ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.43.95
sp. zn. Pl. ÚS 43/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu dne 3. července 1996 ve věci návrhu 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, na zrušení obecně závazné vyhlášky města Hořice v Podkrkonoší ze dne 25. října 1994 č. 7/94, o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické propagandy na území města Hořice, za účasti města Hořice jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Vyhláška města Hořice v Podkrkonoší ze dne 25. října 1994 č.
7/94, o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické
propagandy na území města Hořice se z r u š u j e dnem vyhlášení
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
I.
Skupina 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve svém
podání ze dne 6. prosince 1995 navrhla, aby Ústavní soud zrušil
obecně závaznou vyhlášku města Hořice v Podkrkonoší č. 7/94 z 25.
října 1994.
Znění této obecně závazné vyhlášky je následující:
Městské zastupitelstvo v Hořicích v Podkrkonoší se usneslo
dne 25. října 1994 podle §16 a §36 odst. 1 písm. f), zákona ČNR
č. 367/1990 Sb. o obcích a úplné znění číslo 410/1992 Sb.a vydalo
tuto obecně závaznou
V Y H L Á Š K U č. 7/94
o zákazu fašistické, komunistické, nacistické a rasistické
propagandy na území našeho města
§1.
Fašistická, komunistická, nacistická a rasistická propaganda
se na území našeho města zakazuje.
§2.
Fašistickou, komunistickou, nacistickou a rasistickou
propagandou se rozumí:
a) Požadavky na násilnou změnu ústavního pořádku.
b) Užívání symbolů těchto zločinných hnutí při jejich propagaci.
c) Zpochybňování zločinnosti režimů, které tato hnutí
představovala.
§3.
Vyhláška nabývá účinnosti patnáctým dnem, následujícím po dni
jejího vyhlášení.
V Hořicích dne 25.10.1994
MĚSTO HOŘICE MĚSTO HOŘICE
K. D. starosta A. R. zástupce starosty
Vyvěšeno dne : 27.10.1994
Ve svém návrhu, podaném podle ustanovení §64 odst. 2 písm.
b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, skupina 31 poslanců
Poslanecké sněmovny uvádí, že ustanovení §16 a §36 odst. 1 písm.
f) zákona o obcích umožňují zastupitelstvu schvalovat a vydávat
k plnění svých úkolů obecně závazné vyhlášky v samostatné
působnosti obce. Podle čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR může obec vydávat
obecně závazné vyhlášky, avšak jen v mezích své působnosti, která
může být podle čl. 104 odst. 1 Ústavy ČR stanovena jen zákonem.
Takovým zákonem je v prvé řadě zákon o obcích, v jehož ustanovení
§13 odst. 2 se uvádí, že při výkonu samostatné působnosti se obec
řídí jen zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými
ústředními orgány k jejich provedení. Okruh věcí v samostatné
působnosti je příkladmo uveden v §14 a obecně v §15 zákona
o obcích. Podle §16 odst. 2 téhož zákona musí být takové vyhlášky
v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými
ústředními orgány státní správy k jejich provedení.
Nové ustanovení §17 zákona o obcích podle navrhovatelů
rozšířilo pravomoc obcí omezovat nebo zakazovat vyhláškami
činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek na některých
veřejně přístupných místech, avšak jde jen o místní záležitosti
veřejného pořádku podle §14 odst. 1 písm. o) zákona o obcích,
mezi které aktivity definované v napadené vyhlášce nepatří.
"Činností" ve smyslu ustanovení §17 není výkon práv uvedených
v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Tato
základní práva lze přitom omezit jen při splnění podmínek čl. 17
odst. 4 Listiny. Dále navrhovatelé poukázali na ustanovení čl. 19
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č.
120/1976 Sb.) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.), které obdobným způsobem chrání svobodu
projevu.
Navrhovatelé v této souvislosti argumentují tím, že přípustná
omezení a ochrana svobody projevu byla provedena zejména
ustanoveními §198, §198a, §260 a §261 trestního zákona, dále
§16 zákona č. 81/1966 Sb., §5 písm. a) zákona č. 468/1991 Sb.
a §2 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1990 Sb. Protože se propagandou
rozumí podle Spisovného slovníku jazyka českého veřejné šíření,
objasňování, doporučování myšlenek, názorů apod. s cílem získat
přívržence, je pružná dikce vyhlášky rovněž zásahem do práva
k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 Listiny.
Konečně tato vyhláška podle názoru navrhovatelů porušuje
ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, dále
čl. 4 odst. 1 Listiny. Poukázali přitom na řadu nálezů Ústavního
soudu, podle kterých může obec v obecně závazné vyhlášce stanovit
povinnosti jen na základě výslovného zákonného zmocnění a při
dodržení své kompetence, což se v daném případě nestalo, neboť
obec jednala mimo oblast samostatné působnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů pro porušení vyjmenovaných
ústavních ustanovení čl. 2 odst. 4 a čl. 104 Ústavy ČR, čl. 2
odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 17 odst. 1, 2 a 4 a č. 34
odst. 1 Listiny, dále ustanovení §13 odst. 2 a §16 odst. 2
zákona o obcích a ustanovení čl. 19 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a čl. 10
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992
Sb.) navrhuje skupina poslanců, aby byla předmětná vyhláška města
Hořice zrušena.
K návrhu se vyjádřil účastník město Hořice v podáních ze dne
1. a 19. února 1996. Uvádí v nich, že v době schválení napadené
vyhlášky mělo městské zastupitelstvo 20 členů, z nichž bylo
hlasování přítomno 17 členů a pro vyhlášku hlasovalo 14 členů.
Vyhláška byla vyvěšena od 27. 10. 1994 do 12. 11. 1994 a dosud
nebyla zrušena. K vlastnímu obsahu vyhlášky se účastník řízení
nevyjádřil. Konečně dne 6. 6. 1996 vyslovilo město Hořice souhlas
s tím, aby bylo na základě ustanovení §44 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu upuštěno od ústního jednání. Obdobně vyslovil
souhlas s upuštěním od ústního jednání zástupce skupiny poslanců
JUDr. J. H. svým dopisem ze dne 27. 6. 1996.
II.
Na základě skutkových zjištění dospěl Ústavní soud
k následujícím závěrům. Návrh byl podán skupinou 31 poslanců
Poslanecké sněmovny, tedy v souladu s ustanovením §64 odst. 2
zákona o Ústavním soudu. Během řízení sice v důsledku voleb, které
proběhly ve dnech 31.5.-1.6.1996, došlo k zániku mandátu některých
poslanců, kteří návrh podepsali, tato skutečnost však neměla ve
smyslu ustanovení §68 odst. 1 téhož zákona na projednání návrhu
žádný vliv.
V souladu s ustanovením §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
bylo zjištěno, že obecně závazná vyhláška města Hořice č. 7/94
byla přijata postupem, který stanoví §38 odst. 5 zákona o obcích,
tj. za přítomnosti nadpoloviční většiny členů zastupitelstva a se
souhlasem nadpoloviční většiny přítomných. Stejně tak byly
dodrženy podmínky pro její vyhlášení a tudíž i nabytí platnosti
podle §16 odst. 3 a 4 zákona o obcích.
Vzhledem k tomu, že napadená vyhláška byla přijata a vydána
ústavně předepsaným způsobem, mohl Ústavní soud přistoupit
k posouzení, zda byla splněna další podmínka ústavně konformního
vzniku právního předpisu, tj. zda byl rovněž přijat a vydán
v mezích Ústavou stanovené kompetence. Ústava ČR v tomto směru
stanoví v čl. 79 odst. 3, že orgány územní samosprávy mohou na
základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu
zákonem zmocněny. Toto ustanovení ovšem dopadá na oblast přenesené
působnosti, kdy obec vykonává státní správu v rozsahu stanoveném
zvláštními zákony a musí být k tomu zmocněna, což však v daném
případě nebyla. Proto je třeba posoudit, zda byla napadená
vyhláška vydána v mezích kompetence stanovené v čl. 104 odst.
1 a 3, který se týká územní samosprávy a samostatné působnosti
obce.
Působnost zastupitelstva v oblasti samostatné působnosti může
být stanovena jen zákonem. Takovým zákonem je zejména zákon ČNR č.
367/1990 Sb., o obcích, v platném znění. Podle ustanovení §14
odst. 1 písm. i) tohoto zákona patří do samostatné působnosti obce
vydávání obecně závazných vyhlášek ve věcech patřících do
samostatné působnosti. Podle ustanovení §13 odst.1 téhož zákona
může obec samostatně spravovat své záležitosti. O které
záležitosti se jedná, stanoví blíže jeho §14 odst. 1 příkladným
výčtem a dále §17 a obecněji to stanoví jeho §14 odst. 2, podle
kterého obec v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém
územním obvodu hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu
a tvorbu zdravého životního prostředí, s výjimkou těch činností,
které jsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon
státní správy.
Ústavní soud přitom ve své judikatuře stojí na stanovisku, že
stanovení povinností cestou obecně závazné vyhlášky je možné jen
na základě výslovného zákonného zmocnění. Pokud pak jde o zákaz
něco činit ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je to možné jen zákonem.
V případě, že zákaz něco činit je současně formou zásahu do
základních práv a svobod, je to možné stanovit ve smyslu
ustanovení čl. 4 odst. 2 jen zákonem a za podmínek, které Listina
stanoví.
Obsahem napadené vyhlášky je zásah do svobody projevu podle
čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Takový zásah
je však možný jen za podmínek stanovených Listinou v čl. 17 odst.
4. Forma, kterou se tak může stát, je podle čl. 4 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod pouze zákon, tedy nikoli podzákonný akt,
navíc ještě nikoli s celostátní působností. Zastupitelstvo města
Hořice se proto pokusilo upravit otázky, které jsou svěřeny do
výlučné kompetence zákonodárce. Ten tak již učinil zejména
v ustanoveních §198, §198a, §260 a §261 trestního zákona,
jejichž text napadená vyhláška pouze jinými slovy reprodukuje.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadená vyhláška
nebyla vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence, tj. konkrétně
v mezích čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy ČR, dále konkretizovaných ve
výše uvedených ustanoveních zákona o obcích. Proto se již Ústavní
soud nezabýval dalším obsahem obecně závazné vyhlášky města Hořice
č. 7/94 a nezbylo mu, než v souladu s ustanovením §70 odst.1
zákona o Ústavním soudu rozhodnout, jak ve výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 3. července 1996