ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1565.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1565/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce I., spol. s r.o., proti žalovanému V. Q., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 88/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1998, č.j. 51 Co 155/98 - 51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. listopadu 1997, č.j. 32 C 88/96 - 35, uložil žalovanému vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí byt č. 42 o velikosti 0+1, II. kategorie, ve čtvrtém podlaží domu čp. 1115 v P., ulice U. č. 17.
Městský soud v Praze jako soud odvolací pak k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. listopadu 1998, č.j. 51 Co 155/98 - 51, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když uzavřel, že se žalovanému nepodařilo prokázat splnění jedné ze zákonných podmínek formulovaných v ustanovení §706 odst. 1, věty druhé, občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.\"), tedy vedení společné domácnosti se zemřelou nájemkyní bytu (A. J.) po dobu tří let; proto na něj dnem smrti nájemkyně (8. ledna 1994) nepřešlo právo nájmu bytu, v němž nyní bydlí bez právního důvodu (§126 odst. 1 obč. zák.). Návrh na připuštění dovolání soud zamítl, maje za to, že jeho rozhodnutí zásadní význam po právní stránce nemá.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (zastoupený advokátem) včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), namítaje existenci dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 pod písmeny a/, c/ a d/ o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla dostatečným způsobem prokázána způsobilost žalobce být účastníkem řízení (žalobce důkaz o této své způsobilosti nepředložil a soudy se otázkou jeho právní subjektivity nezabývaly). V řízení pak nebylo zkoumáno, kdo podal žalobu (ta nebyla žalobcem podepsána, což způsobuje vadu podání dle §42 odst. 4 o. s. ř., která ani v dalším průběhu řízení nebyla odstraněna) a kdo ze strany žalobce vystupoval jako svědek a kdo jako účastník řízení. V žalobě podepsané na základě plné moci - jež ovšem nebyla předložena - L. Š. jsou totiž M. K. a J. K. na jedné straně označeni jako jednatelé žalobce, na druhé straně jsou navrženi k výslechu jako svědci.
Skutková zjištění pak podle dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), proto, že nebylo dostatečně přihlédnuto k výpovědi svědkyně J. U., která jednoznačně potvrdila, že vedl společnou domácnost se zemřelou nájemkyní bytu. Na nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je podle dovolatele dán), poněvadž dovolatel podmínky stanovené občanským zákoníkem pro přechod nájmu bytu (§706 odst. 1 obč. zák.) splnil. Zásadní význam po právní stránce přisuzuje dovolatel otázce právní subjektivity žalobce a otázce procesního postavení „statutárního zástupce\" žalobce, právního zástupce a svědka.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nejde ani o případ popsaný v ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., protože to předpokládá dřívější jiný rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek ze dne 13. listopadu 1997 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. pak spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.
Dovolatel sice svá tvrzení výslovně nepodřadil žádné z vad vypočtených v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a/ až g/, zpochybněním způsobilosti žalobce být účastníkem řízení však po obsahové stránce vystihl vadu uvedenou v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.
Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu §19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu) pak mají - ve shodě s ustanovením §18 odst. 1 obč. zák. - i právnické osoby (mezi něž podle ustanovení §56 odst. 1 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.\" - patří obchodní společnosti, včetně společnosti s ručením omezeným). Počátek této způsobilosti se pojí se vznikem právnické osoby, jejž ustanovení §19 odst. 2 obč. zák. váže ke dni zápisu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (ohledně obchodních společností srov. dále i §62 odst. 1, větu první, obch. zák., které počátek jejich vzniku stanoví ke dni, k němuž byly zapsány do obchodního rejstříku).
K tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (mezi něž způsobilost být účastníkem řízení patří), přihlíží soud z úřední povinnosti kdykoli za řízení (srov. §103 o. s. ř.). Nemá-li soud o splnění příslušné podmínky řízení pochybnosti, není důvodu, aby ten účastník řízení, jemuž by při nedoložení existence zkoumané podmínky řízení mohla vzniknout procesní újma, její naplnění (nadbytečně) prokazoval (dokládal), a aby nad rámec toho, co je mezi účastníky sporné, soud v důvodech rozhodnutí ve věci samé, v rozporu s požadavky kladenými na obsah odůvodnění rozsudku ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., pozitivně vymezoval všechny splněné podmínky řízení.
V daném případě lze na zjevnou neopodstatněnost uplatněné námitky usuzovat i z vlastního obsahu spisu, jehož součástí je výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Praze, oddílu C, vložky č. 20105, ze dne 8. ledna 1997 (srov. č.l. 5-7), jenž právní subjektivitu žalobce a tedy i jeho způsobilost být účastníkem řízení, dokládá (a odpovídá i stávajícímu stavu zápisu žalobce v obchodním rejstříku).
Tvrzení že žaloba nebyla žalobcem podepsána, že tato vada nebyla zhojena v dalším průběhu řízení, a že nebyla doložena plná moc pro osobu, jež žalobu (jako zástupkyně žalobce) naopak podepsala, je pak způsobilé založit jen existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoli však existenci některého z důvodů zmatečnosti vypočtených v §237 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost se dodává, že ani toto tvrzení nemá oporu v obsahu spisu, neboť řádná procesní plná moc vystavená žalobcem L. Š. ve spise založena je (srov. č.l. 4), takže žaloba podepsaná (jen) touto zástupkyní (srov. č.l. 2) dovolatelem vytýkanou vadou postižena není.
Z tvrzení, že jednatelé žalobce byli v žalobě navrženi k důkazu jako svědci, pak na jakoukoli vadu řízení usuzovat nelze; ta se - opět ovšem jen v rovině tzv. jiné vady řízení - může pojit jen se skutečností, že označení jednatelé byli jako svědci též vyslechnuti, ač je měl soud vyslechnout jako účastníky řízení (srov. i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 6/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K takové vadě řízení by ovšem (u přípustného dovolání) mohl dovolací soud přihlédnout jen ku prospěchu společnosti s ručením omezeným, neboť jen jí mohla být tímto postupem soudu způsobena procesní újma.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání rovněž není přípustné, poněvadž odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit podmínky přípustnosti vymezené ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatel odkazuje výslovně. Dle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soud má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li o právní otázku zásadního významu. Přípustnost pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při niž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstatní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Dotčené právní posouzení věci musí být rovněž významné pro věc samu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod číslem 94).
Zásadní význam po právní stránce přisuzuje dovolatel otázce právní subjektivity a otázce procesního postavení „statutárního zástupce\" žalobce, právního zástupce a svědka.
Jestliže dovolatel připíná zásadní významnost rozhodnutí přímo k osobě žalobce (k jeho právní subjektivitě a procesnímu postavení jeho statutárních orgánů), pak již na tomto základě lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu v popsaném směru zásadní význam po právní stránce nemá. Okolnost, zda žalobce je v konkrétním případě nadán právní subjektivitou a zda za něj jednaly odpovídající statutární orgány, totiž nemá obecný dopad na případy obdobné povahy (výsledek možného řešení nepřekračuje rámec tohoto sporu).
Přitom otázku právní subjektivity právnických osob řeší jednoznačně zákon (srov. ustanovení cit. výše při výkladu k tvrzené zmatečnosti), stejně jako postavení statutárních orgánů společnosti s ručením omezeným (srov. §13 a §133 a násl. obch. zák.). Se zřetelem k dříve formulovaným závěrům o otázkách zastoupení žalobce a možné prosaditelnosti vady spočívající v záměně procesního postavení účastníka řízení a svědka pak z hlediska významnosti pro věc samu nedovodil Nejvyšší soud podmínky přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. ani pro řešení otázky procesního postavení právního zástupce účastníka řízení nebo postavení svědka (jež jinak v obecné rovině upravuje občanský soudní řád - srov. 24 a násl. a §126 o. s. ř.).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová