ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2430.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2430/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po V. R., o návrhu D. F., na obnovu dědického řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. D 572/99, o dovolání Dany Foltánkové proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, č. j. 20 Co 46/2000-139, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 25. října 1999, č. j. D 572/99-122, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh D. F. (zůstavitelčiny dcery) na obnovu dědického řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. D 737/94. Proti svému rozhodnutí městský soud připustil podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") dovolání s odůvodněním, že otázku, zda účastníkem dědického řízení ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. je „...každý, komu svědčí ustanovení §175b o. s. ř., nebo pouze ten, s kým soud jako s účastníkem řízení také skutečně jednal, případně ten, kdo své právo účastníka uplatnil ještě předtím, než soud bez jeho účasti řízení ukončil\", považuje za otázku zásadního právního významu.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla zůstavitelčina dcera, zastoupena advokátkou, včasným dovoláním, jímž namítá, že ji soud usnesením ze dne 20. dubna 1995, č. j. D 737/94-59, odkázal na soudní řízení podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. nesprávně, jelikož „bylo známo posouzení\" neplatnosti jejího vydědění - jako předběžné otázky - v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 219/95. V okolnosti, že soud prvního stupně nepostupoval podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. - ačkoliv „věděl\" o existenci závěti ze dne 1. dubna 1994, jíž V. R. odkázala část majetku dovolatelce - spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem; tím (posouzeno podle obsahu dovolání) namítá vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) - e) a g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Řízení však netrpí ani vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dovolatelka sama totiž tuto vadu namítá pouze ve vztahu k řízení (sp. zn. D 737/94), jehož obnovu v současném řízení (o povolení obnovy, tj. v řízení sp. zn. D 572/99) navrhuje; vady řízení (o jehož obnovu dovolatelka usiluje) a vady v řízení o povolení obnovy však zaměňovat nelze. Vada podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tak - ve vztahu k (nynějšímu) řízení o povolení obnovy, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené dovoláním - namítána není a z obsahu spisu neplyne.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.
Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. není dána již proto, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení, a tedy ani usnesení, jímž byl návrh na její povolení zamítnut, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Na tomto závěru nic nemění ani to, že odvolací soud ve výroku svého usnesení přípustnost dovolání vyslovil. Oprávnění odvolacího soudu založit přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu usnesení je totiž ustanovením §239 odst. 1 o. s. ř. omezeno pouze na případy rozhodnutí ve věci samé; dovolání proti potvrzujícímu usnesení, jímž nebylo rozhodnuto o věci samé, tak není přípustné ani na základě rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud v takovém případě přípustnost dovolání proti svému usnesení přesto vyslovil, překročil meze dané zákonem v ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu z 23. listopadu 1997 sp. zn. 2 Cdon 1296/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1998, pod poř. č. 50).
Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová