ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2112.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2112/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce Lidového bytového družstva P. proti žalované E. P., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 29/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 1997, č. j. 21 Co 450/97-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 17. července 1997, č. j. 19 C 29/94-41, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu na vyklizení ve výroku specifikovaného bytu, tak, že žalovanou k vyklizení bytu a jeho předání žalobci zavázal, a uložil jí povinnost náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v roce 1978, po smrti svého manžela (otce žalované) stala členkou žalujícího družstva matka žalované A. P., a že po její smrti členství přešlo (jako na dědičku, jíž připadl členský podíl) na žalovanou. Podle odvolacího soudu byl právní režim bytů spravovaných lidovými bytovými družstvy do 31. prosince 1991 obdobný režimu bytů ze státní bytové výstavby, jelikož tato družstva nebyla určena k výstavbě nových bytů, nýbrž - v zásadě - k jejich správě, pročež na byty jimi spravované nedopadala ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.\"), týkající se družstevních bytů. Jestliže na A. P. přešlo pouze právo osobního užívání a žalovaná nesplnila podmínky přechodu nájmu podle ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. - uzavřel odvolací soud - užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že právní názor odvolacího soudu vede k nepřípustnému výkladu, podle kterého by do 1. ledna 1992 nebylo možno převádět členské podíly k družstevním bytům ve vlastnictví lidových bytových družstev, takže by tyto podíly - dle jejího názoru - nemohly být ani předmětem dědění. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") žalovaná spatřuje v tom, že odvolací soud v důsledku vadné kvalifikace předmětného bytu jako nikoli družstevního věc nesprávně posoudil podle ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., zatímco správně měl být aplikován odstavec druhý téhož ustanovení.
Dovolání je - podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - přípustné, není však důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ani jiné vady řízení z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelka je nenamítá.
Námitky směřující proti posouzení právního režimu bytu spravovaného lidovým bytovým družstvem vystihují dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ke dni 10. května 1978 (dni smrti otce žalované) rozlišovala právní úprava (srov. §154 obč. zák.) dvě základní kategorie bytů, a to byty - jejichž režim se řídil (s výjimkami tam uvedenými) zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, tehdy ve znění zákona č. 146/1971 Sb., (dále jen „bytový zákon\") a s ním souvisejícími předpisy, např. vyhláškou č. 177/1964 Sb., nařízením vlády ČSR č. 88/1970 Sb., vyhláškou č. 45/1964 Sb. - a byty, s nimiž hospodařila stavební bytová družstva.
Do první kategorie patřily zejména byty komunální, podnikové, služební, vojenské, byty ministerstva vnitra, byty z bytové výstavby jednotných zemědělských družstev a byty v domech lidových bytových družstev.
Režim bytů, s nimiž hospodařila stavební bytová družstva, však ustanovením bytového zákona nepodléhal (viz. jeho ustanovení §75 písm. e/) a řídil se (kromě občanského zákoníku) pouze stanovami těchto družstev (případně směrnicemi Českého svazu bytových družstev a dalšími speciálními předpisy, vztahujícími se na stavební bytová družstva). Úprava právního režimu lidových bytových družstev a stavebních bytových družstev tak byla navzájem odlišná a právní předpisy platící pro jednu z těchto kategorií neplatily bez dalšího pro druhou z nich.
Lidová bytová družstva byla družstvy, v nichž se po reorganizaci družstevnictví v roce 1951 sloučila všechna do té doby existující bytová družstva. Tato družstva nezajišťovala výstavbu bytů ani je nepřidělovala svým členům; jejich hlavní činnost spočívala ve správě bytového majetku. Měla také samostatnou členskou základnu, přičemž však v bytech domů, které spravovala, mohli bydlet i jejich nečlenové.
Podle ustanovení §24 odst. 1 bytového zákona byty v domech lidových bytových družstev přiděloval místní národní výbor na návrh lidového bytového družstva (a to - v případě nedostatku návrhu družstva - i jeho nečlenům /viz třetí odstavec uvedeného ustanovení/). Podle ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. pak rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace (v daném případě lidové bytové družstvo) uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu.
Místní národní výbory tak přidělovaly byty v tehdejším státním socialistickém vlastnictví (s nimiž hospodařily buď přímo nebo prostřednictvím organizací bytového hospodářství), jimiž byly i byty podnikové (s výjimkou bytů vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku), byty ministerstva vnitra a byty v domech lidových bytových družstev.
Při přidělování bytů v domech lidových bytových družstev se postupovalo podle zásad státní bytové politiky, státní kontrolu nad hospodařením s těmito byty vykonával místní národní výbor. Ten také byty lidových bytových družstev (stejně jako byty podnikové nebo byty ministerstva vnitra) přiděloval podle pořadníků členů lidového bytového družstva (pracovníků organizace nebo pořadníků příslušníků ministerstva vnitra), a to zásadně na návrh družstva (organizace nebo orgánu ministerstva vnitra).
Ve vztahu ke stavebním bytovým družstvům naopak národní výbory postavení řídícího a dozorčího orgánu neměly, jelikož podle ustanovení §75 písm. e) bytového zákona byly byty vystavěné stavebními bytovými družstvy z působnosti tohoto zákona vyňaty. Družstvo tak mělo především právo (rozhodnutím představenstva) svým členům byty přidělit a disponovat jimi i jinak. Právo člena, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt, vzniklo podle ustanovení §154 odst. 2 obč. zák. splacením členského podílu (z něhož se - na rozdíl od bytů v domech lidových bytových družstev, vystavěných ze státních prostředků - družstevní bytová výstavba zčásti financovala).
Z výše uvedeného vyplývá, že občanský zákoník ustanoveními jednotlivých odstavců §154 nestanovil právní režim odlišný pro byty stavebních bytových družstev a lidových bytových družstev na jedné straně a pro byty ostatní na straně druhé, nýbrž že režimem jeho ustanovení §154 odst. 2 se spravovaly výlučně byty stavebních bytových družstev (u nichž vystupuje do popředí majetková stránka vztahu mezi družstvem a jeho členem), zatímco ustanovení §154 odst. 1 platilo pro všechny byty ostatní, podléhající režimu zejména bytového zákona, mezi něž - viz. jeho ustanovení §24 - patřily i byty lidových bytových družstev.
Protože právě takovým bytem lidového - nikoli tedy stavebního - bytového družstva je byt předmětný, nestala se matka žalované dnem smrti svého manžela - byť zdědila členský podíl - členkou lidového bytového družstva ve smyslu ustanovení §180 odst. 2 věty druhé obč. zák., nýbrž pouze (jedinou) uživatelkou bytu podle ustanovení §180 odst. 1 obč. zák. Z téhož důvodu - protože tedy nejde o byt družstevní (ve smyslu bytu stavebního bytového družstva podle §154 odst. 2 obč. zák.) - nemohla být otázka případného přechodu (nyní) nájmu bytu ke dni smrti matky žalované posuzována - jak se mylně domnívá dovolatelka - podle ustanovení §706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. ledna 1992, nýbrž pouze podle ustanovení §706 odst. 1, jehož podmínky ovšem žalovaná - a to je mezi účastníky nesporné - nesplňuje.
Jestliže tedy odvolací soud s odkazem právě na ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. správné.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst.1, 5 o. s. ř. rozsudkem zamítl.
Žalovaná s dovoláním úspěšná nebyla, u žalobce však ke dni rozhodnutí prokazatelné náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu