ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.387.98.1
sp. zn. 20 Cdo 387/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. o. o. s. ch. ČR, a.s. C. L., proti žalované Č. s., akciové společnosti, o určení vkladového vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 102/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 1997, č.j. 20 Co 192/97-41, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 20 Co 192/97-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 1997, č.j. 20 Co 192/97-41, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 20 Co 192/97-48, potvrdil rozsudek ze dne 15. ledna 1997, č.j. 26 C 102/96-25, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na určení, že mezi účastníky vznikl vkladový vztah. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neuzavřel se žalovanou žádnou smlouvu o vkladu „na své jméno\\\", pouze poukázal (vložil) peníze na účet jiného. Nejen, že by bylo absurdní - pokračoval odvolací soud - domnívat se a dovozovat, že přijetím peněz na účet zakladatele účtu od jiného subjektu se automaticky zakládá vkladový vztah s takovým subjektem, ale tato úvaha je též v rozporu se zákonem. Pro vznik závazkového vztahu se předpokládá vůle vztah založit. Občanský zákoník sice neobsahuje výslovné ustanovení o formě zkoumaného úkonu, rozhodně je však pro jeho platnost nezbytné, aby z návrhu vkladatele na uzavření vkladového účtu bylo zřejmé, na jaký druh vkladového účtu - to jest za jakých smluvních podmínek - mají být peníze uloženy. Podstatnou náležitostí nutnou k uzavření smlouvy o vkladu je současné uložení prvního vkladu. V souzené věci je nesporné, že žalovaná uzavřela v souladu s §708 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.\\\") smlouvu o běžném účtu s komanditní společností J. I. A., která byla majitelem účtu, a poté žalovaná přijímala na tento účet platby žalobce ve prospěch majitele účtu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani existence smlouvy o kontrole prostředků (z 30. listopadu 1990 a 10. července 1991), neboť ta upravuje právní vztahy, z nichž nelze dovodit žádné povinnosti žalované vůči žalobci. Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl, když dospěl k závěru, že nejde o posouzení otázky, která by dosud nebyla řešena, případně která by byla řešena jednotlivými soudy odchylně. Právní otázky jsou podle odvolacího soudu pro posuzovanou věc jednoznačně upraveny v zákonných ustanoveních hmotného práva a jejich výklad nevzbuzuje pochybnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (jednající svým členem vybaveným právnickým vzděláním) včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. , namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, který přisuzuje způsobu vzniku vkladového vztahu. Připouští, že vkladový vztah nemůže vzniknout jen tím, že vkladatel poukáže peníze ve prospěch účtu u peněžního ústavu, jenž nezaložil, avšak poukazuje na existenci smlouvy o kontrole prostředků na účtu žalované. Tento dokument zavazuje žalovanou ke konkrétnímu a přesně stanovenému způsobu ochrany vkladatelů (obsahuje prohlášení žalované, že jediným důvodem uvolnění konkrétního vkladu na účtu a jeho použití musí být předložení potvrzení o registraci vkladatele jako člena komanditní společnosti). Na tomto místě - pokračuje dovolatel - je nutné správně posoudit úlohu žalované - její obecnou povinnost vyplývající z příslušných předpisů, jimiž se řídí její činnost jako peněžního ústavu, totiž chránit peníze vkladatelů, respektive všech, kteří jí své peníze jakýmkoli způsobem svěří. Úvaha, zda žalovaná podle uvedené smlouvy byla zavázána svému smluvnímu partnerovi přímo a snad také vkladatelům na účet jakožto třetím osobám, v jejichž prospěch smlouva byla uzavřena, nemusí být důležitá. Označený dokument totiž nemusí být chápán ani jako dvoustranná platná smlouva, avšak jeho závaznost pro žalovanou je nepochybná a lze jej definovat např. jako jednostranné prohlášení. Na tomto základě dovolatel uzavírá, že u žalované byl založen účet s přesně definovaným účelem (založení komanditní společnosti); tento účel však nebyla a již ani nebude naplněn. Vkladatel, který na účet vložil peníze, se nestal komanditistou vlivem okolností, jež neovlivnil a ovlivnit nemohl, což žalovaná ví (a v rozhodné době musela vědět). Vkladatel se ani nemusel zajímat, zda a jak žalovaná nakládala s penězi na účtu, neboť věděl, že dokud se nestane komanditistou, jeho peníze nesmějí být utraceny. Účelový účet posléze ztratil svůj smysl, tedy fakticky zanikl, respektive sám se zrušil. Z toho plyne, že peníze vkladatelů musely zůstat v podstatě zablokovány (zmrazeny) u peněžního ústavu, tedy u žalované a tím se trojstranný právní vztah, který tu byl při založení účtu (vkladatel - žalovaná - komanditní společnost) redukoval na vztah vkladatel - žalovaná. Přímý vztah vkladatele a žalované tedy nevznikl vložením peněz, nýbrž vytvořil se „vlivem nastalých okolností\\\". Pro formu tohoto vztahu nemá občanský zákoník žádné výslovné ustanovení, přičemž při správném zhodnocení všech výše uvedených skutečností nemůže být ničím jiným než vkladovým vztahem. Proto dovolatel požaduje (podle obsahu dovolání) zrušení napadeného rozsudku.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání jako nepřípustné, respektive nedůvodné, zamítnout.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a nikoliv měnícím. Dovolání není přípustné ani dle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., protože to předpokládá dřívější jiný rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek ze dne 15. ledna 1997 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti, dovoláním namítány nejsou a ani z obsahu spisu se nepodávají. Podmínky stanovené v §239 odst. 1 o. s. ř. věc rovněž nesplňuje, jelikož odvolací soud výrokem rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (naopak návrh na připuštění dovolání výrokem zamítl).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatel výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy pře svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\\\") řešení této právní otázky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatel (který návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vskutku řádně a včas učinil - srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. září 1997 na č.l. 38 p.v.) spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda mezi žalobcem a žalovanou mohl vzniknout vkladový vztah (dle §778 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 1992, to jest ve znění zákona č. 509/1991 Sb. - dále též jen „obč. zák.\\\") „vlivem nastalých okolností\\\" (jež v dovolání popisuje).
Podle ustanovení §708 obč. zák. smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (dále jen vkladatel) a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem.
Ke vzniku této smlouvy se vyžaduje dohoda stran na výši vkladu a druhu smlouvy o vkladu, která má být uzavřena (to jest smlouvy o vkladní knížce nebo o vkladním listu, popřípadě jiné formě vkladu) a dále i vlastní složení vkladu vkladatelem a jeho převzetí peněžním ústavem.
Podle ustanovení §708 obch. zák. dále platí, že smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou měnu běžný účet pro jeho majitele (odstavec 1). K uzavření smlouvy se vyžaduje písemná smlouva (odstavec 2).
V situaci, kdy právní posouzení věci odvolacím soudem je založeno na závěru, že mezi žalovanou a komanditní společností J. I. A. byla uzavřena smlouva o běžném účtu dle §708 obch. zák., na který žalobce poukázal částku 1.045.000 Kč, je přiléhavá úvaha odvolacího soudu, podle níž pouhým poukázáním peněžních prostředků na tento účet nemohl vzniknout vkladový vztah mezi žalobcem a žalovanou (to ostatně uznává v dovolání i žalobce). Právní řád České republiky však nepočítá ani s tím, že by se vkladový vztah mohl vytvořit „vlivem nastalých okolností\\\" (v konkrétní rovině v důsledku dovolatelem tvrzeného porušení povinností žalované ze smlouvy o kontrole prostředků na účtu žalované, jehož majitelem byla komanditní společnost). Závěr, že vkladový vztah nemůže vzniknout ani tímto způsobem (ustanovení hmotného práva tento způsob vzniku /založení/ vkladového vztahu neznají), je závěrem standardním, jehož řešení vskutku zásadní význam po právní stránce (ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř.) nemá. Jinou otázkou je, zda porušení povinností žalované ze smlouvy o kontrole prostředků mohlo založit případný odpovědnostní vztah žalobce a žalované (z titulu odpovědnosti za způsobenou škodu); řešení tohoto problému však dovolatel - v intencích §239 o. s. ř. - Nejvyššímu soudu k řešení nepředložil a se zřetelem k návrhu rozsudečného výroku, jehož vydání se domáhá, ani předložit nemohl.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová