ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1865.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1865/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. spol. s r.o, proti žalované L. S., o zaplacení částky 611.186,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 104/95, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 1998, č.j. 23 Co 88/98-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soudu v Praze usnesením ze dne 20. února 1998, č.j. 23 Co 88/98-103, zastavil - odkazuje na §205, §43 odst. 2 a §211 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") - řízení o odvolání žalované proti rozsudku ze dne 7. října 1997, č.j. 10 C 104/95-84, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 žalované uložil zaplatit žalobkyni 399.772,-Kč se šestnáctiprocentními úroky od 22. června 1995 do zaplacení a na nákladech řízení částku 73.468,-Kč a zavázal ji zaplatit na účet soudu prvního stupně náklady znalečného v částce 12.298,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná přes výzvu (usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. prosince 1997) doručenou jejímu zástupci 12. ledna 1998 a poučení, že jinak bude věc předložena odvolacímu soudu, který odvolací řízení podle §43 odst. 2 a §211 o. s. ř. zastaví, odvolání neodůvodnila tak, aby mělo náležitosti uvedené v §205 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (vybavená právnickým vzděláním) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §239a (správně §238a) odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny a/ až d/, tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 (písmeno a/), řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).
Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Vadou, pro niž uplatňuje dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., je podle dovolatelky skutečnost, že nebylo provedeno dokazování, a to ani výslech účastníků, ač jde o spornou a náročnou záležitost. Dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. jsou podle dovolatelky důsledkem toho, že jí nebylo umožněno před soudem jednat a že nebyly řádně provedeny důkazy. K usnesení odvolacího soudu dovolatelka poukazuje na to, že její zástupce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které přislíbil doplnit do třiceti dnů, tedy do konce měsíce ledna 1998. Již po doručení odvolání však byl usnesením ze dne 31. prosince 1997, doručeným mu 12. ledna 1998, vyzván, aby odvolání doplnil. Dovolatelka uvádí, že ona sama obeslána nebyla, a že si není jista, zda snaha o tak mimořádně rychlé postoupení podání odvolacímu orgánu je běžná, když 11. února 1998 byl spis předložen odvolacímu soudu bez doplnění odvolání a již 20. února 1998 je datováno usnesení o zastavení (odvolacího) řízení. Namítá rovněž, že o těchto skutečnostech jí nebylo nic známo a napadené usnesení jí nebylo doručeno, přesto, že pro ni má tak vážný důsledek. V dalších částech dovolání popisuje dovolatelka skutkové okolnosti případu a rozebírá postup a rozhodnutí soudu prvního stupně (body I. až IX. dovolání). Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., avšak není důvodné.
V první řadě je třeba uvést, že výhrady, jež dovolatelka uplatnila proti rozsudku soudu prvního stupně a řízení, jež předcházelo jeho vydání, jsou pro výsledek dovolacího řízení bezcenné. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl ve své rozhodovací praxi, vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak okolnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Od tohoto závěru, který formuloval např. v usnesení z 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 16 (na něž v podrobnostech odkazuje), nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v posuzované věci.
Usnesení o zastavení odvolacího řízení podle §43 odst. 2 o. s. ř. je výlučně procesním rozhodnutím, spojeným se závěrem o existenci vad odvolání, které brání dalšímu pokračování odvolacího řízení. Povaha tohoto usnesení, jímž se řízení končí, aniž by se odvolací soud mohl zabývat věcnou správností rozhodnutí soudu prvního stupně, vylučuje možnost zabývat se v dovolacím řízení vadami, jimiž bylo postiženo řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (shodný závěr učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 190/99 nebo v usnesení ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1056/99).
Ze stejných příčin zjevně neobstojí argumenty, jež dovolatelka snáší na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. Jestliže odvolací soud zastavuje odvolací řízení proto, že odvolání trpí vadami, pro které je nelze věcně projednat, pak logicky nemá důvod provádět ve věci dokazování; není totiž k čemu. V absenci dokazování tedy při daném způsobu vyřízení věci odvolacím soudem jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutím odvolacího soudu ve věci, spatřovat nelze (okolnost, zda bylo nebo nebylo provedeno dokazování, nemůže mít na správnost usnesení o zastavení odvolacího řízení pro vady odvolání žádného vlivu).
Naplnění dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. spočívá podle dovolatelky v tom, že řízení je postiženo vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Toto ustanovení spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.
Dle ustanovení §209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně dbá o odstranění vad odvolání. Nezdaří-li se mu vadu odstranit nebo má-li za to, že odvolání je podáno opožděně nebo tím, kdo k němu není oprávněn, nebo že není přípustné, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.
Ze spisu je patrno, že žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně dne 22. prosince 1997 tzv. blanketní odvolání (srov. č. 91), které adresovala Obvodnímu soudu pro Prahu 4. V odvolání byli řádně označeni účastníci řízení, věc, které se týká (č.j. /správně sp. zn./ 10 C 104/95) a bylo podepsáno a datováno (17. prosince 1997). V odvolání bylo dále uvedeno, že se podává proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. /správně sp. zn./ 10 C 104/95, vydanému 7. října 1997, a že žalovaná odvolání odůvodní ve lhůtě třiceti dnů.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. prosince 1997, č.j. 10 C 104/95-94, doručeným jejímu zástupci 12. ledna 1998 (srov. doručenku u č.l. 94 p.v.), byla žalovaná vyzvána, aby odvolání proti označenému rozsudku ve lhůtě osmi dnů od doručení usnesení doplnila tím, že uvede, v jakém rozsahu předmětné rozhodnutí napadá, v čem spatřuje nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu, a čeho se odvoláním domáhá. Soud ji rovněž poučil, že nebude-li odvolání v určené lhůtě písemně doplněno, odvolací soud řízení dle §43 odst. 2 a §211 o. s. ř. zastaví. Na toto usnesení žalovaná v době do vydání napadeného rozhodnutí nijak nereagovala a odvolání doplnila až podáním datovaným sice 3. února 1998 (srov. č.l. 97-100), avšak podaným na poštu k přepravě až 24. února 1998 (srov. obálku č.l. 101) a došlým soudu 25. února 1998.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha dalších rozhodnutích odůvodnil závěr, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Je tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř. projednává věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. §212 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Nicméně zkoumané odvolání postrádalo i údaj o tom, v jakém rozsahu odvolatelka rozsudek soudu prvního stupně napadá (tzv. kvantitativní stránka odvolání), bez kterého odvolání proti rozsudku jímž bylo ve věci samé rozhodnuto o dělitelném plnění, projednatelné není.
Jestliže soud prvního stupně vyzval odvolatelku k doplnění odvolání již v osmidenní lhůtě počítané od 12. ledna 1998, ačkoliv tato avizovala doplnění odvolání ve lhůtě třicetidenní, pak rozhodně nešlo o nesprávný postup; bez odůvodněné a opodstatněné žádosti o poskytnutí delší lhůty k doplnění odvolání by naopak byl nesprávný postup, kterým by soud toleroval liknavý přístup účastníka řízení (zde odvolatelky) k plnění jeho procesních povinností (zde povinnosti podat řádné odvolání již v patnáctidenní lhůtě počítané od doručení rozsudku). Ostatně, bylo-li odvolání datováno 17. prosince 1997, pak lhůta, kterou si odvolatelka sama určila k doplnění odvolání, vypršela 16. ledna 1998, tedy dříve než měla uplynout lhůta, již odvolatelce vymezil cit. usnesením soud prvního stupně. Lhůta stanovená soudem uplynula marně dnem 20. ledna 1998, takže předložil-li soud prvního stupně spis odvolacímu soudu (dle předkládací zprávy z č.l. 96) až dne 4. února 1998 a ten (poté, co mu spis došel 11. února 1998) rozhodl o zastavení odvolacího řízení dne 20. února 1998, pak lze stěží hovořit (jako to činí dovolatelka) o „mimořádně rychlém postoupení podání odvolacího soudu\". Popsaný postup soudu prvního stupně byl plně v souladu s ustanovením §209 o. s. ř.
Podle ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. pak platí, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Úvaha o tom, kdy je třeba doručit přímo zastoupenému účastníkovi, se zužuje na objasnění otázky, kterými úkony jsou ty úkony, jež má účastník v řízení učinit osobně. Z užité dikce („osobně vykonat\") vyplývá, že jde o úkony, které nemůže učinit nikdo jiný než samotný účastník (o tzv. nezastupitelná jednání). O takové úkony jde, jsou-li charakteristické svým osobním prvkem upínajícím se právě a jen na osobu jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že jiná osoba nemůže takový úkon vykonat. O případy podřaditelné ustanovení §49 odst. 1, větě druhé, o. s. ř. půjde všude tam, kde má být v řízení učiněn úkon, při němž nemůže být účastník řízení nahrazen nikým jiným.
V případě procesního úkonu (podání), kterým mají být odstraněny vady podání (žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání) o nezastupitelné jednání nejde. Naopak, předpokládá se, že zástupce účastníka s plnou mocí pro celé řízení (zvláště pak zástupce, jímž je advokát) je zde právě proto, aby za účastníka kvalifikovaně činil příslušná procesní podání. Výzva k odstranění vad odvolání byla tedy správě doručena pouze advokátu, zastupujícímu žalovanou na základě procesní plné moci ze dne 1. května 1997, a nikoli (také) žalované samotné. Totéž platí o doručení usnesení odvolacího soudu, které zástupce dovolatelky převzal 12. března 1998 (srov. doručenku u č.l. 103 p.v.).
Jelikož je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem (který není „nesprávný\"), byla účastníku odňata možnost jednat před soudem, lze uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. netrpí a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. dán není.
Existence dovolacích důvodů dle §241 písm. c/ a d/ o. s. ř. měla být (v podání dovolatelky) toliko důsledkem dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., jež ovšem prokázány nebyly. Dovolání proto ani v tomto ohledu důvodné není.
Vzhledem k tomu, že vady, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) se nepodávají ani z obsahu spisu, Nejvyšší soud dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení; protože však u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová