ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1933.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1933/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ J. K., B/ J. F. a C/ I. B., proti žalovaným 1) L. N., 2) I. N. a 3) I. D., o odvrácení hrozící škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 571/93, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 1998, č.j. 20 Co 248/97-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalovaných částku 475,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. J. J.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek ze dne 19. února 1997, č.j. 4 C 571/93-75, jímž okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalovaní (způsobem tam uvedeným) „poškozují a vážně ohrožují" majetek žalobců, jakož i návrh, aby žalovaní byli zavázáni provést (tam specifikované) „přiměřené a vhodné opatření k odvrácení hrozící škody", a kterým žalobkyně zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaných a státu. Okresní soud tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 13. června 1994, č.j. 4 C 571/93-35, zrušen usnesením krajského soudu ze dne 23. května 1996, č.j. 14 Co 621/94-51.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně, zastoupeny advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř."), a jež odůvodnily poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Kromě toho pak dovolatelky vyjádřily podiv nad tím, že „... u soudu první instance rozhodoval jiný právník, aniž bylo účastníkům sděleno proč ...", když soudce JUDr. T. „... rozhodoval rychle a věcně, podle právních předpisů ..." (třetí strana dovolání na č. l. 100), a namítly, že „... bezdůvodně a bez jejich souhlasu byl soud obsazen jiným soudcem, než který rozhodoval při 1. rozsudku, ač nebyl podjatý a JUDr. T. působí u soudu dále jako předseda civilního senátu ..." (šestá strana dovolání na č. l. 103).
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají. Část dovolání, týkající se obsazení soudu, není námitkou zmatečnosti řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g), jelikož dovolatelky samy ani nenamítají, že JUDr. Z. B. byl z rozhodování věci vyloučen nebo že soud (jím) byl obsazen nesprávně z hlediska rozvrhu práce; takováto zmatečnost řízení nevyplývá ani z obsahu spisu.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o.s.ř.; podle jeho prvního odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žádná ze žalobkyň nevznesla.
Jak vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/ téhož ustanovení).
Použitelnost ustanovení §238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. není dána proto, že napadené rozhodnutí není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je (i) to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím (právě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen.
Z usnesení odvolacího soudu ze dne 23. května 1996 vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen zejména pro nepřezkoumatelnost, již odvolací soud spatřoval v „nerespektování zásad uvedených v §157 o.s.ř.", především (jak to plyne z druhé poloviny třetí strany zrušovacího usnesení na č. l. 52) v odstavci druhém tohoto ustanovení. Nebylo-li z rozsudku soudu prvního stupně zřejmo kromě jiného ani to, podle kterého z ustanovení §126, §127 a §417 občanského zákoníku (jejichž použití podle názoru odvolacího soudu „přicházelo v úvahu") byl nárok žalobkyň posouzen, nemohl odvolací soud - logicky - takové (chybějící) právní posouzení přezkoumat, a tedy ani zaujmout závazný právní názor. Za tohoto stavu ovšem nemůže jít o vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, a dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení (č. l. 52 versa, 53) též naznačil, která hmotněprávní ustanovení (obecně) by mohla být na daný skutkový stav aplikována, a jaké žalobní návrhy („petity") by jejich případnému užití odpovídaly; takovýto rozbor jednotlivých eventualit pro svou obecnost za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) považovat nelze.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat otázkou jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá, o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5 věta za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaných, jejichž náklady tohoto řízení spočívají u každého z nich v částce 400,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §7 ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 a §11 odst. 1, písm. k) vyhlášky č 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), sníženou o 20% podle §12 odst. 2 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. června 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová