ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1464.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1464/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. H. proti povinnému T. H., vyklizením bytu povinného, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 265/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. srpna 1999, č.j. 42 Co 735/99-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. srpna 1999, č.j. 42 Co 735/99-13, potvrdil k odvolání povinného usnesení ze dne 26. května 1999, č.j. 49 E 265/99-6, jímž Okresní soud v Ostravě nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 20 C 535/98-11, výkon rozhodnutí vyklizením povinného z bytu specifikovaného ve výroku a přestěhováním povinného a všech, kdož s ním bydlí na základě jeho práva, do označeného náhradního bytu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci byly splněny nejen předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž i pro jeho provedení, když zajištěný náhradní byt měl rovněž za byt odpovídající bytové náhradě určené ve vykonávaném rozsudku. Tvrzení povinného, že podá návrh na svěření dětí pocházejících z manželství účastníků do své výchovy, měl odvolací soud za právně nerozhodné, s tím, že pro soudní rozhodnutí je určující stav v době jeho vyhlášení.
Povinný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že soud prvního stupně svým rozhodnutím porušil zákon, a že nápravu nezjednal ani odvolací soud. Dovolatel podrobně popisuje okolnosti, jež mají doložit, že to byl on, kdo se zasloužil o získání bytu, a posléze poukazuje na to, že podle rozhodnutí vydaných ve vykonávacím řízení se nakonec má stěhovat do městského obvodu s převažujícím rómským etnikem, hlavně však do bytu, jenž je podle zákona (podle ustanovení §712 odst. 4 občanského zákoníku) kvalifikován jako náhradní ubytování, nikoli jako náhradní byt (neboť jde o byt o jedné místnosti). Uvedené podle dovolatele bezvýhradně potvrdil i odvolací soud. Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel své argumenty výslovně nepodřadil žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř."), po obsahové stránce však jimi vystihl dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze dovolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (zde, že je nesprávný jeho názor, že dovolateli byl zajištěn náhradní byt /a nikoli jen náhradní ubytování/). Dovolání v této věci však není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, o. s. ř. (per analogiam), neboť povinný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a oprávněné v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová