ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.46.2000
sp. zn. Pl. ÚS 46/2000
Nález
Plénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo o návrhu J. B., na zrušení ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, za účasti Parlamentu Poslanecké sněmovny a Senátu Poslanecké sněmovny, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Okresního soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
Návrh na zrušení §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, podal navrhovatel podle §74 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností, doručenou
Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000, která směřovala proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 7 To 145/2000
a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2000,
sp. zn. Rt 2/99.
Navrhovatel v návrhu uvedl, že byl v roce 1957 shledán
jako osoba povinná vojenskou službou v Československé lidové
armádě. Podle povolávacího rozkazu měl nastoupit vojenskou
službu dne 30. 10. 1957. Neučinil tak, neboť mu v jejím výkonu
bránilo náboženské přesvědčení. (navrhovatel se hlásí ke Svědkům
Jehovovým). Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových
Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 211/57, byl
navrhovatel odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby
v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona z roku 1950
k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Na základě
amnestie prezidenta republiky byl navrhovatel z vězení
propuštěn, přičemž ve vazbě strávil asi šest týdnů.
Dne 27. 12. 1957 měl navrhovatel podle nového povolávacího
rozkazu znovu nastoupit vojenskou službu. Vojenskou službu opět
nenastoupil a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových
Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57, byl uznán vinným
trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265
odst. 1 trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí svobody
v trvání dvaceti dvou měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení
byl navrhovatel pro trvalé odepření vojenské služby odsouzen
potřetí, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích
(den vydání a spisová značka neuvedeny) k trestu odnětí svobody
v trvání čtyř let.
Navrhovatel v návrhu dále uvedl, že počátkem 90. let
nepodal návrh na přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť jednak neměl
důvěru k československým soudům, jednak neměl ani potřebné
informace. Teprve poté, co Ústavní soud vynesl zásadní nálezy
v otázce trestního postihu za odpírání vojenské služby, začal
stěžovatel usilovat o zrušení původních rozsudků. Obrátil se
v té souvislosti na ministra spravedlnosti České republiky
s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale ten svého práva
na podání stížnosti odmítl použít. Proto se navrhovatel obrátil
na Okresní soud v Karlových Varech s návrhem na přezkum druhého
odsouzení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Karlových Varech
usnesením ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. Rt 2/99, návrh zamítl jako
opožděně podaný. Proti tomu podal navrhovatel stížnost, kterou
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 7 To
145/2000, zamítl.
Navrhovatel má za to, že splňuje všechny podmínky pro
rehabilitaci, jak jsou specifikovány v ustanovení §1 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, a že by tedy měl být zproštěn trestu i viny. Přezkumné
řízení však naráží na překážku lhůty stanovené v §6 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle které lze návrh na
zahájení řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti
tohoto zákona. Podle názoru navrhovatele je tato lhůta v daném
případě v rozporu s právem na rovnost subjektů před zákonem ve
smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), v rozporu s právem na řádné projednání věci ve
smyslu čl. 36 odst. l Listiny a v rozporu s právem na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy pak
rovněž porušily práva stěžovatele, zakotvená v čl. 40 odst. 5
Listiny a v čl. 4 odt. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť se
nesnažily vyrovnat s porušením zásady "ne bis in idem".
Navrhovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na náboženskou
svobodu, jak je garantováno v čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné
deklarace lidských práv a v čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy, stejně
jako v čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny. Uvedená tvrzení navrhovatel
odůvodňuje poukazem na ustanovení §30 odst. 2 a §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, a dále i poukazem na ustanovení §6 zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o
odporu proti němu, která žádnou lhůtu pro podání návrhu
neobsahují. Navrhovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu
č. 151/1999 Sb., i praxi justice z poslední doby, vztahující se
k obdobným případům.
II. senát Ústavního soudu došel k závěru, že k tvrzenému
zásahu do základních práv navrhovatele došlo za přímé aplikace
ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
usnesením ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 281/2000, řízení o
podané ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení napadeného
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci postoupil plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy ČR.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. Pl.
ÚS 26/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh
Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení ustanovení §6 zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve věci V. F., vedené
jmenovaným soudem pod sp. zn. 5 Ntr 2/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. Pl.
ÚS 49/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh
Okresního soudu v Českých Budějovicích na zrušení ustanovení §6
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve věci J. P.,
vedené pod sp. zn. 1 Nt 1629/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. Pl.
ÚS 47/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh
Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení ustanovení §6 a
§33 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, ve věci F. F., vedené jmenovaným soudem
pod sp. zn. 5 Ntr 1/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 8/01, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního
soudu v Olomouci na zrušení ustanovení §6 zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve věci L. S., vedené jmenovaným
soudem pod sp. zn. Nt 227/2000.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS56/2000, byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh
Okresního soudu v Olomouci na zrušení ustanovení §6 a §33
odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, P.
Š., ve věci vedené jmenovaným soudem pod sp. zn. Nt 213/2000.
Ve všech shora uvedených případech mají oprávnění
navrhovatelé podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), právo
účastnit se jednání o dříve podaném návrhu ve věci, sp. zn. Pl.
ÚS 46/2000, jako vedlejší účastníci.
Ústavní soud se obrátil na účastníky řízení, a to
Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, na Senát
Parlamentu České republiky a na vedlejší účastníky řízení -
Okresní soud v Litoměřicích, Okresní soud v Českých Budějovicích
a Okresní soud v Olomouci, s žádostí o písemné vyjádření
k návrhu, když účastníkem řízení je též ten, kdo zákon nebo jiný
předpis, jehož zrušení je navrhováno, vydal a vedlejším
účastníkem oprávněný navrhovatel, jehož návrh byl odmítnut jako
nepřípustný, neboť Ústavní soud v téže věci již jedná.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém
vyjádření ze dne 19. 12. 2000 uvedla, že zákon č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, byl schválen potřebnou většinou poslanců
Federálního shromáždění dne 23. dubna 1990, byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Navrhovatel
se domnívá, že podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, žádná lhůta pro
podání návrhu není stanovena, kdežto rehabilitační zákon lhůtu v
§6 uvádí. Z tohoto vyvozuje, že občan, žádající o přezkum podle
rehabilitačního zákona, je znevýhodněn oproti občanovi,
žádajícímu přezkum podle zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Podle názoru Poslanecké sněmovny toto tvrzení není opodstatněné
a nelze se domnívat, že došlo k porušení čl. 1 Listiny. Nelze
rovněž souhlasit s tvrzením navrhovatele, že §6 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny, protože rehabilitační zákon ve snaze odstranit
křivdy, které byly občanům na úseku trestního soudnictví
způsobeny nezákonným odsouzením, a poskytnout morální
zadostiučinění a přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody,
stanovil možnost domáhat se svého práva všem těm, kteří
splňovali zákonem stanovené podmínky, což je plně v souladu
zároveň i s ustanovením čl. 36 odst. 4 Listiny. Nelze ani
souhlasit s porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6
odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že navrhovatel nevyužil možnosti
k podání návrhu podle rehabilitačního zákona s argumentací, že
neměl důvěru v československé soudy a neměl potřebné informace
nelze bohužel považovat za dostatečný důvod k tomu, aby bylo
napadené ustanovení zrušeno. Bylo pouze na svobodné vůli
navrhovatele, zda využije možnosti, kterou mu náš právní řád
schválením rehabilitačního zákona umožňoval (tj. měl právo na
to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem), a
rovněž bylo na něm, aby si potřebné informace opatřil, neboť
stejné podmínky měli všichni ostatní občané, jichž se tento
zákon dotýkal.
Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne
7. 12. 2000 uvedl, že napadené ustanovení bylo přijato
Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky
dne 23. 4. 1990 s účinností od 1. 7. 1990, tedy ještě v době
před ustavením Senátu. Z uvedeného důvodu Senát nemůže vyjádření
v předmětné věci, které by vycházelo z projednávání dotčeného
ustanovení, poskytnout.
Okresní soud v Litoměřicích ve svém vyjádření ze dne 22. 1.
2001 uvedl, že má za to, že občané jsou skutečně z hlediska
uplatnění lhůty uvedené v zákoně č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, a v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, kde není stanovena
žádná lhůta, ve faktické nerovnosti, když jsou těmito zákony
napravovány stejné či podobné chyby, omyly a křivdy. Podle
Okresního soudu v Litoměřicích, s ohledem na změnu nazírání na
nástup a výkon vojenské služby po roce 1998, z hlediska jejího
odmítnutí z náboženského přesvědčení, je namístě zaujmout názor
k uvedené lhůtě a vydat příslušný nález, kterým by mohlo dojít
k odstranění překážky opožděného podání návrhu.
Okresní soud v Českých Budějovicích se k návrhu ve
stanoveném termínu nevyjádřil.
Okresní soud v Olomouci ve svých vyjádřeních ze dne 21. 5.
2001a ze dne 23. 5. 2001 navrhl, aby návrhu bylo vyhověno.
Ústavnímu soudu bylo doručeno vyjádření navrhovatele ze dne
23. 2. 2001, ve kterém zaujímá stanovisko k předloženým
vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Navrhovatel
zdůrazňuje nerovnost v postavení navrhovatelů, kteří podávají
návrh podle §4 zákona č. 119/1990, o soudní rehabilitaci,
oproti navrhovatelům, kteří návrh podávají podle §33
odstavce 2 téhož zákona a na patnácti příkladech vadných
rehabilitačních rozhodnutí, která byla zrušena, dovozuje, že
nedůvěra navrhovatele k československým soudům byla oprávněná.
Po posouzení návrhu na zrušení ustanovení §6 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jakož i stanovisek k tomuto
návrhu, dospěl Ústavní soud přes veškeré výhrady k dosavadní
úpravě k závěru, že návrh na zrušení napadeného ustanovení není
důvodný.
Napadené ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, zní:
§6
1) Návrh lze podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto
zákona. Bylo-li zahájeno přezkumné řízení jen na návrh prokurátora
a ten jej vzal zpět, může odsouzený podat návrh nejpozději do
jednoho roku ode dne, kdy byl o zpětvzetí návrhu vyrozuměn.
2) Zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání
návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do
jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let
ode dne účinnosti tohoto zákona. Nebyl-li návrh na zahájení řízení
dosud podán, je třeba jej se žádostí spojit.
3) O navrácení lhůty rozhodne soud, jemuž přísluší konat přezkumné
řízení.
Jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, účelem
zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které
v rozporu s principy demokratické společnosti respektující
občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené
v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách
zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů
osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování
zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené
tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným
osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a
umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti
osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Ústavní soud proto vycházel z nutnosti respektovat vůli
zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu a účelu zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, kterým je zmírnění křivd páchaných v období nesvobody.
Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí
k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy
odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989
rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo
v předcházejícím období, v důsledku nedemokratických postupů
předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň
částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést
úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli
v minulosti poškozeni, není možné. Každý z rehabilitačních
zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně
odlišného určení lhůt k jejich uplatnění. Zákon č. 119/1190 Sb.,
o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byl prvním
z rehabilitačních zákonů, jehož účelem, jak vyplývá ze shora
citovaného ustanovení §1 odst. 1, bylo umožnit rychlé
přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených. Tendenci
rehabilitačního předpisu urychlit cestu ke zmírnění následků
křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro
uplatňování rehabilitačních nároků určitý časový rámec.
Navrhovatel ve svém návrhu namítá porušení níže uvedených článků Listiny, Úmluvy a Všeobecné deklarace lidských práv:
Listina základních práv a svobod:
Čl. 1: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 15 odst. 1:Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Čl. 15 odst. 3: Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 40 odst. 5: Nikdo nesmí být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obhajoby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod:
Čl. 6 odst. 1: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 9 odst. 1: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
Čl. 9 odst. 2: Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:
Čl. 4 odst. 1: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
Všeobecná deklarace lidských práv:
Čl. 18: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováváním obřadů.
Čl. 29 odst. 2: Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.
Ústavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající
se jak ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce
k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny tak i právu na
spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stanovení
časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu
s namítaným principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1
Listiny, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na
úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž
se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve
stanovené lhůtě. Rovněž námitky navrhovatele na porušení
ostatních namítaných práv nepovažuje Ústavní soud za
opodstatněné. Jak vyplývá ze smyslu shora citovaných napadených
ustanovení, stanovením lhůty k uplatnění práva nejsou tato práva
nijak dotčena.
Ústavní soud konstatuje, že jeho poslání spočívá v kontrole
ústavnosti. V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní
předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat
následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo
ve stanovené lhůtě. Rušení lhůt porušuje zásady právního státu,
neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je
jednou ze základních náležitostí současných demokratických
právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní.
Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti.
Tvrzení, že navrhovatel neměl důvěru k československým soudům a
neměl ani potřebné informace, jej nezbavuje povinnosti řídit se
platnými právními normami. Chování navrhovatele je subjektivním
prvkem, na základě kterého nelze napadenému ustanovení přičítat
neústavnost.
Z pohledu legislativně technického je třeba konečně zmínit
to, že vyhovění návrhu by znamenalo, bez pozitivní úpravy,
neexistenci jakékoli časové hranice pro uplatnění
rehabilitačního návrhu.
Pokud jde o námitku navrhovatele spočívající v námitce "ne
bis in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro
který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, nelze
než uzavřít, že ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení §6
zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, nelze tuto námitku
akceptovat. Stěžovatel ve svém návrhu v podstatě směšuje práva
porušená rozsudky z roku 1957 a 1958 s právy porušenými
napadenými rozhodnutími.
Všechny tyto úvahy a skutečnosti vedly znovu proto Ústavní
soud k závěru, že existence práva, která je spojena se lhůtou,
neznamená, že právo bylo omezeno neústavním způsobem.
Z rozboru věci plyne, že navrhovateli právo domáhat se
svého práva u nezávislých a nestranných soudů bylo zaručeno,
navrhovatel však tohoto práva nevyužil. Zákon o soudní
rehabilitaci stanovil v §6 lhůtu, v níž bylo možno návrh podat,
a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty. Tuto
základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a
dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel
ponechává zcela stranou.
S ohledem na shora uvedené neshledal Ústavní soud po
provedeném řízení navržené ustanovení v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky, důvody ke zrušení §6 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nejdou dány a proto návrh
zamítl (§70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. června 2001