ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1934.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1934/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně m. č. P. proti žalované H. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 307/95, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 1998, č.j. 51 Co 113/98-74, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 1998, č.j. 51 Co 113/98-74, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným usnesením městský soud odmítl jako opožděné odvolání žalované proti usnesení ze dne 31. října 1997, č.j. 8 C 307/95-64, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 připustil, aby do řízení na straně žalovaného B. B. (vůči němuž bylo řízení usnesením ze dne 2. září 1998, č.j. 8 C 307/95-87, zastaveno) „vstoupila\" jako další účastník. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že počátek běhu odvolací lhůty nutno odvodit od doručení (v pořadí prvé) zásilky převzaté žalovanou 31. prosince 1997, nikoli ode dne doručení opakovaného, uskutečněného dne 14. ledna 1998.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že usnesení soudu prvního stupně jí nebylo doručeno zásilkou převzatou dne 31. prosince 1997 - ta totiž obsahovala pouze předvolání k jednání nařízenému na 2. leden 1998 - nýbrž teprve dne 14. ledna 1998, kdy obdržela společnou zásilku obsahující kromě dalších písemností (usnesení č.j. 8 C 307/95-67 a předvolání k jednání odročenému na 18. ledna 1998) také usnesení, jež napadla odvoláním.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm e) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.\"), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, a je také důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.), včetně jeho obsahového vymezení; z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Námitka směřující proti hodnocení odvolání jako opožděného zahrnuje typicky kritiku právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm d/ o.s.ř.); jde-li však o odpověď na otázku, kdy bylo žalované doručeno usnesení soudu prvního stupně (na jejímž zodpovězení závisí právní úvaha o počátku běhu odvolací lhůty a tedy i o včasnosti odvolání), dovolatelčin nesouhlas s výsledky šetření o okolnostech v tomto směru relevantních je uplatnitelný především argumentem, že řízení je postiženo jinou (než v ustanovení §237 o.s.ř. uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000 pod poř. č. 80).
O ni v daném případě jde, jestliže dovolatelka zpochybnila existenci doručení ze dne 31. prosince 1997, z něhož naopak vycházel odvolací soud. Tvrzením, že zásilka doručená jí tohoto dne usnesení č.j. 8 C 307/95-64 neobsahovala, pak - ve svých důsledcích - napadla i jeho závěr o opožděnosti odvolání.
Odvolací soud sice v závěru svého usnesení připojil úvahu, že „...se odvolatelka patrně domnívala, že odvolací lhůta bude počítána až od druhého doručení napadeného usnesení...\", avšak otázkou, zda vskutku bylo usnesení č.j. 8 C 307/95-64 doručováno (a doručeno) dvakrát, a - v kladném případě - příčinou takového postupu soudu prvního stupně (jemuž prvá zásilka nebyla vrácena jako nedoručitelná s odůvodněním, že účastník nemá na uvedené adrese bydliště, případně, že se v něm nezdržuje, takže důvod k opakovanému doručování by v takovém případě nebyl) se nezabýval.
Nelze totiž přehlédnout, že soudce, jenž dal kanceláři pokyn k doručení „usnesení o přistoupení dalšího účastníka\" dne 19. prosince 1997 (viz. referát na č.l. 63 versa zdola), tento pokyn zopakoval dne 2. ledna 1998 (viz. č.l. 66 versa shora). Odvolací soud se také nikterak nezabýval otázkou, že zatímco první pokyn obsahoval příkaz k doručení pouze jediného usnesení, navíc bez opisu žaloby, a druhý k doručení usnesení dvou, totiž „č.l. 63 a 65\", a žaloby, obsahují příslušné doručenky údaje o obsahu zásilek opačné; podle nich totiž mělo být zásilkou ze dne 31. prosince 1997 kromě předvolání k jednání na 2. ledna 1998, tzv. vzoru 14, doručováno také „2x usnesení + žaloba\", zatímco naopak zásilkou ze dne 14. ledna 1998 (po dodatečném přeškrtnutí slov „+ žaloba + 2x usnesení\") pouze předvolání k jednání odročenému na 18. ledna 1998. Kromě zjevného rozporu mezi pokyny soudce a údaji o obsahu zásilek (postrádajícími navíc - v rozporu s ustanovením §12 odst. 3 kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy - jednací čísla jednotlivých usnesení), jakož i samotné skutečnosti, že pokyn k doručení téhož usnesení byl soudní kanceláři udělen dvakrát, pak odůvodněnou pochybnost o tom, zda předmětné usnesení bylo doručeno (již) dne 31. prosince 1997, vzbuzuje i údaj na předkládací zprávě (č.l. 72 versa), z níž je zřejmé, že samotný soud prvního stupně je nepovažoval za doručené dnem 31. prosince 1997, tedy první zásilkou, nýbrž teprve zásilkou převzatou dne 14. ledna 1998, v důsledku čehož je sám nehodnotil jako opožděné (o čemž by v opačném případě byl povinen zpravit - viz. §209 o.s.ř. - odvolací soud).
Jestliže tedy odvolací soud vycházel z předpokladu, že rozhodující pro posouzení včasnosti odvolání jsou pokyny soudce kanceláři, pak tím, že se nezabýval příčinou opakovaného doručování a svůj závěr o opožděnosti odvolání dovodil výlučně z prvého doručení, zůstalo jeho právní posouzení včasnosti odvolání neúplné a tedy ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nesprávné.
Jestliže naopak vycházel z údajů na doručenkách (jež ovšem byly na obou doručenkách dodatečně opraveny), pak tím, že neprovedl šetření, jímž by objasnil existenci a původ rozporů mezi těmito údaji a pokyny soudce, jakož i příčinu jejich dodatečných oprav, zatížil řízení vadou, jež ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm b) o.s.ř. mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který (vycházeje ze zjištění, že žalované bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno dne 31. prosince 1997) odvolání odmítl jako opožděné, je (podle ustanovení §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř.) nesprávné; protože na tomto posouzení napadené usnesení spočívá (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) a protože současně bylo řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 1 věty za středníkem, odst. 5 o.s.ř. usnesením zrušil a věc podle §243b odst. 2 o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek není přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová