ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1528.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1528/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci nařízení výkonu rozhodnutí oprávněné S. V. proti povinné K. Ř., postižením obchodního podílu povinné, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 E 1304/95, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 6 Co 2598/97-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 25. září 1997, č. j. 21 E 1304/95-32, jímž okresní soud prohlásil výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu - nařízený jeho usnesením ze dne 12. července 1996, č. j. 21 E 1304/95-15 - za nepřípustný, řízení zastavil a rozhodl, že oprávněné se nepřiznává náhrada jeho nákladů. Proti svému rozhodnutí připustil podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ (správně §239 odst. 1) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") dovolání, jež odůvodnil tím, že podle usnesení Vrchního soudu v Praze z 28. července 1995, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1997, pod poř. č. 32, sice na obchodní podíl výkon rozhodnutí podle ustanovení §320 o. s. ř. vést nelze, že však od doby vydání tohoto rozhodnutí uplynula delší doba, během níž „...se soudní praxe zejména ve věcech výkonů rozhodnutí, které se týkají obchodních vztahů, vyvíjí...\", a že „...i v právní literatuře sílí opačné hlasy.\"
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla oprávněná, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru musí být exekucí postižitelný veškerý dlužníkův majetek, veškeré jeho pohledávky i jiné majetkové hodnoty s výjimkou těch, které zákon (v §321 a §322 o. s. ř.) z výkonu přímo vylučuje. Dovolatelka tedy (s odůvodněním, že obchodní podíl není právem výlučně osobní povahy) nesouhlasí s názorem soudu, že ustanovení §320 o. s. ř. na daný případ nedopadá a že tedy - není-li prodej obchodního podílu zákonem upraven - nelze tento podíl postihnout exekucí. S poukazem na zákon o konkursu a vyrovnání - jenž z konkursní podstaty vylučuje majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí - dále namítá, že obchodní podíl zcela nepochybně v podobě vypořádacího podílu do konkursní podstaty patří; podle jejího názoru by tedy „bylo neúnosné\", aby majetková hodnota spadající do konkursní podstaty nebyla samostatně exekucí postižitelná.
Dovolání v této věci je (podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.) přípustné, není však důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Jelikož tyto vady dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je oprávněné u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (shodně též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 3, pod poř. č. 34).
Nejvyšší soud neztrácí ze zřetele závěr přijatý v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III ÚS 253/96 (uveřejněný v příloze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, sešit č. 7), podle něhož nevymezí-li odvolací soud právně významné otázky výrokem rozhodnutí, nýbrž pouze v jeho odůvodnění, je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno; jelikož je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), otvírá se dovolacímu přezkumu (pouze) otázka, zda lze obchodní podíl dlužníka ve společnosti s ručením omezeným postihnout soudním výkonem rozhodnutí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §61 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\") je obchodní podíl míra účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti; ve společnosti s ručením omezeným obchodní podíl představuje práva a povinnosti společníka a jim odpovídající účast na společnosti, přičemž jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§114 odst. 1 obch. zák.).
Z citovaného ustanovení obchodního zákoníku vyplývá, že i když se obchodní podíl vyjadřuje v penězích a má tudíž majetkový aspekt, je souborem majetkových a nemajetkových práv a povinností (mezi nemajetková patří zvláště práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti). Tento soubor práv a povinností jako celek představuje nejen míru účasti společníka na čistém obchodním jmění (v peněžním ocenění), ale současně i míru jeho účasti na řízení a kontrole společnosti. Majetkové právo nelze ze souboru uvedených práv vydělit jako právo samostatné; jako takové tedy předmětem výkonu rozhodnutí být nemůže (shodně srov. rozsudek Vrchního soudu z 28. července 1995, sp. zn. 7 Cmdo 9/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1997, pod poř. č. 32, a z rozhodnutí dalších např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 2 Odon 46/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod poř. č. 99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2000, sp. zn. 21 Cdo 1573/99).
Jestliže tedy odvolací soud - v souladu s ustálenou judikaturou - dovodil, že obchodní podíl dlužníka ve společnosti s ručením omezeným exekucí postihnout nelze, je jeho právní posouzení věci správné.
Protože se dovolatelce správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 věta první, odst. 5 o. s. ř.).
Oprávněná zůstala s dovoláním procesně neúspěšná, povinné - jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení - však prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a 243b odst. 4, o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová