ECLI:CZ:US:2002:Pl.US-st.15.02
sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02
Stanovisko pléna
Plénum Ústavního soudu ČR rozhodlo dne 28. května 2002 podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci stanoviska IV. senátu Ústavního soudu odlišného od právního názoru Ústavního soudu ČR, který byl vysloven v nálezu sp. zn. II.ÚS 180/96 (ÚS ČR, sv. 8, č. 80) takto:
Je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat.
Odůvodnění:
IV. senát Ústavního soudu obdržel včasnou a řádně podanou ústavní stížnost Ing. P. H., zastoupeného Mgr. B. P., advokátem, kterou se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2001, sp. zn. 7 Tz 216/2001, kterým nebylo vyhověno stížnosti pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele, a to proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2000, sp. zn. 8 To 67/2000, jímž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2000, sp. zn. 2 T 4/98, a při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona. V podnětu ministrovi spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvedl, k jakým pochybením došlo v řízení v jeho věci. Namítal vadný postup řízení, nesprávné hodnocení důkazů, nesprávné právní hodnocení a pochybení ve výroku o trestu. O stížnosti ministra spravedlnosti rozhodl Nejvyšší soud ČR v neveřejném zasedání dne 25. září 2001 tak, že stížnost zamítl.
Stěžovatel konstatoval, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho základních práv a svobod, a to konkrétně práva na veřejné projednání věci za jeho přítomnosti, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Současně namítl porušení ustanovení §267 trestního řádu a zásad §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Další pochybení shledal stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval důsledně podle ustanovení §267 odst. 1 trestního řádu, neboť v projednávané věci převýšil zájem na stabilitě a neměnnosti pravomocného rozhodnutí nad závažným a zásadním narušením plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení. Nejvyšší soud ČR se podle jeho názoru nevyjádřil k jednotlivým porušením zákona, tak jak byly ve stížnosti ministra zmíněny, a pouze obecně konstatoval, že k porušení zákona nedošlo. Nejvyšší soud ČR, shodně jako soudy nižší, porušil dle názoru stěžovatele rovněž zásadu objektivní pravdy, když bez povšimnutí přešel, že v řízení nebyly provedeny všechny dostupné důkazy a nebyly se stejnou pečlivostí objasněny okolnosti svědčící v jeho prospěch. Svým postupem porušil Nejvyšší soud ČR i zásadu „in dubio pro reo“, když akceptoval skutečnosti, které nebyly jednoznačně prokázány.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dále odvolal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 180/96, jímž bylo rozhodnuto v podobné věci. Z tohoto nálezu je zřejmé, že podle názoru Ústavního soudu může Nejvyšší soud ČR stížnost zamítnout v neveřejném zasedání pouze tehdy, pokud rozhoduje o otázkách menšího významu, na základě spisového materiálu a bez větších formalit. Podle názoru stěžovatele se o žádné z rozhodnutí uvedených v tomto nálezu v jeho případě nejednalo.
Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 180/96 (ÚS ČR, sv. 8, nález č. 80) konstatoval, že ústavodárce sice připustil v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR výjimky z veřejného jednání před soudem, tyto výjimky je však třeba s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož právo vystupovat před soudem osobně patří k základním znakům spravedlivého procesu, vykládat restriktivně. Současně poukázal na to, že dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nejde jen o to, aby spravedlnost byla vykonána, ale též o to, že musí být viditelné, že je vykonávána. Dále uvedl, že z ustanovení §274, věta za středníkem, trestního řádu a z §§240 až 244 trestního řádu, vyplývá možnost neveřejně rozhodnout zpravidla jen o otázkách menšího významu, kdy lze rozhodnout bez větších formalit, na základě spisového materiálu. Dále nález obsahuje výčet situací, ve kterých takto rozhodnout lze. Dá se shrnout, že právní názor II. senátu je ten, že o stížnosti pro porušení zákona lze v neveřejném zasedání rozhodnout především v těch případech, kdy je stížnost zamítána v podstatě z formálních důvodů a dále v případech, které typově spadají pod ustanovení §240 až 244 trestního řádu. Nález se nezabývá otázkou ústavnosti či neústavnosti ustanovení §274, ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 tr. řádu, tedy úpravy, která Nejvyššímu soudu ČR umožňuje rozhodnout v neveřejném zasedání v případě zamítnutí stížnosti pro porušení zákona.
IV. senát se s výše uvedeným stanoviskem vyjádřeným v cit. nálezu neztotožnil a předložil věc proto plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Především vyjádřil pochybnost nad výčtem případů, kdy, podle názoru II. senátu, lze rozhodovat v neveřejném zasedání. Uvedl dále, že ustanovení §274 trestního řádu je ustanovením speciálním, které umožňuje Nejvyššímu soudu ČR rozhodnout v neveřejném zasedání v případech, zamítá-li stížnost podle §268 odst. 1 trestního řádu. Podle znění trestního řádu platného v době rozhodování II. senátu (i v době vydání rozhodnutí napadeného stížností u IV. senátu), nebyly důvody zamítnutí stížnosti blíže specifikovány. V současném znění trestního řádu jsou důvody pro zamítnutí blíže rozlišeny, možnost rozhodnout v neveřejném zasedání však zůstává v §274 zachována. Z historického srovnání pak vyplývá, že o stížnosti pro porušení zákona bylo zásadně rozhodováno ve veřejném zasedání až do novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. ledna 1994. Pouze v komentáři k této novele se objevuje zmínka o tom, že není nutné vyhlašovat rozhodnutí ve veřejném zasedání, zvláště když může jít o zamítnutí stížnosti pouze z formálních důvodů.
Podle názoru IV. senátu z žádného ustanovení Ústavy, Listiny ani Úmluvy nevyplývá povinnost projednávat trestní věc ve všech stupních řízení za účasti stran, tedy v plnohodnotném fair procesu. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
Plénum Ústavního soudu, po zvážení argumentů obsažených v cit. nálezu II. senátu a argumentů IV. senátu, přisvědčilo názorům IV. senátu, a to z následujících důvodů:
Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Ustanovení §274 ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 trestního řádu za takovou výjimku považovat lze. S ohledem na skutečnost, že se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, považuje plénum Ústavního soudu takovou výjimku za ústavně akceptovatelnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Především je možné uvést rozhodnutí ve věci K.D.B. proti Nizozemí (sp. zn. 80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem Nizozemského království konstatovalo, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existují-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, že zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál kasační soud (viz. např. Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni může být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět požadavkům čl. 6 Úmluvy, i když odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu se možnost vystoupit před ním osobně (viz. např. Ekbatani proti Švédsku, 1986). Obdobně judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci Kremzow z roku 1993 (A 268-B), když dospěl k závěru, že pokud podle rakouského práva zkoumá Nejvyšší soud jako kasační instance v podstatě právní otázky, pak neúčast stěžovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci Fejde, 1991, A 212-C a ve věci Kamasinski, 1989, A-168).
Z výše uvedených důvodů plénum Ústavního soudu zaujalo ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanovisko, jehož právní věta je vyjádřena ve výroku.
V Brně dne 28. května 2002
JUDr. Miloš Holeček
místopředseda Ústavního soudu