ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.38.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 38/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa (soudce zpravodaje), Vlasty Formánkové, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Balhara, zastoupeného Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. června 2005 č. j. 5 C 226/2004-150, rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. října 2007 č. j. 5 C 226/2004-242, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2010 č. j. 27 Co 165/2008-279 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013 č. j. 31 Cdo 3043/2010-324, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Siemens Electric Machines s. r. o., IČ 26230755, se sídlem v Drásově 126, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 29. 7. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 1 750 000 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení od 12. 10. 1999 do zaplacení. Tato částka odpovídala výši provize, kterou měla získat společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. za obstarání blíže popsané pohledávky od společnosti Siemens Elektromotory s. r. o. (viz níže, dále též sub 4 a sub 24). Okresní soud
Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozhodl ve věci napadeným rozsudkem ze dne 1. 6. 2005 č. j. 5 C 226/2004-150, kterým žalobu zamítl (výrok I). K odvolání žalobce byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2007 č. j. 27 Co 564/2005-174 zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Následně okresní soud napadeným rozsudkem ze dne 9. 10. 2007 č. j. 5 226/2004-242 zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 750 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 750 000 Kč za období od 12. 10. 1999 do zaplacení (výrok I). Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých mezi společností CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., jako postupníkem, a společností Siemens Elektromotory s. r. o. (právním předchůdcem žalované, zde vedlejšího účastníka), jako postupitelem, byla platně uzavřena smlouva o postoupení blíže specifikovaných pohledávek ze dne 17. 4. 1998 za dlužníkem SIGMA Lutín a. s. v částce postoupených pohledávek 9 101 992 Kč, a to za cenu ve výši 7 500 000 Kč, přičemž ve smlouvě nebyla sjednána doba plnění. Podle okresního soudu spornou mezi účastníky byla skutečnost, zda od smlouvy o postoupení pohledávek bylo ze strany žalované, resp. jejího právního předchůdce, platně odstoupeno, když žalobce tvrdil, že mezi smluvními stranami nebyl sjednán termín plnění a postupník nebyl vyzván k úhradě úplaty za postoupení a nebyla mu poskytnuta dostatečná lhůta k zaplacení úplaty, což má za následek neplatnost odstoupení.
3. Okresní soud platnost odstoupení od smlouvy posuzoval s odkazem na §261 odst. 6 obch. zák., přičemž dovodil, že se provedenými důkazy žalované nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byl sjednán termín plnění, byť ústně, stejně jako to, že by společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. vyzvala podle §340 odst. 2 obch. zák. k plnění, tj. zaplacení částky 7 500 000 Kč. Nebyla-li tedy společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. právním předchůdcem žalované jako věřitele vyzvána k plnění, nemohla se dostat do prodlení ve smyslu §365 obch. zák. a právní předchůdce pak nebyl oprávněn z důvodu prodlení od smlouvy odstoupit, přičemž je lhostejné, zda by takové prodlení znamenalo podstatné či nepodstatné porušení smluvní povinnosti (§345 a §347 obch. zák.). Odstoupení od smlouvy ze dne 6. 5. 1998 je proto třeba považovat za neplatné a smluvní strany byly uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávek i nadále vázány.
4. Okresní soud dále dovodil, že následné postoupení předmětných pohledávek smlouvou ze dne 3. 9. 1998 právním předchůdcem žalované, který byl nadále jejich majitelem, společnosti KV-TRADE s. r. o., mělo za následek vznik nemožnosti plnění smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 4. 1998, a proto v něm lze spatřovat jednání, které zakládá odpovědnost žalované za případný vznik škody (§353 obch. zák.). Z předcházející smlouvy o obstarání pohledávek, uzavřené dne 1. 4. 1998 mezi žalobcem a společností CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., bylo prokázáno, že se žalobce zavázal zaplatit této společnosti odměnu ve výši 1 750 000 Kč za obstarání pohledávek od společnosti Siemens Elektromotory s. r. o., když splatnost odměny byla stanovena na okamžik nabytí vlastnického práva společností CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. k předmětným pohledávkám za společností SIGMA Lutín a. s. Okresní soud tak považoval částku 1 750 000 Kč za škodu ve formě ušlého zisku, která společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. vznikla z důvodu porušení smluvní povinnosti ze strany právního předchůdce žalované, vedoucího k nemožnosti plnění. Okresní soud uzavřel, že v daném případě byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle §373 obch. zák., avšak v §379 obch. zák. je omezen rozsah škody na škodu předvídatelnou, pro jejíž přiznání však v tomto případě nebyly splněny zákonné podmínky. Proto dospěl k závěru, že žalobní požadavek na zaplacení částky 1 750 000 Kč není důvodný a žalobu v celém rozsahu zamítl.
5. K odvolání žalobce krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje. Zopakoval část významných listinných důkazů a dovodil shodně s okresním soudem, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 17. 4. 1998 je platná. Zdůraznil, že podle dohody mělo vlastnictví postupovaných pohledávek přejít až zaplacením smluvené částky, ale k převodu nikdy nedošlo, neboť společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. za jejich postoupení právnímu předchůdci žalované nikdy nezaplatila. Odvolací soud nesouhlasil s názorem okresního soudu, že mezi účastníky smlouvy ze dne 17. 4. 1998 (mezi CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. a Siemens Elektromotory s. r. o.) nedošlo k ústní smlouvě o době splatnosti. Měl však za to, že pokud bylo mezi účastníky ústně dohodnuto zaplacení smluvené částky do 30. 4. 1998, nebyla společnost Siemens Elektromotory s. r. o. již povinna vyzvat svého dlužníka k zaplacení částky a stanovit mu tak lhůtu splatnosti, neboť tato již byla dohodnuta akceptací písemného návrhu postupníka. Odvolací soud uvěřil tvrzením žalované, že společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. byla telefonicky i písemně (dopisem ze dne 20. 4. 1998) urgována o zaplacení částky a že poté v květnu 1998 bylo od smlouvy o postoupení odstoupeno. Žalovaný sice nebyl schopen prokázat odeslání jak upomínacího dopisu ze dne 20. 4. 1998, tak odstoupení od smlouvy, nicméně odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. bez problémů vydala originály listin, vztahujících se k postoupeným pohledávkám, jejich původnímu majiteli. Svědek Ing. Plaček, který v době postoupení pohledávek pracoval v této společnosti ve funkci ekonomického náměstka, ve své výpovědi uvedl, že pohledávky od právního předchůdce žalovaného byly odkupovány na podnět žalobce a že jejich dohoda se žalobcem byla taková, že žalobce poskytne na zakoupení pohledávek peníze. Tento svědek rovněž potvrdil, že právnímu předchůdci žalovaného byly bez problémů vráceny originály dokladů vztahujících se k pohledávkám, když smlouva byla považována za "passé" a ze strany CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. již nebyla vyvíjena žádná aktivita. Odvolací soud měl za to, že takovéto jednání společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. neodpovídá jejímu původnímu úmyslu pohledávky odkoupit a dále prodat. Vzhledem k obsahu přípisů této firmy, učiněných v březnu až v dubnu 1998 na adresu právního předchůdce žalovaného, by se dalo spíše předpokládat, že platba za postoupení pohledávky bude učiněna ihned a námitku, že postoupené pohledávky nebylo možno bez výzvy uhradit, odvolací soud proto považoval za účelově vznesenou. Dále měl za to, že dohoda o lhůtě splatnosti byla mezi účastníky uzavřena (ústní formou), když §524 obč. zák. obligatorně uvedení lhůty splatnosti ve smlouvě nevyžaduje. Pokud právní předchůdce žalovaného následně od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupil, učinil tak v souladu s ust. §345 obch. zák. Nesplnění povinnosti ze smlouvy - neposkytnutí úplaty za postoupení pohledávky bylo (vzhledem k okolnostem případu, kdy na dlužníka měl být v nejbližší době prohlášen konkurz) podstatným porušením smlouvy, pro které mohl věřitel odstoupit za podmínek ust. §345 odst. 1 obch. zák. V opačném případě by se vystavoval nebezpečí, že mu předmětné pohledávky nebudou zaplaceny od společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. a že v budoucnosti tyto ztratí na své prodejnosti, popřípadě je bude možno vymáhat toliko v konkurzním řízení, což je pro věřitele nevýhodné.
6. Nejvyšší soud ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia v napadeném rozsudku dovolání zamítl. Po konstatování podmínek pro použití §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že v daném případě jde o závazkový vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.). Ohledně námitky nejednotnosti v jeho judikatuře poukázal na svůj rozsudek ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 32 Odo 613/2005, podle kterého "ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. se totiž vztahuje pouze na pojmenované smlouvy (toto ustanovení odkazuje na smlouvy v hlavě II. této části zákona a pojednává o smluvním typu v občanském zákoníku). Smlouva o postoupení pohledávky upravená v §524 obč. zák. však pojmenovanou smlouvou (smluvním typem) není. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti, odvolací soud správně uzavřel, že promlčení v tomto vztahu se řídí zákoníkem obchodním.". Oproti tomu ve svých jiných rozhodnutích, např. v rozsudku z 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Cdo 1224/2005 a v usnesení z 8. 10. 2008 sp. zn. 29 Cdo 1475/2006, při výkladu §261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, zaujal názor, že u smluv upravených jako smluvní typ pouze v občanském zákoníku uzavíraných mezi osobami uvedenými v §261 odst. 1 a 2 obch. zák. se použijí obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy upravená v občanském zákoníku. Dále v souladu s tím vyslovil názor, že důvodnost odstoupení od postupní smlouvy lze poměřovat jen ustanovením §48 obč. zák., a nikoli ustanoveními obchodního zákoníku, neboť smlouva o postoupení pohledávek je jako smluvní typ upravena pouze v občanském zákoníku. Při výkladu §261 odst. 6 obch. zák. v rozhodném znění se obecně vychází z toho, že u smluv upravených jako smluvní typ pouze v občanském zákoníku uzavíraných mezi osobami uvedenými v §261 odst. 1 a 2 obch. zák. se použijí obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy občanským zákoníkem. Proto se rozhodl řešit cestou velkého senátu otázku, zda smlouva o postoupení pohledávek upravená v §524 obč. zák. je pojmenovanou smlouvou ve smyslu §261 odst. 6 obch. zák. či nikoliv. Dospěl přitom k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je upravena v části osmé nazvané Závazkové právo, v hlavě první Obecná ustanovení, oddílu čtvrtém Změna v osobě věřitele nebo dlužníka v §524 s nadpisem Postoupení pohledávky. V hlavě druhé a dalších hlavách jsou upraveny jednotlivé typy smluv (kupní, směnná, darovací, smlouva o dílo atd.). Z toho je zřejmé, že smlouva o postoupení pohledávky je zařazena do obecných ustanovení upravujících občanskoprávní závazkové vztahy a její podstatou je změna závazku na straně určitého subjektu, v daném případě věřitele. V případě smlouvy o postoupení pohledávky se tak jedná o obecná ustanovení daná občanským zákoníkem pro závazkové vztahy, stejně jako např. převzetí dluhu, dohody o změně obsahu závazku apod. V §261 odst. 6 obch. zák. v rozhodném znění se odkazuje na pojmenované smlouvy upravené v obchodním zákoníku (hlava II. část třetí) a zároveň na smlouvy upravené jako smluvní typ v občanském zákoníku. Z toho lze dovozovat, že toto ustanovení mělo na mysli pouze pojmenované smlouvy, nikoliv smlouvy či dohody, jimiž se např. měnil obsah či subjekty závazkového vztahu, tj. upravené jako obecná ustanovení týkající se občanskoprávních závazkových vztahů. Pokud odvolací soud posuzoval otázku doby plnění (splatnost) či odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku, je jeho posouzení věci správné. Dalšími námitkami dovolatele, směřujícími proti zjištěnému skutkovému stavu věci, se jako, pro řízení podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nerelevantními dovolací soud nemohl zabývat.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítnul, že rozsudek Nejvyššího soudu je zatížen libovůlí kvůli neexistenci vypořádání se se všemi dovolacími námitkami (otázka odstoupení od smlouvy a lhůty splatnosti úhrady za postoupení pohledávky). Dále namítl, že pokud odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, avšak učiní tak z jiných důvodů (na základě jiného právního posouzení), změní se soudní řízení v podstatě v řízení jednoinstanční.
8. Stěžovatel též uvedl, že měl vždy za to, že smluvní ujednání ve věci smlouvy o postoupení pohledávek se řídí výhradně občanským zákoníkem (v době vzniku právního vztahu, tj. v roce 1998) se všemi důsledky s tím spojenými. Soudy však aplikovaly zákoník obchodní; kdyby příslušným zákonem byl občanský zákoník, tak žalovaná by nemohla právoplatně odstoupit od smlouvy, aniž by prvně postupníka vyzvala, kdyby ten byl v prodlení, tak postupitel by mohl od smlouvy odstoupit pouze za podmínky dodatečně poskytnuté přiměřené lhůty. V tomto smyslu stěžovatel namítá, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla protichůdná judikatura k této otázce, což vypovídá o právní nejistotě, přičemž poukazuje na to, jaké míře nepředvídatelnosti práva byl vystaven.
9. Podle stěžovatele závěr odvolacího soudu o ústně sjednaném termínu splatnosti dne 30. 4. 1998 neodpovídá skutečnosti. Zde stěžovatel zpochybňuje především svědeckou výpověď Ing. Šárky Zbořilové, jednající za společnost Siemens Elektromotory s. r. o., a má toto svědectví za účelové a nedůvěryhodné. Stěžovatel oponuje odvolacímu soudu i v tom, že výzva společnosti Siemens Elektromotory s. r. o. k úhradě, adresovaná společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. ze dne 20. 4. 1998, nebyla nikdy odeslána a adresátu doručena (jak bylo svědeckými výpověďmi v řízení prokázáno) a obdobně to platí i pro odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 5. 1998, které rovněž nebylo podle svědků odesláno a doručeno. Stěžovatel je tedy názoru, že k ústnímu sjednání data splatnosti sjednané ceny nedošlo a stejně tak nedošlo ani k odeslání dopisu obsahujícího odstoupení od smlouvy, a i proto nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy.
10. Podle stěžovatele se odvolací soud rovněž nevypořádal s jeho námitkou, že právní předchůdce žalované obvykle nevkládal do smluv o postoupení pohledávek datum splatnosti ceny za postoupené pohledávky, když ten vázal až na následnou výzvu k úhradě, což odvolací soud měl bagatelizovat.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, replika stěžovatele
11. K výzvě Ústavního soudu okresní soud a Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vedlejší účastník (žalovaná) uvedl, že svého práva vedlejšího účastníka využívat nebude.
12. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že samotná smlouva o postoupení pohledávek dohodu o lhůtě splatnosti neobsahovala a nelze tedy mluvit o tom, že lhůta splatnosti 30. 4. 1998 byla sjednána písemnou formou. Nicméně z důkazů provedených již soudem prvního stupně, a rovněž i soudem odvolacím, dospěl odvolací soud k závěru, že tato lhůta splatnosti, tedy 30. 4. 1998, byla mezi účastníky řízení uzavřena ústní formou, kdy písemný příslib společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., že dohodnutou částku uhradí do 30. 4. 1998, byl odsouhlasen žalovanou, nikoliv však písemnou formou. Nejde tedy o změnu smlouvy o postoupení pohledávek tak, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti stěžovatel, ale o ústní dohodu uzavřenou mimo písemně uzavřenou smlouvu o postoupení. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovanému nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byl sjednán termín plnění ústně. S tímto právním posouzením odvolací soud nesouhlasil, přičemž na posouzení toho, co bylo a nebylo prokázáno, má po zopakování důkazů odvolací soud právo a v daném případě tak nejde o jednoinstanční řízení, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatel. Pokud jde o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že žalovaná nebyla schopna prokázat odeslání písemného odstoupení od smlouvy; nicméně odvolací soud podle ust. §132 o. s. ř. vyhodnotil všechny provedené důkazy podle své úvahy a v jejich vzájemné souvislosti, a zejména přihlédl ke skutečnosti, že společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. vrátila žalované veškeré materiály a originály dokladů vztahujících se k postoupeným pohledávkám. Za této situace odvolací soud klade otázku, proč by tak tato společnost činila, kdyby neustále, jak tvrdí stěžovatel, čekala na výzvu žalované k zaplacení dohodnuté úplaty za postoupení pohledávek. Odvolací soud má proto za to, že společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. se svým nekonáním (nezaplacením dohodnuté částky za postoupené pohledávky) tak sama připravila o možný zisk. K tomu odvolací soud podotýká, že na straně společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. by se dala předpokládat větší aktivita, zejména za situace, kdy vlastnictví postoupených pohledávek bylo vázáno na zaplacení sjednané úplaty, kterou navíc tato společnost přislíbila uhradit do 30. 4. 1998, a to třemi přípisy různých dat, a tudíž se nemohlo jednat o omyl či nedorozumění na straně této společnosti. Je tedy otázkou, proč společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. i bez výzvy nepřistoupila k okamžitému zaplacení ceny za postoupené pohledávky, na jejichž nákupu měla zájem, neboť s nimi chtěla dále obchodovat. Názor, že za postoupené pohledávky nemohlo být zaplaceno, neboť dlužníku nebyla doručena výzva, je absurdní, neboť ve smyslu uzavřené smlouvy o postoupení se postupník mohl stát vlastníkem postupovaných pohledávek až po zaplacení smluvené částky za jejich postoupení. Pokud jde o údajnou nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, účastníci řízení byli při jednání před odvolacím soudem dne 18. 2. 2010 seznámeni s jeho názorem na věc. K tomuto názoru zástupce žalobce uvedl, že nemá další návrhy na doplnění tvrzení ani dokazování. Nejednalo se tak o překvapivé rozhodnutí.
13. Stěžovatel ve své replice v podstatě zopakoval již řečené v ústavní stížnosti. Podotknul, že společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. v dopisech neslibovala úhradu částky do 30. 4. 1998, ale byl použit termín "nabízíme". V dopise o odstoupení od smlouvy je napsáno, že nedošlo k plnění "bez zbytečného odkladu", a není tam použit termín "do 30. 4. 1998". Společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. vrátila veškeré materiály, týkající se pohledávek, za účelem jejich založení do účetnictví.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl žalobcem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Stěžovatel směřuje svoji kritiku k postupu obecných soudů v občanskoprávním řízení, v němž svůj tvrzený nárok uplatnil, přičemž toto řízení svými postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se realizovalo v ústavněprávních mezích, takže ochrana základního práva stěžovateli upřena nebyla. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici řádný opravný prostředek, který také využil a podal i dovolání. Měl možnost využít i zákonem stanovené procesní právo vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní; jeho procesní postavení nepostrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
18. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. O ústavněprávně relevantní pochybení v intenzitě excesu (např. svévole) zde nejde. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly řádně. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti do nejmenších podrobností rozporuje jednotlivé důkazy a jejich hodnocení (výpovědi, listiny), o které se soudy opřely, aniž to však mohlo vést k závěru o porušení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení. V podstatně tak usiluje toliko o opětovný přezkum věcné správnosti jím napadených rozhodnutí obecných soudů; takový přezkum se však z pravomoci Ústavního soudu zásadně vymyká.
19. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Pokud stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho ostatními námitkami, je třeba zdůraznit, že se jednalo o řízení o dovolání, a závěry Nejvyššího soudu v tomto směru jsou proto na místě. Stěžovatel rovněž namítl, že odvolací soud, vzhledem k odůvodnění svého rozhodnutí, které bylo odlišné od odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, změnil soudní řízení v podstatě v řízení jednoinstanční. Ani tomu však přisvědčit nelze. Odvolací soud v podstatě akceptoval tvrzení a názory žalované, prezentované již před soudem prvního stupně (viz sub 5), tudíž stěžovateli byly již v první instanci známé - a proto předvídatelné - a ostatně i jím hojně oponované. Ústavní soud navíc kvituje předvídatelný postup odvolacího soudu, který účastníky řízení se svými odlišnými názory srozumitelně a podrobně seznámil (srov. protokol o ústním jednání před odvolacím soudem na č. l. 275 a 276). Domáhá-li se snad stěžovatel toho, aby odvolací soud v případě svého odlišného názoru, ve srovnání se soudem prvního stupně, vždy věc vrátil soudu prvního stupně, i když tento odlišný názor nemá dopad na správnost výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, je to v rozporu již s účelem §219 o. s. ř. ("Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné.") a ve svém důsledku s ústavní zásadou rozhodování bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Účastníkům bylo umožněno na názor odvolacího soudu reagovat, a proto nemůže jít o rozhodnutí překvapivé, nehledě na to, že z ústavního pořádku nárok na dvouinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze. Námitka stěžovatele v této části stížnosti je, s ohledem na chybějící ústavní oporu v jeho tvrzeních, zjevně neopodstatněná.
20. Stěžovatel dále namítá vlastní právní nejistotu, s ohledem na rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, v otázce aplikovatelnosti občanského či obchodního zákoníku na posuzované otázky (především v otázce odstoupení od smlouvy). I tato námitka je zjevně neopodstatněná. K odstoupení od smlouvy došlo v roce 1998, zatímco příslušná protichůdná judikatura (Nejvyšším soudem korektně citovaná) je až z let 2007 a 2008, přičemž stěžovatel neuvádí žádné rozhodnutí obecných soudů (především Nejvyššího soudu), o které by vlastní důvěru (resp. důvěru jeho tvrzení právního předchůdce) ve správnost použití výlučně občanského zákoníku tehdy opíral. Příslušná výše citovaná ustanovení obchodního zákoníku aplikoval okresní soud ve svém prvním rozsudku ze dne 1. 6. 2005 č. j. 5 C 226/2004-150, čemuž stěžovatel sice již v odvolání oponoval (srov. č. l. 155), nicméně ani tehdy nepoukazoval na jediné soudní rozhodnutí, s důvěrou ve které by snad jednal on sám či jeho tvrzený právní předchůdce. Totéž platí o obsahu odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 9. října 2007 č. j. 5 C 226/2004-242 (č. l. 249) i o dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu (č. l. 288). Z toho plyne, že stěžovatel (jeho tvrzený právní předchůdce) v podstatě toliko důvěřoval ve správnost interpretace práva provedeného výlučně jím samým, přičemž je přirozené, že tento jeho výklad vždy nemusí být posléze aprobován. Lze doplnit, že v nyní posuzované věci byly shodného názoru o aplikovatelnosti obchodního zákoníku jak soud nalézací, tak i soudy odvolací a následně velký senát dovolacího soudu. Kromě poslání institutu dovolání (sjednocení právního názoru) je namístě poukázat nejen na systematický výklad použitý dovolacím soudem, ale i na teleologickou argumentaci v rozsudku odvolacího soudu (č. j. 27 Co 546/2005-174), která zdůrazňuje okolnost, že smlouvu podepsali podnikatelé a týkala se jejich podnikatelské činnosti, pročež je logické, že na jiné právní vztahy než upravené výlučně občanským zákoníkem (který reguluje smlouvu o postoupení pohledávky) se použije obchodní zákoník, který je totiž primárně určen právě pro regulaci právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, čemuž pak odpovídá i podoba práv a povinností zakotvených v obchodním zákoníku.
21. Stěžovatel rovněž namítl, že právní předchůdce žalované obvykle nevkládal do smluv o postoupení pohledávek datum splatnosti ceny za postoupené pohledávky, když ten vázal až na následnou výzvu k úhradě. Ústavní soud k tomu uvádí, že tato námitka ve skutečnosti svědčí spíše proti názoru stěžovatele. Podobnou námitku totiž stěžovatel uplatnil i u jednání před odvolacím soudem, když argumentoval, že neexistence sjednání lhůty k plnění byla u právního předchůdce žalované obvyklá. Tam poukázal na smlouvu o postoupení z dubna 1996, v níž bylo dohodnuto uhradit cenu za postoupení pohledávek do 30 dnů od obdržení faktury, přičemž faktura byla právním předchůdcem žalovaného odeslána o rok později (text této smlouvy na č. l. 194). Stěžovatel tehdy uváděl, že právní předchůdce žalovaného tímto způsobem mohl rozhodovat o časovém okamžiku, ve kterém dostane příjem za postoupenou pohledávku. Ústavní soud však k tomu uvádí, že smlouva, o níž jde v nyní posuzované věci, byla právě odlišná v tom, že v ní nebyla sjednána doba plnění žádným způsobem, tedy ani způsobem stěžovatelem uváděným z jiné (předchozí) smlouvy o postoupení pohledávky, a to do 30 dnů od obdržení faktury. To naopak nasvědčuje skutkové verzi žalované, nehledě na to, že stěžovatel poukazuje jen na smlouvu z dubna 1996, opomíjí, že sám rovněž předložil obecným soudům současně i další smlouvu o postoupení pohledávek (z října 1995), jejíž účastnicí byla též žalovaná, přičemž tam byla dokonce sjednána doba plnění přesným datem ("do 29. 2. 1996" - č. l. 193); to zpochybňuje tvrzení stěžovatele o obvyklém postupu ze strany žalovaného uzavírat smlouvy s ujednáním o úhradě ceny za postoupení pohledávek do 30 dnů od obdržení faktury. Stěžovatelova komparace s předchozími smlouvami o postoupení pohledávek je nepřiléhavá i proto, že nyní hodnocená pohledávka byla specifická s ohledem na hrozbu konkurzu dlužníka, což ostatně potvrdil i svědek Ing. Plaček (č. l. 120), na jehož výpověď jinak stěžovatel opakovaně souhlasně odkazuje (srov. též dopis společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., podepsaný Ing. Plačkem, ze dne 15. 4. 1998: "Pozdější termín by značně zkomplikoval situaci vzhledem k tomu, že úhrada by měla být provedena do 30. 4. 1998, a vzhledem ke skutečnosti, že soud se již chce zabývat podaným návrhem na konkurs na SIGMU Lutín a. s."). Proto nejen žalovaná, ale i druhá smluvní strana, společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., při sjednávání smlouvy na realizaci postoupení pohledávky spěchaly, o čemž svědčí i dopisy společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., vyjadřující vůli k úhradě za postoupení pohledávky právě do dne 30. 4. 1998. Tudíž je nerozumná verze stěžovatele, že by záměrem smluvních stran snad mělo být vytvoření neomezeného časového prostoru pro žalovaného, v němž by měl sám rozhodovat o době plnění; to by bylo ve zřejmém rozporu se zájmem společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. na urychlené realizaci smlouvy.
22. Podle stěžovatele závěr odvolacího soudu o ústně sjednaném termínu splatnosti dne 30. 4. 1998 neodpovídá skutečnosti. Zde stěžovatel zpochybňuje svědeckou výpověď Ing. Šárky Zbořilové, jednající za společnost Siemens Elektromotory s. r. o. Podle stěžovatele nebyla vůbec dohodnuta doba plnění. Ústavní soud k tomu uvádí, že skutkové zjištění odvolacího soudu o ústně sjednaném termínu splatnosti dne 30. 4. 1998 je racionálně akceptovatelné, když odvolací soud kromě této výpovědi vyšel i z jiných okolností. Kupříkladu je zde kontext neexistence sjednání doby plnění žádným způsobem v písemné smlouvě o postoupení pohledávek, a to právě v rozporu s i stěžovatelem poukazovanou odlišnou praxí žalované, která do smluv zakotvovala dobu plnění v té které podobě (srov. text výše); této logice koresponduje tvrzení žalované (a i svědecká výpověď Ing. Zbořilové), že v písemné smlouvě dobu plnění nijak neregulovali proto, že byla sjednána ústně. Příslušný termín splatnosti dne 30. 4. 1998 odpovídá i logice předchozího chování společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., která totiž takový termín sama opakovaně v dopisech (adresovaných žalované) prosazovala. Odvolací soud tak přijal skutkovou verzi, podle níž právní předchůdce žalované vlastně toliko vyhověl přání společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. o době plnění. Stěžovatelova verze o neexistenci sjednání doby plnění je naopak nepřesvědčivá proto, že by odporovala zájmu společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. na co nejrychlejším postoupení pohledávky kvůli hrozbě konkurzu dlužníka (k tomu srov. též výše). Tato společnost by proto byla sama proti sobě, pokud by dobu plnění neregulovala smluvně (ani písemně ani ústně) a nechala realizaci smlouvy jen na dobré vůli právního předchůdce žalované, která by splatnost smlouvy mohla učinit jednostranně libovolně až výzvou k zaplacení. Rovněž svědek Ing. Švancara prohlásil, že doba plnění byla dohodnuta ústně před podpisem smlouvy (č. l. 123 a 124), přičemž si toliko nevzpomíná na konkrétnosti sjednání této dohody (např. zda ji sjednal on sám či Ing. Konečný), což však, s ohledem na časový odstup (svědecká výpověď ze dne 27. 4. 2005) a i množství smluv uzavíraných společností jako byl právní předchůdce žalované (společnost Siemens Elektromotory s. r. o.), je přijatelné. Podobné lze tvrdit o svědectví Ing. Konečného, který mluví o dohodnutém termínu plnění do dne 30. 4. 1998, když toliko neví přesně, jakým způsobem byl tento termín dohodnut (č. l. 123).
23. Rovněž skutkové zjištění odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy bylo společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. doručeno, je racionálně akceptovatelné. Zde stěžovatel namítá, že toto skutkové zjištění opřel odvolací soud jen o svědectví jediné zaměstnankyně právního předchůdce žalované. Ve skutečnosti však odvolací soud argumentoval i následným chováním společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., která právnímu předchůdci žalované posléze bez problémů vrátila originály listin vztahujících se k postoupeným pohledávkám, k čemuž by podle odvolacího soudu neměla jiný důvod, než předchozí odstoupení právního předchůdce žalované od smlouvy, a tudíž i zrušení smlouvy. Pokud by společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. opravdu toliko čekala na výzvu právního předchůdce žalované k zaplacení, pak by neměla důvod vracet originály listin k postoupeným pohledávkám, neboť ty by v předpokládané budoucnosti potřebovala (jak uvedl svědek Ing. Plaček, plán byl takový, že společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. koupí pohledávky a následně je prodá dál s tím, že obdrží od stěžovatele provizi - č. l. 121). Stěžovatelovo vysvětlení však neodpovídá ani svědecké výpovědi Ing. Plačka (na jehož výpověď v jiných aspektech stěžovatel souhlasně poukazuje). Ten totiž nevysvětlil vrácení originálů potřebností mít je v účetnictví právní předchůdkyně žalované, nýbrž tím, že právní předchůdce žalované měl za to, že "smlouva nenabyla účinnosti pro to, že nebylo zaplaceno... jsme smlouvu považovali za pasé...jsme pro to, už nic nedělali, mysleli jsme, že už Siemens nemá zájem..." (č. l. 121). Tuto verzi nadto svědek uvedl slovy "pokud jsem dotazován na odstoupení...". Shrnuto, chování společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. v podobě vrácení originálů listin nasvědčuje tomu, že již v té době o odstoupení právního předchůdce žalované od smlouvy o postoupení pohledávek věděla, neboť by neměla jiný rozumný důvod originály listin vracet. Verze stěžovatele o čekání na výzvu k zaplacení je nepřesvědčivá i proto, že popírá smysl uzavření smlouvy o postoupení pohledávek. Tím bylo realizovat tuto smlouvu (tedy i zaplatit cenu za postoupení pohledávek) urychleně s ohledem na hrozbu konkurzu na dlužníka. Nehledě na to, že svědek Ing. Plaček si protiřečí, pokud na jednu stranu tvrdí, že ve společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. vyčkávali účinnosti smlouvy, tedy výzvy k zaplacení, ovšem na druhou stranu tvrdí, že si mysleli, že už Siemens nemá zájem. K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že verze, předkládaná svědkyní Ing. Zbořilovou, o odstoupení od smlouvy je konstantní. Sám stěžovatel předložil obecným soudům záznam z jednání mezi právním předchůdcem žalované (Ing. Zbořilová, Ing. Švancara) a společností CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. (za ní jednal stěžovatel) ze dne 23. 9. 1999, přičemž již na tomto setkání Ing. Zbořilová tvrdila odstoupení od smlouvy (č. l. 226). Nehledě na to, že kdyby skutečně společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. odstoupení od smlouvy doručeno nebylo, neměla by tato společnost důvod toto nenamítat již v dopise o oznámení o vzniku škody a výzvy k její úhradě (ze dne 4. 10. 1999), tedy od počátku. V tomto dopise však namítá pouze právní irelevantnost odstoupení od smlouvy jen z důvodu neexistence výzvy k plnění.
24. Konečně je třeba ocenit v rozhodnutí odvolacího soudu snahu o nalezení obecně akceptovatelné (a tudíž předvídatelné, a nikoli jen subjektivní) spravedlnosti, když tento se nehodlal smířit se zjištěním okresního soudu o rozporu ve výpovědích dvou svědků v otázce, zda byla doba plnění sjednána ústně, a že tudíž ústní sjednání doby plnění prokázáno nebylo. Nastalý rozpor ve výpovědích posoudil komplexně, vyhodnotil i přesvědčivost jednotlivých svědeckých výpovědí, a následné chování účastníků sporu, se snahou zabránit zneužití práva. Společnost CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. ponechala právního předchůdce žalované v dobré víře, že akceptovala jeho odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek (neboť právnímu předchůdci žalované vrátila originály listin týkajících se pohledávek a realizaci smlouvy nijak neurgovala, i když urychlená realizace postoupení pohledávek byla úmyslem obou smluvních stran a vlastně plynula z povahy věci s ohledem na hrozbu konkurzu dlužníka). Po více než roce dopisem ze dne 4. 10. 1999 vyúčtovala právnímu předchůdci žalované škodu ve výši 1 750 000 Kč s verzí, že nedošlo k výzvě k zaplacení ze strany právního předchůdce žalované, a proto odstoupení od smlouvy je právně bezvýznamné. Takový postup z hlediska dobrých mravů tolerovat nelze, k čemuž ostatně dospěl i okresní soud (jehož jiných názorů se stěžovatel dovolává) v původním rozsudku, podle něhož jsou důvody zamítnutí žaloby i pro rozpor výkonu práva žalobce se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku. Koneckonců kontext o zlé víře žalobce, resp. společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o., může dokreslovat i fakt, že žalobce koupil pohledávku společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. na náhradu škody ve výši 1 750 000 Kč (směřující vůči právnímu předchůdci žalované) od společnosti CHEMOLAK MORAVIA s. r. o. za pouhých 5 000 Kč. Zde lze poukázat i na tradiční maximu "nemo auditur propriam turpitudinem allegans" (Codex Iustinianus 7, 8, 5), v dnešní době označovanou obvykle jako tzv. estoppel.
25. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2014
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu