ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1903.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1903/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně m. č. P. proti žalovanému J. M., o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 135/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2000, č. j. 12 Co 120/99-27, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 23. září 1999, č. j. 13 C 135/99-12, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh žalovaného na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 135/98.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") spatřuje v okolnosti, že obvodní ani městský soud neprovedly jím navržený důkaz, o němž v původním řízení nevěděl a který mohl přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady, k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.
Použitelnost ustanovení §239 není dána již proto, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení, a tedy ani usnesení, jímž byl návrh na její povolení zamítnut, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat namítanou, tj. jinou (než v §237 o. s. ř. uvedenou) vadou řízení podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s. ř. (k níž je sice povinen přihlédnout z úřední povinnosti, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné) - bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková