ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1520.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1520/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. S.,. proti žalovaným 1). E. S., a 2) B. L., za účasti S. p. b. h. M. O. a P., státního podniku v likvidaci, jako vedlejšího účastníka na straně první žalované, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 144/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1998, č.j. 8 Co 619/97-127, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. Dovolání druhého žalovaného proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1998, č.j. 8 Co 619/97-127, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 1996, č.j. 36 C 144/93-63, ve vztahu k první žalované, se odmítá, jinak se dovolání druhého žalovaného zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 537,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. prosince 1996, č.j. 36 C 144/93-63, určil, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku označených nemovitostí (domu se stavební parcelou). Soud měl provedeným dokazováním za prokázáno, že žalobkyně, jež byla od roku 1948 vlastnicí nemovitostí, tyto v roce 1959 darovala státu. Jelikož však šlo o darování v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, byla darovací smlouva ve shodě s ustanovením §37 zákona č. 141/1950 Sb., to jest tehdy platného občanského zákoníku, od počátku neplatná. Stát, který nikdy nenabyl vlastnického práva k nemovitostem, je proto nemohl v roce 1990 platně převést na žalované. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení shledal soud v tom, že bez tohoto určení by bylo ohroženo její vlastnické právo a její právní postavení by se stalo nejistým.
Krajský soud v Ostravě pak rozsudkem ze dne 8. ledna 1998, č.j. 8 Co 619/97-127, odmítl odvolání druhého žalovaného (bod I. výroku) a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu k první žalované (bod II. výroku). Odvolací soud vyšel z toho, že podle údajů na příslušné doručence je třeba považovat za den doručení rozsudku druhému žalovanému 6. únor 1997. Poslední den lhůty k podání odvolání tudíž - v intencích §204 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") - připadl na 21. únor 1997, takže odvolání, které tento žalovaný podal až 24. února 1997, je třeba se zřetelem k ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnout jako opožděné. Tvrzení žalovaného, že se v době pokusu o doručení rozsudku zdržoval mimo území České republiky, takže za den doručení je nutné považovat 14. únor 1997, kdy si rozsudek vyzvedl na poště, soud odmítl jako účelové; přitom odkázal na to, že žalovaný u odvolacího jednání výslovně uvedl, že toto své tvrzení nemůže nijak doložit. Nepřípadná byla podle odvolacího soudu v daných souvislostech i námitka, že tento žalovaný již v prosinci 1996 písemně zmocnil k podání odvolání svým jménem první žalovanou. Připustil, že první žalovaná soudu vskutku (spolu se svým podáním z 30. července 1997) předložila plnou moc datovanou 20. prosince 1996, nicméně zdůraznil, že na základě této plné moci žalovaná v řízení žádný procesní úkon za druhého žalovaného neučinila. V odvolání ze dne 3. února 1997 totiž neuvedla, že je podává i jménem tohoto žalovaného, a neučinila tak ani v podání ze dne 7. března 1997.
Ve vztahu k odvolání první žalované dospěl i odvolací soud (po doplnění dokazování) k závěru, že žalobkyně uzavřela darovací smlouvu v roce 1959 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. K námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem na základě argumentu, že neplatnost právního úkonu podle §37 zákona č. 141/1950 Sb. byla neplatností relativní, odvolací soud uvedl, že o relativní neplatnosti právních úkonů lze hovořit teprve od účinnosti zákona č. 131/1982 Sb., jehož prostřednictvím bylo do textu stávajícího občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vtěleno ustanovení §40a. Jestliže se v právní teorii výjimečně vyskytl názor podporující stanovisko vedlejšího účastníka, šlo zřejmě o výklad, že v běžném životě se vyskytující absolutně neplatný právní úkon je vlastně relativně neplatný, dokud se neplatnosti nedovolá oprávněný subjekt. V judikatuře uveřejňované za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (od 1. ledna 1951 do 31. března 1964) neexistuje žádné rozhodnutí, jež by přisvědčovalo názoru zastávanému vedlejším účastníkem. Také odvolací soud tedy měl uvedenou smlouvu za neplatnou absolutně. Nadto soud uvedl, že i kdyby byla námitka, že šlo jen o relativní neplatnost právního úkonu, opodstatněnou, nemohlo by dojít k promlčení práva žalobkyně této neplatnosti se dovolat, jelikož je přirozené, že v době trvání totalitního režimu se jí dovolat nemohla a tato možnost nastala až po listopadu 1989, kdy se žalobkyně neplatnosti smlouvy též opakovaně dovolávala. Nepřípadnou je podle soudu i vedlejším účastníkem řízení uplatněná námitka vydržení, neboť za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. k vydržení (podle jeho §116) nedošlo, jelikož od uzavření darovací smlouvy do konce účinnosti cit. zákona uplynula pouze doba přibližně čtyř let. Stávající občanský zákoník pak zná možnost právnických osob vydržet vlastnické právo k věci až od 1. ledna 1992. Soud neuznal ani námitku žalované, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s právními předpisy proto, že o návrhu žalobkyně podaném podle §10 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. rozhodoval i po účinnosti zákona č. 90/1996 Sb., stejně jako námitku, že kupní smlouva uzavřená mezi ní a druhým žalovaným na straně jedné, a právním předchůdcem vedlejšího účastníka na straně druhé, dne 18. prosince 1990, je nenapadnutelná, neboť byla registrována (a stala se tak účinnou) již 24. ledna 1991 (k posledně cit. námitce poznamenal, že právní teorie i konstantní judikatura zastává jednoznačný názor, že registrace smlouvy státním notářstvím nebrání tomu, aby její vznik či platnost byly přezkoumány soudně). Návrh první žalované a vedlejšího účastníka na připuštění dovolání odvolací soud zamítl (bod IV. výroku), uzavíraje, že jeho rozhodnutí není po právní stránce zásadně významným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (zastoupeni advokátem) včas dovolání.
První žalovaná opírá přípustnost svého dovolání (č.l. 155-157 a č.l. 167-170) o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Jinou vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud neprovedl dovolateli navržený důkaz o těch závazcích žalobkyně vůči státu, jež byly kompenzovány přenecháním sporné nemovitosti státu. V rámci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. dovolatelka dále podrobně konkretizuje skutečnosti, jež soud vzal v úvahu, ač z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, jakož i rozhodné skutečnosti, které měl soud pominout, ač provedenými důkazy prokázány byly a v řízení najevo vyšly. Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je podle dovolatelky dán proto, že soud nesprávně vyložil právní předpis, a to §37 zákona č. 141/1950 Sb. tím, že měl (darovací) smlouvu za absolutně neplatnou, ač důvody absolutní neplatnosti dány nebyly. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve svém dovolání (č.l. 159-161 a č.l. 171-175) především namítá, že řízení je postiženo vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tedy že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Konkrétně poukazuje na to, že ve smyslu §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl splněn předpoklad náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou spočívající v tom, že se adresát v místě bydliště zdržuje. V době doručování rozsudku soudu prvního stupně se již na adrese P. 2, L. č. 27, nezdržoval, v rozhodné době pracoval v N. a po návratu do P. se zdržoval na adrese P. 2, I. 12. Rozsudek mu nebyl doručen na adresu trvalého ani přechodného bydliště a soud ani neučinil pokus o takové doručení. Neobstojí ani tvrzení odvolacího soudu, že při odvolacím jednání dne 8. ledna 1998 uvedl, že údaj o nepřítomnosti na území České republiky nemůže nijak doložit. Při jednání před odvolacím soudem dne 8. ledna 1998 toliko prohlásil, že své tvrzení nemůže "zatím" doložit. Byl tehdy pracovně velmi zaneprázdněn, avšak v současné době již předkládá prohlášení referenta italského konzulátu v N. ze dne 10. února 1998 o tom, že se v rozhodné době zdržoval v M. Odtud podle dovolatele plyne, že rozsudek mu byl doručen až 14. února 1997, takže jeho odvolání bylo včasné.
V další části dovolání dovolatel odkazuje na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a přejímá obsah dovolání první žalované o dovolacích důvodech dle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř., včetně argumentů, jež dovolatelka na podporu závěru o existenci těchto důvodů uplatnila. Také on pak požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, jelikož byla doplněna až po uplynutí lhůty uvedené v §242 odst. 4 o. s. ř. Pro případ, že dovolání budou shledána přípustnými, navrhuje je zamítnout, poukazujíc na, to že má-li být jejich přípustnost založena podle §239 odst. 2 o. s. ř., lze pominout tu jejich část, ve které se dovolatelé snaží dovodit existenci dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. Co do dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. žalobkyně uvádí, že na podporu závěru o nesprávném výkladu §37 zákona č. 141/1950 Sb. neuplatnili dovolatelé žádný argument, takže potud odkazuje na závěry odvolacího soudu. Podle žalobkyně neobstojí ani tvrzení žalovaného o existenci vady dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť nejde o nesprávný postup soudu "v průběhu řízení". Přitom dovolateli byla odvolacím soudem dána možnost vyjádřit se k věci i ke včasnosti odvolání. Tvrzení o pobytu v rozhodné době, jež dovolatel uplatnil v doplnění dovolání, jsou pak tvrzeními novými, jež překračují rámec dovolacího řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií, jež se pojí s povahou napadaného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové). Objektivní přípustnost dovolání však lze zkoumat, jen je-li přípustné subjektivně. K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7).
Každý z dovolatelů se v dovolání domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu; přehlížejí však, že v řízení o určení vlastnického práva žalobkyně k označeným nemovitostem mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků v rozepři, tedy že každý z nich v řízení jedná sám za sebe (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.). Samostatný společník je oprávněn podat odvolání jen za sebe. Odmítl-li soud jako opožděné odvolání podané jen jedním ze samostatných společníků, není další společník oprávněn podat proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod číslem 18). Odtud se podává, že směřuje-li dovolání první žalované též proti bodu I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jako opožděné odvolání druhého žalovaného, jde v tomto rozsahu o dovolání podané osobou neoprávněnou. Totéž platí o té části dovolání prvního žalovaného, která se týká bodu II. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen vůči první žalované; odklizením (jen) tohoto výroku by se totiž postavení prvního žalovaného nijak nezměnilo. Nejvyšší soud proto obě dovolání v popsaném rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání první žalované pak Nejvyšší soud neshledal (objektivně) přípustným ani ve zbývající části.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. "zmatečnosti") dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají. Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání též není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl v bodě II. výroku rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 19. prosince 1996 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podmínky stanovené v §239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují - srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je však podmíněna i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod číslem 99).
Dovolatelka na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jenž jediný může být východiskem úvah o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila pouze argument, že soud nesprávně vyložil §37 zákona č. 141/1950 Sb., jelikož měl darovací smlouvu za absolutně neplatnou, ač důvody absolutní neplatnosti dány nebyly. Jinak řečeno, v rovině právního posouzení věci se přihlašuje k dříve formulovanému závěru vedlejšího účastníka, že rozpor s cit. ustanovením zakládal toliko relativní neplatnost právního úkonu. V takto formulovaných hranicích právních otázek, jejichž vymezením je dovolací soud (při absenci zmatečnostních vad řízení) vázán (srov. §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.), by ovšem ani přijetí výkladu §37 zákona č. 141/1950 Sb. předkládaného dovolatelkou význam pro věc samu nemělo. Právní posouzení věci odvolacím soudem totiž spočívá i na úvaze, podle které závěr, že rozpor s ustanovením §37 zákona č. 141/1950 Sb. zakládá toliko relativní neplatnost zkoumané darovací smlouvy, úspěchu žalobkyně ve sporu nebrání, jelikož nedošlo (nemohlo dojít) k promlčení jejího práva relativní neplatnost darovací smlouvy uplatnit. Správnost těchto závěrů dovoláním zpochybněna není, takže by se jimi nemohl zabývat - po připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. - ani dovolací soud. Může-li napadený rozsudek obstát bez zřetele k tomu, jak Nejvyšší soud vyřeší povahu neplatnosti právního úkonu učiněného v rozporu s ustanovením §37 zákona č. 141/1950 Sb., pak ovšem nemá smysl založit pro řešení právě této otázky přípustnost dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř.
Lze tedy uzavřít, že dovolání první žalované není ve zbývajícím rozsahu přípustné ani dle §239 odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto i potud odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání druhého žalovaného proti výroku, jímž odvolací soud odmítl jeho odvolání, je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (ač je tento výrok součástí rozsudku, má povahu usnesení), avšak není důvodné.
Vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vedle usnesení o zastavení odvolacího řízení (viz například §207 odst. 2 o. s. ř. nebo §43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §205 a §211 o. s. ř.) se výše řečené vztahuje především na usnesení o odmítnutí odvolání (§218 odst. 1 o. s. ř.).
S opožděně podaným odvoláním zákon spojuje jediný důsledek - jeho odmítnutí (§218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), aniž by odvolací soud byl oprávněn jakkoli zkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud nemůže (postupem podle §221 o. s. ř.) reagovat ani na tak zjevné procesní vady, jakými jsou například nedostatek soudní pravomoci, rozhodování vyloučeného soudce či nesprávné obsazení soudu prvního stupně. Jde o projev jedné ze stránek tzv. materiální právní moci rozhodnutí, jíž je - v intencích §159 odst. 1 a 3 o. s. ř. - zásadní nezměnitelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno včasným odvoláním (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 16). Argumenty, jež dovolatel snáší na podporu závěru o existenci dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 pod písmeny b/ až d/ o. s. ř. a které uvedené zásady nerespektují, tudíž správnost napadeného výroku nezpochybňují a na tomto základě dovolání za důvodné mít nelze.
Jelikož další vady dle §237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel nenamítá a z obsahu spisu nevyplývají, zbývá vypořádat se s jeho tvrzením o vadě řízení dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání je opožděné) není nesprávným postupem soudu "v průběhu řízení" (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 36). Jelikož dovolatel s jiným "postupem" odvolacího soudu zmatečnost řízení nespojuje, Nejvyšší soud uzavírá, že vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. řízení zjevně netrpí.
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelova tvrzení nejsou (se zřetelem k době, kdy byla uplatněna) způsobilá zvrátit správnost šetření odvolacího soudu o okolnostech doručení rozsudku soudu prvního stupně druhému žalovanému, jež vyústilo v závěr o opožděnosti jeho odvolání.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. v rozhodné době vyhláška č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb. (poštovní řád). Podle svého obsahu doručenka též deklaruje, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. obvyklý text "nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a která se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Obsahuje-li náležitosti, které vyžaduje poštovní řád (konkrétně jeho příloha č. 5 v bodech 18, 19 a 20), to jest je-li v ní uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Z obsahu spisu se podává, že odvolacím soudem zkoumaná doručenka (založená u č.l. 67 p.v.) všechny potřebné náležitosti má. K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení v této doručence obsažených (jak jsou přiléhavě popsány v napadeném rozsudku), musí účastník řízení nejen tvrdit konkrétní skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé (zde tvrzení, že druhý žalovaný se v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval), nýbrž i nabídnout soudu důkazy, jež tyto skutečnosti prokáží, případně tyto důkazy alespoň označit. Druhý žalovaný při jednání před odvolacím soudem prohlásil (jak sám uvádí v dovolání), že tvrzení, že se v době doručení rozsudku nezdržoval na území České republiky, "zatím nemůže žádným způsobem doložit", přičemž (spolu s dalšími účastníky řízení) později rovněž prohlásil, že nečiní žádné další skutkové přednesy a nemá žádné další důkazní návrhy (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. ledna 1997, č.l. 124 p.v.). Tímto - z hlediska zájmu na meritorním projednání odvolání vadným - procesním postupem ovšem dovolatel sám znemožnil odvolacímu soudu učinit jiný závěr co do včasnosti odvolání, neboť údaje plynoucí z doručenky účinně nezpochybnil, i když možnost o této otázce jednat před odvolacím soudem měl. Důkaz k prokázání včasnosti odvolání, který dovolatel nabízí soudu až v dovolacím řízení, ač mohl jeho provedení navrhnout již v řízení odvolacím, se zřetelem k §243a odst. 2 o. s. ř. již proveden být nemůže.
Jelikož dovolateli se v dotčeném rozsahu správnost napadeného výroku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání v této části jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení vzniklo procesně úspěšné žalobkyni - ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první, per analogiam (co do odmítnutí dovolání), §142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 1.000,-Kč (§7, §9 odst. 1 a 3 písm. a/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Nejvyšší soud proto dovolatele k náhradě těchto nákladů žalobkyni v uvedeném rozsahu rovným dílem zavázal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková