ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1324.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1324/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) R. H., B) L. H. ml a C) L. H., jako žalobce A), jako právních nástupců L. H. st., zemřelého 1. října 1995, proti žalovanému O. b. p. P. 4, v likvidaci, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 328/95, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. prosince 1999, č. j. 21 Co 401/99-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 7. ledna 1998, č. j. 19 C 328/95-50, jímž obvodní soud „nevyhověl návrhu na záměnu účastníků na straně odpůrce", tedy - řečeno dikcí ustanovení §92 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.") - tuto záměnu nepřipustil.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž se domáhají jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a f) o.s.ř., žalobci odůvodnili poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §238a, §239 a §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující; nelze je přitom podřadit ani případům vyjmenovaným pod písmeny b) až f) uvedeného ustanovení, a to včetně jeho písmene d), jelikož je, jak již bylo řečeno, sice potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř., jelikož usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na záměnu účastníků - a tedy ani rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo takové usnesení potvrzeno - není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama" srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod poř. č. 88).
Protože podle ustanovení §238a ani §239 o.s.ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. K těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Protože jiné vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly, a protože nevyplývají ani z obsahu spisu, je pro závěr o přípustnosti (a současně též důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadami vytýkanými, tedy vadami podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) a f) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace procesních práv, která mu zákon přiznává.
Podle tohoto ustanovení však dovolání přípustné není.
Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1985 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Spatřují-li tudíž dovolatelé vadu řízení v soudním rozhodnutí, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
K posouzení zbývá otázka případné existence vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo jestliže v takové věci bylo již dříve zahájeno řízení.
Ani podle tohoto ustanovení však dovolání v daném případě přípustné není.
Především nelze nevidět, že žalobci, dovozují-li přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř., tedy z existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívajícího v překážce věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř., si sami protiřečí. Jak v odvolání z 28. dubna 1998 (č. l. 21) proti usnesení obvodního soudu ze 7. ledna 1998, č. j. 19 C 328/95-19, jímž bylo řízení právě pro tuto překážku zastaveno, tak v dovolání z 23. února 1999 (č. l. 41) proti potvrzujícímu usnesení městského soudu z 18. prosince 1998, č. j. 15 Co 694/98-38, totiž se závěry soudů obou stupňů polemizují, a to s odůvodněním, že původní řízení vedené pod sp. zn. 15 C 130/92 není s řízením současným (sp. zn. 19 C 328/95), a to z více důvodů, týkajících se jak účastníků řízení tak jeho předmětu, totožné.
Názor žalobců, že o překážku věci rozsouzené nejde, ostatně vyplývá i z obsahu jejich nynějšího dovolání z 31. ledna 2000 (č. l. 60-62), na jehož druhé straně (zdola) dovozují, že „.. za situace, kdy není řádně vyjasněna pasivní legitimace, nelze vůbec o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně skončené rozhodnout."
Bez ohledu na vnitřní rozpornost přednesů žalobců, na jedné straně opakovaně argumentujících, že současnému řízení překážka věci pravomocně rozsouzené nebrání, na druhé straně však dovozujících přípustnost svého dovolání z 31. ledna 2000 z ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., nutno uzavřít, že nepředcházelo-li usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění záměny žalovaných (resp. napadenému usnesení odvolacího soudu toto usnesení potvrzujícímu) jakékoli jiné rozhodnutí o záměně účastníků, pak řízení vedené pod sp. zn. 19 C 328/95 - a to ani v části týkající se záměny žalovaných - vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. netrpí a dovolání tudíž není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Protože dovolání v této věci není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4, 5 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová