ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1377.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1377/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci péče o dříve nezl. P. S., syna matky V. S. a otce K. F., o ustanovení zástupce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. P 154/86, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. srpna 1999, č. j. 12 Co 35/97-779, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. června 1999, č. j. P 154/86-767, jímž Okresní soud v Olomouci zamítl žádost otce dříve nezletilého P. o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl otec dříve nezletilého včasným dovoláním (č. l. 784), jímž namítá, že soudy obou stupňů tím, že rozhodly aniž respektovaly jeho právo být přítomen jednání, porušily zákon.
Dovolatel sice pro řízení o tomto dovolání není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (srov. §241 odst. 1 občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.\"/), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jejž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1997 pod poř. č. 80); to platí bez zřetele k tomu, že popsanou otázkou se dovolací soud může věcně zabývat jen je-li úspěšně uplatněn argument zmatečnosti (podrobněji viz níže).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť rozhodnutí o ustanovení zástupce není usnesením ve věci samé.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda je řízení postiženo vadou, kterou snad může mít na mysli dovolatel, tedy vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ani touto vadou však řízení netrpí. Jak dovodila již ustálená judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49), jde totiž od účinnosti zákona č. 238/1985 Sb. o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli tedy při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný. „Postupem soudu v průběhu řízení\" ve smyslu výše citovaného ustanovení je tedy činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Ztotožňuje-li tudíž dovolatel vadu řízení se soudním rozhodnutím, nejde o případ podřaditelný pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jež se vztahuje k nesprávnému postupu soudu.
Protože tedy dovolání není přípustné ani podle jednoho z výše citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5 věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková