Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 22.03.1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93 [ nález / GÜTTLER / výz-1 ],paralelní citace: N 9/1 SbNU 61 [ 86/1994 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.37.93
Právní jistota a ochrana osobního užívání bytu v důsledku jeho transformace na nájemní vztah
Právní věta1. Ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku je předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s čl. 1 Ústavy České republiky, podle něhož České republiky je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.2. I kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením §871 odst. 1 občanského zákoníku skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu.3. Za nucené práce a služby nelze v zásadě považovat ty, jež vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy.
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.37.93
sp. zn. Pl. ÚS 37/93NálezÚstavní soud České republiky rozhodl v plénu ve věci navrhovatelek T. H. a V. Š. o návrhu na zrušení ustanovení §871 odst. 1občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, takto:Návrh se zamítá .Odůvodnění:I.Navrhovatelky - stěžovatelky podaly dne 10. 7. 1992 tehdejšímuÚstavnímu soudu ČSFR ústavní stížnost proti rozsudku Obvodníhosoudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 1991 č.j. 18 C 237/91-28, kterýmbyla zamítnuta žaloba proti žalovanému Č.B. na vyklizení bytuv domě stěžovatelek a žaloba na zaplacení zvýšeného nájemnéhoa služeb spojených s užíváním bytu a proti rozsudku Městskéhosoudu v Praze ze dne 22. 4. 1992 č.j. 11 Co 106/92-64, jímž bylrozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrzen.Oba soudy odůvodnily rozsudky tak, že žalovanému a jehomanželce vzniklo v r. 1988 na základě pravomocně schválené výměnybytů právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětnéhobytu, že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena konkludentníformou a že dnem 1. 1. 1992 se tento právní vztah transformoval naspolečný nájem žalovaného a jeho manželky (§871 odst. 1obč. zák.v platném znění). Městský soud dále poukázal na to, že pokudžalobkyně jako majitelky domu prokáží, že existuje výpovědní důvodve smyslu ust. §711 odst. 1, písm. a - h) obč. zák., pak mohoutento nájem s přivolením soudu vypovědět. Pokud jde o žalobuo zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užívánímbytu, odůvodnil městský soud svůj rozsudek poukazem na platnépředpisy, podle nichž jednostranné zvýšení nájemného je přípustnépouze tehdy, jestliže dosavadní nájemné nedosahuje výše určenépodle ust. §5 vyhl. č. 15/1992 Sb. Tato situace však nenastalaa je tedy třeba výši nájemného a ceny služeb sjednat dohodou.Stěžovatelky v prvé řadě namítly, že tímto rozsudkem byloporušeno "právo na zákonného soudce" ve smyslu čl. 38 odst. 1Listiny základních práv a svobod uvozené úst. zák. č. 23/1991 Sb.(dále je "Listiny"). Toto porušení spatřovaly v tom, že soud došelk názoru, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohodao odevzdání a převzetí bytu. To lze podle názoru stěžovatelekpovažovat za odmítnutí soudní ochrany ve smyslu cit. ust. Listiny.Stěžovatelky dále namítly, že tímto rozsudkem byla porušenajejich "svoboda nebýt podroben nuceným pracím a službám" ve smyslučl. 9 odst. 1Listiny. Toto porušení spatřovaly v tom, že senájemník se svou rodinou nastěhoval do předmětného bytu proti vůlistěžovatelek a ty jsou nyní nuceny poskytovat mu služby jako přiřádné nájemní smlouvě. Jedná se např. o vysoké finanční částkyvynaložené na ústřední vytápění bytu.Stěžovatelky konečně namítaly, že tímto rozsudkem byloporušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4Listiny.Především uvedly, že bylo porušeno jejich právo zacházets vlastnictvím podle vlastní vůle a že vynuceným užíváním bytutřetí osobou byly omezeny ve vlastnickém právu a tím také částečněvyvlastněny. Dále tvrdily, že soudy neprávem aplikovaly ust. §871 odst. 1obč. zák. ve znění novely, podle něhož se právoosobního užívání bytu mění na nájem, neboť stěžovatelky s užívánímbytu třetí osobou nesouhlasily a proto je aplikace ust. §871odst. 1 obč. zák. nuceným omezením vlastnického práva a porušenímsvobody nebýt podroben nuceným pracím a službám. Dále dovozovaly,že ust. §711 odst. 1obč. zák. (právo vypovědět nájem jes přivolením soudu) a ust. §712 odst. 2 druhá věta obč. zák.(právo nájemce na zajištění náhrady za vyklizovaný byt), z nichžsoudy vycházely, porušují vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst.4 Listiny, konkrétně právo svobodně disponovat vlastnictvím.Stěžovatelky konečně namítly, že soudy zamítly žalobu o zvýšenízáloh za služby spojené s užíváním bytu, třebaže ceny energiívelmi zvýšily a výše spotřeby těchto energií je téměř neměnná.V doplňujícím podání Ústavnímu soudu ČSFR ze dne 15. 9. 1992stěžovatelky opakovaly obsah ústavní stížnosti a dále navrhly, abysoud v nálezu vyslovil, že ust. §871 odst. 1obč. zák. nenív souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4Listiny základníchpráv a svobod. Uvedly, že jejich svoboda nebýt podrobeny nucenýmpracím a službám a jejich vlastnické právo jsou napadenýmustanovením obč. zák. porušeny.Senát Ústavního soudu ČSFR dne 22. 10. 1992 ústavní stížnostpřijal s výjimkou části, v níž stěžovatelky navrhly výrok, že ust.§871 odst. 1obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11odst. 4 Listiny základních práv a svobod.Usnesením pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 12. 11. 1992 čj.Pl. ÚS 120/92 - 4 bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokudv ní stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. §871 odst. 1obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4Listiny. Plénum dovodilo, že obsahově šlo o návrh ve smyslu čl.2 ústavního zákona č. 91/1991 Sb.o Ústavním soudu Českéa Slovenské Federativní republiky, který mohou podat jen subjektyuvedené v čl. 8 tohoto ústavního zákona. Stěžovatelky (fyzickéosoby) mezi těmito subjekty uvedeny nebyly, takže v tomto směrubyl návrh podán osobami zjevně neoprávněnými.Dne 26. 8. 1993 zaslaly stěžovatelky (navrhovatelky)Ústavnímu soudu (České republiky) podání, jímž "rozšířily" ústavnístížnost z 10. 7. 1992 s poukazem na ust. §74 zák. č.182/1993 Sb.o Ústavním soudu a navrhly, aby bylo ust. §871 odst. 1obč. zák.zrušeno, "jestliže jeho aplikaci na případ stěžovatelek není možnéomezit". Znovu poukázaly na to, že cit. ust. na stěžovatelkyaplikovat nelze, neboť k výměně bytů mezi vedlejším účastníkemČ. B. a další osobou došlo proti jejich vůli. V doplňujícím podáníze dne 4. 10. 1993 tento návrh upravily tak, že navrhly, abyÚstavní soud ust. §871 odst. 1obč. zák. zrušil, "protožeporušuje jejich vlastnické právo ve smyslu článku 11 a zákazpodrobení nuceným pracím a službám ve smyslu čl. 9Listinyzákladních práv a svobod". Neústavnost tohoto ustanovení spatřujív tom, že vzhledem k jeho formulaci nelze vyloučit, že se týkái případů, kdy podle dřívějších předpisů vznikla vynucená užívacípráva k bytům bez souhlasu majitelů domů. To je v rozporus vlastnickým právem podle článku 11Listiny základních práva svobod i s čl. 9Listiny, neboť zákonná změna užívacího práva nanájem podle ust. §871 odst. 1) občanského zákoníku nutí majiteledomu poskytovat vnucenému nájemníkovi nucené práce a služby, kteréjsou s pronájmem bytu spojeny.Podle §147 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavnístížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu Českéa Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní souda rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedenév §145 odst. 1. Toto ustanovení se tedy vztahuje i na ústavnístížnost stěžovatelek.Podle §148 cit. zák. ústavní stížnost podle §145 až 147Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle tohoto zákona.Podle §74 cit. zák. spolu s ústavní stížností může být podánnávrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebojejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastalaskutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podletvrzení stěžovatelek jsou v rozporu s ústavním zákonem nebomezinárodní smlouvou podle čl. 10Ústavy, popřípadě se zákonem,jedná-li se o jiný právní předpis.Podle §78 cit. zák. jestliže byl spolu s ústavní stížnostípodán návrh na zrušení právního předpisu podle §74, senát řízenípřeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénuk rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1, písm. a) nebo b) Ústavy.Senát Ústavního soudu se v rámci řízení o ústavní stížnostinejdříve zabýval otázkou, zda lze ust. §74 aplikovat i na případústavní stížnosti stěžovatelek, jestliže tato stížnost byla podánadne 10. 7. 1992 a návrh na zrušení §871 odst. 1obč. zák. bylpodán ve dnech 26. 8. 1993 a 4. 10. 1993. Dospěl k závěrukladnému.Citované ust. §74 zák. č. 182/1993 Sb. stanoví, že návrh nazrušení zákona (ve smyslu tohoto ustanovení) může být podáns p o l u s ústavní stížností. Výrazem "spolu" podle přesvědčenísenátu zákonodárce nemínil, že ústavní stížnost a návrh na zrušenízákona musí být podány současně, tedy v jednom časovém okamžiku.Tento výraz tedy nevyjadřuje podmínku časovou, nýbrž podmínkuvěcnou (předmětovou) a plyne z něho, že - v souladu s ust. §64odst. 1, 2, 5 cit. zákona - stěžovatel nemůže podat pouzesamostatný návrh na zrušení zákona, aniž by byl podal ústavnístížnost.Senát proto usuzoval, že návrh na zrušení zákona může býtpodán i později, než byla podána ústavní stížnost, pokud o nínebylo rozhodnuto. Ostatně, v době podání ústavní stížnosti (10.7. 1992) tehdy platný zákon č. 491/1991 Sb. o organizaci Ústavníhosoudu ČSFR a řízení před ním souběh ústavní stížnosti a návrhu nazrušení zákona ani neznal. Jestliže tedy dnes platný zákono Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. v §148 stanoví, že ústavnístížnost podle §145 až 147 Ústavní soud projedná a rozhodne o nípodle tohoto zákona, znamená to, že i pro případy, kdy ústavnístížnost byla podána před 1. 1. 1993 u Ústavního soudu ČSFR(a tento soud o ní nerozhodl), je ustanovení §74 cit. zák.použitelné.Senát Ústavního soudu se rovněž zabýval otázkou právníhovýznamu výše citovaného rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČSFR,jímž bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud v nístěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. §871 odst. 1 obč.zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4Listinyzákladních práv a svobod. Tento návrh stěžovatelek (navrhovatelek)však není totožný s jejich nynějším návrhem ze dne 26.8. a 4.10.1993, jímž se navrhuje zrušení ust. §871 odst. 1 obč.zák.Instituce vyslovení nesouladu zákona s ústavním zákonem (čl.2 úst. zákona č. 91/1991 Sb.) a instituce zrušení zákona prorozpor s ústavním zákonem (čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy) nemajízcela stejné právní důsledky, jak je zřejmé porovnáním čl. 3 úst.zák. č. 91/1991 Sb. a §42 zák. č. 491/1991 Sb. na straně jednéa ust. §70 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. na straně druhé. Bezvýznamu není ani skutečnost, že plénum Ústavního soudu ČSFRodmítlo výše uvedený návrh ohledně §871 odst. 1obč. zák. proto,že byl podán osobou neoprávněnou (osobou fyzickou), zatímco ust.§74 dnes platného zák. č. 182/1993 Sb. umožňuje za stanovenýchpodmínek podat návrh na zrušení zákona i osobě fyzické. Důvod, prokterý plénum Ústavního soudu ČSFR návrh ohledně §871 odst. 1 obč.zák. odmítlo, tedy již - pokud jsou splněny podmínky §74 cit.zákona - uplatnit nelze.Za této situace dospěl senát Ústavního soudu k závěru, žepodmínky ust. §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. jsou v rozhodovanévěci splněny, neboť návrh na zrušení právního předpisu (ust. §871 odst. 1obč. zák.) ve smyslu tohoto ustanovení podán byl.Usnesením ze dne 19. 10. 1993 č.j. I. ÚS 2/93-56 proto senátřízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení §871 odst.1) občanského zákoníku postoupil plénu Ústavního souduk rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy.II. Plénum Ústavního soudu se se závěry senátu Ústavního souduztotožnilo jen částečně. Dospělo rovněž k názoru, že návrh nazrušení §871 odst. 1 obč. zákoníku byl podán včas, avšak z jinýchdůvodů než dovodil senát. Rozhodné je, zda navrhovatelky podalynávrh na zrušení zákona jako první procesní úkon(ve smyslu §74zákona č. 182/1993 Sb.o Ústavním soudu) ve lhůtě 60ti dnů odedne, kdy tento zákon nabyl účinnosti (§145 odst.1 cit. zák. peranalogiam). Tím se stěžovatelkám, jež podaly ústavní stížnostÚstavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky (kterýo ní nerozhodl) umožňuje v souladu s §148 odst. 1 cit. zák., abypoužily ust. §74 tohoto předpisu a aby v přiměřené lhůtě podalynávrh na zrušení zákona. Zákon č. 182/1993 Sb. nabyl účinnosti dne1.7.1993 a v souzené věci byl návrh na zrušení §871 odst. 1 obč.zákoníku podán na poštu dne 30. 8. 1993. Uvedenou 60tidenní lhůtupovažuje Ústavní soud za lhůtu procesní, neboť zákon č. 182/1993Sb. - jenž i upravuje - je procesním předpisem, který v případěopožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímcov případě nedodržení lhůty hmotněprávní by bylo třeba podleobecných zásad návrh věcně zamítnout. Lhůta k podání návrhu nazrušení zákona byla tedy v souzené věci zachována.V této otázce se Ústavní soud neopřel o argumentaci částinové odborné literatury, která se zabývá povahou lhůty 60 dnůk podání ústavní stížnosti (normované v ust. §72 odst. 2 zákonao Ústavním soudu) a jež dovozuje, že jde o lhůtu hmotněprávní,neboť řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§27 odst. 2 zákona). Pro úplnost se poznamenává, že v souzené věcinejde o lhůtu k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 cit.zákona, nýbrž o lhůtu k podání návrhu na zrušení zákona ve smyslu§74 zákona č. 182/1993 Sb. a to ve zmíněném specifickém případě,kdy Ústavní soud použil ust. §145 odst. 1 tohoto předpisu tolikoanalogicky.Ani další důvody k odmítnutí návrhu podle §43 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb. nebyly shledány. Návrh byl proto doručenPoslanecké sněmovně Parlamentu se žádostí o vyjádření.Poslanecká sněmovna Parlamentu poukázala na to, že zákon bylpřijat potřebnou většinou obou komor bývalého Federálníhoshromáždění, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a bylřádně vyhlášen. Napadené ustanovení §871 odst. 1) obč. zákoníkurespektuje jak oprávněné zájmy nájemců, tak i současný stavekonomiky a potřebu postupného vytváření trhu s byty. Příslušnýzákonodárný sbor vzhledem k těmto skutečnostem nepochybně přijímalzákon v přesvědčení, že je v souladu s tehdy platným ústavnímřádem.III. Ústavní soud proto přistoupil ke zkoumání návrhu po stráncevěcné.Ust. §871 odst. 1 obč. zákoníku, jehož zrušení senavrhovatelky domáhají, stanoví, že právo osobního užívání bytua právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužícíchk bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dninabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohotozákona na nájem. Společné užívání bytu a společné užívání bytumanžely se mění na společný nájem.Ust. čl. 11Listiny základních práv a svobod, jehož porušeníse navrhovatelky dovolávají, stanoví - v odst. 1) : Každý má právovlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejnýzákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. - v odst. 3):Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhýchanebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkonnesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nadmíru stanovenou zákonem. - v odst. 4): Vyvlastnění nebo nucenéomezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to nazákladě zákona a za náhradu. (Odstavce 2 a 5 čl. 11Listiny sezkoumané problematiky netýkají).Ustanovení čl. 9Listiny, jehož porušení se navrhovatelkyrovněž dovolávají, stanoví- v odst. 1): Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím neboslužbám.- v odst. 2): Ustanovení odst. 1) se nevztahuje na:a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětísvobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trestodnětí svobody,b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelníchpohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy,zdraví nebo značné majetkové hodnoty,d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo právdruhých.Ústavní soud proto zkoumal, zda je napadené ustanovení §871odst. 1) obč. zákoníku s citovanými články Listiny v rozporu.Vzniká otázka, jaký postoj zaujme Ústavní soud k právnímvztahům, které vznikly před listopadem 1989 na základě tehdyplatných právních předpisů, jež byly později zrušeny, zejména prorozpor s principy základních lidských práv a svobod, event. i prorozpor s principy tržní ekonomiky. V podstatě jde o to, zdarecepce minulého právního stavu (v tomto případě změna právaosobního užívání bytu v nájem) není v rozporu zejména s čl.Listiny, jestliže právo osobního užívání bytu rezultovaloz administrativního rozhodnutí příslušných orgánů o přidělení bytučasto bez souhlasu vlastníka domu. Takové rozhodnutí se opíraloo tehdy platné,leč nedemokratické právní normy. Je však třebavidět, že předpisy o přidělovacím právu k bytům platily na územístátu po více než čtyřicet let a na základě nich se realizovalobydlení převážné části občanů, kteří nebydleli ve vlastníchdomech. Značný počet těchto občanů bydlel a bydlí v domechčinžovních či rodinných, jež byly a jsou vlastnictvím občanůjiných. Uživatelé bytů neměli jinou možnost bydlení, než tu,kterou jim poskytovaly předpisy o hospodaření s byty, ježvlastníka domu vylučovaly z rozhodování o tom, kdo se staneuživatelem bytu v domě. Za této situace zákonitě dochází kekonfliktu zájmů vlastníků domů na dispozici s byty podle vlastnívůle a zájmů nájemníků na ochraně práv, jež nabyli jediným možnýmzpůsobem, jejž právo v době totality připouštělo. V oblastilidských práv je konflikt práv dvou či více subjektů kategoriínikoliv neobvyklou a je věcí úvahy soudu, které právo je inconcreto silnější. (V tomto směru je třeba poukázat - což buderozvedeno dále - i na tradice první republiky, jež prakticky pocelou dobu své existence znala instituci ochrany nájemníků podlezvláštních zákonů, jež umožňovaly výpověď nájemní smlouvy bytů jense svolením soudů).Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ust. §871odst. 1 obč. zákoníku není v rozporu s čl. 11 odst. 1, druhouvětou Listiny, podle níž vlastnické právo všech vlastníků mástejný zákonný obsah a ochranu. Soud došel k závěru zápornému.Ustanovení §871 odst. 1obč. zák. je předpisem transformačnípovahy: v důvodové zprávě k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým semění, doplňuje a upravuje občanský zákoník se praví, že přímo zezákona dojde ke změně práva osobního užívání na chráněný nájem.Účelem tohoto ustanovení je zajistit ochranu všech dosavadníchuživatelů bytů (účastníků dohod o odevzdání a převzetí bytu)a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právníjistoty. To je v plném souladu s čl. 1Ústavy České republikypodle něhož Česká republika je svrchovaným, jednotnýma demokratickým právním státem založeným na úctě k právůma svobodám člověka a občana. Již z tohoto hlediska nelze napadenéustanovení kvalifikovat jako předpis protiústavní.Vznikla rovněž pochybnost, zda napadené ustanoveníneznevýhodnilo vlastníky soukromých domů (rodinných i ostatních),u nichž v době řízeného hospodaření s byty rovněž nebylorozhodnutí o přidělení bytu vázáno na souhlas vlastníka domu,který pak byl povinen uzavřít s občanem, jemuž byl byt přidělen,dohodu o odevzdání a převzetí bytu (srov. §154 odst. 1, 390 odst.2 §493 odst. 1obč. zák., ve znění před 1. 1. 1992), takže principsvobodně uzavřené smlouvy byl porušen (srov. ust. §37obč. zák.).Oproti tomu u bytů v domech ve státním či v družstevnímvlastnictví prý tento princip dotčen nebyl, neboť rozhodnutío přidělení bytu prakticky vydával týž subjekt (stát, družstvo),který pak uzavíral dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Za tétosituace je tedy prý napadené ustanovení zřejmě v rozporu sezásadou rovné ochrany vlastnického práva všech vlastníků, kteroučl.11 odst. 1Listiny zaručuje.Podle přesvědčení Ústavního soudu ani tyto důvody neobstojí.Již Ústavní soud ČSFR se zabýval pojmem rovnosti občanů předzákonem, kterou chápal nikoli jako abstraktní kategorii, nýbržjako rovnost relativní, která - jak ji mají na mysli všechnymoderní ústavy - požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.Je věcí státu, aby rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhodnež jiné, avšak musí prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a proveřejné blaho (srov. rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesenía nálezů Ústavního soudu ČSFR). Tento právní názor sdílí i Ústavnísoud České republiky. I kdyby byli vlastníci soukromých domůoproti vlastníkům domů ostatních ustanovením §871 odst. 1 obč.zákoníku skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženoveřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahůk bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelnýstav právní jistoty pro v š e c h n y dosavadní právní vztahyk bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užíváníbytu. Nešlo by tedy pouze o nájemní právní vztahy mezi nájemníkya majiteli domů v soukromém vlastnictví.Ostatně Ústavní soud nesdílí kategorický názor, že oprotivlastníkům soukromých domů byli ostatní vlastníci zvýhodněni,neboť prý rozhodnutí o přidělení bytu vydával a dohodu o odevzdánía převzetí bytu uzavíral na straně organizace vždy týž subjekt(stát, družstvo). Takto obecně formulované tvrzení nemá oporuv právním řádu, který platil v České republice před vydáním zákonač. 509/1991 Sb.(novela občanského zákoníku). Podle tehdy platnýchpředpisů existoval striktní přidělovací systém, který se týkalprakticky všech bytů. Státní byty, podnikové byty, bytyministerstva vnitra a byty v domech lidových bytových družstevpřiděloval vždy národní výbor (§24 zák. č. 41/1964 Sb.o hospodaření s byty). (Pouze u posledních tří typů byla ingerencenárodního výboru zeslabena tím, že byt byl přidělován na návrhorganizace). Oproti tomu dohodu o odevzdání a převzetí bytu, jížvzniklo právo byt užívat,sjednávala s občanem příslušnáorganizace, konkrétně např. u státních bytů organizace bytovéhohospodářství, která dům spravovala. Obdobně tomu bylo u bytůpodnikových, bytů ministerstva vnitra a bytů lidových bytovýchdružstev. Šlo tedy o jiný subjekt, odlišný od státního orgánu,který byt přiděloval. I v těchto případech, zejména u jiných bytůnež státních, docházelo k tomu, že příslušná organizaces přidělením bytu nesouhlasila. O tom svědčí sama existence ust.§28 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., podle něhož proti rozhodnutímístního národního výboru o přidělení podnikového bytu, bytuministerstva vnitra nebo bytu v domě lidového bytového družstva semohou odvolat organizace hospodařící s podnikovými byty, orgánministerstva vnitra nebo lidové bytové družstvo. I z toho jezřejmé, že tvrzený nedostatek smluvní svobody v této oblasti senetýkal toliko vlastníků domů soukromých, nýbrž i domů ostatních.Poněkud jiná situace byla u bytů stavebních bytovýchdružstev, které přidělovalo představenstvo družstva a dohoduo odevzdání a převzetí bytu rovněž sjednávalo družstvo (srov. čl.9 odst. 1 Směrnic Českého svazu bytových družstev č. 5/1984, §155obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, čl. 32 odst. 1 Vzorovýchstanov Stavebních bytových družstev). Tento odchylný právní režimlze však rozumně odůvodnit specifickou povahou družstevníhobytového vlastnictví a veřejným zájmem na rozšiřování této formybytové výstavby, jež znamenala výrazný pokrok v postupnémuspokojování rostoucích bytových potřeb občanů. Přidělovací právostátu u bytů stavebních bytových družstev (na rozdíl od ostatníchuvedených bytů) bylo proto vyloučeno.Pro úplnost je třeba uvést, že zčásti obdobný právní stav(jaký vyplývá z ust. §871 odst.1 obč. zákoníku) existovali v první republice, kdy byla vydána řada předpisů, ježsrovnatelným způsobem vlastníky domů omezovaly. Ust. §5 zák. č.118/1928 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče ukládalonapř.vlastníku domu povinnost nepronajaté a neobydlené místnosti,které nepotřebuje pro sebe nebo pro své zaměstnance, na příkazokresního úřadu pronajmout za byt. Tak přísný předpis současnýprávní řád ani nezná. Ustanovení §871 odst. 1obč.zák. se pakobsahově blíží ust. §18 odst.2 cit. zákona, podle něhož od1. 1. 1931 jest o všech bytech zabraných (viz nař. vlády č. 38/1919Sb. z. a n.) a o bytech, jejichž správa přešla na stát zespolečných bytových úřadů, míti za to, že byla u nich meziuživatelem a vlastníkem domu učiněna nájemní smlouva. Ještěvýraznější omezení vlastníků volných bytů pak obsahovalo opatřeníStálého výboru Národního shromáždění republiky Československé č.288/1938 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče, podleněhož byl vlastník povinen neobydlené místnosti způsobilék obývání pronajmout na příkaz okresního úřadu určeným osobám.I toto historické srovnání tedy nasvědčuje tomu, že změnu právaosobního užívání bytů na nájem, sankcionovanou ust. §871 obč.zák., nelze považovat za krok protiústavní.Na podporu tohoto názoru lze dodat, že bývalé Federálníshromáždění ČSFR při nápravě křivd minulého režimu přijalo řaduzákonů, zejména např. zák. č. 119/1990 Sb., zák. č. 403/1990 Sb.,zák. č. 87/1991 Sb. a další. Všechny tyto zákony stojí na zásaděochrany nabytých práv nových vlastníků v minulosti odňatéhomajetku, s výjimkou případů, kdy fyzické osoby nabyly věcv rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávníhozvýhodnění osoby nabyvatele a dále s výjimkou osob blízkých těmtoosobám, které na ně odňaté věci převedly. (§4 odst. 2 z. č.87/1991 Sb.) Důvodová zpráva k cit. zákonu praví, že uplynutímněkolika desítek let byl mnohde vytvořen nový režim právníchvztahů a úplná restituce nároků, zejména vrácení nemovitostí, bybyla možná jen za cenu nových křivd nebo jednání, která by dotčenéosoby jako křivdy mohly právem pociťovat. Lze usuzovat, že smyslzařazení ustanovení §871obč. zák. do jeho novely byl podobný,byť to důvodová zpráva k této novele výslovně neuvádí. I sezřetelem k těmto důvodům je třeba posuzovat otázku souladu ust.§871 odst. 1) obč. zák. ve znění novely s ust. čl. 11Listinyzákladních práv a svobod.Z uvedeného rozboru je zřejmé, že napadeným ustanovením §871 odst. 1) obč. zákoníku není právo vlastnit majetek ve smyslučl. 11 odst. 1) Listiny porušeno. Toto ustanovení obč. zákoníku,jež toliko transformuje zanikající instituci práva osobníhoužívání bytu v nájem, nelze kvalifikovat ani jako vyvlastnění nebonucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4)Listiny. Vzhledem k nastalé historické situaci je naopak třebazdůraznit znění a smysl odst. 3) článku 11Listiny, podle něhožvlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhýchanebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Totoustanovení Listiny tvoří jedno z podstatných vodítek posuzováníústavnosti napadeného ust. §871 odst. 1) obč. zákoníku a plněkoresponduje úvahám, které již Ústavní soud na jiném místěvyslovil.Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ust. §871 odst. 1)obč. zák. s článkem 11Listiny základních práv a svobod nenív rozporu.Ústavní soud dále zkoumal tvrzený nesoulad napadenéhoustanovení §871 odst. 1) obč. zákoníku s článkem 9Listinyzákladních práv a svobod.Tvrzení navrhovatelek, že napadený transformační předpisporušuje zákaz podrobit se nuceným pracím a službám ve smyslu čl.9 Listiny, lze stěží akceptovat. Při interpretaci tohoto článkulze použít jako pomocné hledisko již citované ustanovení odstavce2) tohoto článku,podle něhož se ust. odst. 1) nevztahuje na:a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětísvobody, nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trestodnětí svobody,b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na místopovinné vojenské služby,c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelníchpohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy,zdraví nebo značné majetkové hodnoty,d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo právdruhých.Jde o případy prací sice vynucených, které však tvoří výjimku zezákonné zásady zákazu nucených prací nebo služeb. Za nucené prácenebo služby lze považovat např. takové, jež jsou svou povahousrovnatelné s pracemi a službami uvedenými v čl. 9 odst. 2)Listiny, i když se tím nucené práce a služby nevyčerpávají. Jdezpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícímzpůsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichžnucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Zanucené práce a služby proto v zásadě nelze považovat ty, ježvyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanskýmzákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy. Právě takovýmobčanskoprávním závazkem je i navrhovatelkami namítaný závazekposkytovat třetí osobě práce a služby spojené s užíváním bytu.Uvedené názory lze opřít i o ustanovení mezinárodních smluv.Čl. 2Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29 (publikované vevyhl. č. 506/1990 Sb.) o nucené nebo povinné práci definujenucenou práci jako "každou práci nebo službu, která se na nějakéosobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tatoosoba nenabídla dobrovolně". I tato norma nasvědčuje tomu, že byzřejmě mělo jít o veřejnoprávní vztah s pohrůžkou sankcevyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušnýchsubjektů. Definice toho, co se za nucenou nebo povinnou prácinepovažuje, je pak v čl. 2 bodu 2 cit. Úmluvy dokonce ještě širšínež stanoví výše cit. č. 9 odst. 2 Listiny.Z těchto důvodů (i z důvodů uvedených v souvislosti s článkem11 Listiny) nelze ust. §871 odst. 1) obč. zákoníku, které má jentransformační povahu, kvalifikovat jako porušení zákazu býtpodroben nuceným pracím nebo službám ve smyslu článku 9Listiny.Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovenís čl. 9Listiny základních práv a svobod není v rozporu.Ze všech těchto příčin byl návrh navrhovatelek na zrušeníust. §871 odst. 1) občanského zákoníku v celém rozsahu zamítnut,neboť Ústavní soud po provedeném řízení došel k závěru, že důvodyke zrušení tohoto ustanovení nejsou dány.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2) zák. č. 182/1993 Sb.).V Brně dne 22. března 1994
Odlišné stanoviskosoudce Ústavního soudu České republiky JUDr. P. H., podané podle§14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu Českérepubliky ve věci návrhu T. H. a V.Š., na zrušení ustanovení §871 odst. 1 Občanského zákoníku.Odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, přijatéhovětšinovým votem, se zakládá na následujících důvodech:Podle §154 odst. 1, §390 odst. 2 a §493 odst. 1 obč. zák.,ve znění před 1. 1. 1992, byla zakotvena povinnost na základěpřijatého rozhodnutí o přidělení bytu uzavřít dohodu o odevzdánía převzetí bytu. V případě uzavírání dohody o odevzdání a převzetíbytu, jehož vlastníkem bylo stavební bytové družstvo, rozhodnutío přidělení bytu přijímal a dohodu uzavíral stejný subjekt.U státních bytů rozhodnutí o přidělení bytu uzavíral státní orgán,konající jménem státu (národní výbor), dohodu o odevzdánía převzetí bytu uzavírala příslušná organizace (organizacebytového hospodářství), která nebyla vlastníkem bytu, nýbrž bytpouze spravovala. V případě bytů ve státním, resp. v družstevnímvlastnictví, tudíž nedocházelo při vzniku práva osobního užíváníbytů k porušení smluvní svobody u vlastníka, protože ten svou vůlizaložit právo osobního užívání vyjádřil v rozhodnutí o přiděleníbytu.Jinak tomu bylo v případě bytů v rodinném domku, bytův osobním a soukromém vlastnictví, u kterých vlastník nemělv případě uzavírání dohody o odevzdání a převzetí bytu žádnousmluvní svobodu. (Nutno poznamenat, že právní institut přenecháníbytu v rodinném domku nebo bytu v osobním nebo v soukromémvlastnictví byl svým obsahem totožný nebo analogický institutuosobního užívání bytů. Z tohoto důvodu je nutno i pro tytoinstituty aplikovat ustanovení §871 odst. l obč. zák.)Zákonodárce proto v přechodném ustanovení §871 odst. 1Občanského zákoníku neposkytl stejný zákonný obsah a ochranu všemvlastníkům a znevýhodnil bývalé vlastníky bytů v osobníma soukromém vlastnictví, jejichž byty byly předmětem právaosobního užívání, a to z toho důvodu, že tito neměli žádnoumožnost právně relevantně projevit svou vůli k vytvoření tohotopráva (stát a družstvo ji měli - v rozhodnutí o přidělení, resp.o výměně bytu). Zákon tím vytvořil, resp. zakotvil stejné důsledky(změnu práva osobního užívání bytu na nájem) pro nestejné případy(stát a družstva jako vlastníky na jedné straně a vlastníky bytův rodinných domech a v osobním a soukromém vlastnictví na stranědruhé). Byl tím tudíž porušen princip rovnosti ochranyvlastnického práva, vyjádřený v čl. 11 odst. 1 Listiny základníchpráv a svobod. Novela Občanského zákoníku proto ve svém přechodnémustanovení §871 odst. 1 zvýhodnila jako vlastníky stát a družstvaa znevýhodnila vlastníky bytů v osobním a soukromém vlastnictví.Ve svém rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezůÚstavní soud ČSFR vyjádřil své chápání principu rovnosti takto:"Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, žeurčité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však nemůžepostupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jednéskupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může setak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty."V analyzovaném případě většinové votum odůvodňuje případnounerovnost nutností ochrany práv nájemníků (resp. negativnímisociálními dopady opačného přístupu, tj. nutností zohlednitustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podleněhož vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu právdruhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy),jakož i analogií ke koncepci restitučních zákonů, odstraňujícíchjenom "některé křivdy" předchozího režimu.Posouzení ústavnosti §871 odst. 1 obč. zák. tudíž spočíváv odpovědi, čemu dát větší váhu: zdali akceptovat nerovnostv zájmu sociálním (tj. aplikovat čl. 11 odst. 3 Listiny základníchpráv a svobod, podle kterého vlastnictví "nesmí být zneužito naújmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnýmizájmy" a z něj dovodit, že v dané věci by rovnost vlastníků vedlak rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (a sice sociálníochranou nájemníků, zakotvenou v obč. zák.)), nebo trvat narovnosti v zájmu nápravy křivd jako uplatnění "stejného zákonnéhoobsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků" podle čl. 11odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Podle ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavnísoud České republiky může nálezem rozhodnout o zrušení zákona,jiného právního předpisu, nebo jejich jednotlivých ustanovení,a to dnem, který v nálezu určí, přičemž podle §71 odst. 4 cit.zákona práva a povinnosti, vzniklé před zrušením právníhopředpisu, zůstávají nedotčeny.Je v této souvislosti nutno odpovědět na otázku, zdaliuvedená dikce cit. zákona poskytuje Ústavnímu soudu Českérepubliky možnost určovat den zrušení zákona, jiného právníhopředpisu, resp. jejich jednotlivých ustanovení, přede dnemvyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (tj. ex tunc). Pokud Ústavaobsahuje ustanovení, umožňující více interpretací, nutno odmítnouttu z nich, která vede k rozporu s jinými v ní vyjádřenými principy(v daném případě s principem právní jistoty, a tím jedním zezákladů právního státu, postulát kterého zakotvuje čl. 1 ÚstavyČeské republiky).Jestliže ústavodárce neposkytl nálezům Ústavního soudu Českérepubliky účinnost ex tunc výslovně, a tudíž expressis verbis tímneprolomil v daném případě principy právní jistoty a právníhostátu, nutno cit. ustanovení interpretovat ve smyslu účinnostinálezů ex nunc.Nabytím účinnosti novely Občanského zákoníku č. 509/1991 Sb.se právo osobního užívání bytů transformovalo v nájem a na tétoskutečnosti rozhodnutí Ústavního soudu České republikyo protiústavnosti přechodného ustanovení Obč. zák., obsaženéhov §871 odst. 1, nemůže tudíž nic změnit. Z tohoto důvoduargumentace ustanovením čl. 11 odst. 3 Listiny základních práva svobod a jeho superiorizace z hlediska současného právního stavuve vztahu k ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva svobod neobstojí.Jakkoli by zrušení §871 odst. 1 obč. zák. z důvodu právníchúčinků nálezů Ústavního soudu České republiky ex nunc již nemohloodstranit vzniklou nerovnost, smysl zrušení ustanovení zákona, zekterého vyplývající právní vztahy již ve své úplnosti vzniklya podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. i v případězrušujícího nálezu zůstávají nedotčeny, lze spatřovat v povinnostiÚstavního soudu posuzovat ústavnost platného práva bez ohledu najeho obsolentnost či naplnění v minulosti.V Brně 25. března 1994Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČRze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93Institut práva osobního užívání bytu, jak byl upravenobčanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., se vyznačoval mimořádnýmstupněm ingerence státu, resp. orgánů družstva, do právního vztahuužívání bytu a již z tohoto důvodu v občanském právu představoval"cizí" prvek. K takovým ingerencím ze strany státu docházeloi v minulosti, jak se např. stalo opatřením Stálého výboru ze dne16. listopadu 1938 o mimořádných opatřeních bytové péče,uveřejněným pod č. 288/1938 Sb., zde však nelze si neuvědomit, žetato opatření měla spíše mimořádný a dočasný charakter. Zmíněnýinstitut práva osobního užívání byl však koncipován jakoprincipielní instrument v oblasti nájmů bytů a představovalpřirozené završení procesu započatého již vydáním zákona č.138/1948 Sb. o hospodaření s byty. Stejné přirozeně platíi o institutu přenechání bytu v rodinném domku podle ustanovení§390 a násl. obč. zák. č. 40/1994 Sb., jakož i o užívání bytův domech v soukromém vlastnictví podle ustanovení §493 odst. 1citovaného zákona, kde, se zanedbatelnými výjimkami, platilaustanovení vztahující se k právnímu vztahu osobního užívání bytů.Zejména v této oblasti, kde vlastníky domů byly fyzické osoby,pozbývala jakoukoliv oporu prezumpce možnosti vlastníka nakládatvolně se svou věcí a používat ji pro své účely, ačkoliv právě tatoprezumpce má svůj neoddiskutovatelný sociologický a historickýpodtext. Existence institutu práva osobního užívání bytu natolikomezila uvedená práva vlastníka, že při novele občanského zákoníkuneměla vůbec přicházet v úvahu transformace tohoto institutuv nájem, který má rovněž zcela jiné sociologické a historickékořeny. Tak např. podle ustanovení §1116 a obecného zákoníkuobčanského se nájemní smlouva nezrušovala ani smrtí některé zesmluvních stran, nicméně nájmy bytů mohly být v případě smrtinájemce, bez ohledu na smluvené trvání, vypovězeny jak nájemcovýmidědici, tak pronájemcem.Ze všech těchto důvodů nelze proto souhlasit s argumentacínálezu, pokud v těchto souvislostech klade akcent právě nazavazující funkci práva (článek 11 odst. 3 Listiny základníchpráva a svobod). Jako každý právní institut, také vlastnické právomá svou elasticitu, která se čas od času zužuje a rozšiřuje. Takjako na jedné straně nelze jistě odhlédnout od zmíněné zavazujícífunkce vlastnického práva, třeba na druhé straně položit eminentnídůraz na ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každýmůže činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucenčinit, co zákon neukládá. Institut práva osobního užívání bytupředevším z tohoto pohledu ve všech svých aspektech odporuje právuvlastnit majetek, vyjádřenému v článku 11 odst. 1 Listiny.Došlo-li tedy v ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. k jeho pouhétransformaci - bez toho, že by přechodná ustanovení zmíněné otázkyvyřešila zásadně jiným způsobem -, byla tím současně převzatai všechna rezidua administrativních vlomů také do nyní platnéhoobčanského zákoníku.V Brně dne 1. dubna 1994Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČRze dne 22. března 1994 (sp. zn. Pl. ÚS 37/93)Podle ustanovení §14 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudupodávám odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne22. 3. 1993 ve věci navrhovatelek o návrhu na zrušení ustanovení§871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.,kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.Zaujímám odlišné stanovisko zejména k odůvodnění nálezu,podle kterého ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku nenív rozporu s čl. 11 odst. 1 větou druhou Listiny základních práva svobod. Podle ní vlastnické právo všech vlastníků má stejnýzákonný obsah a ochranu. Navrhovatelky uvádějí, že transformacíuživatelských vztahů v §871 odst. 1 občanského zákoníku došlok porušení rovné ochrany vlastnického práva.I když jsem si vědom toho, že diskuse o eventuelním zrušení§871 má převážně teoretický význam, přikláním se v této částik návrhu na zrušení mimo jiné i z hlediska úvah o právu budoucím.V předmětném případě byl uzavřen užívací poměr proti vůlivlastníků, a tudíž je takto petrifikován právní vztah, kterývlastně není nájmem v pravém slova smyslu. Pojmovým znakem každéhonájmu je kromě jiného to, že musí vzniknout v souladu se společnousvobodnou vůlí obou stran. Transformace administrativně právníhoinstitutu osobního užívání bytu na občanskoprávní nájem bytu(obligatorně natrvalo) by snad mohla být z tohoto hlediska namístě pouze v těch případech, kdy ke vzniku právního vztahu došlose souhlasem vlastníka. Tak tomu bylo především v bytech v bývalémstátním a družstevním vlastnictví. V bytech v individuálnímvlastnictví (nebo např. v těch bytech, kde nájemní vztah vzniklproti vůli pronajimatele) by bylo vhodné a možné jiné legislativnířešení, např. transformací osobního užívání v desetiletý dočasnýnájem a podobně. Jinou variantou by mohlo být např. omezení okruhuosob, na které automaticky přechází užívací - nájemní právo. (Jsemsi vědom toho, že v pravomoci Ústavního soudu není podávat návrhyde lege ferenda a uvádím tyto příklady z mnoha možnýchlegislativních alternativ pouze z vysvětlujících důvodů, jakoprotiargument proti obhajování přijaté transformační konstrukcev §871, jakožto jediného možného řešení.)Nejstručnější pokus o vystižení jádra principu, který bylporušen §871 v těchto případech, by bylo možno formulovat např.následovně: "Trvalé užívání věci cizí proti vůli jejího vlastníkaje nemravné a odporuje základnímu lidskému právu na vlastnictví."Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivníchvlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcínakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovatdalší právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a taképronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečněomezovat zákonem, nicméně takováto omezení se musí vztahovatrovným způsobem na všechny vlastníky. Kromě toho omezenívlastnického práva musí být vždy dočasné, jinak by šloo vyvlastnění.Odůvodnění nálezu, obhajujícího diskriminaci některýchvlastníků výjimečností situace naléhavé bytové nouze, v tomtopřípadě neobstojí. Aniž bych chtěl diskutovat o tom, nakolik jebytová tíseň u nás všeobecná a reálná, nebo o tom, zda vleklýnedostatek bytů v několika místech není spíše produktem přílišdlouho a z ideologických důvodů uměle udržovaného, netržníhoadministrativně přídělového systému distribuce bytů, považuji zanepřijatelné zbavit určitou skupinu vlastníků natrvalo možnostidisponovat svým majetkem. Na tom nic nemění skutečnost, že tentostav u nás trvá desítky let, že se ve vědomí mnoha občanů vžila že je považován za normální. Nespravedlnost se nestanespravedlností ani dlouhým trváním. Takzvané příkazové nájmy jsouakceptovatelné v právních řádech pouze jako dočasné a nouzovéřešení. Nemohou být proto později přeměňovány na trvalé, "dědičné"a vypjatým způsobem chráněné nájmy, pouhou transformací právníhoinstitutu. Nedostatek souhlasu vlastníka při vzniku tohotoprávního vztahu přetrvává a nemůže být zhojen přejmenováníminstitutu osobního užívání bytu na institut nájmu v noveleobčanského zákona.Podle mého názoru neobstojí ani argumentace, která staví doprotikladu ochranu nájemníků proti principu ochrany vlastníků.Obhajování ochrany nájemníků odkazy na její existenci v právnímřádu první republiky, respektive jiných států, je nedorozumění.Pojem ochrany nájemníků je totiž proporcionální, otevřený a můžemetudíž mluvit pouze o větší či menší ochraně, nikoli o jejíexistenci či absenci. Samozřejmě, že většina moderních právníchřádů má ustanovení o ochraně nájemníků. Jinými slovy, ochrananájemníků je syntetický pojem, který sestává z množinysubjektivních práv a povinností. Podle pravidel srovnávací právnívědy jsou takovéto syntetické pojmy samy o sobě inkomparabilní.Vždy je zapotřebí postupně porovnávat všechna jednotlivá právaa povinnosti (komponenty) přiřazováním jejich úplných souborůa v souvislostech celých právních řádů.Zaujímám také odlišné stanovisko k argumentaci, podle které:"...vzhledem k nastalé historické situaci je naopak třebazdůraznit znění a smysl odst. 3) článku 11 Listiny, podle něhožvlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhýchanebo v rozporu se zákonem chráněným obecnými zájmy. Totoustanovení Listiny tvoří jedno z podstatných vodítek posuzováníústavnosti napadeného ustanovení §871 odst. 1) obč. zákoníkua plně koresponduje úvahám, které již Ústavní soud na jiném místěvyslovil".V kruciálním konfliktu principu ochrany vlastnictvía principu ochrany nájmu je třeba zvážit, který z těchto principůmá v daném případě převládnout. Citované ustanovení listiny podlemého názoru neodůvodňuje omezení vlastnického práva částivlastníků domů ve prospěch uživatelů jejich bytů, neboť se zdenejedná ani o jeho zneužití, ani není v rozporu se zákonemchráněnými obecnými zájmy. V daném případě jde pouze o ochranuzájmů určité skupiny osob, byť by bylo implikováno prostřednictvímkategorie ochrany nabytých práv, že jde o zájem obecný. Takovýtopodle mého názoru extenzivní výklad by vyřazoval princip ochranyvlastnictví ve všech kolizích s kterýmkoliv dalším principem.Nemohu proto souhlasit s odůvodněním nálezu (str. 10 dole),podle kterého: "Účelem tohoto ustanovení (rozumí se §871 odst.1 obč. zák.) je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů bytů(účastníků dohod o odevzdání a převzetí bytu) a vytvořit prodosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To jev plném souladu s čl.1 Ústavy České republiky, podle něhož Českárepublika je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státemzaloženým na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jižz tohoto hlediska nelze napadená ustanovení kvalifikovat jakopředpis protiústavní." Za pomoci takovéto všeobecné argumentace bybylo možné odůvodnit i zachovávání nespravedlností z minulosti.Ve střetu principu ochrany jistoty práv nájemníků nabytých naúkor vlastníků dávám přednost principu ochrany vlastnictví. Právona jasně definované a chráněné soukromé vlastnictví patří mezinejzákladnější lidská práva. Je nutnou, i když ne jedinoupodmínkou existence tržního hospodářství, které je obdobně nutnou,i když ne jedinou podmínkou existence svobodné společnosti.V Brně 25. března 1994Odlišné stanovisko soudce JUDr. A. P.Plénum Ústavního soudu ČR v rubrikované věci rozhodlo, že lhůta podle ustanovení §72 odst. 2 je lhůtou procesní.S tímto odůvodněním nálezu nesouhlaím. Jsem toho názoru, že podle ustanovení §27 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. se jedná o lhůtu hmotněpávní. Podaná ústavní stížnost včetně návrhu na zrušení §871 odst. 1 obč. zák. byla proto podána pozdě, ve věci nemělo být jednáno a měla být soudcem zpravodajem odmítnuta.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.37.93
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 37/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
86/1994 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 9/1 SbNU 61
Populární název
Právní jistota a ochrana osobního užívání bytu v důsledku jeho transformace na nájemní vztah
Cepl Vojtěch Čermák Vladimír Holländer Pavel Procházka Antonín
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)