infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, infUsKratkeRadky-375-002,
ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.46.97
sp. zn. Pl. ÚS 46/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v plénu ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení ustanovení §35 odst. 1 písm. c) a části ustanovení §36 odst. 1 ve slovech "na období kalendářního pololetí" vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 138/1997 Sb., takto:
1. Ustanovení §35 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se
provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní
rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním
zabezpečení ve znění vyhlášky Ministerstva práce a sociálních
věcí č. 138/1997 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu
ve Sbírce zákonů.
2. Návrh na zrušení části ustanovení §36 odst. l vyhlášky
Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č.
182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení
a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky
v sociálních zabezpečení, ve znění vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 138/1997 Sb., ve slovech "na období
kalendářního pololetí", se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. 12. 1997 obdržel Ústavní soud návrh skupiny 37
poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, v němž podepsaní
poslanci s odvoláním na čl. 87, odst. l písm. b) Ústavy ČR
navrhují zrušení ustanovení §35 odst. 1 písm. c) a části
ustanovení §36 odst. 1 ve slovech "na období kalendářního
pololetí" vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č.
182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení
a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním
zabezpečení, ve znění vyhlášky Ministerstva práce a sociálních
věcí č. 138/1997 Sb. V důvodech svého návrhu navrhovatelé uvádí,
že zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, zakládá v §73 odst. 6 písm. b) a v §86
odst. 1 těžce zdravotně postiženým občanům právo na věcné dávky.
Tento zákon neobsahuje zmocnění pro Ministerstvo práce
a sociálních věcí upravit vyhláškou podmínky pro poskytování
příspěvku na koupi a provoz motorového vozidla těmto občanům.
Zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v §34 písm. b)
stanoví, že okresní úřady v rámci péče o těžce zdravotně postižené
občany rozhodují o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou
opravu a na provoz motorového vozidla a na úhradu pojistného.
Tento zákon obsahuje v §58 písm. a) zmocnění pro Ministerstvo
práce a sociálních věcí stanovit vyhláškou podrobnosti
o poskytování dávek a služeb sociální péče. Podrobná úprava péče
o těžce zdravotně postižené občany byla provedena vyhláškou č.
182/1991 Sb. Příspěvek na zakoupení, celkovou úpravu a zvláštní
úpravu motorového vozidla, jakož i příspěvek na provoz motorového
vozidla a příspěvek na úhradu pojistného byly před její
novelizací, provedenou vyhláškou č. 138/1997 Sb., upraveny
v ustanoveních §35 a §36 vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění
vyhlášky č. 28/1993 Sb., č.137/1994 Sb., č. 206/1995 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 72/1995 Sb. a vyhlášky č. 264/1996 Sb. Nárok na
tyto příspěvky příslušel občanům s těžkými vadami nosného nebo
pohybového ústrojí. Zákon a prováděcí ustanovení §35 vyhlášky č.
182/1991 Sb. před novelizací přiznával nárok na poskytnutí
příspěvku na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu
motorového vozidla nikoliv podle data narození žadatele, ale
výlučně podle objektivních a zdravotních kritérií, definovaných
v příloze č. 5 k vyhlášce č. 182/1991 Sb. (amputační ztráta
končetiny ve stehně, amputační ztráta obou končetin v bérci, úplná
obrna nebo těžké ochrnutí dvou končetin, ankylóza jiných kyčelních
kloubů, aj.). Vyhláškou č. 138/1997 Sb. bylo nově stanoveno, že
příspěvek na zakoupení a celkovou opravu motorového vozidla se
poskytne jen tomu občanovi s těžkou vadou nosného nebo pohybového
ústrojí, který ke dni podání žádosti nedosáhl věku 62 let. Z dikce
ustanovení §35 odst. 4 a 5 lze dovodit, že tato vylučující
podmínka se vztahuje i na občany, kterým již byl v minulosti
příspěvek poskytnut, jestliže věku 62 let dosáhli v době, kdy
uplynulo 10 nebo 5 let podmiňujících právo podat novou žádost
o opětovné poskytnutí příspěvku. Administrativní stanovení horní
věkové hranice pro uplatnění zákonného nároku občanů s těžkou
vadou nosného nebo pohybového ústrojí na věcnou dávku, spočívající
v příspěvku na zakoupení, celkovou úpravu a zvláštní úpravu
motorového vozidla, je podle navrhovatelů v rozporu nejen se
zásadami lidskosti, ale též s principy právního státu, k nimž
patří též princip právní jistoty a ochrany a důvěry občanů v právo
a se zákazem diskriminace z jakéhokoliv důvodu, včetně věkového,
podle čl. 3 ve spojení s čl. 30 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Podle dosavadní právní úpravy se příspěvek poskytnutý
držitelům průkazů mimořádných výhod druhého a třetího stupně (ZTP
a ZTP/P) na provozování motorového vozidla zvýšil, snížil nebo
odňal z úřední moci, jestliže okresní úřad zjistil, že se změnily
skutečnosti, za nichž byl příspěvek, popřípadě jeho zvýšení,
přiznán (§36 odst. 9 vyhl. č. 182/1991 Sb.). Toto nebyrokratické
ustanovení bylo vyhláškou č. 138/1997 Sb. nahrazeno novým zněním
§36 odst. 1, podle něhož trvale postižení invalidé musejí
o příspěvek na provoz motorového vozidla písemně žádat každého půl
roku. Na mezinárodní úrovni byla přijata řada dokumentů, které
vyzývají členské státy Organizace spojených národů, Mezinárodní
organizace práce, Světové zdravotnické organizace, Rady Evropy,
aj., aby mimo jiné chránily osoby, které nejsou schopny samy zcela
nebo částečně zabezpečovat potřeby normálního osobního nebo
společenského života v důsledku vrozené nebo získané snížené
tělesné nebo duševní schopnosti, proti jakémukoliv omezování
a diskriminačnímu, protiprávnímu či ponižujícímu zacházení.
Byrokratický požadavek, aby trvalí invalidé dvakrát ročně písemně
žádali o příspěvky, postrádá rozumné důvody a je v rozporu jak
s hierarchií sociálních hodnot, tak s podstatou a smyslem
základního práva zdravotně postižených osob na takovou pomoc,
která je nezbytná pro zajištění jejich základních životních
podmínek (podle čl. 30 ve spojení s čl. 4 Listiny). Poukazují dále
na ustanovení §36 odst. 1 vyhl. č. 138/1997 Sb., v němž se
stanoví, že žadatel o příspěvek se musí písemně předem zavázat, že
vrátí poměrnou část vyplaceného příspěvku v případě, že přestane
plnit podmínky pro přiznání příspěvku. Rovněž podle §35 odst. 7
se žadatel musí zavázat k vrácení vyplaceného příspěvku nebo jeho
poměrné části, nastanou-li skutečnosti, uvedené pod písm. a) až d)
tohoto ustanovení. Zrušení napadených ustanovení proto nebude
vyžadovat dodatečnou změnu vyhlášky, takže vykonatelnost nálezu
lze spojit s datem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů podle §58
zákona č. 182/1993 Sb.
II.
Podle ustanovení §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb.
zaslal Ústavní soud návrh na zahájení řízení Ministerstvu práce
a sociálních věcí. Ve svém písemném vyjádření ministerstvo
k návrhu uvádí, že návrh skupiny poslanců se týká úpravy
peněžitých dávek (nikoliv dávek věcných, jak se nesprávně v návrhu
uvádí) určených občanům těžce zdravotně postiženým, které
představují podle současného právního stavu součást sociální péče
jako dílčího subsystému postupně transformovaného sociálního
zabezpečení. Upozorňuje na nutnost důsledného rozlišování dvou
linií sociální péče, a to péče poskytované z důvodu příjmové
nedostatečnosti a sociální péče směřující k překonání obtíží,
vyplývajících ze zdravotního postižení. Listina v čl. 30 odst. 2,
jehož se navrhovatelé několikrát dovolávají, zakládá právo
každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je
nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti
předvídané odstavcem 3 téhož článku Listiny směřují k úpravě
institutu životního minima jako určujícího prvku hmotné nouze
v zákoně č. 463/1991 Sb., o životním minimu, a k úpravě způsobu
a formy poskytování pomoci z důvodu hmotné nouze, jakož i dalších
podmínek a úrovně pomoci v zákoně ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti. Dávky sociální péče, poskytované občanům těžce
zdravotně postiženým, směřují k překonávání obtíží vyplývajících
z tohoto postižení (§86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.) a neřeší
tedy hmotnou nouzi. Jako takové nemohou být tudíž podle názoru
ministerstva dávány do souvislosti s čl. 30 odst. 2 Listiny. Odst.
l čl. 30 Listiny pak tvoří ústavní základ pro systémy zabezpečení
ve stáří při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele, tj. pro
soustavy zabezpečení v našich podmínkách konstituované jako
důchodové, popř. nemocenské pojištění. Z Listiny tedy nelze
dovodit právo občanů zdravotně postižených na specifické postavení
v systému sociální péče. Navíc podle čl. 41 Listiny se lze práv
uvedených v čl. 30 domáhat jen v mezích zákonů, které tento článek
provádějí. Za této situace je věcí zákona, aby v souladu se
všeobecně uznávanými principy humanity a důstojnosti stanovil
systém zabezpečení, který ulehčí a napomůže překonávat obtíže
vyplývající ze zdravotního postižení. Tímto zákonem je tedy
především zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů. Ustanovení §86 a §87 stanoví rozsah
sociální péče o zdravotně postižené občany, přičemž z hlediska
předmětu tohoto řízení je důležité ustanovení §86 odst. 1
stanovící, že příslušné státní orgány poskytují k překonání
obtíží, vyplývajících z jejich postižení mimo jiné peněžité dávky.
Nárok na dávku a její výplatu, jakož i ostatní obecná ustanovení
o nárocích a o výplatě těchto dávek upravuje §94 a násl.
citovaného zákona. Příslušnost státních orgánů k poskytování dávek
zdravotně postiženým občanům, jakož i některé aspekty procesní,
upravuje zákon ČNR č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR
v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (zejména §33 a §34 stanovící věcnou příslušnost, jakož i základní vymezení
jednotlivých typů dávek sociální péče určených pro zdravotně
postižené občany. Na základě zmocňovacích ustanovení (§177a odst.
1 zákona č. 100/1988 Sb. a §58 písm. a) zákona ČNR č. 114/1988
Sb.) byla s účinností od 1. 7. 1997 vyhláškou č. 138/1997 Sb.
novelizována vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení. Ministerstvo zastává názor, že
tento prováděcí předpis ctí mez zákonů, k jejichž provedení je
určen, které jsou dány ustanoveními §73 odst. 1, §86 odst. 1
a částí čtvrtou zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
jakož i ustanoveními §33 a §34 zákona č. 114/1988 Sb.
Ministerstvo tak neshledává z hlediska ústavních principů (čl. 79
Ústavy ČR a čl. 30 Listiny) v doplnění napadených ustanovení
vyhlášky rozpor, který by měl být důvodem pro jejich zrušení.
K samotné povaze změn provedených v ustanovení §35 odst. 1
písm. c) a §36 odst. odst. l napadené vyhlášky, účinných od 1.
7. 1997, pak Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že účelem
příspěvku na zakoupení motorového vozidla ve smyslu výše uvedených
zákonných mezí je přispět k překonání zdravotních obtíží tím, že
se občanům odkázaným na individuální dopravu vytvoří částečně
finanční zázemí. Základním hlediskem přitom je, že zakoupené
vozidlo bude používáno k dopravě takto zdravotně postiženého
občana. Ministerstvo je nuceno konstatovat, že ani sféra sociální
péče není prosta snahy některých příjemců dávek, popř. osob jim
blízkých, využít nezanedbatelných výhod přiznávaných v rámci této
péče a obcházet účel pomoci. Přitom možnosti kontroly jsou
z povahy věci omezeny. Po zjištění, že zejména ve skupině příjemců
vyššího věku vozidlo často není užíváno k dopravě postiženého
občana, bylo ustanovení §35 odst. 1 doplněno o věkovou podmínku.
Smyslem této úpravy bylo, aby se zvýšila pravděpodobnost, že dávka
bude sloužit deklarovanému účelu, tj. k dopravě postiženého. Věk
je vedle zdravotního stavu nezanedbatelným hlediskem pro to, jak
motorové vozidlo může napomoci překonat obtíže plynoucí ze
zdravotního postižení. Záměrem bylo napomoci především těm
zdravotně postiženým, jejichž postižení jim činí jinak
nepřekonatelné obtíže např. při studiu nebo při dopravě do
zaměstnání. Jako mezní hranice pro poskytnutí příspěvku na
zakoupení motorového vozidla byla stanovena hranice 62 let, která
představuje podle předpisů o důchodovém pojištění cílovou hranici
pro odchod do starobního důchodu u mužů v roce 2007. Stanovení
věkové hranice v předpisech o sociálním zabezpečení není
neobvyklé, např. za nezaopatřené lze považovat pouze dítě do 26
let věku, i když další podmínky nezaopatřenosti jsou splněny.
V pracovněprávních předpisech je též stanovena hranice 65 let pro
poskytování náhrady za ztrátu na výdělku apod. Pokud zdravotně
postižený občan z důvodu překročení věkové hranice již nemá
možnost získat příspěvek na zakoupení motorového vozidla, může
požádat o jinou formu pomoci, tj. o příspěvek na individuální
dopravu podle §37 citované vyhlášky. Ministerstvo zastává názor,
že principu právní jistoty a důvěry občanů v právo se uvedená
úprava nedotkla. Příspěvek na zakoupení motorového vozidla je
jednorázovou peněžitou dávkou. Nové ustanovení §35 odst. 1 písm.
c) se nedotýká nabytých práv (např. příspěvku poskytnutého na
zakoupení motorového vozidla osmdesátiletému občanu za účinnosti
předchozího předpisu), ani principu, podle něhož právní předpisy
jsou účinné do budoucna. Právní důsledek spočívající v nepřiznání
dávky z důvodu věku mohl nastat jen v případě, že věku 62 let bylo
dosaženo po účinnosti novely vyhlášky (po 1. 7. 1997). Pokud by
úvaha navrhovatelů o diskriminaci osob těžce zdravotně postižených
z důvodu věku měla nalézt výraz v eventuálním zrušujícím nálezu
Ústavního soudu, lze předvídat v sociální oblasti závažné důsledky
pro celé systémy zabezpečení, které jako své imanentní prvky
obsahují stanovení určitých věkových hranic.
Příspěvek na provoz motorového vozidla podle §36 odst. 1
vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 138/1997 Sb., je
jednorázovou peněžitou dávkou (v §32 až §41 vyhlášky č.
182/1991 Sb. jsou uvedeny dávky jednorázové, v §42 až §48
citované vyhlášky pak dávky opakující se), která je od 1. 7. 1997
poskytována na kalendářní pololetí. Z charakteru jednorázové dávky
vyplývá, že musí být vždy o ni znovu žádáno a nárok na ni je znovu
posuzován. V právní úpravě platné od 1. 7. 1997 došlo ke změně jen
v tom, že bylo stanoveno jiné období, na které se příspěvek
poskytuje. I před tímto dnem byl tento příspěvek jednorázovou
dávkou, jak vyplývá ze systematického zařazení §36 v citované
vyhlášce. Pouze nesprávným postupem příslušných úřadů mohla být
v některých případech tato dávka vyplácena v režimu opakujících se
dávek. Zařazení dávky mezi jednorázové má své věcné důvody, neboť
je třeba provádět periodické sledování využívání dávky, čemuž
koresponduje ověřování podmínek nároku v rámci daného období (1x
za pololetí). Administrativní náročnost, která by mohla být
spojena s výplatou této dávky, byla snížena tím, že s účinností od
2. 12. 1997 se při rozhodování o poskytnutí příspěvku nevydává
správní rozhodnutí, pokud příspěvek byl přiznán v požadovaném nebo
právním předpisem vymezeném rozsahu [§54 odst. 1 písm. d) zákona
č. 114/1988 Sb., ve znění zákona č. 289/1997 Sb.]. Jako jediný
právní argument, o který se návrh v této části opírá, uvádějí
navrhovatelé článek 30 Listiny. Příspěvek na provoz motorového
vozidla je však poskytován z důvodu zdravotního postižení občana,
nikoliv z důvodu jeho hmotné nouze, a proto se ani v tomto případě
nelze čl. 30 Listiny dovolávat. Návrh směřuje k tomu, aby v §36
odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 138/1997
Sb., byla vypuštěna slova "na období kalendářního pololetí". Pokud
se tak bez další úpravy uvedeného §36 stane, nebude zřejmé, na
jaké období se příspěvek poskytuje. Nelze proto souhlasit se
závěrem návrhu, že vypuštění těchto slov nebude vyžadovat
dodatečnou změnu §36 citované vyhlášky, a že vykonatelnost nálezu
lze spojit s datem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. V případě
vypuštění uvedených slov z §36 odst. 1 citované vyhlášky bude
proto nutné v §36 stanovit, na jaké období se tato jednorázová
dávka poskytuje. Není rovněž zřejmé, jak by v případě vypuštění
uvedených slov bylo postupováno ve vztahu k §71 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo proto
navrhuje, aby byl návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR zamítnut.
III.
Návrh skupiny poslanců se vztahuje k právní úpravě sociální
péče, jejíž základní právní úprava je zakotvena v zákoně č.
100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů. V části třetí tohoto zákona, upravující rozsah sociální
péče, stanoví ustanovení §73 odst. 1 rozlišení této péče, a to
tak, že stát zajišťuje pomoc jednak občanům, jejichž životní
potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti,
dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popř. jinými
příjmy, a jednak občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu a věku. Skupinou poslanců předložený návrh se
týká sociální péče, která se vztahuje ke zmíněné druhé oblasti
sociální péče poskytované z důvodů zdravotních obtíží.
Základem argumentace návrhu navrhovatelů na zrušení
ustanovení §35 odst. 1 písm. c) a části ustanovení §36 napadené
vyhlášky je jimi tvrzený rozpor těchto ustanovení s principy
právního státu a se zákazem diskriminace z jakéhokoliv důvodu.
Zákaz diskriminace upravený čl. 3 odst. l Listiny v podstatě
zaručuje a konkretizuje rovnost v právech stanovenou čl. 1
Listiny, přitom Ústavní soud ve svých nálezech již několikrát dal
najevo - naposledy ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/97 - že
princip rovnosti v právech není v zásadě chráněn sám o sobě, ale
jen v souvislosti s porušením jiného základního práva, které je
zaručováno ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami ve smyslu
čl. 10 Ústavy ČR. Navrhovatelé sami porušení principu rovnosti,
resp. zákazu diskriminace napadenými ustanoveními, spojují s právy
chráněnými čl. 30 Listiny. V odst. l tohoto článku Listina
stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve
stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
Text Listiny v uvedeném odstavci v podstatě navazuje na čl. 25
Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví právo na
zabezpečení v nezaměstnanosti, nemoci, při pracovní
nezpůsobilosti, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty
výdělečných možností. Z textu uvedeného odstavce Listiny
i zmíněného článku Deklarace plyne, že právo na poskytování
přiměřeného hmotného zabezpečení je třeba spojovat se sociálními
situacemi, postrádajícími právě zmíněný atribut přiměřenosti.
Posuzovaná problematika se však týká sociální péče o těžce
zdravotně postižené občany, kdy přímým důvodem poskytování tohoto
druhu sociální péče ze strany státu - jak je možno dovodit z dikce
ustanovení §73 odst. 1 i ustanovení §86 až §89 zákona č.
100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, který je právě tím zákonem, na který odkazuje odst. 3
čl. 30 Listiny - není nedostatečné hmotné zabezpečení, ale
nezbytnost pomoci při překonávání nepříznivých životních podmínek
vyvolaných zdravotním postižením. Potřeba takové pomoci však
neposunuje nároky těžce zdravotně postižených občanů do roviny
ústavně zaručených práv, takže dovolávání se čl. 30
a v souvislosti s ním ani čl. 3 a čl. 4 Listiny neobstojí, navíc
vzhledem k ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny je možno práv
z tohoto článku vyplývajících domáhat se pouze v mezích zákonů,
které tato ustanovení provádějí.
Při posuzování důvodnosti návrhu se Ústavní soud proto
především zaměřil na zkoumání souladu napadené vyhlášky se
zákonem, k jehož provedení byla vydána. Ministerstvo práce
a sociálních věcí bylo k vydání vyhlášky k provedení zákona
o sociálním zabezpečení a zákona ČNR o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení zmocněno ustanoveními §177a
odst. l zákona o sociálním zabezpečení a §58 písm. a) zákona ČNR
č. 114/1988 Sb. Každý prováděcí předpis vydávaný ministerstvem je
však vázán čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR pouze k takové podrobnější
úpravě, která se musí pohybovat na základě zákona a v jeho mezích.
V daném případě, pokud jde o hmotné právo, je tímto zákonem zákon
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Tento zákon v návaznosti
na ustanovení §73, upravující osobní a věcný rozsah sociální
péče, pak v ustanovení §86 stanoví, že občanům těžce zdravotně
postiženým poskytují příslušné státní orgány mimo jiné peněžité
dávky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení (odst.
l), stát je pak povinen poskytovat těmto osobám pomoc při
pracovním zařazení a uplatnění, jakož i vytvářet podmínky pro
jejich začlenění do společenského a veřejného života (odst. 3).
Novelizovaný prováděcí předpis však v ustanovení §35 odst. 1
písm. c) omezuje pomoc poskytovanou formou příspěvku na zakoupení
nebo celkovou opravu motorového vozidla občanům s těžkou vadou
nosného a pohybového ústrojí nově stanovenou podmínkou věku
zdravotně postiženého občana - nedosažením věku 62 let, přitom
tuto omezující věkovou podmínku právě v poměru k sociálním právům
nelze považovat za natolik nepodstatnou, že by mohla být stanovena
bez vlivu zákonodárce. Naopak, stanovení věkové hranice je
podstatnou náležitostí tohoto práva samého, neboť vymezuje skupinu
občanů, kteří vůbec mohou právo uplatnit, a právě proto jde o věc,
jejíž úprava přísluší zákonu a nikoliv normě jen zákon
provádějící. Ostatně ve všech případech stanovení věku, jichž se
v této souvislosti dovolává Ministerstvo práce a sociálních věcí,
je věková hranice stanovena zákonem, nikoliv předpisem prováděcím.
Je tedy třeba shrnout, že jestliže předmětem ochrany základní
zákonné normy bylo poskytnutí sociální pomoci občanům
s indikovaným těžkým zdravotním postižením, a to nejen při
pracovním zařazení a uplatnění, ale také při vytváření podmínek
pro jejich začlenění do společenského a veřejného života, pak
prováděcí podzákonná norma vykročila z mezí zákona směrem, kterým
neměla, a zavedením podmínky věku tak stanovila meze sociální
pomoci, kterou zákonná norma neobsahuje. Z uvedených důvodů bylo
proto ustanovení §35 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 182/1991 Sb.,
ve znění vyhlášky č. 138/1997 Sb., zrušeno dnem vyhlášení tohoto
nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s čl. 79 odst. 3
Ústavy ČR.
V poměru k dalšímu napadenému ustanovení §36 citované
vyhlášky však takový rozpor shledán nebyl. S vyjádřením
Ministerstva práce a sociálních věcí lze totiž v tomto směru
souhlasit v tom, že příspěvek na provoz motorového vozidla, jehož
se napadené ustanovení §36 týká, je, jak lze systematickým
výkladem vyhlášky dovodit, příspěvkem jednorázovým. Jediná změna
oproti původní úpravě tak nastala v tom, že došlo ke stanovení
jiného období, na které je tento příspěvek poskytován, a jde tedy
v podstatě jen o podrobnější úpravu poskytnutí dávky sociální péče
[§58 písm. a) zákona ČNR č. 114/1988 Sb., ve znění pozdějších
předpisů], která se pohybuje na základě a v mezích zákona.
Vzhledem k tomu, že v poměru k tomuto ustanovení nebyl shledán
důvod pro jeho zrušení, když ani ve vztahu k tomuto ustanovení se
ochrany čl. 30 Listiny, jak již bylo shora uvedeno, dovolávat
nelze, byl návrh skupiny poslanců v této části zamítnut.
V Brně dne 2. prosince 1998