ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1705.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1705/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. K., proti žalovanému M. K., bytem tamtéž, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 135/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.3.1998, č.j. 11 Co 359/97-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 575,- Kč k rukám advokátky, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zrušil právo společného nájmu předmětného bytu, za výlučného nájemce určil žalobkyni, a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu.
Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání (podle jeho názoru přípustné na základě §237 odst. 1 písm. c/ a f/ o.s.ř.), jež opřel o dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. K jednání byl odvolacím soudem předvolán, uvedl dovolatel, JUDr. K. B., který jej již nezastupoval, zatímco tehdejší zástupce JUDr. V. T. vyrozuměn nebyl, a při jednání („z časových důvodů") zastupovat nemohl; proto se jednání zúčastnil JUDr. L. T., jehož si jakožto zmocněnce nově zvolil. Nesprávný postup, jímž mu byla odňata možnost jednat před soudem, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nepřihlížel k podání, jež obsahovalo rozbor věci, jelikož nebylo včas zařazeno do spisu (ačkoli soudu bylo doručeno dva dny před jednáním). Tímto mu „velmi ztížil, ne-li přímo znemožnil kvalifikovanou argumentaci", důsledkem čehož je, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, především v otázce aktivní legitimace žalobkyně.
Podle mínění žalobkyně, vtěleného do vyjádření k dovolání, řízení a rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, a dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. dány nejsou.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují §237, §238 a §239 o.s.ř.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ přípustnost dovolání nevyplývá, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ rovněž není použitelné, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším.
Ani ustanovení §239 odst. 1, 2 o.s.ř. není k založení přípustnosti dovolání použitelné, neboť odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem nevyslovil, resp. není zde návrhu účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné z hlediska ustanovení §237 o.s.ř., které přípustnost spojuje s existencí vyjmenovaných vad řízení a rozhodnutí, jež činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; jelikož jiné vady se z obsahu spisu nepodávají, soustřeďuje se pozornost k těm, které dovolatel vytýkal.
Přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. není dána již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení; dovolání je přípustné jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí tvrzenou vadou skutečně trpí.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Podle §20 o.s.ř. každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (má procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. U fyzických osob tato způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí (§8 odst. 1 obč. zák.), a pozbýt ji lze pouze za podmínek vyslovených v §10 odst. 1 a 2 obč. zák. na základě rozhodnutí soudu, vydaného v řízení podle §186 a násl. o.s.ř. Toto rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky, jež se vážou k právní moci, a nepůsobí zpětně.
Nebyl-li tedy (zletilý) účastník řízení zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezen, nemůže být splněna podmínka, že neměl procesní způsobilost, a řízení zmatečností podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tudíž postiženo být nemůže (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 26/1998).
O zmatečnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy nejde ani v případě (který měl dovolatel zjevně na mysli), že soud nepředvolal k jednání účastníkova zástupce, resp. předvolal toho, kdo jím dříve přestal být.
Druhé ustanovení, na které dovolatel poukazoval (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.), spojuje přípustnost dovolání s vadou řízení, spočívající v tom, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je omezení účastníka v realizaci těch procesních práv, která mu procesní předpisy přiznávají; od účinnosti zák. č. 238/1995 Sb. jde o ně již jen tehdy, projevil-li se příslušný postup v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem k formulaci dovolatelovy námitky se tedy klade otázka, zda tvrzení, že se odvolací soud „nezabýval (písemným) sdělením" (které nebylo založeno ve spise, byť bylo soudu včas doručeno), je způsobilé založit stav, kdy dovolateli byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem se podává, že poté, co zástupkyně dovolatele informovala o dříve zaslaném písemném vyjádření k věci, jí soud poskytl prostor, aby je přednesla ústně. Byť je organizačním nedostatkem, že je soud neměl k dispozici v písemné formě, možnost podání učinit byla dovolateli zachována. Není žádného důvodu k závěru, že procesní práva činit podání (§41 odst. 1 o.s.ř.), navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům provedeným (§123 o.s.ř.), vyjádřit se k dokazování a k právní stránce věci (§118 odst. 3 o.s.ř.), byla dovolateli upřena.
Omezením účastníka v uplatnění jeho procesních práv samozřejmě není ani takové „nezabývání se", kdy soud nepřihlédne k jeho právní argumentaci, maje za to, že v dané věci neobstojí.
Omezen nebyl dovolatel ani v realizaci práva na zastoupení (§24 o.s.ř.), jelikož zde není rozhodné, že soud zástupce (nesprávně) nepředvolal k jednání, ale to, že se jednání fakticky účastnil.
Neplatí tedy, že dovolateli byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, a řízení vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postiženo není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 o.s.ř. Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, nezbylo Nejvyššímu soudu než je jako nepřípustné odmítnout ( §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dalšími námitkami, které dovolatel proti rozsudku odvolacího soudu uplatnil, jež podřadil dovolacím důvodům ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., se lze zabývat jen za předpokladu, že je dovolání přípustné, a ten splněn není.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni přísluší náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 500,- Kč a v paušální náhradě výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně co ukládá vykonatelné usnesení, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu