Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 23.04.2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/09 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:Pl.US.36.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 36/09UsneseníÚstavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaj), Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení §178, §179, §180, §181 a §182 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), podaného podle čl. 95 odst. 2Ústavy České republiky, takto:Řízení se zastavuje.Odůvodnění:Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2009 doručen návrh senátu 1 VSPH Vrchního soudu v Praze (dále jen "navrhovatel") na zrušení ustanovení §178, §179, §180, §181 a §182 (dále též "napadená ustanovení") zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále též ve zkratce "InsZ"]. Navrhovatel tento návrh podal poté, co v souvislosti se svou rozhodovací činností na základě čl. 95 odst. 2Ústavy České republiky, jakož i ustanovení §109 odst. 1 písm. c)občanského soudního řádu, dospěl k závěru, že napadená ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem.Ústavní soud při posuzování předmětného návrhu zjistil, že zákonem č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byla s účinností od 31. 3. 2011 podstatným způsobem změněna ustanovení §178 a §179 InsZ.Podle ustanovení §67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbydou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví. Ústavní soud v souvislosti se změnou citovaných napadených ustanovení zaslal navrhovateli dne 12. 3. 2013 přípis, žádaje o sdělení, zda navrhovatel přesto, že právní úprava jím navrhovaná ke zrušení prošla novelizací, setrvává na petitu návrhu tak, jak byl podán, případně zda nezváží změnu petitu v tom smyslu, že by bylo požadováno vyslovení protiústavnosti v mezičase novelizovaných napadených ustanovení. Navrhovatel ve svém podání ze dne 28. 3. 2013, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2013, uvedl, že na formulaci petitu svého návrhu setrvává. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než řízení zastavit, neboť napadená ustanovení, která v průběhu řízení před Ústavním soudem nedoznala změn (§180, §181 a §182 InsZ), nemohou samostatně tvořit předmět dalšího přezkumu, když s novelizovanými ustanoveními, jejichž zrušení se navrhovatel domáhal, úzce souvisí.Ve světle řečeného tudíž musil Ústavní soud řízení dle §67zákona o Ústavním soudu zastavit.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3zákona o Ústavním soudu).V Brně dne 23. dubna 2013Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Stanislava BalíkaMoje odlišné stanovisko směřuje toliko do odůvodnění usnesení. Důvody jsou následující:Trápí mě, že se české soudnictví postupně a jen zdánlivě nenápadně proměňuje v české vyřizovačství. Tento trend s sebou přináší i maligní bujení nového právnického oboru, který by si již pomalu zasloužil povinnou výuku na právnických fakultách, totiž pragmaticko-hnidopišské petitologie.Kdo dostane zápočet?Přece ten, kdo někoho vyřídí...Připouštím, že v této vědě pro vědu jsem, evidentně i spolu s předsedou senátu Vrchního soudu v Praze, pro věc samu však bohužel - po francouzsku řečeno - petit.Je již i Ústavní soud nakažen chorobu, jíž zvěčnělý soudce Vojtěch Cepl nazýval s odsudkem das Paragraphenreiten?x x xPřed rozhodnutím stálo plénum Ústavního soudu v následující situaci:V mezidobí od podání návrhu na konkrétní kontrolu norem do jeho rozhodování byly zákonodárcem dva paragrafy z pěti, které beztak soud bude muset s ohledem na přechodná ustanovení aplikovat, zrušeny.Otázka pro zápočtový test zní:Pokud by navrhovatel zůstal nečinný a na zrušení dvou ustanovení nereagoval, lze z textu podání v době rozhodování Ústavního soudu dovodit, že:a) navrhovateli jde o posouzení ústavnosti zrušených ustanovení, která bude v jím vedené konkrétní věci aplikovat, nebob) navrhovatel očekává pozvání na právně archeologickou vycházku po Prachaticku, zakončenou pod nápisem na prachatické radnici, který zní:"Právo k pavučině se přirovnává, jíž brouk proleze, muška v ní zůstává"?Byl jsem asi jediný, kdo si v duchu vybral variantu a)...Následně jsem však byl usmýkán argumentací o konstantní judikatuře Ústavního soudu a hlasoval nakonec pro výrok.Vanitas vanitatum et omnia vanitas?x x xNavrhovatel ale k výzvě Ústavního soudu sdělil, že na návrhu trvá a případně navrhuje, aby soud posoudil nová ustanovení insolvenčního zákona, která se obsahově od těch zrušených příliš neliší.Neměli jsme spíše ohledně zrušených ustanovení řízení zastavit, ohledně nezrušených rozhodnout ve věci samé a ohledně návrhu na posouzení novelizovaných ustanovení rozhodnout odmítavým výrokem?Vynikající námět pro doktrínu čili nauku pragmaticko-hnidopišské petitologie? Nebo snad důvod pro to, abychom spolu s předsedou senátu Vrchního soudu v Praze nedostali zápočet ani podruhé?Neocitneme se nakonec v jednom pytli i s Evropským soudem pro lidská práva a s těmi, kteří pod dojmem z jeho judikatury v praxi Ústavního soudu posuzují i petity nenapadená usnesení Nejvyššího soudu, hledajíce ze záchytných důvodů téměř s lupou v textu ústavní stížnosti či v jejích přílohách o rozhodnutí dovolacího soudu sebemenší zmínku?x x xŠkoda, že u nás neplatí obdoba čl. IV. francouzského Code civil...Pro rozhodnutí ve věci samé jsem v jeho intencích předkládal následující text zpravodajské zprávy:"Meritorní přezkum návrhu29. Ústavní soud zvážil argumentaci navrhovatele a dospěl k závěru, že návrh není důvodný.30. Jak plyne z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu (viz vládní návrh zákona č. 182/2006 Sb. s připojenou důvodovou zprávou, dostupný na internetových stránkách Poslanecké sněmovny na adrese www.psp.cz), upravují ustanovení §178, 179, 181 a 182 postupy stíhající uplatňování přehnaných (neopodstatněných) pohledávek v insolvenčním řízení, resp. neopodstatněný pokus o uspokojení pohledávky v lepším pořadí, včetně ručení osob, které za věřitele takovou přihlášku podepsaly. Snahou této úpravy je dle předkladatele zákona předejít (na základě zkušeností s podobnými postupy v konkursním řízení podle tehdy ještě platného zákona o konkursu a vyrovnání) účelovým manipulacím s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech. Ustanovení §180 pak dle důvodové zprávy v této souvislosti nově upravuje možnost věřitele vzdát se do doby zjištění přihlášené pohledávky výkonu práv v insolvenčním řízení s ní spojených, a tím předejít možným sankcím plynoucím ze zákona neodpovídajícího a k tíži tohoto věřitele jdoucího uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení.31. Jak plyne z napadených ustanovení, sankční postih je dvojího druhu; zákon tu předně stanoví, že činí-li skutečná výše přihlášené pohledávky méně než 50 % přihlášené, tedy věřitelem deklarované částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna v rámci přezkumného jednání. Další, na první sankci navazující postih spočívá v tom, že věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna; obdobný mechanismus, toliko s odlišným ohledem na charakter přihlášené pohledávky, je uplatněn v ustanovení §179 InsZ. Věřitel tedy za daných okolností nejen že nezíská svou pohledávku ani ve zjištěné výši, ale nadto je povinen odvést ve prospěch majetkové podstaty částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila její skutečný (zjištěný) rozsah. Důsledkem uplatnění popsaných sankcí je rovněž obligatorní odmítnutí přihlášky s tím, že právní mocí takového rozhodnutí insolvenčního soudu účast daného věřitele v insolvenčním řízení končí (§185 InsZ).32. Takový sankční systém se může jevit nepřiměřeně přísným a sám o sobě, bez zřetele k dalším skutečnostem, by vskutku mohl vzbuzovat oprávněné pochybnosti stran ústavní konformity takové právní úpravy, jaké v posuzovaném návrhu na zrušení napadených ustanovení předestřel Vrchní soud v Praze, když kupříkladu argumentuje absencí právně relevantních kritérií rozlišujících mezi přihláškou podanou bona fide a přihláškou podanou mala fide či sledující jiný cíl jsoucí v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení. 33. Ústavní soud však současně při posuzování ústavní konformity napadených ustanovení nemůže odhlédnout jednak od účelu, který jejich prostřednictvím zákonodárce sleduje, jednak od procesních prostředků, které zákonodárce věřitelům poskytuje na obranu před dopadem sankcí a jimiž jsou věřitelé vybaveni.34. Funkce sankčního postihu, jak byl nastíněn výše, se zdaleka nevyčerpává pouhou hrozbou jako prevencí před potenciálně nežádoucím jednáním věřitelů, nýbrž v sobě zahrnuje i funkci reparační, kdy věřitel, který neopodstatněně nadhodnotil své přihlášené pohledávky, tímto způsobem zároveň "nahradí" škodu, která by jinak v důsledku dalšího setrvání přihlášené nadhodnocené pohledávky v insolvenčním řízení vznikla ostatním věřitelům; expressis verbis, sankční postih tu sleduje především ochranu oprávněných zájmů všech věřitelů, a ve svém posledku tak vede k posílení zásady rovnosti jejich postavení v insolvenčním řízení ve smyslu ustanovení §5 písm. a) a b) InsZ, čímž zákonodárce bezpochyby sleduje zcela legitimní cíl, jelikož na úrovni podústavního práva petrifikuje ústavní princip rovnosti subjektů práva, jak je zakotven v celé řadě ustanovení pramenů ústavního pořádku, zvláště pak v čl. 96 odst. 1 Ústavy či čl. 37 odst. 3 Listiny.35. Protože ustanovení §178 a 179 insolvenčního zákona sama o sobě výslovně nečiní žádné ohledy na okolnosti, za kterých byla příslušná pohledávka přihlášena, pročež by v konkrétních případech mohlo docházet k neopodstatněnému postižení, a tím i znevýhodnění věřitele v duchu shora naznačených základních zásad insolvenčního řízení, vybavil zákonodárce takového věřitele možností uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání podle ustanovení §198 InsZ, jde-li o popření nevykonatelné pohledávky, jako tomu je právě ve sporu řešeném navrhovatelem. Popře-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je naopak on sám povinen podat žalobu za podmínek stanovených v §199 téhož předpisu, což postavení věřitele chrání ještě více, neboť důkazní břemeno zde stíhá insolvenčního správce, a nikoli dotčeného věřitele, což přímo plyne též z §198 odst. 3 InsZ.36. Pokud jde o zmíněné obligatorní odmítnutí přihlášky a konec účasti sankcemi postiženého věřitele v insolvenčním řízení dle §185 InsZ, nenastávají tyto účinky bez dalšího, když i zde se nabízí opravný prostředek, a to odvolání; dotčený věřitel je o této skutečnosti zpraven přímo ve výroku a v poučení informován o možnosti použití tohoto opravného prostředku; tak je tomu ostatně i ve věci souzené navrhovatelem, kdy věřitel proti takovému rozhodnutí (resp. výroku o odmítnutí přihlášky) brojí odvoláním právě u navrhovatele. Ani zde tak není věřitel krácen na svých právech.37. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout, že uplatněním žaloby dle jmenovaného ustanovení §198 insolvenčního zákona se věřitel, jehož pohledávka byla zjištěna ve výši méně než 50 % výše přihlášené pohledávky, a u něhož tak hrozí nástup sankčního postihu dle §178 nebo §179 InsZ, může účinně bránit proti jejich negativním dopadům; jedná se tudíž o prostředek efektivní, jehož řádné využití může zvrátit pohled insolvenčního správce na přihlášenou pohledávku, a to ať již co do její samotné pravosti, tak i co do její výše. 38. Okolnost, že v žalobě podle §198 odst. 1 InsZ může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku, míru účinnosti tohoto procesního prostředku nikterak nesnižuje; jde o svého druhu koncentraci řízení, jejímž smyslem je urychlit insolvenční řízení, resp. zabránit nadměrným průtahům způsobeným v něm vedlejšími spory. Je zcela na věřitelích a plně v jejich zájmu, aby pokud možno co nejpřesvědčivěji doložili, na základě jakých právních titulů a okolností svoji pohledávku přihlašují, neboť by nejen vůči dlužníkovi a insolvenčnímu správci, ale i vůči ostatním věřitelům nebylo přinejmenším korektní, aby věřitelé mohli dodatečně měnit svou argumentaci a přizpůsobit ji svým aktuálním potřebám v reakci na vývoj událostí v insolvenčním řízení. To však neznamená, že je jim v řízení o žalobě dle §198 InsZ zapovězeno blíže osvětlit některé skutečnosti bezprostředně související s konkrétními důvody, které při přihlašování pohledávky uvedli. Z vyloženého tedy plyne, že prokázání okolností svědčících ve prospěch dobré víry podané přihlášky se v řízení o uvedené žalobě nabízí. Ústavní soud proto nemůže za důvodné pokládat argumenty stran striktního přístupu zákonodárce ke všem věřitelům bez možnosti vzít v úvahu konkrétní okolnosti, za kterých přihlášku své pohledávky podali, jak je ve svém návrhu vznesl Vrchní soud v Praze a které jsou rekapitulovány v odstavcích 7 i 8 tohoto nálezu.39. Řízení o žalobě dle §198 InsZ je incidenčním sporem, jak vyplývá z ustanovení §159 odst. 1 písm. a) InsZ. Tyto spory se na rozdíl od jiných sporů v insolvenčním řízení vyznačují některými podstatnými procesními specifiky. Nejvýznačnějším z nich je vyloučení celé řady procesně právních institutů upravených insolvenčním zákonem speciálně pro účely insolvenčního řízení, které se jinak v insolvenčním řízení uplatní odchylně od obecné úpravy soudního procesu obsažené v občanském soudním řádu (srov. ustanovení §7 InsZ o použití občanského soudního řádu). Tato výjimka je uvedena v §160 odst. 3 InsZ, který stanoví, že v incidenčních sporech se z ustanovení části první hlavy třetí tohoto zákona použijí pouze ustanovení o doručování. Nemůže tudíž v této souvislosti obstát argumentace navrhovatele o protiústavnosti závisející v nemožnosti prominout zmeškání třicetidenní lhůty k podání žaloby dle §198 InsZ, jsou-li tu omluvitelné důvody, která je dle jeho přesvědčení dána ustanovením §83 InsZ stanovícím, že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné. Právě použití §83 je v incidenčních sporech vyloučeno, když se jedná o zákonné ustanovení, které není součástí ustanovení o doručování (jemuž jsou věnována toliko ustanovení §71 - 80 InsZ), což je dobře patrné z jeho systematického zařazení v insolvenčním zákoně v části první hlavě třetí. V incidenčních sporech tudíž lze uplatnit §58 o. s. ř. a zmeškání lhůty z omluvitelných důvodů prominout. Je-li tedy závěr Vrchního soudu v Praze v této otázce nesprávný z hledisek jednoduchého práva, odpadají zároveň důvody pro další zvážení jeho argumentace v této věci v rovině ústavněprávní.40. Ústavní soud však nemohl přisvědčit ani názorům navrhovatele týkajícím se neústavnosti dalších napadených ustanovení. U §180 insolvenčního zákona navrhovatel shledává problematickým pojem "výkon práv spojených s pohledávkou", jenž dle něj není zákonem definován, a může tak vzbuzovat interpretační rozpaky, přičemž jako takový "nevymezuje dostatečně zřetelně jednání, jehož se musí věřitel k odvrácení sankce dle §178 věty druhé InsZ v insolvenčním řízení vyvarovat". K tomu pokládá Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že vycházeje z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, ve své judikatuře opakovaně vyložil, že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, má tento postup přednost před kasací napadeného ustanovení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)]. Výklad jednoduchého práva, nebyl-li již jednoznačně proveden samotným zákonodárcem (např. prostřednictvím legální definice), náleží v prvé řadě obecným soudům, které mohou dát pojmům či slovním spojením užitým zákonodárcem (či obecněji právotvůrcem) ostřejší kontury; musí však přitom respektovat normy ústavního pořádku a z nich vyvěrající základní principy právní. Vlastní exegesí je přitom do něj oprávněn Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, vybočuje-li interpretace obecných soudů z limitů daných jim akty ústavního pořádku. Nic tedy nebrání navrhovateli, aby dle něj "problematický" pojem naplnil reálným obsahem respektujícím naznačená ústavněprávní východiska. Sama o sobě vyšší míra abstrakce toho či jiného pojmu nepůsobí protiústavnost ustanovení právního předpisu, v němž je obsažen. 41. Krom toho je třeba na tomto místě připomenout, že ustanovení §180 InsZ nijak nezhoršuje postavení věřitelů, ale naopak je v něm zakotven důvod, pro který není možné přistoupit k sankci v podobě úhrady peněžité částky do majetkové podstaty, kterou předvídají ustanovení §178 a §179 InsZ. Ve své podstatě jde o jednu z možností (vedle zahájení incidenčního sporu dle §198 InsZ), jak se může věřitel vystříhat sankce uhradit ve prospěch majetkové podstaty rozdíl mezi zjištěnou a přihlášenou výší své pohledávky, nikoli ovšem o jeho povinnost postupovat způsobem, který mohou obecné soudy dále konkretizovat ve své judikatuře. I tato skutečnost svědčí o ústavní konformitě daného ustanovení. 42. Závěry, které byly shora učiněny ve vztahu k ustanovení §180, lze vztáhnout i na napadené ustanovení §182 týkající se zpětvzetí přihlášky pohledávky, u něhož má navrhovatel za protiústavní opět výkladové nejasnosti, které je však schopen sám odstranit. Ústavní soud tu musí opakovaně zdůraznit, že jeho primární rolí není výklad podústavního práva. Z ustanovení §182 je patrné, že jím zákonodárce sledoval, aby postihu neunikl věřitel jen z formálních důvodů, proto, že přihlášenou pohledávku vezme zpět. Napadené ustanovení tedy rovněž sleduje legitimní cíl, kterým je, aby věřitelé nezatěžovali insolvenční řízení neopodstatněnými přihláškami jen proto, že "zkusí štěstí" a teprve po přezkoumání svých pohledávek, jakmile uvidí, že jim reálně hrozí sankce, z insolvenčního řízení "elegantně vycouvají" zpětvzetím přihlášky, aniž by nesli jakékoli náklady. Co se rozumí slovními spojeními "úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele" a "přihlášení pohledávky v dobré víře", je zcela v pravomoci obecného soudu, který v nich může promítnout i okolnosti konkrétního případu.43. K napadenému ustanovení §181 insolvenčního zákona navrhovatel pouze uvedl, že v případě zrušení §178 až §180 InsZ postrádá (spolu s §182 InsZ) opodstatnění. Protože Ústavní soud nedospěl k závěru o nutnosti derogace těchto tří napadených ustanovení, jakož ani ustanovení §182 insolvenčního zákona, nezbývá než konstatovat, že návrh na zrušení §181 je rovněž nedůvodný. V tomto ustanovení je zakotven institut ručení za splnění povinnosti zaplatit částku podle §178 nebo §179 InsZ, kdy ručiteli jsou v nerozlučném společenství s věřitelem ty osoby, které přihlášku pohledávky podepsaly. Z ústavněprávního pohledu žádné pochybnosti tato právní úprava nevzbuzuje, jde o standardní úpravu ručitelských vztahů, jejímž smyslem je, aby osoby, které jsou odlišné od věřitele, ale jednají jeho jménem, nesly patřičný díl odpovědnosti za závažné rozhodnutí, jakým je přihláška pohledávky do insolvenčního řízení.44. Ústavní soud s ohledem na všechny uvedené důvody uzavírá, že neshledal důvody k vyslovení protiústavnosti ustanovení §178 a §179 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákonů č. 108/2007 Sb., č. 312/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb., č. 458/2008 Sb., č. 163/2009 Sb., č. 301/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 217/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 260/2010 Sb. a č. 409/2010 Sb., jakož ani ke zrušení ustanovení §180, §181 a §182 téhož předpisu, a tudíž návrh za souhlasu účastníků řízení bez provedení ústního jednání podle ustanovení §70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl." x x xJe již jen na navrhovateli, zda se pokusí o získání zápočtu z petitologie na třetí pokus.Pokud by tak chtěl učinit, nedoporučuji mu nastudovat si již zřejmě překonanou judikaturu Ústavního soudu podle klíčových slov přepjatý formalismus.Stojí však v tuto chvíli onen zápočet ještě za snahu?