ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1765.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1765/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. K. proti žalované E. K., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 413/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 1998, č.j. 25 Co 453/97-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. ledna 1998, č.j. 25 Co 453/97-22, potvrdil usnesení ze dne 20. srpna 1997, č.j. 6 C 413/97-13, jímž Okresní soud v Semilech zastavil řízení o žalobě na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků dle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") pro vady, jež brání jejímu projednání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přes poučení dle §5 a §43 o. s. ř. zůstala žaloba neúplná, jelikož z ní nelze vyčíst, jaké konkrétní věci, práva nebo závazky žalobce učinil předmětem řízení.
Žalobce (posléze zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítaje existenci dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. a/ a c/ o. s. ř. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že výzvu k odstranění vad podání činí soud (předseda senátu, samosoudce nebo pověřený vyšší soudní úředník) usnesením, jež doručí osobě, o jejíž podání jde, a proti němuž není (dle §202 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) odvolání přípustné. Vedle formálních náležitostí pak usnesení obsahuje a/ údaje o tom, v čem je podání neúplné nebo nesprávné, b/ poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu provést, c/ lhůtu k odstranění vad podání a d/ poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas opraveno nebo doplněno. V dovolacím řízení pak podle dovolatele vzniká otázka, zda opomenutí poučovací povinnosti nelze v některých případech kvalifikovat jako postup soudu, kterým byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Dovolatel nepokládá za vadu podání požadavek náhradního plnění peněžitou formou, kde je způsob výkonu (rozhodnutí) proveditelný dle §258 odst. 1 o. s. ř. a namítá, že žádný z dopisů soudu ze dne 16. července a 4. srpna 1997 neobsahuje poučení dle §43 odst. 1 o. s. ř. a poslední dopis navíc hrozí jen pořádkovou pokutou, nikoli zastavením řízení. Proto dovolatel požaduje, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za neopodstatněné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující není usnesením ve věci samé; ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. §239 odst. 1 o. s. ř. ) a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (srov. §239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatel.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení uveřejněném pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha svých rozhodnutích dalších, po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo „byla\" byla vložena slova „v průběhu řízení nesprávným\"), je za „postup soudu v průběhu řízení\" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Tak již v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14 Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci, a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci §237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
K zastavení řízení došlo proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, podle nějž věc nelze pro vadu žaloby, která nebyla přes výzvu odstraněna, projednat. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Pro úplnost se dodává, že podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí lze k vadě řízení spočívající v tom, že předseda senátu (samosoudce, vyšší soudní úředník) nevyzve účastníka řízení k odstranění vad podání usnesením (jak tomu ve shodě s ustanovením §202 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. má být), nýbrž jen neformálním přípisem, lze přihlédnout jen tehdy, měla-li za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen).
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalované však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová