ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.272.99.1
sp. zn. 20 Cdo 272/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Č. s. t. v., zastoupenému advokátem se sídlem tamtéž, 2) SK S., a 3) T. j. S. S., o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 125/92, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.9.1998, č.j. 21 Co 50/98-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.9.1998, č.j. 21 Co 50/98-81, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně poté, co jeho předchozí rozsudek o žalobě vycházející z restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. byl odvolacím soudem zrušen (a co připustil vstup třetí žalované do řízení), rozhodl tak, že žalobě vyhověl proti prvnímu žalovanému a zamítl ji proti druhému žalovanému a třetí žalované. Byť zastával názor, že pasivní legitimace svědčí žalované třetí (vůči níž však byl restituční nárok žalobkyně pro nedostatek včasného uplatnění prekludován), vycházeje z právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeném ve zrušovacím usnesení, stanovil výsledek sporu tak, že osobou povinnou k navrácení majetkových práv je žalovaný první.
K odvolání prvního žalovaného odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Za rozhodnou okolnost pro určení osoby povinné pokládal to, že ve výpisu z evidence nemovitostí z 2.12.1991 je jakožto vlastník uveden Č. s. t. v., a to i když je „vedle tohoto označení též uvedeno TJ S. S.\", přičemž, jak uvedl, nebylo prokázáno, že by jiný subjekt než první žalovaný byl nositelem jiného (než vlastnického) vztahu, „který by jej opravňoval k nakládání s dotčeným pozemkem\". Tomu nasvědčuje i to, že první žalovaný uzavřel dne 29.11.1993 s třetí žalovanou smlouvu, na základě které zamýšlel vlastnictví na ni převést; k tomu však vzhledem k ustanovení §2a zákona č. 247/1991 Sb. dojít nemohlo, a proto je ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku právě on osobou povinnou.
První žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítá, že posouzení této otázky - pasivní věcné legitimace - je nesprávné. Odvolací soud podle jeho názoru „zcela pominul\" usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, jež má pro určení povinné osoby zásadní význam. Právní nástupce zaniklého ČSTV se tímto usnesením spojuje s určením převodu majetku na stanovené subjekty, a odpovídající kritéria prvnímu žalovanému v daném případě nesvědčí; i podle judikátu uveřejněném pod č. 9/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek je osobou k navrácení majetkových práv povinnou ta, která dotčený majetek ku dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držela, což se jej netýká, neboť spornou nemovitost nedržel, neužíval a ani neměl v účetní evidenci.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek (výrok) soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel jím uplatnil i způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 o.s.ř., a je-li dovolání přípustné, i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy především posouzení, zda je správný právní závěr odvolacího soudu, že první žalovaný je - ve smyslu příslušných restitučních předpisů - osobou povinnou k navrácení odňatých majetkových práv.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. s. t. v. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kritériím.
Z odůvodnění napadeného rozsudku, jmenovitě jím přijatého závěru o osobě povinné k navrácení majetkových práv, vyplývá, že se odvolací soud tímto právním názorem neřídil.
Odvolacím soudem výslovně založený předpoklad, že povinná osoba se identifikuje - bez dalšího - vlastnictvím věci, k níž se tato práva připínají, neobstojí už proto, že citovaná ustanovení restitučních zákonů za povinnou osobu nepovolávají vlastníka věci, ale osobu specificky určeného „právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb.\". Obdobně i pozdější restituční předpisy nespojují (zásadně) povinnou osobu s vlastnictvím, ale její určení zakládají na tom, kdo příslušným nárokem dotčenou věc drží (§4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže obecný výklad toho, co se rozumí zákonným vymezením povinné osoby, podán nebyl, není logicky ani posouditelné, jaký je vztah zákonem určeného (ale opomenutého) kritéria k hledisku obecně vlastnickému, které měl naopak na zřeteli odvolací soud. Pouze taková konstrukce právního posouzení, jež vychází z interpretace pojmu „právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb.\", však může vést k spolehlivému závěru, kdo je v konkrétní věci osobou k navrácení majetkových práv povinnou.
Ostatně i kdyby se mělo uplatnit hledisko vlastnické, odvolací soud nevysvětlil, jak se vlastníkem (a z jakého důvodu) po svém předchůdci (Č. s. t. v.) stal Č. s. t. v., nebylo-li řečeno, jaká kritéria nástupnictví by mu mohla svědčit. Usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990 totiž nástupnictví Č. s. t. v. (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu„ výslovně vyloučilo, a o takový majetek - podle skutkových zjištění soudu prvního stupně - v dané věci šlo. Zcela nesprávně odvolací soud interpretoval označení vlastníka ve výpisu z evidence nemovitostí, neboť uvedení „ČSTV„ před „TJ S. S.„ neznamená nic jiného, než určení tělovýchovné jednoty (TJ) jakožto organizační jednotky občanského sdružení (ČSTV).
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších.
Postrádá-li předpoklad, že Č. s. t. v. byl v době uzavření smlouvy ze dne 29.11.1993 vlastníkem na třetí žalovanou převáděných nemovitostí, přesvědčivé opory (a smyslu), pozbývá argumentační hodnoty i navazující závěr o zvláštním důvodu neplatnosti těchto smluv (§2a zákona č. 247/1991 Sb.), včetně jeho důsledků pro určení, kdo je osobou povinnou k navrácení majetkových práv.
Právní posouzení věci, které v otázce určení povinné osoby odvolací soud uplatnil, je tudíž nesprávné nikoli pouze v konfrontaci s právním názorem, který zastává Nejvyšší soud, ale jako nesprávné vyplývá i z hodnocení v rovině jeho vlastní argumentace.
Je-li právní posouzení věci nesprávné, nelze logicky dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na něm spočívá. Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová