ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1045.99.3
sp. zn. 20 Cdo 1045/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce Města O., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 66/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 1999, č.j. 14 Co 777/98, 778/98 - 53, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. září 1998, č.j. 8 C 66/98 - 32, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. března 1999, č.j. 8 C 66/98-67, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 1999, č.j. 14 Co 777/98, 778/98 - 53, s výjimkou výroku, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. září 1998, č.j. 8 C 66/98-35, o nákladech státu, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 4. září 1998, č.j. 8 C 66/98 - 32, zamítl žalobu na přivolení soudu k výpovědi žalovaného z nájmu bytu č. 9, I. kategorie, o velikosti 2+1, nacházejícího se ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. 678/9 v Š. ulici v O. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod uvedený v §711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.\") není dán, protože žalovaný neužíval byt z vážných důvodů, jež spočívaly ve výkonu jeho zaměstnání v místě natolik vzdáleném od místa jeho bydliště, že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby byt užíval denně. Rovněž uzavřel, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jelikož žalovaný sice přenechával byt do podnájmu bez písemného souhlasu pronajímatele, ale tento stav v průběhu řízení odstranil, což soud vedlo k použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve prospěch žalovaného. Usnesením ze dne 4. září 1998, č.j. 8 C 66/98-35, dále soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §166 odst. 1, §167 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") - uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 259,90 Kč.
Krajský soud v Plzni pak k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. ledna 1999, č.j. 14 Co 777/98, 778/98 - 53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že k výpovědi z nájmu bytu přivolil, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí, uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Dále žalovaného zavázal zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a zrušil shora označené usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. září 1998, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud - aniž dokazování doplnil nebo zopakoval - dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že jsou dány důvody pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (pro porušení povinnosti stanovené v §719 odst. 1 obč. zák.), když možnost aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na daný případ vyloučil. Tvrzení žalovaného, že občas v bytě přespal, měl odvolací soud za nevěrohodné a na tomto základě uzavřel, že jsou dány oba uplatněné výpovědní důvody.
Usnesením ze dne 26. března 1999, č.j. 8 C 66/98-67, které nabylo právní moci 23. dubna 1999, pak soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 259,90 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupený advokátkou) včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje existenci dovolacího důvodu dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel uvádí, že výpovědní důvod uvedený v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není dán; neměl sice písemný souhlas pronajímatele k poskytování podnájmu, nicméně obdržel souhlas ústní, jenž se mimo jiné odrazil i v tom, že mu bylo zvýšeno nájemné podle počtu osob bydlících v bytě. Neztotožnil se ani se závěrem o existenci výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., argumentuje tím, že je nucen se zdržovat mimo místo svého trvalého bydliště z důvodu výkonu zaměstnání. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání má skutkový stav za správně zjištěný, s tím, že odvolací soud z něj vyvodil i správné právní závěry; proto žádá, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné zamítnuto.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné, byť nikoli z příčin v něm uvedených.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem\"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vady řízení nebyly dovoláním namítány a zmatečnostní vady nevyplývají ani z obsahu spisu. Ze spisu je ovšem patrno, že řízení je postiženo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.) mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení §157 a §132 o. s. ř., nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušit (shodně srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 1, ročník 1993, pod číslem 19).
Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl obsáhlé dokazování, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku nepostupoval ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., podle nějž v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále ustanovení §132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Soud prvního stupně se v rozporu s výše uvedeným spokojil v rozsudku pouze s výčtem provedených důkazů, a posléze již nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.
Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně dle §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušil, přistoupil k jeho věcné změně a ohlášenou vadu řízení naopak umocnil tím, že pro účely vlastních skutkových závěrů bez dalšího hodnotil věrohodnost svědeckých výpovědí jinak než soud prvního stupně (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 64/1966 a 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Tím, že do rozsudku, kterým žalobě vyhověl, převzal žalobní návrh (tzv. „petit\") z č.l. 2, a vedle žalovaného tak uložil povinnost byt vyklidit i „všem, kdo s ním v bytě bydlí\", pak odvolací soud zatížil řízení i další vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této části byla žaloba zjevně neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě je v dotčeném rozsahu nevykonatelný. Výrok rozsudku je totiž (dle ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř.) závazný pro účastníky řízení, nikoli pro osoby, s nimiž soud v nalézacím řízení jako s účastníky řízení nejednal a jež v enunciátu rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku) označil povšechně a zcela nedostatečně jako „všechny, kdo se žalovaným v bytě bydlí\". Takto formulovaná část výroku nemá v nalézacím řízení místa a je v rozporu s platným procesním právem. Uvedené platí bez zřetele k tomu, že na základě pravomocného rozhodnutí k vyklizení bytu vydaného proti žalovanému lze po nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu vůči žalovanému (povinnému) provést exekuci nejen přestěhováním povinného, nýbrž i všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva (srov. §341 odst. 1 o. s. ř.). Pokusy promítnout úpravu obsaženou v ustanovení §341 odst. 1 o. s. ř. do nalézacího řízení ostatně - a především - neobstojí proto, že (jako v této věci) není věnována pozornost rozdílu mezi osobami, které se žalovaným (pozdějším povinným) v bytě bydlí na základě jeho práva, a osobami, které se žalovaným (pozdějším povinným) v bytě bydlí na základě práva, jež od práva povinného odvislé není.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně (jeho nepřezkoumatelnost neumožňuje jiné než kasační rozhodnutí), zrušil dovolací soud i jej, a to včetně závislých výroků o nákladech řízení a nákladech státu (srov. §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Při neregulérnosti postupu, jakým odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, z nichž se odvíjí jeho právní posouzení věci, bylo předčasné zabývat se dovolacím důvodem uplatněným žalovaným.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková