ECLI:CZ:NSS:2006:VOL.53.2006
sp. zn. Vol 53/2006 - 280
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
navrhovatele: P. B.- s. z. O. p., N. d., M. b., S. j., R. a P. d., proti odpůrcům:
1) Státní volební komise, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, 2) až 201) kandidáti
zvolení do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve všech volebních
krajích ve volbách konaných ve dnech 2. a 3. června 2006, o návrhu na neplatnost
voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konaných ve dnech
2. a 3. června 2006, a o návrhu na neplatnost volby kandidátů zvolených do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky ve všech volebních krajích v těchto volbách,
takto:
I. Návrh na neplatnost voleb se odmítá .
II. Návrh na neplatnost volby kandidátů zvolených do Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky ve všech volebních krajích ve volbá ch konaných ve dnech
2. a 3. června 2006 se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatel podal „stížnost na neplatnost voleb“ do Poslanecké sněmovny, konaných
ve dnech 2. a 3. 6. 2006, směřující proti volbě těchto odpůrců: 2) A. L., 3) A. V., 4) B. J., 5)
B. W., 6) B. J., 7) B. M., 8) B.-R. Z., 9) B. M., 10) B. M., 11) B. Z., 12) B. P., 13) B. V., 14)
B. R., 15) B. P., 16) B. P., 17) B. F., 18) B. J., 19) B. M., 20) C. J., 21) Č. J., 22) Č. J., 23)
Č. A., 24) Č. K., 25) Č. P., 26) Č. A., 27) D. F., 28) D. K., 29) D. V., 30) D. M., 31) D. J.,
32) D. R., 33) D. T., 34) D. E., 35) D. R., 36) E. V., 37) F. J., 38) F. R., 39) F. J., 40) F. V.,
41) F. D., 42) G. P., 43) G. M., 44) G. S., 45) G. V., 46) H. M., 47) H. J., 48) H. J., 49) H.
T., 50) H. M., 51) H. V., 52) H. P., 53) H. Z., 54) H. L., 55) H. M., 56) H. P., 57) Ch. J.,
58) Ch. R., 59) J. K., 60) J. V., 61) J. V., 62) J. J., 63) J. L., 64) J. Z., 65) K. D., 66) K. M.,
67) K. G., 68) K. M., 69) K. J., 70) K. T., 71) K. J., 72) K. J., 73) K. V., 74) K. J., 75) K.
K., 76) K. V., 77) K. K., 78) K. P., 79) K. M., 80) K. J., 81) K. J., 82) K. K., 83) K. P., 84)
K. J., 85) K. S., 86) K. P., 87) K. R., 88) K. T., 89) L. I., 90) L. J., 91) L. F., 92) L. V., 93)
L. I., 94) L. Z., 95) L. L., 96) L. O., 97) M. Z., 98) M. H., 99) M. S., 100) M. Z., 101) M.
R., 102) M. L., 103) M. M., 104) M. V., 105) M. M., 106) M. A., 107) M. L., 108) M. D.,
109) M. J., 110) N. P., 111) N. M., 112) N. F., 113) N. Z., 114) O. I., 115) O. M., 116) O.
H., 117) P. J., 118) P. A., 119) P. V., 120) P. J., 121) P. M., 122) P. B., 123) P. J., 124) P.
D., 125) P. J., 126) P. O., 127) P. P., 128) P. P., 129) P. M., 130) P. J., 131) P. J., 132) P.
Z., 133) R. P., 134) R. A., 135) R. P., 136) R. J., 137) R. D., 138) R. D., 139) R. D., 140) R.
J., 141) Ř. A., 142) Ř. J., 143) Ř. M., 144) S. A., 145) S. K., 146) S. P., 147) S. J., 148) S.
F., 149) S. L., 150) S. J., 151) S. E., 152) S. V., 153) S. B., 154) S. M., 155) S. P., 156) S. L.,
157) S. P., 158) S. C., 159) S. M., 160) S. P., 161) Š. H., 162) Š. D., 163) Š. J., 164) Š. K.,
165) Š. M., 166) Š. L., 167) Š. Z., 168) Š. V., 169) Š. M., 170) Š. M., 171) Š. V., 172) Š. J.,
173) Š. K., 174) Š. B., 175) Š. L., 176) T. L., 177) T. J., 178) T. M., 179) T. P., 180) T. V.,
181) T. M., 182) Ú. T., 183) U. M., 184) V. J., 185) V. M., 186) V. P., 187) V. J., 188) V.
V., 189) V. M., 190) V. F., 191) V. O., 192) V. J., 193) V. M., 194) V. V., 195) W. P., 196)
Z. T., 197) Z. L., 198) Z. C., 199) Z. L., 200) Z. P., 201) Z. O.
Ve značně obsáhlém odůvodnění svých podání poukazoval na to, že přes rozsáhlé
politické aktivity navrhovatele o něm nebylo v celostátních sdělovacích prostředcích zmínky,
a že veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas v uplynulých čtyřech letech prezentovaly
výhradně strany parlamentní (např. každou neděli v pořadu „Otázky Václava Moravce“,
nebo v pořadu „Události, komentáře“). Tím Česká televize porušila princip svobodné soutěže
politických sil a stran. Podle zákona přitom mají Česká televize i rozhlas prezentovat politické
strany dle jejich aktuální pozice na politické scéně. Přestože v předchozích parlamentních
volbách navrhovatel získal 0,59% hlasů a ve volbách do Evropského parlamentu 1,17% hlasů,
neposkytly Česká televize a Český rozhlas až do zahájení volební kampaně ani vteřinu
svého veřejnoprávního vysílacího času; to se týká prakticky všech neparlamentních stran.
Nejspolehlivějším důkazem o rozložení politických sil jsou pouze volby; volební zákon
nerozlišuje politické strany na parlamentní a neparlamentní, ale na kandidující
a nekandidující. Česká televize a rozhlas však postupují opačně. Během volební kampaně
potom přísluší všem kandidujícím stranám stejný vysílací čas; opak je však pravdou.
Navrhovatel dále opakovaně poukazoval na mediální protěžování Strany zelených,
která by bez něj dopadla ještě hůře než ve volbách roku 2002. Zdůraznil např. skutečnost,
že před prvním pořadem „Otázky Václava Moravce Speciál“ náhle a bez jakékoliv viditelné
příčiny „vyskočily“ preference Strany zelených ze 2,5 na 7% hlasů; jde o strategickou
politickou manipulaci, což dokládá článek z deníku Mladá fronta Dnes ze dne 28. 3. 2006
„Železný: Nabízeli mi, ať si koupím vyšší preference“, v němž Vladimír Železný hovoří
o nabídce na zvýšení preferencí, a to o jeden bod za 500 tisíc Kč.
Poukázal rovněž na to, že agentury manipulovaly výzkumy veřejného mínění,
přičemž podle povolebního výzkumu CVVM čtvrtina respondentů uvedla, že na ni měly vliv
předvolební průzkumy.
Na diskriminační přístup navrhovatel Českou televizi přitom upozorňoval. Seznámil
ji s „projektem předvolební soutěže všech politických stran »Kruh se uzavírá« který vychází
ze systému mistrovství světa ve fotbale s jeho vyřazovacími základními, čtvrtfinálovými,
semifinálovými a finálovými skupinami, kombinovaného se systémem nasazování těch
nejlepších z tenisového Wimbledonu. O postupujících by rozhodovali televizní diváci
hlasováním SMS.“ Tento projekt – podle navrhovatele nejpoctivější a nejrovnější – Česká
televize odmítla a místo něj zvolila diskriminační „Otázky Václava Moravce Speciál“
(způsob výběru stran do tohoto pořadu v návrhu rovněž napadal). Navrhovatel neuspěl
ani se stížností radě České televize, řediteli publicistiky a zpravodajství této televize,
ani s návrhem na vydání předběžného opatření na zastavení vysílání tohoto pořadu
(soud na návrh dle tvrzení navrhovatele vůbec nereagoval).
Navrhovatel rovněž podrobně rozebíral pořady vysílané v čase nízké sledovanosti
na straně jedné a vysoké sledovanosti na straně druhé. Dospěl k závěru, že v prvém vysílacím
čase byly prezentovány vyváženě parlamentní i neparlamentní strany, v druhém vysílacím
čase, anebo v pořadech s časově rozsáhlých, byly prezentovány pouze parlamentní strany
a Strana zelených. O výsledku voleb rozhodlo to, že parlamentní strany a předem někým
vybraná Strana zelených dostaly skoro 23 hodin vysílacího času v pořadu Otázky Václava
Moravce speciál; to je rozhodující rozdíl, o který měly parlamentní strany větší prezentaci
než strany neparlamentní. Navrhovatel rovněž napadal způsob výběru stran do tohoto pořadu;
v rámci toho především fakt, že výběr závisel na průzkumech soukromé agentury (legitimním
kritériem podle navrhovatele je pouze předchozí volební výsledek).
Česká televize dle navrhovatele porušila §16 odst. 4 volebního zákona tím,
že některým kandidujícím subjektům vyhradila více času než čtrnáct hodin a delší období
než začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb, přičemž tento čas nerozdělila
rovným dílem ve stejně sledovaném vysílacím čase mezi všechny kandidující subjekty.
Drtivou většinu vysílacího času získaly ty kandidující subjekty, jejichž kandidáti byli posléze
zvoleni; mezi přístupem k vysílacímu času a volbou těchto kandidátů tedy existuje příčinná
souvislost.
Navrhovatel poukazoval rovněž na to, že členové jeho strany měli jako diváci pořadu
Otázky Václava Moravce speciál omezenou možnost vyjádřit se, resp. že byli umlčováni.
Diskriminaci neparlamentních stran podle navrhovatele dokládá též zpráva uveřej něná
v Mladé frontě Dnes dne 15. 6. 2006: „Česká televize hodlá do budoucna dávat ve vysílání
větší prostor politickým stranám a hnutím, které nejsou zastoupeny v parlamentu. Mimo jiné
zvažuje, že ve vysílání zpravodajské stanice ČT 24 vznikne nový pořad věnovaný
právě neparlamentním stranám.“ Rovněž tento posun považuje navrhovatel za nedostatečný,
neboť stanici ČT 24 nikdo nesleduje.
Česká televize podle navrhovatele preferováním parlamentních stran na úkor těch
neparlamentních porušila §31 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání. Došlo též k porušení řady ustanovení Ústavy a Listiny
základních práv a svobod.
Krom masmediální diskriminace jsou malé nebo nové politické strany diskriminovány
též ekonomicky. Tento závěr navrhovatel dovozoval z toho, že na straně jedné má politická
strana nárok na stálý příspěvek, jenom pokud má 3% hlasů, a na příspěvek za hlas, získala-li
1,5% hlasů, na straně druhé při kandidatuře v parlamentních volbách musí také každá
neparlamentní strana zaplatit nevratný „volební příspěvek“ ve výši 210 000 Kč,
což je likvidační. Tento princip prosadily parlamentní strany, které však samy k sobě mají
přístup opačný (900 000 za mandát za rok, 10 mil. ročně na činnost každé politické strany).
Systémově likvidační charakter podle navrhovatele spočívá v tom, že na jedné straně
požaduje jako zápisné pro účast ve volbách složení volební kauce 210 000 Kč,
která je nenávratná, na straně druhé za hlasy získané politickou stranou v parlamentních
volbách povoluje vyplacení částky za získané hlasy až od zisku 1,5% ze všech odevzdaných
hlasů. Takový skok se přitom žádné menší nebo nové straně nemůže napoprvé podařit.
Dále stěžovatel brojil proti pětiprocentní hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny,
jakož i proti D´Hondtově formuli přepočítávání mandátů, zvýhodňující velké politické strany
proti těm malým.
Navrhovatel se proto domáhal vydání rozhodnutí, kterým by Nejvyšší správní soud
jednak prohlásil volby konané ve dnech 2. a 3. června 2006 za neplatné, a jednak aby vyslovil
neplatnost volby všech 200 kandidátů zvolených do Poslanecké sněmovny.
II.
Státní volební komise ve svém vyjádření poukázala na §16 odst. 4 zákona
č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „volební zákon“), z něhož vyplývá
povinnost České televize zajistit, aby pro volby do Poslanecké sněmovny měli v době
začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany,
politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v České
televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně poskytnutého vysílacího
času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým hnutím a koalicím rovným
dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají
politické strany, politická hnutí a koalice. Tuto povinnost Česká televize splnila; jiný úkol
pro ni z volebního zákona nevyplývá.
K argumentaci navrhovatele ohledně upřednostňování určitých politických subjektů
ve vysílání České televize, jakož i ke stavbě jejích pořadů, se Státní volební komise necítila
kompetentní vyjadřovat.
Státní volební komise dle svého mínění není ani příslušná vyjadřovat
se k protiústavnosti volebního systému. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního
soudu publikovaný pod č. 64/2001 Sb.
Závěrem Státní volební komise upozornila, že při volbách do Poslanecké sněmovny
nelze podle volebního zákona napadnout regulérnost voleb jako takových.
K návrhu se vyjádřil též odpůrce 82) Ing. K. K.. Dle jeho názoru nedošlo k porušení
žádného ustanovení volebního zákona, což plyne z vyjádření Státní volební komise a České
televize. Nebyly porušeny ani principy volné soutěže politických stran. Navrhovatel měl
volný přístup ke své propagaci a ze strany státních orgánů nebyl nikterak diskriminován.
Tvrdí-li navrhovatel, že mu nebyl dán dostatečný prostor pro jeho prezentaci ve veřejnoprávní
televizi, lze podle odpůrce argumentovat tím, že mu byl poskytnut prostor zcela v souladu
s volebním zákonem. Tato forma prezentace ostatně není jedinou či výlučnou. Rovnou soutěž
nelze chápat tak, že by všem politickým stranám měl být dán ve všech médiích stejný prostor
k prezentaci. Návrh je neopodstatněný a soud by jej měl zamítnout.
III.
Navrhovatel v obsáhlé replice především zopakoval a dále podrobněji rozvedl
předchozí argumentaci. Uvedl mj., že Česká televize se obloukem vyhnula meritu věci;
o politické vyváženosti svého vysílání mezi parlamentními volbami a o rovných podmínkách
volební soutěže v době parlamentní volební kampaně 2002 a 2006 se ani nezmínila;
tím prokázala důvodnost stížnosti navrhovatele. Dále navrhovatel podrobně rozváděl
masmediální diskriminaci neparlamentních politických stran (vyjma Strany zelených);
přiložil i matematickou tabulku s rozborem této problematiky. Navrhovatel se rovněž obsáhle
vyjadřoval k písemnostem České televize (k vyjádření České televize k předvolebnímu
vysílání, k závěrečné zprávě o splnění povinností vyplývajících z volebního zákona,
k informaci o předvolebním a volebním vysílání, k dopisu PhDr. N. S. P. C. ze dne
19. 4. 2006). Zabýval se rovněž dopisem PaedDr. J. B., místopředsedy rady České televize, ze
dne 22. 5. 2006. Závěrem svou argumentaci shrnul tak, že svým rozhodnutím v této věci vyšle
Nejvyšší správní soud všem českým občanům a daňovým poplatníkům jasný signál, jestli
žijeme anebo nežijeme ve svobodné a demokratické zemi, a jestli žijeme anebo nežijeme
v právním státě.
IV.
Než soud přistoupil k projednání věci samé, musel se vypořádat jednak s přípustností
návrhu, a jednak stanovit okruh účastníků řízení.
Navrhovatel se domáhá jak vyslovení neplatnosti voleb jako celku, tak i vyslovení
neplatnosti volby jednotlivých kandidátů, kteří byli v těchto volbách zvoleni. Návrh
je však přípustný pouze v části, v níž se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti volby
kandidátů, nikoliv však v části týkající se neplatnosti voleb. Jak již Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 6. 2006, č. j. Vol 5/2006 - 37, v rámci voleb
do Poslanecké sněmovny se nelze návrhem domáhat vyslovení neplatnosti celých voleb,
nýbrž lze toliko zpochybnit volbu určitého kandidáta. Tento závěr vyplývá z uspořádání
§87 volebního zákona, z nějž se na volby do Poslanecké sněmovny vztahují toliko odstavec
1 a 5; ostatní odstavce tohoto ustanovení, umožňující mj. podat návrh na neplatnost voleb,
se týkají pouze voleb do Senátu, a nikoliv též do Poslanecké sněmovny. Domáhá-li
se proto navrhovatel vyslovení neplatnosti voleb jako celku, jde o nepřípustný návrh
ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ohledně okruhu účastníků řízení je nutno uvést následující: Navrhovatel totiž označil
za odpůrce Českou republiku, „Ústřední volební komisi“, Poslaneckou sněmovnu,
Ministerstvo spravedlnosti a osoby, které byly zvoleny ve volbách do Poslanecké sněmovny
„v neregulérních volbách“ ve dnech 2. a 3. 6. 2006. Toto vymezení účastníků neodpovídá
definici účastenství obsažené v §90 odst. 2 s. ř. s., podle níž jsou účastníky řízení
navrhovatel, příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena. Nepřesné vymezení
okruhu účastníků navrhovatelem v tomto typu řízení však není na závadu,
neboť kdo je odpůrce, určuje zákon, a soud v souladu s ním s takovou osobou či org ánem
jedná, resp. nejedná s tím, kdo účastníkem řízení není, ač jej tak navrhovatel nesprávně
označil; zvláštní usnesení o tom vydávat nemusí (arg. §53 odst. 2 s. ř. s. a contrario).
Vedle navrhovatele jsou účastníky řízení též příslušný volební orgán a ten, jehož volba
byla napadena. Příslušným volebním orgánem je Státní volební komise. Dále je účastníkem
ten, jehož volba byla napadena; navrhovatel označil všechny osoby, které byly ve volbách
do Poslanecké sněmovny zvoleny, z čehož vyplývá, že jde o 200 poslanců uvedených shora
v roli odpůrců 2) až 201).
Z definice účastenství podle §90 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že další osoby účastníky
řízení nejsou. Z toho důvodu soud za účastníky nepovažoval navrhovatelem označenou
Českou republiku, Poslaneckou sněm ovnu ani Ministerstvo spravedlnosti.
V.
V části, v níž je návrh přípustný, není důvodný.
Podle §87 odst. 5 volebního zákona návrh na neplatnost volby kandidáta může podat
navrhovatel, má-li zato, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl
ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta. Z citovaného ustanovení vyplývají tři základní
předpoklady vyhovění volební stížnosti: (1.) protizákonnost, tzn. porušení některých
ustanovení volebního zákona; (2.) vztah mezi touto protizákonností a zvolením kandidáta,
jehož volba je napadena volební stížností, a (3.) zásadní intenzita této protizákonnosti,
která ve svých důsledcích musí přinejmenším výrazně zpoc hybňovat volbu kandidáta.
Jinak řečeno, tato intenzita musí v konkrétním případě dosahovat takového stupně,
že je možno se důvodně domnívat, že pokud by k protizákonnému jednání nedošlo,
nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen. Zjednodušeně řečeno: tato intenzita způsobuje
„zatemnění“ volebních výsledků, tzn. jejich zásadní zpochybnění.
Uvedené tři předpoklady musí být naplněny kumulativně. Nebude-li dán
byť i jenom jeden z nich, volební stížnost nemůže být úspěšná.
K prvému kroku volebního algoritmu, jímž je protizákonnost, nutno uvést následující:
V. a)
V prvé řadě navrhovatel obsáhle brojil proti mediální diskriminaci, jíž byl vystaven.
Ohledně této námitky Nejvyšší správní soud v souladu se závěry, k nimž dospěl v usnesení
ze dne 29. 6. 2006, č. j. Vol 15/2006 - 11, konstatuje, že z českého právního řádu vyplývá,
že na masmédia skutečně dopadá v době voleb požadavek legislativně specifikované
nestrannosti, a to ze tří odlišných a samostatně se projevujících zákonných zdrojů.
První z nich dopadá v obdobné podobě na média veřejnoprávní i soukromoprávní, druhé
dva pak pouze na média veřejnoprávní, konkrétně na Českou televizi a Český rozhlas.
Prvním z těchto zdrojů, společným pro média veřejnoprávní i soukromoprávní,
je obecný požadavek vyváženosti, který dopadá na všechny provozovatele rozhlasového
a televizního vysílání podle §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, podle nějž „provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené
informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře
musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.“ Ve vztahu k České televizi,
coby veřejnoprávnímu médiu, tedy veřejnoprávní korporaci zřízené zákonem za účelem
poskytování služby veřejnosti tvorbou a šířením programů, resp. za účelem poskytování
objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů, je pak tato povinnost
zopakována v ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi,
podle nějž je jednou z povinností veřejné služby v oblasti televizního vysílání
také „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných
informací pro svobodné vytváření názorů.“ Totožnou formulaci nacházíme i v §2 odst. 2
písm. a) zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu.
Požadavek vyváženosti dále stíhá specificky Českou televizi a Český rozhlas,
stejně jako případná jiná veřejnoprávní média (příkladem může posloužit typicky po internetu
vysílané Rádio Vnitro provozované Ministerstvem vnitra), ve zvláštní intenzitě
právě v předvolební době, jak vyplývá ze zásady vyváženosti a rovného přístupu
kandidujících subjektů v období volební kampaně do těchto médií. Tato zásada je vyjádřena
konkrétně ve vztahu k jednomu druhu komunikace veřejnoprávních subjektů s občany
v ustanovení §16 odst. 1 volebního zákona; v rovině obecné pak byla vyřčena zejména
v nálezu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 73/2004 (publ. pod č. 140/2005 Sb.), kde Ústavní
soud uvedl ve vztahu k přístupu do médií vlastněných územní samosprávou pravidlo,
jež lze jistě vztáhnout i na jiné mediálně aktivní veřejnoprávní korporace v obdobném
postavení, tedy i na Českou televizi: „Není pochyb o tom, že sdělovací prostředky,
kterými disponují územní samosprávné celky, i když nejde o úřední věstníky,
na které se tiskový zákon nevztahuje, podléhají z hlediska využití ve volební kampani
přísnějším pravidlům, než je tomu v případě vydavatelů, kteří jsou osobami soukromého
práva. Neznamená to sice jejich povinnost zajišťovat mechanicky stejný prostor pro jednotlivé
kandidující strany a osoby, i zde se však musí uplatnit pravidlo možnosti rovného „přístupu".
Jiný postup by byl v rozporu s pravidly volné soutěže politických stran podle čl. 5 Ústavy,
a svobodné soutěže politických sil podle čl. 22 Listiny. Pokud již zákonodárce použití
takových sdělovacích prostředků nezakazuje, musí být jejich využití pro účely volební agitace
měřeno pravidly rovnosti šancí a vydavatel nebo provozovatel takových sdělovacích
prostředků musí zvážit, zda je schopen respektování takového principu zajistit.“
Třetím zdrojem povinností pro Českou televizi a Český rozhlas je pak jejich specifická
úloha subjektů, jimž je svěřen zvláštní úkol v rámci předvolební kampaně politických stran,
politických hnutí a koalic. Tento úkol je uveden v ustanovení §16 odst. 4 zákona o volbách
do Parlamentu České republiky: „Pro volby do Poslanecké sněmovny mají v době začínající
16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany, politická hnutí
a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v Českém rozhlase celkem
14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně
poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým
hnutím a koalicím rovným dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost
za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice.“
Lze tak shrnout, že všechna média (bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní
povahu, byť formulace o objektivnosti a vyváženosti vysílání použitá zákonem o České
televizi a zákonem o Českém rozhlasu je poněkud odlišná od formulace použité zákonem
o provozování rozhlasového a televizního vysílání), regulovaná zákonem o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, podléhají požadavku objektivnosti a vyváženosti
vysílání; všechna veřejnoprávní a veřejnoprávními korporacemi provozovaná média
(bez ohledu na druh) podléhají zásadě vyváženosti a rovného přístupu kandidujících
subjektů v období volební kampaně; Česká televize a Český rozhlas pak nadto plní ještě
specifický úkol svěřený jim ustanovením §16 odst. 4 volebního zákona.
Tyto tři role přitom nelze mechanicky směšovat a požadavky vyplývající z jedné
z nich přenášet nepřiměřeně n a ostatní. Zejména takto nelze požadavek absolutní rovnosti
rozložení poskytnutého času mezi všechny kandidující subjekty, obsažený v §16 odst. 4
volebního zákona, vztahovat na vysílání České televize a Českého rozhlasu nad rámec oněch
14 hodin poskytnutých pro sebeprezentaci politických stran, politických hnutí a jejich koalic
tímto ustanovením, tím méně pak na ostatní média. Česká televize a Český rozhlas
totiž v rámci těchto 14 hodin na straně jedné a mimo něj na straně druhé (zde pak obdobně
s ostatními výše zmíněnými typy médií) vystupují ve zcela odlišných pozicích a musejí
se řídit ve svém rozhodování zcela odlišnými hledisky.
Při poskytování oněch 14 hodin jsou totiž Česká televize a Český rozhlas realizátory
veřejného subjektivního práva, které je přiznáno všem subjektům kandidujícím ve volbách,
jsou tedy vykonavateli volebního zákona a jako takoví – jako všechny ostatní veřejnoprávní
subjekty podílející se na přípravě voleb – musejí ke všem kandidujícím subjektům přistupovat
z hlediska naprosté rovnosti. To plyne z rovnosti šancí všech kandidujících subjektů,
která plyne na ústavní rovině zejména z článku 5 Ústavy a článku 22 Listiny základních práv
a svobod a která sama implikuje na úrovni zákona o volbách do Parlamentu České republiky
několik práv, v míře jejichž poskytnutí si všechny kandidující subjekty musejí
být naprosto rovny. Takovým právem je např. právo delegovat člena a náhradníka
do okrskové volební komise podle §14e odst. 3 volebního zákona, či právo na vytištění
hlasovacích lístků podle jeho §38. Odraz tohoto práva nacházíme i v tom, že je číslo,
pod kterým kandidující subjekt kandiduje, určováno podle §8 odst. 2 písm. c) volebního
zákona losem, tedy jakousi spravedlností náhody. Z pohledu těchto příkladmo uvedených
práv a z pohledu subjektů, které je mají naplňovat, musejí být všechny kandidující subjekty
jistě vnímány jako rovnocenné, bez ohledu na jakákoliv kritéria určující jejich váhu
v politickém či společenském životě (předchozí volební výsledky, dosavadní zastoupení
v zastupitelských sborech, početnost členské základny apod.).
Nad rámec těchto 14 hodin v obou veřejnoprávních masmédiích však již tento
požadavek mechanické rovnosti mizí a na jeho místo nastupuje požadavek vyváženosti
a objektivnosti (platný pro všechny provozovatele rozhlasového a televizního vysílání)
a požadavek přiměřeně rovného přístupu (pro všechna veřejnoprávní a veřejnoprávními
korporacemi provozovaná média); neboť zde již média nevystupují jako pouzí realizátoři
zákonem striktně definovaného práva, ale v celé úplnosti svého mediálního působení.
To jim zároveň již umožňuje přistupovat k jednotlivým kandidujícím subjektům nikoliv
z pozice absolutní rovnosti typické pro orgány podílející se na přípravě a průběhu voleb,
nýbrž z pozice odstupňované rovnosti.
Zmíněný koncept odstupňované rovnosti (abgestufte Chancengleichheit) precizně
zformulovala německá odborná literatura a judikatura, na níž je případné pro stručnost
v tomto směru odkázat. Podle této koncepce ze zásady rovnosti šancí politických stran
připuštěných k volbám plyne, že nemohou být vyloučeny z přístupu k rozhlasovému
a televiznímu vysílání s odkazem na to, že jsou nevýznamné nebo politicky škodlivé.
Tato zařízení totiž musí dát prostor všem tendencím. Na straně druhé však zásada rovnosti
soutěžních šancí stran neznamená, že všechny tyto strany musí mít vymezen stejný vysílací
čas pro volební agitaci. „Je ústavněprávně přípustné vyměřit vysílací časy diferencovaně
podle významu stran (odstupňovaná rovnost šancí), pokud malým a novým stranám
je dán k dispozici rovněž přiměřený vysílací čas (diferenciace na základě nezbytného
minima - „Grundsockel“)“ (W. Schreiber, Handbuch des Wahlrechts zum Deutschen
Bundestag - Kommentar zum Bundeswahlgesetz, 7. vyd., Carl Heymanns Verlag, 2002,
str. 120-121). Za kritéria pro diferenciaci významu politických stran slouží např. délka
existence stran, jejich předchozí volební výsledky, počet členů, organizační struktura
apod. (blíže viz např. BVerfGE 7, 99 – Sendezeit I, BVerfGE 13, 204 – Sendezeit II).
„Je úkolem vysílání v předvolebním období informovat občany objektivně o rozdělení
mezi nejvýznamnější politická, světonázorová a společenská uskupení. Tato povinnost
obsahové vyváženosti s sebou přináší rovněž to, že o politickém uskupení, které se poprvé
účastní nadregionálních voleb, je v rámci redakčního vysílání podle všech pravidel
zpravováno podstatně méně než o stranách, které sehrávají na základě délky svého trvání,
pevné organizace, parlamentního zastoupení nebo účasti ve vládách Spolku nebo zemí větší
roli v politické realitě; přesto mu musí být poskytnuta přiměřená příležitost k vlastní
sebeprezentaci“ (W. Schreiber, c. d., str. 122).
Z hlediska České televize, proti níž navrhovatel především brojí, lze z konceptu
odstupňované rovnosti odvodit pro rozvržení času poskytnutého jednotlivým kandidujícím
subjektům nad rámec 14 hodin přidělených na základě §16 odst. 4 volebního zákona
zejména dvě pravidla.
Za prvé musí každý kandidující subjekt dostat alespoň určitou minimální šanci
ke své prezentaci, tak aby byl naplněn požadavek jejich plurality. Toto pravidlo naplnila
Česká televize zejména tím, že každý kandidující subjekt měl možnost vystoupit v pořadu
„Události, komentáře“ v termínu od 15. do 26. května podle stanoveného harmonogramu
a také možnost vystoupit v pořadu „Dobré ráno s ČT z Prahy“ (viz informace na stránkách
ČT http://www.ct24.cz/volby/index_view.php?id=155956) .
Za druhé pak bylo potřebné, aby Česká televize (podobně jako Český rozhlas)
postupovala v souladu se zásadou odstupňované rovnosti při určování časové proporce
celkového zastoupení jednotlivých kandidujících subjektů ve vysílání, zejména v pořadech
zpravodajských či v publicistických debatách, přiměřeně k jejich politickému
a společenskému významu. Bylo by tak nespravedlivé a nepřiměřené, zejména z hlediska
rovnosti přístupu vážícího veřejnoprávní média, například v situaci, kdy by byly volby
zejména soubojem dvou politických stran či bloků (jako je tomu například v poslední době
v Itálii), a některé z těchto stran či bloků by se dostalo viditelně méně prostoru ve vysílání
než subjektu druhému. Není oproti tomu v rozporu s touto zásadou, pokud je například
tradiční straně, která má členskou základnu v řádu tisíců členů, je významně zastoupena
v některé z komor Parlamentu ČR a lze ji označit za zásadní stranu vládní či za zásadní stranu
demokratické opozice, poskytnut v těchto médiích, ať už ve zpravodajství či v publicistických
debatách, i výrazně větší prostor než straně zcela nové, s nepočetnou členskou základnou,
bez zastoupení v Parlamentu ČR. Opačné řešení, tedy vztažení naprosté rovnosti bez ohledu
na význam a váhu kandidujícího subjektu, by bylo i neproveditelné, už proto že někteří čelní
představitelé kandidujících subjektů jsou zároveň významnými ústavními činiteli
a je nerealistické například předpokládat, že by každý kandidující subjekt (v podmínkách
letošních voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR tedy celkem 26 subjektů)
měl mít přidělen v médiích stejný časový prostor jako strana, jejímž členem je například
předseda vlády či předseda Senátu Parlamentu ČR, tedy lidé, kteří v médiích často vystupují
již z titulu svých funkcí.
Přitom i tomuto požadavku přiměřenosti při určování časové proporce zastoupení
jednotlivých kandidujících subjektů ve vysílání vzhledem k jejich politickému
a společenskému významu se Česká televize snažila v předvolebním období dostát. Vyplývá
to například z deklarace obsažené v Kodexu České televize, v jehož článku 6
(viz znění uvedené na stránkách http://www.ceskatelevize.cz/ct/kodex/06.php) Česká televize
deklaruje:
„6.1 Česká televize vytváří prostor pro pořady představující diskusní konfrontaci idejí,
myšlenek a konceptů vztahujících se k důležitým otázkám veřejného zájmu. Dramaturgie
diskusních pořadů musí brát na zřetel zkušenost, že téměř na každý problém mohou lidé
nahlížet z různých úhlů a že vývoji společnosti je vlastní názorový střet. Česká televize dbá,
aby hlavní názorové proudy sporu dostaly rovnoměrný prostor k vyjádření.
Pokud to není možné zajistit, musí roli kvalifikovaného oponenta sehrát moderátor
nebo jím pozvaný host, především uváděním protikladných v diskusi nezastoupených
argumentů.
6.2 Naplňování čl. 6.1 předpokládá také vysílání diskusí politiků v rámci demokratické
soutěže politických stran a hnutí. Časový prostor, který je dán jednotlivým politickým stranám
a hnutím, musí být ve svém celku vyvážený. Vyváženost se posuzuje zejména podle váhy
jednotlivých politických stran v demokratické společnosti odvozené především z výsledků
voleb do hlavních orgánů zastupitelské demokracie. Zároveň je však třeba zajistit, aby poměr
mezi diskusními vystoupeními činitelů vládních stran a stran opozičních byl v souhrnu
poskytnutého prostoru přibližně vyrovnaný. Česká televize také vytváří podmínky
pro přiměřenou účast mimoparlamentních politických stran a hnutí v těchto diskusích.
6.8 Česká televize věnuje v programu zvláštní pozornost období před volbami
do hlavních orgánů zastupitelské demokracie včetně orgánů na úrovni obcí a měst. Podrobná
pravidla a plán předvolebního vysílání uveřejní co možná nejdříve, jak je to vzhledem
k oznámení termínu voleb a počtu kandidujících subjektů možné.“
Obdobný závazek ve vztahu k druhému veřejnoprávnímu masmédiu
nacházíme také v článku 7 Kodexu Českého rozhlasu (viz znění uvedené na stránkách
http://media.rozhlas.cz/informace/dokumenty/_binary/00294913.pdf).
Míra zastoupení jednotlivých kandidujících subjektů v médiích jistě významně
ovlivňuje jejich vnímání veřejností, a výše nastíněný a dvěma hlavními veřejnoprávními
masmédii akceptovaný přístup odstupňované rovnosti do určité míry pomáhá stabilizovat
rozložení voličské přízně, když je větší prostor v médiích poskytován zejména subjektům,
jež se dosud jevily z hlediska více kritérií jako významné, a to i svým zastoupením
v zastupitelských sborech, určeným výsledky minulých voleb do těchto sborů. Na straně
druhé není tato stabilizace či konzervace rozložení voličské přízně absolutní,
když je poskytování většího prostoru v médiích významnějším subjektům vyrovnáváno
poskytnutím alespoň minimálního prostoru i subjektům dosud nevýznamným,
a to i nad rámec zákonem stanovených 14 hodin v každém z těchto dvou médiích. Výsledný
přístup těchto dvou médií ke kandidujícím subjektům v předvolební době je tak možno
označit podle názoru zdejšího soudu v obecné rovině za legitimní a spravedlivý.
Lze tak uzavřít , že zmiňovaný princip rovnosti je nutno vnímat ve dvojím významu:
jako rovnost kandidujících volebních stran a jako rovnost občanů. Přitom je patrno,
že absolutizace náhledu na rovnost kandidujících stran, vedoucí až v mechanickém trvání
na přidělování zcela stejného rozsahu vysílacího času i v pořadech, které si média připravují
sama, ve svých důsledcích porušuje princip občanské rovnosti, založený na myšlence zájmu
občanů na tom, aby byli informováni zejména o relevantních skutečnostech, majících dopad
na většinu z nich. Právě proto Nejvyšší správní soud považuje za nosný princip odstupňované
rovnosti, který se snaží nalézt řešení mezi oběma zmíněnými póly.
Z tohoto výchozího pohledu je zřejmé, že námitka směřující proti nerovnosti
zastoupení jednotlivých politických stran v televizních debatách na obrazovkách České
televize (a zejména v pořadu „Otázky Václava Moravce Speciál“) je nedůvodná.
Jak již vyplynulo z výše uvedeného, Česká televize svým postojem k rozvržení času
poskytnutého jednotlivým kandidujícím subjektům, nad rámec oněch 14 hodin rozdělených
rovným dílem mezi všechny kandidující subjekty podle §16 odst. 4 volebního zákona,
následovala shora rozebraný přístup odstupňované rovnosti. Vysílací čas, který v souladu
s tímto konceptem obdržely jednotlivé kandidující politické strany, odpovídal jejich významu
ve společnosti na straně jedné, a na straně druhé zároveň nebyl překážkou svobodné soutěže
politických stran.
Namítá-li proto navrhovatel, že byl mediálně diskriminován, není tato námitka
důvodná.
V. b)
Otázkou ekonomické diskriminace – na níž navrhovatel rovněž
poukazoval - se již zabýval Ústavní soud; závěry, k nimž dospěl, lze akceptovat i v souzené
věci. Z poslední doby lze poukázat především na nález ze dne 19. 1. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 10/03. Ke stálému příspěvku se v citovaném rozhodnutí konstatuje:
„Stálý příspěvek je formou financování politických stran parlamentních i neparlamentních.
Z uvedeného důvodu je u něj podmínkou ústavní konformity zajištění otevřenosti pluralitního
politického systému, hranice pro jeho poskytování musí být proto výrazně nižší,
než je stanovena výše uzavírací klauzule proporcionálního volebního systému. Za takovou
výrazně nižší mez lze považovat i hranici 3 % ve volbách získaných platných hlasů,
tedy hranici o 40 % nižší, než je výše uzavírací klauzule.“ V tomto nálezu se Ústavní soud
vyjádřil i k hranici 1,5% pro vznik nároku na příspěvek na úhradu volebních nákladů,
jakož i k příspěvku na mandát, a jejich úpravu implicitně akceptoval; Nejvyšší správní soud
jeho stanovisko respektuje.
Nejvyšší správní soud se nemohl meritorně zabývat argumentací navrhovatele,
v níž se poukazuje na fakt, že neparlamentní politické strany, které chtějí kandidovat ve všech
volebních krajích, musí složit nevratný volební příspěvek ve výši 210 000 Kč,
což je pro ně likvidační; na jednu stranu musejí složit tento nevratný příspěvek na volební
náklady, na druhou stranu příspěvek na úhradu volebních nákladů dostanou jenom tehdy,
získají-li 1,5% hlasů. Taková námitka je v této fázi nepřípustná. Vzhledem k tomu,
že příspěvek na volební náklady ve smyslu §31 odst. 4 volebního zákona je předpokladem
registrace kandidátní listiny, měl navrhovatel tuto skutečnost namítat právě v souvislosti
s registrací. V souladu s §86 volebního zákona by pak měl možnost do dvou dnů od doručení
rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny podat u krajského soudu návrh ve smyslu
§89 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a domáhat se ochrany v tomto typu řízení. Řízení o neplatnost
volby kandidáta ve smyslu §90 s. ř. s. nemůže suplovat řízení o ochraně ve věcech registrace
ve smyslu §89 s. ř. s. tam, kde navrhovatel návrh nepodal, ačkoliv jej podat mohl. Obiter
dictum se ohledně příspěvku na volební náklady podle §31 odst. 4 poznamenává,
že tento příspěvek již nemá povah u volební kauce, neboť na rozdíl od ní je absolutně
nevratný, tj. nemůže být vrácen jakékoliv kandidující politické straně za žádných podmínek.
Příspěvek na volební náklady nemá diskriminační povahu, neboť povinnost je všem aktérům
volebního klání uložena stejnou měrou: každá kandidující politická strana, ať malá či velká,
tradiční či nová, parlamentní nebo neparlamentní, je bez rozdílu povinna zaplatit příspěvek
na volební náklady podle počtu volebních krajů, v nichž kandiduje. Výše tohoto příspěvku
je přitom dosažitelná pro jakoukoliv politickou stranu; to platí nejen pro případ,
kdy kandiduje v jediném volebním kraji (a výše příspěvku činí 15 000 Kč),
tak pro případ, kdy bude kandidovat ve všech volebních krajích (a bude povinna zaplatit
příspěvek v souhrnné výši 210 000 Kč). Smyslem tohoto příspěvku na volební náklady
není omezení volnosti volební soutěže, ale zajištění její vážnosti. Příspěvek v právě uvedené
výši pak podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu slouží jako důkaz vážnosti přístupu
kandidujících subjektů, aniž by zároveň omezoval svobodnou soutěž politických stran.
V. c)
Brojí-li navrhovatel proti pětiprocentní uzavírací klauzuli, není jeho argumentace
důvodná. I zde se lze odvolat na judikaturu Ústavního soudu, který např. v nálezu
ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/96 (na tento nález se odvolává v poslední době
mj. i v nálezu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 10/03), konstatoval, že „ podmínka přímých
voleb je splněna, i když na základě pětiprocentní klauzule určitá strana získá nárok na další
mandát nebo mandáty nad hranici konsekventního poměrného zastoupení. I v tomto případě
musí však jít o obsazení dalšího mandátu takovými kandidáty, kteří byli na listině strany
řádně uvedeni a u nichž mohli voliči předpokládat již při svém hlasování, že mohou
eventuelně získat mandát, jestliže straně, za niž kandidovali, nárok na přidělení dalšího
mandátu vznikne v důsledku toho, že jiné strany podmínku pěti procent nesplnily.
Tento způsob přidělení mandátu nelze právem označit za administrativní, protože není
produktem volné úvahy a rozhodnutí určitého orgánu, ale přímým následkem výběru,
který učinili voliči za určité situace v podmínkách uvedené klauzule a u vědomí
předvídatelných důsledků volebního systému v zákoně stanoveného.
Pokud jde o rovnost v nároku na to, být přiměřeným (proporcionálním) způsobem vzat
na zřetel při přidělování mandátů, je jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů
nevyhnutelné a proto přípustné. Smyslem hlasování je bezesporu diferenciace voličského
sboru. Cílem voleb však není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení
jen diferencovaného zrcadlového obrazu politických postojů voličů.
V té fázi volebního procesu, v níž dochází k rozdělování mandátů, se střetává
s principem diferenciace princip integrace, má-li z voleb vzejít taková Sněmovna, která svým
složením umožňuje vznik politické většiny schopné jak vytvořit vládu, tak i vykonávat
zákonodárnou činnost, jež jí dle Ústavy přísluší. Proto je z hlediska principu reprezentativní
demokracie přípustné zabudovat do volebního mechanizmu samého určité integrační stimuly
tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu, že neomezenou
proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran,
k bezbřehému "přemnožení" politických stran a tím k ohrožení funkčnosti a akceschopnosti,
jakož i kontinuity parlamentního systému. Zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí
však ohrozit demokratickou substanci voleb. Vždy je také třeba poměřovat, zda toto omezení
rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nutným k tomu, aby se ve Sněmovně mohla
zformovat většina, potřebná pro přijímání rozhodnutí a pro vznik vlády. I pro omezovací
klauzuli platí tedy zásada minimalizace státního zásahu v poměru ke stanovenému cíli.“
Z uvedeného vyplývá, že pětiprocentní uzavírací klauzule je ústavně přípustná;
námitka proto není důvodná.
V. d)
K D´Hondtově formuli se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v usnesení
ze dne 29. 6. 2006, č. j. Vol 50/2006 - 41. Dospěl v něm k závěru, že „se nemůže ztotožnit
ani s tvrzením, zpochybňujícím ústavnost použití tzv. D´Hondtovy volební formule
(§50 zákona č. 247/1995 Sb.). Tato volební formule je totiž zcela běžná v systému poměrného
zastoupení a podle názorů předních politologů je v zásadě neutrální, resp. pomáhá velkým
stranám jen mírně a k jejich výraznějšímu zvýhodnění dochází pouze u malých obvodů
kolem pěti mandátů (viz např. T. Lebeda, Přiblížení vybraných aspektů reformy volebního
systému, in: Politologický časopis č. 3/2000, str. 245; anebo v našich podmínkách
zcela pionýrská práce stejného autora Vládní stabilita v České republice a volební systém
poměrného zastoupení, tamtéž, č. 2/98, str. 115 a násl.). Návrh na zrušení ustanovení
§50 zákona č. 247/1995 Sb. proto soud nepovažuje za důvodný, jelikož D´Hondtova volební
formule představuje zcela běžný způsob přepočtu hlasů na mandáty a nelze ji proto považovat
– obecně vzato - za jakkoliv porušující princip rovnosti volebního práva či dokonce popírající
podstatu zásad poměrného volebního systému.“ Od těchto závěrů se Nejvyšší správní soud
nemíní v souzené věci odchylovat; námitka zpochybňující D´Hondtovu volební formuli
proto není důvodná.
VI.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by některá z navrhovatelových tvrzení
naplnila první předpoklad volebního algoritmu, tj. protizákonnost spočívající v porušení
ustanovení volebního zákona. Z tohoto důvodu se již nezabýval kroky uvedenými po body
2. a 3., a návrh v části, v níž se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti volby shora
uvedených kandidátů, zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §93 odst. 4 s. ř. s., podle něhož ve věcech
volebních žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu