Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.05.1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93 [ nález / GÜTTLER / výz-1 ], paralelní citace: N 24/1 SbNU 175 [ 132/1994 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.36.93

---

1. S T A N O V I S K O soudců Ústavního soudu České republiky JUDr. P. H., JUDr. V.J. a JUDr. V.Š., podané podle §14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci návrhu skupiny poslanců na zrušení ustanovení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb. Odlišné stanovisko, podané k části výroku nálezu, kterým se zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a k jejímu odůvodnění, se zakládá na následujících důvodech: Ta část výroku nálezu, kterým se zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., je zdůvodněna v nálezu skutečností, že plénum Ústavního soudu České republiky při rozhodování nedospělo k většině devíti přítomných soudců, vyžadované §13 zákona č. 182/1993 Sb. Důsledkem nedosažení zákonem požadované většiny tudíž podle nálezu je rozhodnutí o zamítnutí návrhu. Podle §13 zákona č. 182/1993 Sb. se většina devíti přítomných soudců vyžaduje také pro přijetí rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, tj. pro rozhodnutí o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení. V řízení o zrušení zákonů ukládá ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavnímu soudu České republiky posuzovat jejich obsah "z hlediska jejich souladu" s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Výsledkem tohoto posouzení je buď závěr o rozporu zákona s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nebo závěr o jejich souladu. Důsledkem závěru o rozporu je podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušení zákona (nebo jeho ustanovení), důsledkem závěru o souladu je potom podle §70 odst. 2 cit. zákona zamítnutí návrhu. Jelikož je zamítnutí návrhu již výsledkem posouzení souladu zákona (resp. jeho ustanovení) s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, zakládá překážku rei iudicatae. Obě rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým se zrušuje zákon (resp. jeho ustanovení), jakož i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení zákona (resp. jeho ustanovení), z hlediska právní síly mají totožný smysl, kterým je autoritativní závěr o vztahu zákona k ústavním zákonům nebo k mezinárodním smlouvám podle čl. 10 Ústavy, důsledkem kterého je zrušení zákona nebo překážka rei iudicatae. Pro obě tato rozhodnutí je tudíž nutno vyžadovat totožný procesní postup, včetně stejné zákonem požadované většiny (tj. většiny devíti soudců). Jelikož v daném případě tato většina dosažena nebyla, autoři odlišného stanoviska považují část výroku nálezu, kterou se zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., za rozpornou s ustanoveními §13, §68 odst. 2 a §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. V Brně 17. 5. 1994

---

2. S T A N O V I S K O soudce Ústavního soudu JUDr. P.V. k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců Parlamentu na zrušení ustanovení §27 odst. 8 zákona č.172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, podané podle §14 zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu: Podle mého právního názoru měla být obě napadená ustanovení zrušena, a to z těchto d ů v o d ů : I. Článek II. zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, změnil pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků, které s vysokými školami uzavřeli před datem účinnosti tohoto zákona, (tj. před 20. 9. 1993) na dobu neurčitou, v pracovní poměry na dobu určitou do 30. 9. 1994. Ex lege tedy došlo k zásahu státní moci do soukromoprávní sféry značného počtu subjektů. Ze zákona byly transformovány smlouvy, které byly účastníky pracovního poměru uzavřeny svobodně a volně na dobu časově neomezenou na smlouvy časově limitované. Tento závažný zásah do nabytých práv odůvodnila Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření tím, že smyslem zákona je dosažení mobility pedagogických pracovníků a zabezpečení výuky pedagogy, kteří si budou udržovat a zvyšovat odbornou kvalifikaci v souladu s novými poznatky vědy a techniky; současně pak je změnami sledována i možnost transformace vědeckých pracovníků z Akademie věd na vysoké školy. S tímto odůvodněním nelze souhlasit. K základním zásadám právního státu patří smluvní svoboda a ochrana práv ze smluv, které byly v souladu s právním řádem uzavřeny. S touto svobodou je nutné zacházet jako s nejvyšším principem, který nemůže být obětován údajné účelnosti. Pokud zákonodárný sbor k takovým krokům sáhne, nejde o změnu práva, t.j. o stanovení obecných pravidel chování, ale o zásah do existujících práv, tedy o vytvoření situace, kdy určité společenské procesy se neřídí pravidly určenými předem, ale kdy prim hrají momentální přání (jakkoli dobře míněná). Tím není řečeno, že by nemohla nastat situace, kdy nebude jiné cesty, jak korigovat nerovné postavení vzniklé na základě dřívějších nespravedlivých aktů, než zasáhnout do existujících právních vztahů. V daném případě však taková situace nebyla a není. Většina pracovních smluv učitelů VŠ a vědeckých pracovníků na těchto školách byla uzavřena za podmínek, kdy právní řád sice obecně uzavírání pracovních smluv na dobu určitou omezoval co do délky i možnosti jejich opakovaného sjednávání, avšak právě u zmíněných profesí tato omezení neplatila (§3 odst. 1, písm. c) resp. a) nařízení vlády č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů). Jinak řečeno - pokud byly pracovní smlouvy uzavřeny na dobu neurčitou, nestalo se tak proto, že právní úprava jinou možnost nedávala či omezovala, ale za situace naprosté smluvní volnosti. Kromě toho, jak vyplývá ze zprávy, která byla Ústavnímu soudu podána Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, z 12 648 učitelů zaměstnaných na VŠ k 31. 10. 1993 jich bylo po 1. lednu 1990 přijato 5 941. Jestliže tito noví pracovníci byli přijati po vzájemné dohodě na dobu neurčitou, pak vůči nim je zákonodárcův zásah bezesporu neadekvátní a těžko jej odůvodnit snahou po mobilitě pedagogických pracovníků a vyšším zájmem na zajištění práva na vzdělání v žádoucí kvalitě. Zásah do nabytých práv však neobstojí ani u pracovních poměrů uzavřených na dobu neurčitou před 1. lednem 1990. Zákoník práce dává totiž zaměstnavatelům dostatek prostředků k tomu, aby sbory pedagogů a vědeckých pracovníků byly obměněny a pracoviště zreorganizována. Výpovědní důvody §46 ZP, ať již tzv. organizační či jiné, jsou dostatečné k dosažení chtěného. Jejich použití je na vůli zaměstnavatele a zaměstnanci jako rovnoprávnému partnerovi zachovává právo na soudní ochranu, jakož i jiná práva, kterých transformací ex lege na pracovní poměr na dobu určitou de facto pozbývá (zákaz výpovědi podle §48 ZP, vyloučení pracovních poměrů na dobu určitou u některých kategorií pracovníků, právo na odstupné při organizačních změnách atd). Kromě právních argumentů je třeba uvést, že samotná transformace pracovních poměrů učitelů VŠ žádnou "stejnou startovací plochu" pro zájemce o vědecko-pedagogickou práci nevytvoří. Chybí zde totiž především taková situace na trhu pracovních sil, která by činila povolání učitele VŠ natolik prestižním, že by počet zájemců o toto povolání byl významně vyšší, nežli počet pracovních příležitostí. Tak tomu ovšem není. Stejně tak je skutečností, že na většině vysokých škol došlo v období od přijetí zákona č. 216/1993 Sb. do data jeho účinnosti u většiny vědeckopedagogických pracovníků ke změně pracovních poměrů uzavřených původně na neurčitou dobu v pracovní poměry na dobu určitou, zpravidla na dobu 5 let. Obě výše zmíněné skutečnosti tedy de facto anulovaly záměry a cíle, které snad novela sledovala. Na základě výše uvedených argumentů zastávám stanovisko, že článek II. zákona č. 216/1993 Sb. je v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy České republiky, s články 1, 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod, jakož i s Úmluvou č. 111 o dis- kriminaci v zaměstnání a povolání. Demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka vylučuje, aby princip stejného zacházení v podmínkách zákona byl porušován pro dosažení krátkodobých cílů. Účelovost, jakkoli dobře míněná, otevírá cestu libovůli. Požadavek jakési otevřené možnosti kariéry pro všechny talenty je nejen iluzorní, ale nutně musí vyvolat otázku, kde činnost státní moci, snažící se vytvořit jakési stejné šance či startovní čáry, by měla končit. Naopak je třeba přisvědčit názoru, že dodržování dlouhodobě platných pravidel prospívá šancím každého, byť by se to v daném okamžiku nedalo prokázat. II. Pokud jde o ustanovení §27 odst. 8 zákona o VŠ, podle kterého se pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠ sjednávají na dobu určitou v trvání 2 až 5 let, případě na dobu kratší, jestliže o to pracovník požádá, je třeba uvést: Návrh skupiny poslanců byl podán v době před novelizací Zákoníku práce (zákon č. 74/1994 Sb.), tedy v době, kdy Zákoník práce jednoznačně preferoval pracovní poměry na dobu neurčitou. Jak již bylo uvedeno v části II, bylo však u učitelů VŠ a vědeckých pracovníků umožněno prakticky volné uzavírání pracovních smluv termínovaných. Zákon zde tedy respektoval specifičnost práce uvedených profesí, avšak ne tak, že by uzavírání jiných typů smluv vylučoval. Nedomnívám se, že by specifika byla natolik významná a natolik odlišovala zmíněná povolání od jiných, že by bylo nezbytně nutné direktivně určit zákonem, že pracovní poměry mohou být v těchto případech uzavírány pouze na dobu určitou, při současném určení délky této doby. Takové omezení není ani v souladu s akademickými svobodami, tak jak byly vymezeny zákonem č. 172/1990 Sb., neboť relativně krátkodobé pracovní poměry by nedávaly učitelům a vědeckým pracovníkům možnost plného využívání akademických práv a svobod a činily by je značně závislými na vedení VŠ a jednotlivých fakult. Mají-li být VŠ samostatnými a do jisté míry autonomními vědeckými a vzdělávacími pracovišti, je na místě ponechat na jejich uvážení a jejich dohodě s pracovníkem, jaký typ pracovní smlouvy bude uzavřen. Pouze toto pojetí je v souladu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, která zakotvují svobodu a rovnost v právech, zákaz diskriminace a která připouštějí zákonná omezení základních práv a svobod jen za sta- novených podmínek a stejně pro všechny případy (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny). V souvislosti s ustanovením §27 odst. 8, zákona o VŠ nelze argumentovat tím, že by zde stát poskytoval určité skupině občanů méně výhod než jiné ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho, jak dovodil nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního sou- du ČSFR. Těmito hledisky nelze ostatně dost dobře argumentovat ani v problematice uvedené v části I. tohoto stanoviska. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím textu, zastávám názor, že také ustanovení §27 odst. 8, zákona č. 216/1993 Sb. mělo být pro rozpor s citovanými články Listiny zrušeno. Neústavnost citovaného ustanovení zákona je dána i jeho nesouladem s čl. 1 odst. 1 písm. a) Úmluvy č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání. V Brně 18. května 1994