ústavní zvyklosti, dle níž sepočátek uvedené lhůty počítá dnem následujícím po dni postoupenízákona prezidentu republiky. Existence takovéto zvyklostipředsedou Poslanecké sněmovny nebyla uznána.III.Z návrhu prezidenta republiky a jeho příloh, vyjádřeníParlamentu a jeho příloh, z Parlamentního zpravodaje č. 10/96-97,jakož i těsnopiseckého záznamu z projednání zákona č. 243/1997Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějšíchpředpisů, v Poslanecké sněmovně bylo zjištěno následující:Návrh novely zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat protitýrání, ve znění pozdějších předpisů, byl schválen Poslaneckousněmovnou dne 22. května 1997 a následně i Senátem dne 12. června1997.Zákon byl dne 13. června 1997 postoupen prezidentu republiky.Prezident rozhodl dne 28. června 1997 o vrácení zákona, jímž semění zákon č. 246/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,Poslanecké sněmovně k opětovnému projednání, přičemž vrácený zákonbyl Poslanecké sněmovně doručen dne 30. června 1997.Dopisem ze dne 3. července 1997, č. j. 2654/97 SP, předsedaPoslanecké sněmovny konstatuje překročení patnáctidenní lhůty,v důsledku čehož, dle jeho přesvědčení, nelze ke vrácení zákonapřihlédnout, pročež opětovně prezidentu republiky zákon předkládák podpisu. Prezident republiky v odpovědi ze dne 7. července1997, č. j. 5920/97, vyjadřuje své neměnné stanovisko vrátitpředmětný zákon Poslanecké sněmovně, jakož i přesvědčení, že takbylo učiněno v Ústavou stanovené lhůtě. V dopise se dále uvádí, žev situaci, když patnáctý den lhůty připadl na den pracovníhovolna, tj. na sobotu 28. června 1997, prezident republikypředpokládal, že v tomto i obdobných případech při uskutečňováníústavních pravomocí, omezených lhůtami, se bude postupovat tak,jak je běžné ve všech standardních právních systémech. Poukazujev něm dále na skutečnost, že jak naše, tak i většina zahraničníchústav přímo neupravuje běh a ukončení lhůt, přičemž se vždypostupuje tak, že připadne-li poslední den lhůty na den klidu(sobota, neděle, svátek), končí lhůta nejblíže následujícímpracovním dnem. Z uvedených důvodů prezident republiky v dopisežádá předsedu Poslanecké sněmovny o opětovné předložení vrácenéhozákona Poslanecké sněmovně.Na návrh ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny tato dne5. září 1997 poměrem hlasů 154 pro, 2 hlasy proti, při 22zdržujících se, rozhodla, že nejprve bude hlasovat o tom,splnil-li prezident republiky lhůtu pro navrácení zákona nebo ne,a poté bude hlasovat o samotném zákonu.Téhož dne se Poslanecká sněmovna usnesla poměrem hlasů 97pro, 77 proti a 9 zdržujících se, na tom, že nebude znovu hlasovato zákonu, kterým se mění zákon České národní rady č. 246/1992 Sb.,na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů,přijatém dne 12. června 1997 a vráceném prezidentem republiky,vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka stanovená v čl. 50odst. 1 Ústavy České republiky. Uvedené usnesení bylo publikovánopod č. 244/1997 Sb.Zákon, kterým se mění zákon České národní rady č. 246/1992Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů,byl poté dne 30. září 1997 vyhlášen v ča. 82 Sbírky zákonů pod č.243/1997 Sb.IV.Dle ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavnísoud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzujeobsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejichsouladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis,a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovenékompetence a ústavně předepsaným způsobem.Předmětem posouzení ve věci návrhu prezidenta republiky nazrušení zákona č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., naochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů,je poslední z uvedených hledisek, tj. posouzení dodržení ústavněpředepsaného způsobu přijetí zákona.Součástí tohoto postupu je právo prezidenta republiky vrátitpřijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního, Parlamentus odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen (čl.50 odst. 1 Ústavy). Pokud prezident republiky uvedeného právavyužije, ústavně předepsaný postup přijetí zákona pokračuje jehoopětovným projednáním v Poslanecké sněmovně (čl. 50 odst. 2Ústavy).Jestliže zákon byl prezidentem republiky vrácen po lhůtě,stanovené v čl. 50 odst. 1Ústavy, stává se platným bez jehodalšího projednání v Poslanecké sněmovně vyhlášením ve Sbírcezákonů (čl. 52Ústavy, §5 zákona č. 545/1995 Sb., o Sbírce zákonůČeské republiky). Pokud však byl vrácen v uvedené lhůtě, je jehodalší neprojednání Poslaneckou sněmovnou porušením ústavněpředepsaného způsobu přijetí zákona.IV/aStanovisko Poslanecké sněmovny, konstatující nedodrženíÚstavou předepsané lhůty pro uplatnění suspenzivního vetaprezidentem republiky, se zakládá na následujících argumentech:Prvním je odmítnutí existence obecných pravidel pro počítáníčasu v českém právu, jakož i odmítnutí možnosti analogie meziprávem ústavním a jinými odvětvími českého práva (a to i právaveřejného, konkrétně práva správního).Absence ústavní úpravy počítání času, jakož i zmíněná absenceobecných právních pravidel pak, dle názoru Poslanecké sněmovny,odůvodňuje doslovný výklad ústavních lhůt. Tento výklad je dálepodepřen požadavkem právní jistoty a neprodlužování legislativníhoprocesuArgumentem třetím je deklarovaná připravenost KancelářePoslanecké sněmovny převzít na požádání (na základě avíza)prezidentem republiky vrácený zákon i v den pracovního klidu.Čtvrtým argumentem je interpretace čl. 50 odst. 1Ústavy, dleníž za vrácení zákona je nutno považovat nikoliv akt podepsánírozhodnutí o vrácení, nýbrž skutečné vrácení, tedy okamžik, kdybylo rozhodnutí dopraveno adresátovi, tj. okamžik doručení.Konečně argumentem posledním, pátým, je konstatování, dleněhož za počátek lhůty, obsažené v čl. 50 odst. 1Ústavy, nutnopovažovat den postoupení zákona prezidentu republiky a nikoli dennásledující. V daném případě by pak konec uvedené lhůty připadl napátek 27. června 1997, v důsledku čehož by její nedodrženíprezidentem republiky bylo nepochybné.Návrh prezidenta republiky naproti tomu stojí na stanoviskupřítomnosti obecných právních principů v českém právním řádu,jejichž příkladem jsou i obecně platná pravidla pro počítáníprávních lhůt. Prezident republiky vychází ve své argumentaci dález předpokladu, že v tomto i obdobných případech při uskutečňováníústavních pravomocí, omezených lhůtami, se bude postupovat tak,jak je běžné ve všech standardních právních systémech. Poukazujev této souvislosti na skutečnost, že jak naše, tak i většinazahraničních ústav přímo neupravuje běh a ukončení lhůt.IV/bVe vyspělých demokraciích problematika počítání časuv ústavním právu potíže nečiní. Pravidlem je stav, kdy ústavapřímo pravidla pro počítání času neupravuje, přičemž pro tentoúčel existují v právu i v ústavně-politické praxi akceptovanépostupy.Ve SRN ústava (Základní zákon) počítání lhůt výslovněneupravuje. Rozhodnutí spolkového prezidenta jsou přitom Základnímzákonem omezena lhůtou ve dvou případech: při rozhodovánío jmenování spolkového kancléře nebo o rozpuštění spolkového sněmu(čl. 63) a při rozhodování o rozpuštění spolkového sněmu povyslovení nedůvěry (čl. 68). V německém právu, a to i v právuústavním, platí obecný princip, dle něhož na počítání lhůt sevztahují ustanovení občanského zákoníku (BGB), pokud neexistujíspeciální ustanovení. Základní zákon speciální ustanoveníneobsahuje [viz Schenke, Kommentar zum Bonner Grundgesetz (BonnerKommentar), bearb. v. H. J. Abraham u. a., 9 Bde., Hamburg1950ff., Loseblatt, Stand März 1997, Art. 63, S. 52, Art. 68, S.87].Nadto je problematika počítání lhůt k úkonům prováděným vevztahu ke Spolkovému sněmu upravena i v zákonu o jednacím řáduSpolkového sněmu. Dle §124 uvedeného zákona tyto lhůty počínajíplynout dnem, následujícím po rozhodném dni, a pokud poslednímdnem lhůty úkonu prováděného ve vztahu ke Spolkovému sněmu jesobota, neděle nebo zákonem uznaný svátek, nastupuje na jeho místonejblíže následující pracovní den.Příkladem ústavy, která některé aspekty počítání časuupravuje přímo, je Ústava USA. Je to právě případ prezidentovasuspenzivního veta, kdy ústavodárce výslovně upravil i jejíplynutí a skončení: "Nevrátí-li prezident návrh zákona do desetidnů (neděle nepočítaje) ode dne, kdy mu byl předložen, stává sezákonem i bez jeho podpisu." (čl. I. oddíl 7. Ústavy USA).IV/cV posuzované věci je předmětem rozhodování Ústavního soudu veskutečnosti nikoli pouze spor o plynutí lhůt v ústavním právu,nýbrž, a to především, spor o chápání práva v demokratickéspolečnosti.Ústava České republiky skutečně neobsahuje speciální úpravupočítání času, tedy ani úpravu posuzování počátku a ukončení lhůt,a to na rozdíl od ostatních odvětví práva.Dle §122 odst. 1obč. zák. platí: "Lhůta určená podle dnípočíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující projejí počátek." Dále §122 odst. 3obč. zák. stanoví: "Připadne-liposlední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je poslednímdnem lhůty nejblíže následující pracovní den." Ze systematickéhovýkladu obč. zák. přitom vyplývá, že uvedená ustanovení sevztahují na oba typy hmotněprávních civilních lhůt, tj. promlčecía prekluzivní (promlčení je upraveno v hlavě osmé obč. zák.,uvedené ustanovení je však obsaženo v hlavě deváté, zakotvujícívymezení některých pojmů, nevztahuje se tudíž pouze na promlčení,nýbrž také na prekluzi).Dle §57 odst. 1o. s. ř. platí: "Do běhu lhůty senezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty;to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin." Ustanovení §57odst. 2 o. s. ř. pak určuje následující: "Připadne-li konec lhůtyna sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíženásledující pracovní den."Dle §60 odst. 1tr. ř. platí: "Do lhůty určené podle dní senezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty."Pro stanovení konce lhůty je v §60 odst. 3tr. ř. obsažena tatoúprava: "Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebopracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližšípříští pracovní den."Dle §27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,platí: "do lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnostiurčující počátek lhůty", přičemž "připadne-li konec lhůty na denpracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší příštípracovní den".Skutečnost, že Ústava neobsahuje speciální ustanovenío počítání času je přirozená z hlediska komparativníhoi z hlediska věcného.Bylo již zmíněno, že ústavy demokratických zemí pravidelněneobsahují speciální ustanovení o počítání času, takže v tomtosměru Ústava České republiky není žádnou výjimkou.Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou,kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoirconstituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso,zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních)institucí. Dokument institucionalizující soustavu základníchobecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a procesutváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimoveřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostníchpředstav, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungovánídemokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimominimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblastpráva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakoži pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsourovněž základní právní principy a zvyklosti.Tuto tezi potvrzují nejen teoretické analýzy, ale předevšímdějiny 20. století, spjaté s existencí totalitních států.Mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítanýmnástrojem totalitní manipulace. Učinilo zejména z justice poslušnýa nemyslící nástroj prosazování totalitní moci.Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva jejeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu.Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení sek aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasněnía ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalšíchpostupů, jako logický a systematický výklad, výklad e rationelegis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomujícísi, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účelprávní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného(zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejichpoznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejichformulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejichformulování do určité míry objektivizovatelné postupy.Demokratický systém čelí možné libovůli při formulování"nepsaného práva" dvojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí takhluboce zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpovědná individuálnírozhodnutí a předkládat je na základě přesvědčivé argumentaceveřejnosti k posouzení. První garance vůči libovůli je tudížkulturní a mravní kontext odpovědnosti. Tím druhým je soustavademokratických institucí, utvářející dělbu moci. Jinými slovy, touprvní je garance autonomní, druhou garance heteronomnínormotvorby.Ke znakům vymezujícím společenství lidí patří vymezitelnýokruh společně sdílených hodnot, jakož i představ o racionalitě(účelnosti) chování. Společenství, jež nedisponuje tímto znakem,lze udržovat pouze silou (mocí).Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právníchpravidel lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právníhoobyčeje je nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecnépravidlo chování (opinio necessitatis) a dále jeho zachovávání podlouhou dobu (usus longaevus, resp. longa consuetudo). Obě tatohlediska jsou definičními hledisky i pro vymezení obecnéhoprávního pravidla (hlediskem odlišujícím obecný princip a právníobyčej je zejména míra jejich obecnosti).V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlocharakter samostatného pramene práva pouze preater legem (čili,pokud psané právo nestanoví jinak).I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řadaobecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženyv právních předpisech. Příkladem je právní princip, dle něhožneznalost práva neomlouvá, nebo princip nepřípustnostiretroaktivity, a to nejenom pro odvětví práva trestního. Jinýmpříkladem jsou výkladová pravidla a contrario, a minore ad maius,a maiore ad minus, reductio ad absurdum apod. Dalším, a tomoderním ústavním nepsaným pravidlem, je řešení kolize základníchpráv a svobod principem proporcionality. Mezi tyto obecně uznávanéprávní principy bez jakékoli pochybnosti patří v oblasti právaústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právnímmyšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Tatoskutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci, nijak nebrání, aby,pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišnýmzpůsobem. Příkladem tohoto postupu českého zákonodárce v odvětvípráva ústavního je §72 odst. 2zákona o Ústavním soudu, dle něhožlhůta počíná již dnem rozhodným pro její plynutí, a nikoli dnemnásledujícím, jak je obvyklé. V této souvislosti nutno poukázati na rozdílnost dikce čl. 50 odst. 1Ústavy, kdy lhůta počíná "odedne", který je pro její plynutí rozhodný, a §72 odst. 2 zákonao Ústavním soudu, dle něhož lhůta "počíná dnem", který je pro jejíplynutí rozhodný.Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časovéomezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejménadůležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychleníprocesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety.Na straně druhé, pokud je uplatnění určitého práva, resp.pravomoci, časově omezeno, je nezbytné zohlednit určitéskutečnosti (překážky) na straně subjektu tohoto práva, čipravomoci, které, nikoli z jeho zavinění, výkonu těchto brání.Jinak řečeno, vytvořit konstrukci reálně umožňující právo, resp.pravomoc, v daném časovém limitu uplatnit. Za tím účelem právnímyšlení, opět již v dobách římských, vytvořilo myšlenkovékonstrukce, fikce stavění lhůty (plynutí času), resp. posunutíjejího ukončení.Tato obecná právní pravidla (v daném případě právní fikce),jež jsou svojí povahou právní reakcí na praktické problémy,v evropské právní kultuře platí po tisíciletí. Jak již bylozmíněno, je v dispozici ústavodárce, resp. zákonodárce, postupovati jinak, v tomto případě však je povinen takový postup výslovněstanovit. Jelikož se tak v případě počítání lhůty dle §50 odst.1 Ústavy nestalo, nelze její počátek i ukončení interpretovatjinak, než v souladu s obecně platnými principy.Ve prospěch uvedeného závěru svědčí i další důvod, resp.interpretační přístup, jež v této souvislosti považuje Ústavnísoud za klíčový. V situaci, kdy mezi subjekty, aplikujícímiÚstavu, dochází ke sporu o výklad určitého ustanovení, nutno tentořešit ve prospěch možnosti uplatnění ústavní pravomoci, jíž sedané ustanovení týká, čili z hlediska smyslu a účelu dotčenéhoústavního institutu. Tímto v posuzované věci je dělba moci meziústavními orgány v zákonodárném procesu.Ve stanoviscích k posuzované věci se objevuje i otázka právnípovahy předmětné lhůty. Patnáctidenní lhůta dle čl. 50odst. 1Ústavy je lhůtou na doručení, nikoli lhůtou na "rozhodnutí", cožostatně prezident republiky ve svém návrhu na zrušení zákona č.243/1997 Sb. ani netvrdí. Toto konstatování nic nemění naskutečnosti, že v předmětné věci, jelikož konec lhůty připadl naden pracovního klidu (sobotu 28. června 1997), byl jejím poslednímdnem nejbližší příští pracovní den (tj. pondělí 30. června 1997).Konečně neobstojí ani argument Poslanecké sněmovny, kdyždeklaruje svoji připravenost, na požádání Kanceláře prezidentarepubliky, převzít vrácený zákon i v den pracovního klidu. Pokudzákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, případně jiný právnípředpis, neobsahuje ustanovení vymezující rozsah působeníPoslanecké sněmovny i ve dnech pracovního klidu, je deklarováníjejí připravenosti převzít, po předchozím avízu Kancelářeprezidenta republiky, vrácený zákon i v den pracovního kliduprávně irelevantní.Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, žeprezident republiky zákon č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon č.246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějšíchpředpisů, vrátil Poslanecké sněmovně k opětovnému projednání velhůtě, stanovené čl. 50 odst. 1Ústavy. Tím, že uvedený zákon bylvyhlášen ve Sbírce zákonů bez toho, že by o jeho přijetíPoslanecká sněmovna opětovně hlasovala, došlo postupem Poslaneckésněmovny k porušení čl. 50 odst. 2Ústavy, pročež Ústavní soudzákon č. 243/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 246/1992 Sb., naochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně 17. prosince 1997
ODLIŠNÉ STANOVISKOJUDr. I.J. k odůvodnění nálezuS výrokem Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 33/97 obsaženémv nálezu ze dne 17.12. 1997 souhlasím. K jeho odůvodnění všakpodávám ve smyslu §14 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, veznění pozdějších předpisů, toto odlišné stanovisko.Odůvodnění nálezu se zakládá především na argumentaciumožňující použití obecných právních principů pro počítání časutaké v právních vztazích, pro něž nejsou v právních předpisechobsažena žádná pravidla. Nález vychází z konstrukce, že meziobecná právní pravidla patří také fikce stavění lhůty (údajněplatná v evropské právní kultuře po tisíciletí). Podle mého názorunelze právní fikce povyšovat na úroveň obecných právních pravidel.Obecným právním pravidlem je naopak skutečnost, že plynutí času jesouvislé, což znamená počítání času den po dni, tak jak dny zasebou běží, bez jakéhokoliv rozlišování (podle římského právatempus continuum). Výjimkou jsou situace, kdy se při počítánípřihlíží pouze k některým dnům, zpravidla jenom k těm, kdy mohlbýt proveden určitý právní úkon (tzv. čas užitečný - tempusutile). S ohledem na okolnost, že jde o výjimku, musí být výslovněprávním předpisem upravena. Historický vývoj těchto úprav, jakoži rozdílnost jejich obsahu de lege lata(viz i příslušnou částodůvodnění nálezu) dokládají, že z těchto výjimek nelze vytvořitobsahově určité obecné právní pravidlo. O tom svědčí i to, žepočítání času je v jednotlivých předpisech vždy upraveno (občanskýzákoník, občanský soudní řád, trestní řád, správní řád apod.)a nestačí pouhá odvolávka na obecná pravidla (zákonem výslovněneupravená) o počítání času. Z těchto důvodů je nezbytné počítatlhůtu pro uplatnění suspenzivního veta prezidenta republiky přímoz Ústavy a do lhůty započítávat všechny celé kalendářní dny.Ustanovení čl. 50 odst. 1 Ústavy, vymezením podmíneksuspenzivního veta, zakotvuje podíl prezidenta na moci zákonodárnéa na zákonodárném procesu, v rámci dělby moci a úpravy vazeb mezistátními orgány. Podle důvodové zprávy jde o právo prezidentarozhodnout o vrácení přijatého zákona, má-li k jeho obsahujakékoliv připomínky. Samotná Ústava nikterak nespecifikuje postupprezidenta při rozhodování o vrácení zákona, ani při doručenívráceného zákona Parlamentu, resp. Poslanecké sněmovně.Z ústavního postavení prezidenta v tomto procesu však vyplývá, žeúčinky vrácení zákona nastávají již okamžikem rozhodnutíprezidenta, nikoliv až okamžikem doručení tohoto rozhodnutíPoslanecké sněmovně. Jde tedy o lhůtu na "rozhodnutí", nikolivo lhůtu na doručení, jak konstatuje odůvodnění nálezu.Existuje-li více možností interpretace určitého ustanovení, jetřeba použít takovou metodu výkladu, která je blíže cílisledovanému v textu Ústavy. Smyslem lhůty pro vrácení zákonaprezidentem je zajištění přiměřeného času pro případný prezidentůvzásah do legislativního procesu, proto je ústavně konformnímtakový výklad čl. 50 Ústavy, který v legislativním procesu umožníprezidentovi reálnou participaci. Z tohoto důvodu by měla být naúrovni zákonodárce ve vztahu k prezidentovi vytvořena taková praxeposuzování předmětné lhůty z hlediska jejího běhu, která bynekopírovala doslovný pozitivistický výklad čl. 50 odst. 1 Ústavy,ale současně ani nebrala v úvahu odůvodnění nálezu ohledně počátkua konce této lhůty, navíc nepřípustně (dle mého stanoviska) opřenýsubsidiárně o procesní ustanovení běžných právních předpisů.Vzhledem k výše uvedeným argumentům měl Ústavní soud návrhuprezidenta vyhovět, avšak zcela z jiných důvodů, než jev odůvodnění nálezu konstatováno.V Brně 17.12. 1997
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.97
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 33/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
30/1998 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 163/9 SbNU 399
Populární název
Suspenzivní veto prezidenta republiky - počítání lhůty podle čl. 50 odst. 1 Ústavy
Datum rozhodnutí
17. 12. 1997
Datum vyhlášení
Datum podání
3. 10. 1997
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
1
Navrhovatel
PREZIDENT REPUBLIKY
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Holländer Pavel
Napadený akt
zákon; 243/1997; kterým se mění zákon České národní rady č. 246/1992 Sb. , na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů