ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2070.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2070/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné nezletilé L. U., zastoupené matkou V. Č., proti povinnému M. K., srážkami ze mzdy povinného pro částku 17.200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 234/98, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 1998, č.j. 54 Co 225/98-15, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. června 1998, č.j. 54 Co 225/98-15, odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 4. února 1998, č.j. E 234/98-4, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle vykonatelného rozhodnutí (rozsudku) Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. prosince 1990, sp. zn. 12 C 153/89, výkon rozhodnutí pro pohledávku oprávněné na výživném za dobu od 1. listopadu 1993 do 31. května 1997, v celkové výši 17.200,-Kč, a na náhradě nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve výši 1.350,-Kč, srážkami ze mzdy povinného u jeho zaměstnavatele. Odvolací soud dospěl k závěru, že usnesení bylo povinnému doručeno uložením na poště dne 16. února 1998, takže odvolání podané na poštu k přepravě dne 7. března 1998 je (se zřetelem k ustanovení §204 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.\") opožděné (§218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), neboť posledním dnem lhůty k podání odvolání byl 3. březen 1998.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný (zastoupen advokátkou) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a v němž zpochybňuje správnost závěru, že mu usnesení soudu prvního stupně bylo doručeno uložením na poště 16. února 1998 (když bylo uloženo na poště dne 13. února 1998). Konkrétně dovolatel uvádí, že ze soudního rozhodnutí ani ze spisového materiálu není patrno, zda náhradní doručení splňovalo náležitosti předepsané ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř., tedy zda v předcházejících dnech obdržel oznámení pošty, že mu má být doručena zásilka do vlastních rukou a že poštovní doručovatel přijde opět 13. února (1998) s uvedením hodiny, kdy přijde. Dále dovolatel uvádí, že pracuje jako řidič autobusu u D. p. h. m. P. a kritického dne (13. února) měl ranní službu (dle pozdějšího upřesnění od 4.43 hod. do 13.45 hod.), což znamená, že přibližně od 15.00 hod. byl doma. Předchozího dne (12. února), kdy většinou dochází k prvnímu doručení zásilky, měl též ranní službu (dle pozdějšího upřesnění od 6.02 hod. do 14.52 hod.), přičemž v tento den žádnou výzvu, z níž by se měl dozvědět, že mu následujícího dne bude doručována zásilka určená do vlastních rukou, nepřevzal. Dovolatel žil ve společné domácnosti s otcem, který byl starobním důchodcem a v případě, že by poštovní doručovatel takové oznámení přinesl, by mu je otec zcela jistě předal (jak to činil i v jiných případech). Otec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu i stáří pobýval většinou doma (dle pozdějšího upřesnění měla v označených dnech v bytě být i dovolatelova matka)
Dovolatel soudu rovněž vytýká, že při rozhodování vyšel z fikce, podle níž poštovní doručovatel svou povinnost oznámit adresátu (povinnému), kdy znovu přijde (s uvedením dne a hodiny), splnil. Toto tvrzení totiž není podloženo žádným důkazem a - naopak - je zcela běžnou a všeobecně známou praxí, že pokud vůbec k tomuto oznámení dojde, je v něm uveden pouze den, s vymezením pracovní doby doručovatele, nikoli přesná hodina; pouhé uvedení dne bez přesné hodiny však náležitosti doručení nesplňuje. Ze spisu též vyplývá, že povinný se nikdy přebírání zásilek nevyhýbal a není namístě se domnívat, že by tomu tak bylo v tomto ojedinělém případě. Povinný až z výzvy, která byla vložena do poštovní schránky dne 13. února (1998), zjistil, že má na poště uloženu zásilku. Nezanedbatelnou pak shledává okolnost, že po celou dobu se v bytě zdržoval otec povinného - poštovní doručovatel tedy vůbec nešel do příslušného poschodí a nezjistil, zda je adresát doma či nikoli. Z uvedeného dovolatel uzavírá, že nebyly splněny všechny podmínky stanovené pro doručení v §47 odst. 2 o. s. ř., „proto je nutno brát výzvu pošty ze dne 13. února 1998 za oznámení o uložení zásilky\", nikoli o „druhém oznámení\". Zásilka byla v úložné době žalovaným vyzvednuta a lhůta k podání odvolání začala běžet až v den následující po převzetí zásilky; odvolání je tudíž včasné. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (nikoli tedy podle §239 odst.1 o. s. ř., jak se domnívá dovolatel, jelikož nejde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu), avšak není důvodné.
Dovolatel výslovně neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení §241 odst. 3 pod písmeny a/ až d/ o. s. ř., po obsahové stránce jsou přitom jeho námitky podřaditelné dovolacímu důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., kterým lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (na nesprávném závěru o tom, že odvolání je opožděné).
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají; úkolem dovolacího soudu - jenž je jinak vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.) - proto bylo prověřit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. v rozhodné době vyhláška č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (poštovní řád). Podle svého obsahu doručenka též deklaruje, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. obvyklý text „nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje\").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a která se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Obsahuje-li náležitosti, které vyžaduje poštovní řád (konkrétně jeho příloha č. 5 v bodech 18, 19 a 20), to jest je-li v ní uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Z obsahu spisu se podává, že odvolacím soudem zkoumaná doručenka (založená u č.l. 4 p.v.) všechny potřebné náležitosti má (písemnost byla zasílána povinnému na adresu jeho bydliště uvedenou v záhlaví tohoto usnesení, plyne z ní, že výzva byla učiněna 12. února 1998 a písemnost byla uložena na poště po druhém marném pokusu o doručení zásilky adresátu, jenž nebyl zastižen, ač se v místě doručení zdržuje, dne 13. února 1998 a je opatřena otiskem denního razítka a podpisem pověřeného pracovníka pošty). K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení v této doručence obsažených, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka (o doručení uložením písemnosti na poště), jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě (obecně) jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem (srov. §47) a poštovním řádem (srov. jeho přílohu č. 5). Musí přitom jít o tvrzení konkrétní, vztahující se k údajům o doručení konkrétní písemnosti, nikoli k písemnostem jiným (takovým, se kterými se závěr o zmeškání lhůty k podání opravného prostředku nepojí a pojit nemůže).
Dovolání v dané věci směřuje proti postupům pošty, předepsaným v §47 odst. 2 o. s. ř., nikoli proti závěru, že dovolatel - ač doručovatelem nezastižen - se v místě doručení zdržoval. Požadavek, že se adresát v místě doručení zdržuje, je naplněn i v případě, kdy adresát opouští bydliště (jako adresu na niž je doručováno) na určitou část dne, kterou tráví v zaměstnání; přímo z dovolání přitom plyne - srov. údaje shora - že 12. února a 13. února 1998 dovolatel trávil podstatnou část dne v práci (měl ranní služby). Dovolatel oproti tomu zpochybňuje závěr, že došlo k prvnímu řádnému pokusu o doručení, a že byl o novém pokusu o doručení zásilky řádně uvědoměn, přičemž tato jeho námitka vychází z tvrzení, že v místě jeho bydliště se zdržovali taktéž jeho rodiče, kteří byt s ohledem na svůj zdravotní stav prakticky neopouštěli, takže by jej o pokusu o doručení písemnosti nepochybně informovali.
Je-li doručováno poštou, je přiléhavé pojímat dovolatelem zpochybněnou podmínku (§47 odst. 2 o. s. ř.) uvědomění adresáta o tom, že zásilku přijde znovu doručit v den a hodinu uvedenou na oznámení, především z hlediska předpisu, který příslušné postupy pošty upravuje.
Podle §37 odst. 3 poštovního řádu doručuje pošta zásilku do odevzdacího místa; odevzdacím místem je zejména byt, domovní schránka, ubytovací zařízení, poštovní přihrádka, listovní nebo balíková doručovací schrána. Podle bodu 18 přílohy č. 5 tohoto předpisu nezastihne-li doručovatel adresáta zásilky, zanechá mu v odevzdacím místě tiskopis pošty „Výzva\" s upozorněním, že mu přijde doručit písemnost znovu v den a hodinu na tomto tiskopise uvedenou; nemá-li adresát domovní schránku, zanechá mu doručovatel výzvu v odevzdacím místě jiným vhodným způsobem. Podobně - jak se podává z bodu 19 cit. přílohy - uvědomuje doručovatel adresáta (tiskopisem „Vyrozumění\") o uložení zásilky na poště.
Z toho plyne, že domovní schránka je (za dalších podmínek stanovených poštovním řádem, jejichž nedostatek dovolatel nenapadá) řádným odevzdacím místem pošty; není tedy důvod pochybovat o tom, že by zanechání výzvy s upozorněním, kdy přijde doručovatel znovu zásilku doručit, neodpovídalo požadavku, aby adresát byl informován o tom, kdy přijde doručovatel zásilku znovu doručit (§47 odst. 2 o. s. ř.); povinností doručovatele tudíž nebylo předat výzvu rodičům dovolatele. O předání vyrozumění o uložení zásilky platí totéž.
Tvrzení, že dovolatel výzvu neobdržel, pak - ani kdyby byla prokázána jeho pravdivost - není rovněž způsobilé vyvrátit závěr o doručení zásilky. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že okolnost, že se poštou řádně učiněná výzva nebo vyrozumění o uložení zásilky nedostala k adresátu (např. proto, že tyto písemnosti z poštovní schránky vyzvedla osoba, která je adresátu nepředala, že obsah poštovní schránky byl odcizen nebo zničen apod.), rovněž nemá vliv (za předpokladu, že byly splněny podmínky požadované §47 odst. 2 o. s. ř.) na správnost závěru o řádném doručení písemnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1383/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 10).
Neobstojí ani námitka, že ze spisového materiálu není patrno, zda povinný obdržel výzvu pošty o novém pokusu o doručení zásilky, splňující všechny předepsané náležitosti; že tomu tak bylo, totiž - se zřetelem ke své povaze - dokládá právě doručenka opatřená údaji předepsanými poštovním řádem. Bezcenné z hlediska možnosti zpochybnit závěr o doručení konkrétní písemnosti je i tvrzení, že je zcela běžnou a všeobecně známou praxí, že pokud vůbec k tomuto oznámení dojde, je v něm uveden pouze den s vymezením pracovní doby doručovatele, nikoli přesná hodina; takové tvrzení nemá smysl prokazovat již proto, že mimo obecné kritiky práce pošty v něm není tvrzeno ničeho o tom, zda a jak pošta porušila zákonem předepsaný postup doručení v případě shora cit. písemnosti.
Odtud lze uzavřít, že se dovolateli správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., má tudíž povinnost nahradit oprávněné náklady dovolacího řízení; protože však u oprávněné žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková