ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1946.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1946/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Z. d. O. P., družstva, proti povinnému Z. P., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 1461/97, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999, č.j. 19 Co 88/99-37, takto:
I. Dovolání proti výrokům usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 1999, č.j. 19 Co 88/99-37, o nákladech řízení, se odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 325,--Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce povinného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 1. října 1998, č.j. 11 E 1461/97-24, nařídil provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 13. listopadu 1997, č.j. 11 E 1461/97-8, přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, do označeného náhradního bytu, když měl za to, že zajištěná bytová náhrada odpovídá - v intencích §712 odst. 2, věty první, občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.\") - bytové náhradě určené ve vykonávaném rozhodnutí (vykonatelném rozsudku téhož soudu ze dne 26. března 1996, č.j. 11 C 13/96-10), to jest přiměřenému náhradnímu bytu. Náhradní byt je totiž stejně jako vyklizovaný bytem o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím, první kategorie, s ústředním vytápěním. Podlahová plocha je téměř stejná (u náhradního bytu nepatrně větší) a příslušenství bytu a jeho vybavení je rovněž téměř shodné. Skutečnost, že náhradní byt je více opotřebovaný a jeho zařízení je i částečně poškozeno (odřené dveře, prasklé okno, prosvítající malba) nelze nadřadit jiným kritériím přiměřenosti, neboť v opačném případě by oprávněný musel zajistit povinnému byt minimálně stejně kvalitní a udržovaný jako vyklizovaný byt. Ve věci je třeba vycházet také z reálných možností oprávněného zajistit povinnému odpovídající bytovou náhradu. Nedostatky, na něž povinný odkazoval (např. spadlý rošt v kotli a nedostatečné zajištění sklepa), lze odstranit v rámci nájemního vztahu, protože povinností pronajímatele je předat byt nájemci ve stavu způsobilém k řádnému užívání a tyto vady případně zakládají nájemci právo na slevu z nájemného. Soud dále (odkazuje na ustanovení §270 odst. 2 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.\") rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. března 1999, č.j. 19 Co 88/99-37, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na provedení výkonu rozhodnutí zamítl (bod I. výroku). Dále uložil oprávněnému zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 975,-Kč (bod II. výroku) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 325,-Kč (bod III. výroku). Odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním posouzením věci. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nedostatečně zohlednil zjištěné rozdíly ve vybavení bytu a v kvalitě tohoto vybavení. Hledisko rovnocennosti přiměřeného náhradního bytu formulované v ustanovení §712 odst. 2, věty druhé, obč. zák. se týká i kvality a vybavení bytu, přičemž tato podmínka musí být splněna již v okamžiku vlastního provedení vyklizení bytu. Nepostačuje proto prohlášení oprávněného, že je připraven určité práce provést, případně, že povinný je oprávněn „vzít s sebou\" sporák z vyklizovaného bytu. Jde o pouhá tvrzení, z nichž nevyplývá, že k odstranění vad náhradního bytu či k doplnění jeho zařízení skutečně dojde. Z tohoto hlediska je nesprávný též závěr, že zjištěné nedostatky mohou být odstraněny v rámci nájemního vztahu. Oprávněný je i pronajímatelem náhradního bytu a podle ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Po povinném proto nelze spravedlivě požadovat, aby byt vyklidil a začal užívat bytovou náhradu, která svou kvalitou dosud užívanému bytu neodpovídá. Nelze po něm ani požadovat, aby až po vlastním vyklizení bytu činil ve spolupráci s pronajímatelem kroky k odstranění nedostatků, jejichž výsledek je navíc nejistý. To vyplývá i ze skutečnosti, že přiměřený náhradní byt je z kvalitativního hlediska bytovou náhradou nejvyššího typu. V daném případě by náhradní byt nepochybně uspokojoval bytovou potřebu a povinného a jeho rodiny hůře než byt vyklizovaný; proto nejsou splněny podmínky ustanovení §340 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. Výroky o nákladech řízení soud v intencích ustanovení §142 odst. 1 a §270 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil procesním úspěchem povinného ve věci.
Oprávněný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně do všech jeho výroků) včas dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Podle dovolatele přiměřený náhradní byt by měl být vybaven rovnocenně bytu vyklizovanému. Je-li tedy vyklizovaný byt vybaven sporákem, měl by být sporákem vybaven i byt náhradní. Zákon ani rozhodnutí soudu však oprávněnému nepředepisují, jakým způsobem má sporák do náhradního bytu zajistit. Dovolatel je přesvědčen, že sporák může zajistit i tak, že umožní povinnému, aby si vzal s sebou do náhradního bytu sporák z vyklizovaného bytu. Tato okolnost by neměla být důvodem zamítnutí návrhu na provedení výkonu rozhodnutí. Ať totiž oprávněný zajistí sporák jakkoli, zajistí tím, že náhradní byt bude způsobilý k řádnému užívání. Náhradní byt nelze považovat za nižší kvality než vyklizovaný byt jen proto, že např. okna, parapety či radiátory v náhradním bytě vyžadují již dřívější údržbu (natření), než okna, parapety či radiátory ve vyklizovaném bytě. V obou bytech je oprávněný povinen údržbu zajistit - ať již dříve či později. Stav mezi jednotlivými údržbami (nátěry) nelze podle dovolatele považovat za vady bytu. Jsou-li údržby (nátěry) prováděny řádně a včas, nezpůsobuje stav mezi údržbami (nátěry) situaci, v níž by byt nebyl způsobilý k řádnému užívání nebo v níž by byla hůře uspokojována bytová potřeba nájemce a jeho rodiny. V rámci nájemního vztahu má nájemce k dispozici právní nástroje, jimiž si provádění řádné a včasné údržby, ke které je povinen pronajímatel, může na pronajímateli vynutit. Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a uvádí, že skutečnosti zmiňované v dovolání jsou zúžením celé věci na problematiku sporáku a oprýskaných nátěrů. Dle jeho názoru však kvalita bytu jako celku není srovnatelná s kvalitou vyklizovaného bytu, neboť nabízený byt není za současného stavu vůbec způsobilý k řádnému užívání.
Dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na provedení exekuce je přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem\"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je Nejvyšší soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu tedy je přezkoumat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do otázky, zda zajištěný náhradní byt odpovídal bytové náhradě určené ve vykonávaném rozhodnutí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §340 odst. 2 o. s. ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně. Provedení výkonu rozhodnutí nařídí, až oprávněný soudu prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.
Podle ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti (věta první). Z věty druhé téhož ustanovení se podává, že přiměřeným náhradním bytem se rozumí náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má nájemce vyklidit.
Při úvahách, jaký byt lze míti za „přiměřený náhradní byt\" se v soudní praxi ustálil názor, že bytová náhrada tohoto druhu není zajištěna formou podnájmu bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 820/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod číslem 149), a že takovým bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt, že však (se zřetelem k místním podmínkám v dané obci) nelze trvat na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality bytu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod číslem 6). Přitom pojmy „zásadní rovnocennost\" a „místní podmínky\" nutno v občanském zákoníku interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (oprávněného) povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek podle všech v zákoně uvedených parametrů aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému bytu. (srov. nález ze dne 16. února 1995, sp. zn. III ÚS 114/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 3, části I., pod číslem 9). Tomu odpovídá též závěr, že ačkoliv náhradní byt nesplňuje z hlediska rozlohy podlahové plochy a počtu místností požadavky uvedené v ustanovení §712 odst. 2 obč. zák., jde o přiměřený náhradní byt i v případě, že oprávněný neměl objektivně možnost zajistit povinnému byt, který by těmto požadavkům odpovídal spíše (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 163).
V řízení nebylo a není sporu o tom, že porovnávané byty si odpovídají co do umístění (v téže obci) počtu místností (2+1 s příslušenstvím), kategorie (první kategorie) a velikosti. Právní posouzení věci odvolacím soudem se soustřeďuje na (v porovnání se soudem prvního stupně odlišné) vyhodnocení zjištění, jež soud prvního stupně učinil o rozdílech v rozsahu a kvalitě vybavení bytů, konkrétně na otázku opotřebovanosti a poškození bytového zařízení. Určující pro výsledek dovolacího řízení je správnost závěru, že podmínka rovnocennosti náhradního bytu musí být splněna již v okamžiku vlastního provedení vyklizení bytu, jakož i to, zda odvolací soud tento závěr správně aplikoval na daný (dovoláním nedotčený) skutkový stav (co do úvah, podle nichž nepostačuje prohlášení oprávněného, že je připraven určité práce provést, a že povinný je oprávněn „vzít s sebou\" sporák z vyklizovaného bytu).
Řešení první z předložených právních otázek se podává i z rozhodnutí uveřejněného pod číslem 71/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož prostřednictvím byla soudní praxe sjednocena v závěru, že otázku, zda je pro povinného zajištěna bytová náhrada určená v exekučním titulu, posuzuje soud při rozhodování o tom, zda bude nařízeno provedení soudního výkonu rozhodnutí, nikoli až v případě, že byl podán návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Takový úsudek odpovídá dikci výše cit. ustanovení §340 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže uzavřel, že pro závěr, zda zajištěný náhradní byt je „přiměřeným náhradním bytem\" je rozhodující stav bytu v době rozhodování soudu o provedení exekuce (srov. i §254 odst. 1, §167 odst. 2 a §154 odst. 1 o. s. ř.).
Zbývá se vypořádat s tím, zda odvolací soud vyslovený právní závěr správně aplikoval na daný případ.
Námitky oprávněného, že jako pronajímatel zajištěného náhradního bytu může zajistit jeho zásadně rovnocenné (v porovnání s vyklizovaným bytem) vybavení (zařízení) i tím, že povinnému udělí souhlas s přemístěním chybějícího vybavení (zařízení) z vyklizeného bytu, nejsou důvodné.
Z ustanovení §712 odst. 1, věty první, obč. zák. se podává, že otázka možného přemístění elektrického sporáku, musí být zkoumána v rámci kritéria vybavenosti (přiměřeného) náhradního bytu. O velikost bytu (jako o další ze zákonných kritérií jimiž se poměřuje nejen otázka lidsky důstojného ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, nýbrž i zásadní rovnocennost bytu u kategorie přiměřených náhradních bytů) se spor nevedl a otázka zařazení bytu do příslušné kategorie (o niž se účastnící také nepřou) je - ve shodě s ustanovením §4 vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů - otázkou hodnocení kvality bytu co do způsobu jeho vytápění a rozsahu základního příslušenství (jímž se podle §3 odst. 3 cit. vyhlášky rozumí koupelna nebo koupelnový, popřípadě sprchový kout a splachovací záchod). Odtud ústí právě ten závěr, že byl-li součástí zařízení bytu sporák (jenž i podle dřívějších předpisů - srov. §7 vyhlášky č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, jež platila až do 31. prosince 1993 - byl součástí tzv. základního provozního zařízení bytu), pak řešení otázky, zda v (přiměřeném) náhradním bytě je zařízení srovnatelné, nemůže být ničím jiným, než hodnocením vybavenosti bytu.
Podstatné potom je, že jednostranné prohlášení oprávněného (jakkoli by je bylo lze míti za závazný právní úkon), nečiní ještě z nabízeného náhradního bytu takový byt, jenž v rozhodné době splňuje požadavek zásadní rovnocennosti ve vztahu k vyklizovanému bytu co do vybavenosti elektrickým sporákem nebo jiným, v poměru k elektrickému sporáku z vyklizovaného bytu podle místních podmínek zásadně rovnocenným, zařízením. Nemůže totiž doplnit věcný stav nabízeného bytu, který je z logiky věci (srov. §712 odst. 2 obč. zák.) a z toho, že je posuzován k době, kdy soud rozhoduje o provedení exekuce, rozhodující. Okolnost, že oprávněný je současně pronajímatelem nabízeného náhradního bytu, nemá na závěr, že byt v rozhodné době (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) nebyl odpovídajícím způsobem vybaven, žádného vlivu.
Již na tomto základě lze uzavřít, že prostřednictvím uplatněných argumentů se dovolateli správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo (jeden z důvodů, pro které byl návrh na provedení exekuce zamítnut, beze zbytku obstál). Proto Nejvyšší soud dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na provedení exekuce, aniž nařizoval ve věci jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost se dodává, že zjištění, že vybavení (zařízení) náhradního bytu je více opotřebované než vybavení (zařízení) vyklizovaného bytu, sama o sobě není důvodem, pro který by náhradní byt nebylo lze míti za byt zásadně rovnocenný bytu vyklizovanému. Podstatné je, zda zařízení (vybavení) bytu je (přesto, že míra jeho opotřebovanosti je vyšší) způsobilé plně sloužit svému účelu (že je plně funkční), a že při porovnání obou bytů jako celku kvalita vybavení (zařízení) bytu i se zřetelem k jeho stáří podstatnou měrou nesnižuje jeho funkčnost. Není tedy možné požadovat, aby jednotlivé složky tvořící vybavení (zařízení) bytu byly co do míry opotřebovanosti absolutně (časově) srovnatelné s těmi, jež tvoří vybavení (zařízení) náhradního bytu. Jako vodítko pro tyto úvahy mohou sloužit i údaje o předpokládané životnosti jednotlivých částí zařízení (srov. přílohu k vyhlášce č. 176/1993 Sb.), nejde však o hledisko, jež by se mohlo prosadit bez dalšího; na stav vybavení (zařízení) bytu má totiž nepochybně největší vliv způsob jeho užívání předchozími nájemci, takže rozhodující vždy bude konkrétní stav přiměřeného náhradního bytu z hlediska srovnatelnosti jeho vybavení (zařízení) s vyklizovaným bytem, a to opět ke dni rozhodnutí o provedení exekuce. Tyto úvahy však - jak rozvedeno výše - již závěr o správnosti napadeného rozhodnutí ovlivnit nemohou.
Dovolání bylo výslovně podáno i proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, v tomto rozsahu však není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. není dovolání proti měnícímu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (bod II. výroku) přípustné proto, že podle písmene a/, části věty za středníkem, je přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, výslovně vyloučena a dotčený výrok není podřaditelný ani případům vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/. Ustanovení §239 o. s. ř. pak nezakládá přípustnost dovolání proti uvedenému výroku již proto, že usnesení o nákladech řízení není usnesením ve věci samé.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku) pak nelze poměřovat ustanoveními §238a a §239 o. s. ř., neboť tento výrok nemá povahu usnesení měnícího ani potvrzujícího.
Jelikož existence vad řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. byla vyloučena již dříve (srov. argumentaci shora), Nejvyšší soud v této části dovolání (opět aniž nařizoval jednání - §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Oprávněný se svým dovoláním úspěšný nebyl, takže povinnému vzniklo ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 (co do výroku o zamítnutí dovolání), §146 odst. 2, věty první (užitého per analogiam ve vztahu k výroku o odmítnutí dovolání), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny ve výši jedné poloviny úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 250,- Kč (§7, §9 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z režijního paušálu ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky). Částku 325,-Kč také Nejvyšší soud povinnému k tíži oprávněného přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. července 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová