ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.35.2000
sp. zn. Pl. ÚS 35/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve složení: JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Antonín Procházka a JUDr. Vlastimil Ševčík, o návrhu stěžovatelů 1.) T. a 2.) G.S., zastoupených advokátkou Mgr. L.B., na zrušení ustanovení §5 odst. 1 a odst.2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, takto:
Řízení se z a s t a v u j e .
Odůvodnění:
I.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99-7, bylo zastaveno řízení o prohlášení konkurzu na majetek navrhovatele (dlužníka) T. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský obchodní soud v Praze uvedl, že usnesením ze dne 20. 7. 1999, č.j. 94 K 35/99-5, soud vyzval navrhovatele (dlužníka) k zaplacení zálohy na náklady konkurzu ve výši 10.000,- Kč ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Krajský obchodní soud uvedl, že navrhovatel byl soudem poučen "o následku zastavení řízení podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání" (pozn.: ve znění do 30. 4. 2000; dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), pokud nebude uvedená záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena. Dále konstatoval, že jeho výzva byla právnímu zástupci navrhovatele řádně doručena dne 23. 7. 1999, zálohu na náklady konkurzu však navrhovatel do dne vydání předmětného usnesení nezaplatil. Krajský obchodní soud proto postupoval podle ustanovení §5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání a řízení zastavil.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14, bylo citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99-7, potvrzeno. Vrchní soud se dovolal ustanovení §5 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle něhož je navrhovatel konkurzu povinen zaplatit na výzvu soudu v určené lhůtě zálohu na náklady konkurzu ve výši 10.000,- Kč; účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Z druhého odstavce téhož ustanovení plyne, že soud řízení zastaví, nebude-li záloha na náklady konkurzu zaplacena v určené lhůtě. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze dále uvedl, že záloha na náklady konkurzu má sloužit především k možné realizaci konkurzu i v případě, že v konkurzu samotném bude dodatečně zjištěno, že majetek úpadce k úhradě jeho nákladů nepostačuje. Vrchní soud dále konstatoval, že uvedená záloha není soudním poplatkem a zjevně ani nebylo úmyslem zákonodárce podřídit tento institut režimu soudních poplatků, ve kterém lze účastníka řízení od této povinnosti ve smyslu §138 o.s.ř. osvobodit. Samotný zákon o konkurzu a vyrovnání "žádné ustanovení o možnosti osvobození od povinnosti platit zálohu nemá, a naopak z dikce ust. §5 odst. 2 zákona lze dovodit povinnost soudu v případě nezaplacení zálohy řízení zastavit bez toho, že by mu bylo ponecháno na uvážení, kdy tak učinit může a kdy nikoliv". K námitce navrhovatele (dlužníka), že návrh podal proto, aby splnil povinnost vyplývající pro něho z ustanovení §4a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, vrchní soud konstatoval, že uvedená povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkurzu má vést dlužníka k tomu, aby předešel situaci, kdy již nebude mít žádné finanční prostředky. V této souvislosti vrchní soud poznamenal, že takovou povinnost mají vedle právnických osob jen ty fyzické osoby, jež se dobrovolně rozhodly účastnit podnikání právnických osob, činit za ně právní úkony a vzít tak na sebe možnost jistého podnikatelského rizika, za něž lze "latentní povinnost hradit zálohu ve výši 10.000,- Kč jistě spravedlivě považovat". Vrchní soud v Praze dále poukázal na to, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu některou skupinu navrhovatelů z povinnosti hradit zálohu vyjmout, nepochybně by tento záměr dokázal do zákona vtělit; odkázal přitom na novely zákona o konkurzu a vyrovnání provedené zákony č. 94/1996 Sb., a 12/1998 Sb., které v příslušných ustanoveních spolu se zálohou zavedly, rozšířily a upřesnily povinnost dlužníka (a osob oprávněných jeho jménem jednat) podat návrh na prohlášení konkurzu. Vrchní soud konečně zrekapituloval předcházející průběh řízení a konstatoval, že v postupu soudu prvního stupně ani v napadeném usnesení neshledal žádnou nesprávnost, a protože nedošlo ke změně procesní situace ani po vydání napadeného usnesení, nezbylo mu než napadené usnesení v souladu s ustanovením §219 o.s.ř. potvrdit.
II.
V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným usnesením Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze stěžovatelé zejména uvedli, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Poněvadž soud (podle názoru stěžovatelů) bezdůvodně neaplikoval ustanovení §12a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání - a návrh na prohlášení konkurzu nezamítl, bylo-li zřejmé, že majetek dlužníka nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu - odepřel prvému stěžovateli spravedlnost a hrubě tím porušil jeho právo na soudní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny. Stěžovatelé při hodnocení stanoviska Vrchního soudu v Praze v prvé řadě namítli, že zatímco Nejvyšší soud ČR ve stanovisku Cpjn 19/98 (In: Sbírka soudních rozhodnutí 98, 7: 350) zaujal názor, že ustanovení odst. 2 §5 zákona o konkurzu a vyrovnání je třeba chápat nikoli jako povinnost, ale jako právo soudu řízení zastavit v případě, kdy záloha na náklady konkurzu nebude ve lhůtě zaplacena, pak Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení zaujal stanovisko, že uvedené ustanovení zakotvuje povinnost soudu (při nezaplacení zálohy na náklady konkurzu) řízení zastavit. Dále stěžovatelé uvedli, že soud "měl zvážit všechny okolnosti a zvolit postup, který představuje nikoli libovůli, ale poskytnutí spravedlnosti". Nicméně dodali, že pokud "prvý stěžovatel výzvě k zaplacení zálohy nevyhověl, bylo povinností soudu řízení zastavit". Prvý stěžovatel pak musí - v důsledku aplikace "shora vyznačených ustanovení" - jako podnikatel existovat i nadále a plnit povinnosti z toho vyplývající. Obdobně prý musí "proti své vůli setrvat v postavení společníka prvého stěžovatele druhý stěžovatel, a to minimálně do té doby, kdy soud na návrh zruší jeho účast ve společnosti, pokud takovému návrhu vůbec vyhoví". Protože podle názoru stěžovatelů vede aplikace ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání k popření práva podnikat, zaručeného čl. 26 Listiny, je toto ustanovení v rozporu s Listinou. V uvedené souvislosti stěžovatelé v ústavní stížnosti připomenuli, že v navrhované novele zákona o konkurzu a vyrovnání (parlamentní tisk 429) by mělo být toto ustanovení modifikováno tak, že povinnost platit zálohu na náklady konkurzu se týká výlučně věřitele.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byla usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99-7, zrušena. Spolu s tím navrhli, aby byla zrušena ustanovení §5 odst. 1 a odst.2 zákona o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., která (pozn.: v době podání ústavní stížnosti) zněla takto:
(1) Navrhovatel je povinen na výzvu soudu zaplatit v určené lhůtě zálohu na náklady konkurzu ve výši 10 000 Kč; účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví. O tomto následku musí být navrhovatel poučen.
III.
Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2000, sp.zn. I. ÚS 654/99, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §74 a §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přerušeno a návrh na zrušení citovaného ustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ve vztahu ke druhému stěžovateli G.S. byl návrh odmítnut, neboť se jedná o fyzickou osobu, která nebyla účastníkem řízení ani před Krajským obchodním soudem v Praze, ani před Vrchním soudem v Praze, jehož pravomocným rozhodnutím (tj. usnesením ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14) mělo být podle tvrzení prvního i druhého stěžovatele porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Proto senát Ústavního soudu - přerušiv řízení o ústavní stížnosti - v témže rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě druhého stěžovatele G.S. se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Senát Ústavního soudu současně (a pro úplnost) dodal, že novelou zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k úpravě ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o konkurzu a vyrovnání takto:
(1) Navrhovatel je povinen zaplatit zálohu na náklady konkurzu až do částky 50 000 Kč, a to i opakovaně; učiní tak na výzvu soudu v určené lhůtě a výši. Pokud pohledávka navrhovatele vyplývá ze mzdových nároků, je navrhovatel od zaplacení zálohy osvobozen s výjimkou zaměstnanců uvedených v §67b. Účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkurzu řízení zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel poučen. I. senát Ústavního soudu dále uvedl, že důsledky této zákonné změny se bude Ústavní soud zabývat až ve vlastním rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání.
IV.
Stěžovatelé se podaným návrhem domáhají zrušení ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Podle ustanovení §5 odst. 1 (ve znění před citovanou novelou) je navrhovatel povinen na výzvu soudu zaplatit v určené lhůtě zálohu na náklady konkurzu ve výši 10 000 Kč; účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně. Podle ustanovení odst. 2 §5 nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví. O tomto následku musí být navrhovatel poučen.
Ústavní soud konstatuje, že při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zjišťuje - po stránce věcné - zda jsou napadená ustanovení v souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy (takže jejich zrušení není nezbytné) nebo zda tato ustanovení ústavně konformní nejsou. V tomto případě by Ústavnímu soudu nezbylo než napadené ustanovení zrušit.
Ústavní soud současně dodává, že návrhem na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení se však věcně zabývá za předpokladu, že zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení nepozbyly platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Pokud taková situace nastala (a zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly), Ústavní soud v souladu s ustanovením §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení zastaví.
V souzené věci (jak již dříve I. senát Ústavního soudu uvedl) došlo novelou zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k úpravě (mimo jiné) i těch ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, jejichž zrušení se stěžovatel podaným návrhem domáhá.
Ústavní soud dovozuje, že citovanou novelou zákona o konkurzu a vyrovnání došlo z hlediska souzené věci k podstatným změnám v ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání.
Podle ustanovení §5 odst. 1 cit. zákona (ve znění novely)je navrhovatel - mimo jiné - povinen zaplatit zálohu na náklady konkurzu až do částky 50 000 Kč, a to i opakovaně a učiní tak na výzvu soudu v určené lhůtě a výši. Do prvého odstavce byl dále vložen nový text týkající se pohledávky navrhovatele vyplývající ze mzdových nároků, Podstatná změna v ustanovení odst. 2 téhož paragrafu spočívá v tom, že "nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkurzu řízení zastavit".
Podle uvedené novely zákona o konkurzu a vyrovnání je tedy navrhovatel - na základě výzvy soudu - povinen zaplatit (a to i opakovaně) zálohu na náklady konkurzu v určené lhůtě a výši, která je nově konstruovaná jako maximální možná částka (srov. "do") 50 000 Kč. Pokud však záloha na náklady konkurzu nebude v určené lhůtě zaplacena, novelizované ustanovení odst. 2 §5 zákona o konkurzu a vyrovnání poskytuje soudu právo uvážit zastavení řízení. Z toho vyplývá, že novelizovaná právní úprava ustanovení §5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání zavedla (na rozdíl od předchozí úpravy, podle níž soud řízení zastavit musel - srov. formulaci "soud řízení zastaví") toliko možnost, aby soud před prohlášením konkurzu řízení zastavil.
Ústavní soud proto usuzuje, že došlo k podstatné změně napadených ustanovení odst. 1 a odst. 2 §5 zákona o konkurzu a vyrovnání, jejichž zrušení je navrhováno. Tato ustanovení tedy v důsledku novely zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jež byla podepsána příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášena ve Sbírce zákonů v částce 99 rozeslané dne 25. dubna 2000 - pozbyla platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.
Proto Ústavní soud řízení ve věci návrhu na zrušení ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání zastavil (ust. §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že po zastavení řízení o návrhu na zrušení citovaných ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, bude pokračováno v přerušeném řízení o vlastní ústavní stížnosti, v němž se bude Ústavní soud zabývat stěžovatelovými návrhy na zrušení napadených rozhodnutí a to i s přihlédnutím k doposud nejednotné soudní praxi (z doby před citovanou novelou) a ke změně, ke které citovanou novelou zákona o konkurzu a vyrovnání došlo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 9. 2000
JUDr. Ivana Janů
v zastoupení předsedy Ústavního soudu