ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.54.2000
sp. zn. Pl. ÚS 54/2000
Usnesení
Plénum Ústavního soudu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský a JUDr. Eva Zarembová rozhodlo dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele O., právně zastoupeného advokátkou JUDr. B.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1999, sp. zn. 10 Ca 366/98, proti rozhodnutím CŘ ze dne 31. července 1998, č.j. 2148/518-01/98-10, č.j. 2148/518-01/98-11, č.j. 2148/518-01/98-15, č.j. 2148/518-01/98-17, č.j. 2148/518-01/98-18, č.j. 2148/518-01/98-19, č.j. 2148/518-01/98-20, č.j. 2148/518-01/98-21, č.j. 2148/518-01/98-22, č.j. 2148/518-01/98-23, č.j. 2148/518-01/98-24, č.j. 2148/518-01/98-37, č.j. 2148/518-01/98-43, č.j. 2148/518-01/98-44, a proti rozhodnutím C.ú., ze dne 14. května 1998, č.j. 1173/98 a č.j. 1171/98, ze dne 20. května 1998, č. j. 1225/98, č. j. 1224/98, č.j. 1223/98, č.j. 1222/98, č.j. 1221/98, č.j. 1220/98, č.j. 1219/98, č.j. 1218/98 a č.j. 1216/98, a ze dne 12. května 1998, č.j. 1133/98, č.j. 1140/98, č.j. 1139/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal celkem 12 obsahově shodných ústavních stížností, v nichž napadá rozhodování celních orgánů a soudů, které rozhodovaly o úhradě celního dluhu z globální záruky podle ust. §256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zák. č. 35/1993 Sb., a přílohy č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, a která obsahuje vzorový text záruční listiny.
Z podaných 12 ústavních stížností bylo senáty Ústavního soudu 5 odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost (III. ÚS 144/99 ze 17. 6. 1999, I. ÚS 537/98 ze 17. 8. 1999, III. ÚS 281/99 ze 30. 9. 1999, II. ÚS 537/98 z 21. 12. 1999 a II. ÚS 129/2000 z 9. 5. 2000).
Řízení o ústavní stížnosti vedené před senátem Ústavního soudu pod spis. zn. I. ÚS 231/99 bylo usnesením ze dne 7. 11. 2000 podle ust. §11 odst. 2 písm. h) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postoupeno k projednání plénu Ústavního soudu, aby byla zachována jednotnost judikatury.
Plénum Ústavního soudu po projednání jednotlivých námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti dospělo k závěru, že stížnost není důvodná.
Cílem celního zákona a jeho prováděcích předpisů je na jedné straně zjednodušení dovozu zboží do České republiky, ale současně zajištění výběru cla (celního dluhu), které vzniká nebo by mohlo vzniknout tímto dovozem.
Dlužníkem odpovědným za úhradu celního dluhu je deklarant, kterému je zásilka určena. Celní orgány mohou povolit, aby se za zajištění celního dluhu zaručila další jiná osoba než ta, po níž se úhrada celního dluhu požaduje (§254 odst. 3 celního zákona).
Zákon rozeznává tři druhy zajištění celního dluhu.
1) Globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem.
2) Paušální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných několika dlužníky.
3) Individuální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem.
Určení výše celního dluhu při dovozu předpokládá, že celní orgány stanoví výši zajištění v přesné výši celního dluhu, jestliže je možno tuto výši přesně určit v době, kdy je zajišťování požadováno nebo odhadem nejvýše možné výše celního dluhu, který vznikne nebo by mohl vzniknout v průběhu celního řízení. Mění-li celní dluh svou výši, je třeba určit takovou výši zajištění, aby celní dluh byl vždy zajištěn. Jde především o případy, kdy s dováženým zbožím jsou prováděny v rámci globálního zajištění jedna nebo více operací (např. aktivní nebo pasivní zušlechťovací styk, přepracování zboží pod celním dohledem, dočasné použití zboží, uskladnění v celních skladech, (§133 celního zákona) nebo nakládání se zbožím ještě před jeho propuštěním (§123 celního zákona).
Tento výklad zákona, podle kterého postupují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu, má oporu jak v samotném zákonu, jehož postulátem je m. j. zabránit celním únikům, ale i ve slovním textu zákona (singulár "celní dluh", nikoli plurál "celní dluhy" nebo souhrn blíže nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení.
Pokud jde o stěžovatelem namítaný rozdíl textu přílohy č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb., publikované jako vzor záruční listiny pro systém globální záruky, a přílohy č. 35 k vyhlášce č. 135/1998 Sb., kde je uvedeno, že ručitel je povinen společně a nerozdílně s dlužníkem splnit až do výše zaručené částky každý jednotlivý celní dluh, neznamená tato úprava textu (doplnění o text "každý jednotlivý celní dluh) žádnou zásadní změnu proti textu přílohy č. 25
k vyhlášce č. 92/1993 Sb., v níž se ručitel zavazuje uhradit celní dluh (nikoli celní dluhy nebo souhrn celních dluhů). Jde tedy o pouhé upřesnění formulace ustanovení prováděcích předpisů k některým ustanovením celního zákona (vyhláška č. 135/1998 Sb.), přičemž vlastní text zákona č. 13/1993 Sb., se jeho novelou č. 113/1997 Sb., změnil pouze formulačně, nikoli obsahově.
Celní zákon je normou veřejného práva. Protože globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu (tvořeného jednou nebo více operacemi). V případě, kdy celní orgán stanovil (odhadem) nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel neodpovídá.
Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět jako event. části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová samostatná záruka na nový jednotlivý dovoz.
Poukaz na bankovní revolvingové dovozní záruky není případný, protože tyto garance poskytované plošně na jakýkoli druh dovozu se podstatně liší od případů, které jsou napadány ústavní stížností.
Postupem celních orgánů ani soudů nedošlo tedy k namítanému porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, ani čl. 4 odst. 1, příp. čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z těchto důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2001
JUDr. Zdeněk Kessler
předseda Ústavního soudu