Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.08.1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/99 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 112/15 SbNU 93 [ 216/1999 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.5.99

sp. zn. Pl. ÚS 5/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci návrhu přednosty Okresního úřadu Šumperk na zrušení obecně závazné vyhlášky města Šumperk ze dne 15. 12. 1993, č. 22/93, o zákazu používání zábavné pyrotechniky, takto: Vyhláška města Šumperku ze dne 15. 12. 1993, č. 22/93, o zákazu používání zábavné pyrotechniky, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Odůvodnění: I. Přednosta Okresního úřadu Šumperk (dále jen "navrhovatel") podáním ze dne 17. 2. 1999 navrhl zrušení v záhlaví uvedené obecně závazné vyhlášky. Předmětná vyhláška zní: "Vyhláška č. 22/93, o zákazu používání zábavné pyrotechniky Městské zastupitelstvo v Šumperku na základě zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů [zákona č. 410/1992 Sb., §16 odst. 1 a §36 odst. 1 písm. f)], schválilo na svém zasedání dne 15. 12. 1993 tuto obecně závaznou vyhlášku: čl. 1 Na celém území města Šumperka se zakazuje používání zábavné pyrotechniky. čl. 2 Zákaz používání zábavné pyrotechniky se nevztahuje na dny 31. prosince a 1. ledna. čl. 3 Nedodržování zákazu používání zábavné pyrotechniky bude postihováno Městskou policií v Šumperku dle zákona. čl. 4 Vyhláška nabývá účinnosti dnem vyhlášení, tj. 16. 12. 1993 v souladu se zákonem." Navrhovatel dospěl k závěru, že v rámci místních záležitostí veřejného pořádku upravená problematika spadá do oblasti samostatné působnosti města a městské zastupitelstvo k vydání takovéto vyhlášky oprávněno bylo. Nicméně navrhovatel zároveň zastává názor, že předmětná vyhláška je protizákonná a z toho důvodu ji rozhodnutím ze dne 12. 1. 1999, č.j. 20/99-Př., podle ustanovení §62 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, pozastavil. Městské zastupitelstvo ji na svém zasedání dne 4. 2. 1999 projednalo, avšak přijalo usnesení, že na této vyhlášce trvá. Navrhovatel uvádí, že při vydávání obecně závazných vyhlášek v samostatné působnosti obec nesmí regulovat i oblasti, které jsou upraveny jinými právními předpisy ani regulované soukromoprávně. Zároveň obecně závazná vyhláška může ukládat povinnosti jen tehdy, jestliže tyto povinnosti lze dovodit již z dikce zákona, popř. z příslušného zákonného zmocnění [čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Předmětná vyhláška prý zakazuje určitou činnost, čímž překračuje samostatnou působnost města a jeho oprávnění vydávat obecně závazné vyhlášky pro regulaci (zákaz) používání zábavné pyrotechniky, která by mohla narušit i veřejný pořádek. Danou problematiku totiž již upravují následující právní předpisy: zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů - vyhláška Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi (§18) - vyhláška č. 13/1977 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (§8 a násl.) - občanský zákoník (§§3, 127 a 128). Tyto právní předpisy stanovují omezení a rozsah používání pyrotechniky na území České republiky včetně možností postihu ze strany příslušných orgánů při jejich nedodržení. Neexistuje prý však zákon, který by obce zmocňoval k vydání vyhlášky upravující možnost dalšího zužování míst pro používání těchto předmětů občany a ani nezmocňuje město k rozšiřování zákazu na celé území města či ke stanovení a rozšíření omezení používání těchto předmětů na všechny třídy pyrotechnických výrobků. Navrhovatel se odvolal i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž výčet uvedený v ustanovení §14 odst. 1 zákona o obcích je výčtem taxativním, pokud obec určuje pro fyzické či právnické osoby povinnosti zákazy a příkazy. Povinnosti mohou být totiž ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny). Navrhovatel v této souvislosti poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 38/97 (č. 293/1998 Sb.), kterým byl přijat obdobný závěr k používání pyrotechnických výrobků. Podle názoru navrhovatele je tedy napadená vyhláška v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, s čl. 4 a 11 Listiny, s §§13, 14 a 16 zákona o obcích, s §8 vyhlášky č. 174/1992 Sb. a s §§123, 127 a 128 občanského zákoníku. Proto přednosta okresního úřadu navrhl, aby byla citovaná vyhláška zrušena a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Přílohou tohoto návrhu je rozhodnutí přednosty Okresního úřadu Šumperk ze dne 12. 1. 1999, č.j. 20/99-Př, jímž byl výkon předmětné vyhlášky pozastaven. Odůvodnění tohoto rozhodnutí se obsahově překrývá s návrhem Ústavnímu soudu na její zrušení. V poučení přednosta okresního úřadu uvedl, že v rámci nápravy nesprávných opatření je nutno toto pozastavení výkonu citované vyhlášky předložit k novému projednání Městského zastupitelstva Šumperku. Pokud tento orgán nesjedná do 30 dnů od pozastavení výkonu vyhlášky nápravu, předloží okresní úřad Ústavnímu soudu návrh na její zrušení. Přednosta okresního úřadu dále ke svému návrhu přiložil přípis tajemníka Městského úřadu Šumperk přednostovi Okresního úřadu Šumperk ze dne 11. 2. 1999, z něhož vyplývá, že městské zastupitelstvo na své zasedání konaném dne 4. 2. 1999 přijalo pod č. 79/99 usnesení, jímž na předmětné obecně závazné vyhlášce č. 22/93 trvá. II. Ve svém vyjádření k návrhu město Šumperk (starosta ing. Petr Krill) uvedlo, že předmětná vyhláška byla přijata "na četné žádosti občanů, kteří kritizovali nekontrolované používání zábavné pyrotechniky, které rušilo veřejný pořádek a mělo negativní vliv na zdraví především starších občanů a malých dětí". Vydáním této vyhlášky prý město nepřekročilo svoji pravomoc, neboť podle ustanovení §2 vyhlášky č. 13/1977 Sb. jsou obce povinny činit potřebná opatření ke snížení hluku a vibrací a pečovat o to, aby pracovníci i ostatní občané byli jen v nejmenší možné míře vystaveni hluku a vibracím. Předmětná vyhláška je toliko naplněním této povinnosti, "neboť chrání občany před hlukem, který způsobují bezohlední jedinci svým jednáním." Proto účastník řízení navrhl, aby byl návrh na zrušení zmíněné vyhlášky zamítnut a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. III. Podle ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud v první řadě zjišťuje, zda byl příslušný (napadený) právní předpis přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Proto Ústavní soud vyžádal od města Šumperk potřebné doklady, osvědčující řádné přijetí předmětné vyhlášky, jakož i její řádné vyhlášení ve smyslu zákona o obcích. Zápisem z mimořádného zasedání Městského zastupitelstva v Šumperku ze dne 15. 12. 1993 bylo zjištěno, že předmětná vyhláška č. 22/93 byla schválena přítomnými členy zastupitelstva poměrem hlasů 25 pro, 0 proti, 0 se zdržel hlasování. Ze Seznamu obecně závazných vyhlášek města Šumperk vyplývá, že zmiňovaná vyhláška byla schválena dne 15. 12. 1993, vyvěšena na úřední desce dne 16. 12. 1993 a sejmuta dne 2. 5. 1994. Účinnosti nabyla dne 16. 12. 1993. Usnesením ze dne 4. 2. 1999 městské zastupitelstvo (poměrem hlasů 24 pro, 0 proti a 0 se zdržel) potvrdilo, že "trvá na usnesení MZ č. 730 ze dne 15. 12. 1993, kterým byla schválena OZV č. 22/93 o zákazu používání zábavné pyrotechniky". Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadená obecně závazná vyhláška byla přijata a vydána ústavně předepsaným způsobem. IV. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadená vyhláška byla vydána v samostatné nebo v přenesené působnosti obce. V tomto směru vycházel Ústavní soud zejména z ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "obec vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy". Protože však žádný zvláštní předpis obcím nesvěřuje výkon státní správy v oblasti, upravené předmětnou vyhláškou (tj. zákaz používání zábavné pyrotechniky), a zároveň ustanovení §14 odst. 1 tohoto zákona, vymezující samostatnou působnost obce, je - obecně vzato - toliko demonstrativní (slovo "zejména"), je zřejmé, že napadená vyhláška nespadá do oblasti přenesené, nýbrž samostatné působnosti obce. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadená obecně závazná vyhláška byla vydána v samostatné působnosti obce a že proto nic nebrání jejímu projednání a rozhodnutí o ní. V. Ústavní limity pro vydávání obecně závazných vyhlášek obcí v jejich samostatné působnosti určuje především čl. 104 odst. 3 Ústavy, podle něhož "zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky". Působnost obcí v tomto směru vyplývá zejména z ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se obec při výkonu samostatné působnosti řídí jen zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány k jejich provedení. I obecně závazné vyhlášky proto musí být v souladu se zákony a s obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení (§16 odst. 2 cit. zákona). Protože k vydávání obecně závazných vyhlášek obcí v jejich samostatné působnosti (na rozdíl od přenesené působnosti podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR) principiálně není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění, soustředil se Ústavní soud na otázku, zda napadená vyhláška je v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy ústředních orgánů státní správy. V této souvislosti Ústavní soud shledal, že oblast úpravy předmětné vyhlášky (tj. používání tzv. zábavné pyrotechniky) reguluje dostatečným způsobem již zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, která tento zákon provádí. Obsahem této vyhlášky je mimo jiné úprava prodeje a používání pyrotechnických předmětů (§8), v níž se např. stanoví, komu mohou být pyrotechnické předměty jednotlivých tříd prodávány a kde se některé z nich nesmí používat (např. v uzavřených prostorách, v blízkosti kostelů, nemocnic, dětských zařízení, domovů důchodců, škol, ozdravoven a při sportovních akcích). Tím, že napadená vyhláška města Šumperk daleko překračuje rámec této právní úpravy a zakazuje používání zábavné pyrotechniky na celém území města absolutně, dostává se do rozporu s citovaným zákonem č. 61/1988 Sb. a s vyhláškou č. 174/1992 Sb., tento zákon provádějící, neboť oba tyto právní předpisy úplný zákaz používání zábavné pyrotechniky na území celé obce nepředpokládají. Proto Ústavní soud konstatuje, že napadená vyhláška města Šumperk není (ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 zákona o obcích) v souladu se zákony a s obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení (srov. obdobný závěr v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/97). Za těchto okolností se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným rozporem předmětné vyhlášky s dalšími právními předpisy, neboť by to bylo nadbytečné. Vzhledem k tomu Ústavní soud nereflektoval ani další argumenty, které jsou v návrhu přednosty okresního úřadu obsaženy. Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhlášku města Šumperk ze dne 15. 12. 1993, č. 22/93, pro rozpor se zákonem č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě a s vyhláškou Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. srpna 1999