ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2608.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2608/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 58.753,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 1109/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 1997, č.j. 19 Co 71/97-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 1997, č.j. 19 Co 71/97-51, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 6. listopadu 1996, č.j. 4 C 1109/95-27, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 58.753,- Kč s příslušenstvím, jako dluh na nesplaceném nájemném ze smlouvy o nájmu nebytových prostor a pozemků, uzavřené mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem dne 6. srpna 1992 (dále též jen "nájemní smlouva"), za roky 1994, 1995 a první pololetí roku 1995. Konkrétně mělo jít (při řádné úhradě základního nájemného ve výši 80.000,-Kč) o částky, o které mělo být sjednané nájemné každoročně aktualizováno podle míry inflace. Námitky žalovaného o neurčitosti a neplatnosti ujednání o aktualizaci nájemného soud "odmítl jako účelové", přičemž dospěl k závěru, že za rok 1993 měl žalobce (vzhledem k míře inflace) obdržet na nájemném celkem 96.640,-Kč (20,8% inflace), za rok 1994 ve výši 106.304,-Kč (10% inflace) a za první polovinu roku 1995 ve výši 55.809,-Kč (5% inflace); uhrazeno však bylo jen 200.000,-Kč, takže zbývá doplatit 58.753,-Kč.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. listopadu 1997, č.j. 19 Co 71/97-51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud měl - na rozdíl od soudu prvního stupně - nájemní smlouvu v článku IV. bodu 2, v části, ve které se hovoří o každoroční aktualizaci částky 80.000,-Kč vzhledem k míře inflace, za neplatnou pro neurčitost, již nelze odstranit ani výkladem. Je pravdou - uvedl odvolací soud - že je zřejmé, co znamená slovo "zaktualizovat" i jak a kým bude míra inflace stanovena, neboť zákon v tomto směru dává pravomoc Českému statistickému úřadu, který je oprávněn stanovit také metodiku zjišťování; jestliže tedy tento úřad sdělil míry inflace v jednotlivých obdobích, jde o relevantní zjištění inflace. Z předmětné části smlouvy však nevyplývá, že by se částka 80.000,-Kč měla aktualizovat zrovna o míru inflace v každém roce (jen je uvedeno, že se má aktualizovat vzhledem k ní, z čehož není patrno, o jakou částku by měla být částka 80.000,-Kč zvýšena). Není také zřejmé (jestliže by se aktualizace měla rovnat inflaci - což ze smlouvy nevyplývá, ani to nelze dovodit), jak by se inflace měla k částce 80.000,-Kč připočítávat; zda způsobem, jakým to činí žalobce, který za rok 1993 připočetl částku 16.640,-Kč (20,8% inflace) a za rok 1994 10% inflace z již zvýšené částky 96.640,-Kč a touto metodou by se mělo postupovat i v roce 1995, nebo zda by inflace za rok 1994 měla být připočtena k předcházející inflaci (10% + 20,8%) a celkových 30,8% by zvyšovalo původní částku 80.000-Kč, eventuálně zda by neměl být použit model příkladmo naznačený žalovaným v odvolání, podle nějž by se za rok 1994 zvýšení o 10% počítalo z částky 80.000,-Kč a v první polovině roku 1995 by se 5% inflace počítalo z poloviny částky 80.000,-Kč. Dovodit vůli stran běžnou praxí nebo logikou věci není možné, neboť strany si mohou dohodnout postup, který z možných postupů nebude ten "nejlogičtější" a nebude odpovídat běžné praxi. Zřejmá není ani splatnost aktualizované částky, neboť žalovaný měl platit nájemné na půl roku dopředu, zatímco aktualizaci vzhledem k míře inflace nelze provést jinak než zpětně. Odtud odvolací soud uzavřel, že článek IV. bodu 2 smlouvy je absolutně neplatný pro neurčitost dle §37 odst. 1 o. s. ř. (správně občanského zákoníku - dále též jen "obč. zák.").
Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), namítaje že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně podle dovolatele jednoznačně vyplynulo, že sporné ustanovení nájemní smlouvy je dostatečně určité a srozumitelné. Z logiky věci vyplývá, že nájemné je nutno každoročně zvýšit o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem pro daný rok. Zvýšením nájemného o roční inflaci se získá částka ročního nájemného, takže by logice věci odporovalo, aby se míry inflace za jednotlivé roky sčítaly a vypočetly při ukončení nájemního vztahu, jak v rozsudku příkladmo uvedl odvolací soud. Vzhledem k tomu, že ve smlouvě je uvedeno, že částku placenou na nájemném je třeba každoročně aktualizovat, nepřichází uvedený výklad v úvahu. Žalobce by tak každoročně dostával na nájemném nominálně stejnou částku, jež by se však fakticky stále snižovala, ač funkcí inflační doložky ve smlouvě je udržovat faktickou hodnotu peněžitého plnění na stále stejné výši. Jestliže by se navýšení o roční inflaci počítalo každý rok z původní částky 80.000,-Kč, pak by inflační doložka rovněž pozbyla svého smyslu, neboť takto placené nájemné by neodpovídalo pohybu měny, což by bylo v rozporu s účelem inflační doložky. Vůle stran je podle dovolatele zřejmá i z toho, že žalovaný poté, co jej žalobce upomínal o zaplacení částky 42.944,-Kč, ve které ještě nebyla zahrnuta aktualizace za první pololetí roku 1995, uvedl, že tuto částku již na účet žalobce poukázal. Ačkoliv se toto jeho tvrzení posléze ukázalo jako lživé, lze z něj jednoznačně dovodit, že žalovaný byl srozuměn s výší platby, takže zmíněné ustanovení chápal stejně jako žalobce. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají, předmětem dovolacího přezkumu je tudíž přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti v nájemní smlouvě sjednané inflační doložky.
Skutkový základ sporu nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází, včetně zjištění, že podle článku IV. nájemní smlouvy se nájemce (žalovaný) zavazuje platit pronajímateli (dovolateli) úhradu za užívání najatých prostor ve výši 80.000,-Kč ročně a vzhledem k míře inflace každoročně tuto částku aktualizovat (bod 2), jakož i hradit nájemné půl roku dopředu, nejpozději vždy do konce prvního měsíce pololetí, na označený účet pronajímatele (bod 3).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.).
Ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je přitom třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen (§35 odst. 3 obč. zák.).
Vůle účastníků vtělená do nájemní smlouvy ohledně inflační doložky je tedy projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta (nájemce - žalovaného) tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy). Obecně též platí, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Vycházeje z těchto zásad, Nejvyšší soud pokládá inflační doložku, jejíž výklad byl předmětem sporu, za dostatečně určitou a srozumitelnou. "Každoroční mírou inflace" se běžně rozumí procentem stanovený průměr změny hladiny spotřebitelských cen za předcházející kalendářní rok, měřený a každoročně vyhlašovaný Českým statistickým úřadem. Potud tedy závazek nájemce aktualizovat vzhledem k míře inflace každoročně nájemné, jež je podle smlouvy povinen platit pronajímateli, žádné pochybnosti o svém smyslu (co do určitosti a srozumitelnosti sjednané doložky) nevzbuzuje. Jelikož smyslem každé inflační či cenové doložky je zajistit aktuální cenovou hladinu poskytovaných služeb (srov. např. cenovou doložku předjímanou ustanovením §473 obchodního zákoníku), odporuje pravidlům výkladu právního úkonu (srov. §35 obč. zák.) obsahujícího inflační doložku (při absenci výslovného jazykového vyjádření v dotčeném směru) taková její interpretace, podle které se výše částky, o kterou má být podle každoroční míry inflace zvýšeno nájemné, vypočítává z neměnného základu (z částky nájemného sjednané v době uzavření nájemní smlouvy). Logice věci naopak odpovídá, jestliže částka, o kterou bylo podle míry roční inflace zvýšeno nájemné na příslušný rok, je v dalším roce součástí základu, z nějž se vypočítává další zvýšení nájemného.
V tomto kontextu neobstojí ani argument, že podle zkoumaného ujednání nelze určit splatnost nájemného, neboť má být hrazeno předem, zatímco míra inflace v příslušném kalendářním roce se určuje zpětně (až po jeho uplynutí). Ve skutečnosti dohoda o tom, že nájemné na příslušný kalendářní rok se platí půlročně předem, uplatnění inflační doložky sjednané shora popsaným způsobem nevylučuje. Požadavku, aby nájemce v době splatnosti nájemného znal jeho výslednou částku po zvýšení o každoroční míru inflace, odpovídá takový výklad, podle kterého se celoroční nájemné na rok 1993 určí podle míry inflace za rok 1992, celoroční nájemné za rok 1994 podle míry inflace za rok 1994 atd.
Úvahu odvolacího soudu, podle které projev vůle stran nelze vyložit odkazem na běžnou praxi nebo logiku věci, neboť strany si mohou dohodnout i postup, který nebude odpovídat běžné praxi ani nebude "nejlogičtější", je třeba odmítnout jako zjevně nesprávnou. Ustanovení §35 obč. zák. totiž zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil právě logikou věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce určitosti a srozumitelnosti v nájemní smlouvě sjednané inflační doložky tudíž neobstojí a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková