ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1952.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1952/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. K., proti žalovanému J. P., o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 124/96, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. června 1999, č.j. 15 Co 193/99-72, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. června 1999, č.j. 15 Co 193/99-72, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl - odkazuje na ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") - odvolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 1. prosince 1998, č.j. 7 C 124/96-54, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zrušil právo společného nájmu účastníků (bývalých manželů) k bytu označenému ve výroku rozsudku, výlučným nájemcem bytu určil žalovaného a žalobkyni uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalovanému do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud měl rozsudek za doručený zástupkyni žalobkyně dnem 4. ledna 1999; za poslední den lhůty k podání odvolání označil 19. leden 1999 a odtud uzavřel, že odvolání podané u soudu osobně až dne 3. února 1999 je opožděné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, namítajíc, že postupem odvolacího soudu jí - ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. - byla odňata možnost před tímto soudem jednat. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká pochybení v závěru, že dnem doručení rozsudku byl 4. leden 1999; její zástupkyně se totiž v době doručení rozsudku (uložením na poště) nacházela mimo území republiky. Poukazuje rovněž na to, že soud prvního stupně doručil rozsudek její zástupkyni znovu dne 27. ledna 1999. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem\"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady dle §237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., které spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu cit. ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud se podává, že namítanou vadou řízení zjevně netrpí. Nejvyšší soud ve shora označených rozhodnutích, jakož i v ,mnoha svých dalších rozhodnutích, opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že odvolání je opožděné) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 36).
Po obsahové stránce, argumentem o pochybení soudu v řešení otázky, kdy byl rozsudek doručen zástupkyni žalobkyně (to jest o pochybení při šetření podmínek doručení), však dovolatel vystihl i dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud při odmítnutí odvolání vycházel z údajů na doručence neoddělené od obálky, v níž mu zásilka byla vrácena zpět jako nevyzvednutá v úložní lhůtě (srov. zásilku u č.l. 58 p.v.), nikterak se ovšem nezabýval tím, proč soud prvního stupně předmětný rozsudek doručoval dvakrát; napodruhé byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 27. ledna 1999 (srov. další doručenku u č.l. 58 p.v.). Přitom mu tato skutečnost rovněž musela být známa, když i podle předkládací zprávy z č.l. 69 pokládal soud prvního stupně rozsudek za doručený žalobkyni až dne 27. ledna 1999.
Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 29. září 1998, sp. zn. 20 Cdo 320/98, uvedl, že nevyplývalo-li z obsahu spisu (stejně jako v této věci), proč soud prvního stupně - ač zásilka nebyla vrácena jako nedoručitelná s odůvodněním, že účastník nemá na uvedené adrese bydliště, případně že se na této adrese nezdržuje - rozhodnutí doručil znovu, bylo povinností odvolacího soudu, aby v rámci posouzení včasnosti odvolání zjistil příčinu takového postupu soudu prvního stupně. Přitom zjištění, že soud prvního stupně doručil rozhodnutí účastníku řízení znovu, aniž k tomu měl důvod, nutně vede k hodnocení jeho postupu jako procesně vadného. Opětovné (nesprávné) doručení téhož rozhodnutí sice účastníku novou (další) lhůtu k podání odvolání nezakládá (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1154/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 5), na další průběh odvolacího řízení však vliv má. Na jedné straně tak totiž byla v účastníku řízení (odvolateli) mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že jeho odvolání je včasné) dostojí, podá-li odvolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení, na druhé straně soud prvního stupně tímto chybným krokem předurčil (negativně) i rozsah šetření o včasnosti opravného prostředku, k němuž je povolán v intencích §209 a §210 o. s. ř., včetně případné účasti odvolatele na tomto šetření.
Má-li předseda senátu soudu prvního stupně podle §209 o. s. ř. podat zprávu, že odvolání je opožděné, nebo má-li činit úkony podle §210 o. s. ř., jež předpokládají jeho úsudek, že odvolání opožděné není, je odůvodněné požadovat, aby tak činil vědomě a na základě potřebných zjištění. Jestliže tedy soud prvního stupně dá svým postupem účastníku najevo, že s prvním doručením písemnosti počátek běhu lhůty k podání odvolání nespojuje (tím, že rozhodnutí doručí znovu) a že podaný opravný prostředek pokládá za včasný (tím, že v předkládací zprávě výslovně uvede, že odvolání bylo podáno včas, nebo že v ní jako den doručení napadeného rozhodnutí odvolateli vyznačí den nového /dalšího/ doručení), nemůže odvolací soud bez dalšího šetření, jež v sobě zahrnuje především zpřístupnění informace o možnosti jiného posouzení běhu odvolací lhůty odvolateli, uzavřít, že opakované doručení bylo nadbytečné, a že již doručení první založilo účinky doručení řádného.To platí zvláště za situace, kdy první doručení bylo uskutečněno fikcí (uložením na poště) tak, že se zásilka reálně k adresátu nedostala - po uplynutí úložní lhůty byla jako nevyzvednutá vrácena zpět soudu (shodné závěry formuloval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 31. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 1488/2000 a nevidí důvodu se od nich odchýlit ani v této věci).
V daném případě se odvolací soud těmito zásadami neřídil a závěr o opožděnosti odvolání dovodil výlučně z údajů uvedených na doručence týkající se zásilky doručované zástupkyni žalobkyně jako v pořadí prvé. Bez znalosti příčin, které soud prvního stupně vedly k opětovnému doručení usnesení, tak zůstává šetření okolností doručení rozsudku neúplné a odtud plyne i konečný závěr o existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá i s námitkou žalobkyně (opřenou o prohlášení z č.l. 78), že v pořadí první doručení rozsudku je neúčinné, neboť v rozhodném období se její zástupkyně zdržovala mimo území České republiky.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Za součást dovolacích nákladů dovolatelky přitom Nejvyšší soud nepokládal zaplacený soudní poplatek z dovolání; usnesení o odmítnutí odvolání je totiž rozhodnutím jen procesní povahy, z nějž se soudní poplatek z dovolání neplatí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. července 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, písmeno d/ stanoviska), takže uhrazený poplatek (srov. č.l. 79 p.v.) bude muset být dovolatelce vrácen.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová