ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1441.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1441/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. M., proti žalovanému M. M., o změnu lhůty a podmínek k vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 40/94, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2000, č.j. 58 Co 51/2000, 52/2000-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2000, č.j. 58 Co 51/2000, 52/2000-84, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. srpna 1997, č.j. 9 C 40/94-54, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. listopadu 1999, č.j. 9 C 40/94-78a, rozhodl, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 76/93 ze dne 3. června 1993, se ve výroku o vyklizení bytu žalovaného mění tak, že žalovaný je povinen tento byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2000, č.j. 58 Co 51/2000, 52/2000-84, zastavil - odkazuje na ustanovení §207 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.") - řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, maje za to, že odvolatel vzal odvolání zpět.
Žalovaný (řádně zastoupený advokátem) napadl usnesení odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle §41 (správně §241) odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně dovolatel uvádí, že podáním ze dne 20. ledna 2000 neměl v úmyslu vzít odvolání zpět, a že takový úmysl z tohoto podání ani neplyne. Šlo o nejasné podání (nebylo z něj patrno, co sleduje), k jehož opravě měl být odvolacím soudem vyzván. Uvedené dovolatel dokumentuje tím, že podle rubriky podání bral zpět odvolání do usnesení ze dne 7. ledna 2000, přičemž toho dne vydal Obvodní soud pro Prahu 6 pouze usnesení, kterým jej vyzval k doplnění blanketního odvolání. Podle dalšího textu podání se zpětvzetí mělo týkat odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 40/94, ze dne 29. prosince 1999; tohoto dne však žádné rozhodnutí vydáno nebylo. Ve skutečnosti šlo o zpětvzetí blanketního odvolání ze dne 29. prosince 1999, směřujícího proti doplňujícímu usnesení. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil dovolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Úkolem dovolacího soudu je - v intencích námitek snesených v dovolání - určit, zda odvolací soud postupoval správně, jestliže posoudil podání žalovaného ze dne 20. ledna 2000 jako zpětvzetí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z obsahu spisu je patrno, že podání žalovaného ze dne 20. ledna 2000, došlé soudu 21. ledna 2000 (srov. č.l. 81), vskutku obsahuje údaje, jejichž rozpornost je rozebrána v dovolání, a že dne 7. ledna 2000 vydal soud prvního stupně jen odvoláním nenapadené usnesení č.j. 9 C 40/94-80. Ze spisu se dále - ve shodě s tvrzením dovolatele - podává, že dne 29. prosince 1999 soud prvního stupně žádné rozhodnutí nevydal. Datem 29. prosince 1999 je opatřeno odvolání žalovaného (došlé soudu 30. prosince 1999) proti doplňujícímu usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. listopadu 1999, přičemž i v tomto podání odvolatel nesprávně označil formu rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje (proti „rozsudku" ze dne 26. listopadu 1999).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod pořadovým číslem 69, jakož i v dalších svých rozhodnutích vysvětlil, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu.
Úkon účastníka řízení pak soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož občanský soudní řád nemá speciální ustanovení o obsahových a formálních náležitostech písemného zpětvzetí odvolání, i pro tento dispozitivní úkon platí ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. O zpětvzetí odvolání přitom půjde jen tehdy, jestliže projev účastníka nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu (srov. mutatis mutandis opět závěry formulované ve výše cit. usnesení Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněné pod číslem 82/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podání z 20. ledna 2000 pochybnosti o svém obsahu a smyslu vyvolává, neboť při způsobu, jakým je formulováno, z něj bez dalšího doplnění v žádném případě nebylo lze učinit závěr, že jde o zpětvzetí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. srpna 1997. Jinak řečeno, šlo o podání nejasné a tudíž vadné, takže odvolací soud pochybil, jestliže na jeho základě bez dalšího zastavil odvolací řízení. Na místě byl naopak - za účelem objasnění smyslu zkoumaného podání - postup podle ustanovením §43 a §211 o. s. ř.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, neboť odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud tedy, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová