ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2357.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2357/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně T., t. z., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované A. P., , zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 C 688/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 1998. č.j. 13 Co 376/97-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 13. října 1992, ve znění změny žaloby ze dne 2 srpna 1996, připuštěné soudem dne 6. listopadu 1996, se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná není vlastnicí označeného pozemku. Tvrdila, že jako vlastnice objektů na pozemku postavených má právní zájem na dořešení vlastnictví pozemku, k němuž na základě chyb v katastrálních mapách, respektive v dokladech bývalého Katastrálního měřičského úřadu v P., uplatňuje nároky žalovaná.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. června 1998. č.j. 13 Co 376/97-135, změnil rozsudek ze dne 28. února 1997, č.j. 13 C 688/92-114, jímž Okresní soud Plzeň - město žalobě vyhověl, tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně nemá - v intencích ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") - naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož to ve svých důsledcích neřeší sporný právní vztah a zejména nemůže být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále popisuje události, které podle jejího přesvědčení vedly k administrativním chybám týkajícím se sporné parcely a vysvětluje, proč se nedomáhala určení, že je vlastnicí pozemku dříve, akcentujíc, že budova dílen, která na pozemku stojí, na ni přešla v rámci schváleného privatizačního projektu ze dne 3. března 1992. Je zcela nesporné - pokračuje dovolatelka - že po roce 1945 se stal vlastníkem sporné parcely stát a že tato parcela později nikdy nebyla výslovně uváděna v seznamu těch, jež byly svěřovány do správy jednotlivým právním předchůdcům dovolatelky. Stát, respektive dnes Ministerstvo financí, jako orgán, který podle dříve platných předpisů o hospodaření s národním majetkem v případě nejasností ohledně práva hospodaření s tímto majetkem rozhodoval o tom, komu bude svěřen, bude muset o tomto dodatečně rozhodnout a dořešit i otázku případného dodatku k původnímu privatizačnímu projektu nebo jiným způsobem řešit otázku převodu vlastnictví parcely na žalobkyni. Aby celá tato záležitost mohla vůbec proběhnout, bylo nezbytné zpochybnit určovací žalobou vlastnické právo žalované. Ta za stávající situace logicky požaduje po žalobkyni placení nájemného za užívání pozemku a nic jí nebrání ani v tom, aby jej prodala; proto dovolatelka nemohla, než věc řešit soudním sporem. Tímto postupem dovolatelka sleduje možnost vyvolat další jednání se svým zakladatelem co do dodatku privatizačního projektu, s cílem dořešit převod vlastnictví pozemku do svého vlastnictví. Neoficiální stanovisko zakladatele přitom bylo takové, že záležitost si musí žalobkyně vyřešit nejprve sama (uvedenou žalobou), a až poté s ní bude zakladatel ve věci dále jednat. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá.
Dovolání je přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají, předmětem dovolacího přezkumu je tudíž přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c/ o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle uvedeného ustanovení je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník,1997, pod číslem 21).
V posuzované věci uplatňované určení zjevně požadavkům kladeným na určovací žalobu neodpovídá, neboť jeho prostřednictvím nebude postaven najisto ani vzájemný vztah účastníků k předmětu určení (pozemku), ani se konečným způsobem nevyřeší otázka vlastnictví pozemku. Z určení, že žalovaná vlastnicí pozemku není, totiž bez dalšího nevyplývá, kdo jím je; zda žalobkyně (jež to ovšem ani netvrdí), stát nebo jiný subjekt. Má-li být podle vlastních tvrzení žalobkyně vlastníkem pozemku stát (který by měl žalobkyni podle jejích představ pozemek dodatečně svěřit například dodatkem k privatizačnímu projektu), je na něm, aby se sám v řízení domáhal ochrany svého vlastnického práva.
Jestliže se dovolatelka v důsledku požadovaného určení dle svého vlastního tvrzení nestane vlastníkem věci, ani jí na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jejího vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze "vnucováno" vlastnické právo na řízení nezúčastněnému státu (navíc způsobem, jenž státu jistotu o vlastnictví pozemku neposkytuje), pak nemůže být dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Naléhavý právní zájem nelze dovodit ani z tvrzení dovolatelky, že kdyby ve sporu uspěla, stát by se zabýval otázkou, zda jí pozemek předá (srov. mutatis mutandis i závěry, jež v nálezu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 3, ročníku 1995, dílu I, pod číslem 35, str. 261-266, formuloval Ústavní soud).
Lze tudíž uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované vzniklo právo na jejich náhradu. Její náklady přitom sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 1.000,-Kč (§7, §9 odst. 1 a 3 písm. a/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb - advokátního tarifu) a z paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Nejvyšší soud proto žalované náhradu těchto nákladů v uvedeném rozsahu přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová