ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.592.99.1
sp. zn. 20 Cdo 592/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované I. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 335/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 1998, č.j. 21 Co 517/96-136, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 1998, č.j. 21 Co 517/96-136, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací zpět k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. dubna 1996, č.j. 7 C 335/92-116, zamítl žalobu, aby žalovaná (žalobcova bývalá manželka) byla povinna vyklidit označený družstevní byt, když - odkazuje na ustanovení §868 občanského zákoníku a ustanovení §154 odst. 2 a §175 odst. 2 a 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1991 - na základě provedeného dokazování uzavřel, že právo na přidělení družstevního bytu vzniklo žalobci až za trvání manželství se žalovanou, jíž tak s právem společného užívání bytu manžely vzniklo i společné členství v družstvu. Přitom vyšel z toho, že manželství účastníků, uzavřené 8. prosince 1978, bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 6. listopadu 1989, č.j. 6 C 207207/89-21, který nabyl právní moci dne 13. prosince 1989. Dohodu o převodu členských práv a povinností, kterou žalobce uzavřel dne 31. října 1978 s předchozím nájemcem bytu a členem družstva M. H., schválilo představenstvo družstva rozhodnutím ze dne 5. prosince 1978, přičemž k tomuto dni byl již splacen členský podíl. Za rozhodný pro vznik společného členství manželů v družstvu měl soud prvního stupně až 8. leden 1979, kdy bylo rozhodnutí představenstva písemně vyhotoveno; odtud soud prvního stupně dovodil, že písemně muselo být rozhodnutí představenstva doručeno až po uvedeném datu, tedy za trvání manželství.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. června 1998, č.j. 21 Co 517/96 - 136, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalované uložil vyklidit byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování. Odvolací soud dospěl k závěru, že interní předpisy družstva neobsahovaly a neobsahují žádné ustanovení o závaznosti, respektive účinnosti souhlasu představenstva družstva s uzavřenou dohodou o převodu členských práv a povinností teprve jeho doručením účastníkům dohody, a proto není třeba takové rozhodnutí - k tomu, aby se stalo účinným - vůbec doručovat. Nejde totiž o právní úkon, ale o rozhodnutí, které je závazné dnem, kdy je představenstvo družstva odhlasovalo. Právo na přidělení družstevního bytu tak žalobci vzniklo před uzavřením manželství, manželům nevzniklo společné členství v družstvu a v souladu s ustanovením §705 odst. 2, věty první, občanského zákoníku právo společného nájmu bytu manžely zaniklo rozvodem a právo byt užívat zůstalo žalobci. Bytová náhrada pro žalovanou pak odpovídá ustanovení §712 odst. 3, věty první, občanského zákoníku, když důvody hodné zvláštního zřetele pro poskytnutí náhradního bytu u žalované nebyly zjištěny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včas dovolání, uvádějíc, že je naplněn dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně - prostřednictvím odkazu na předchozí procesní stanoviska - namítá, že dohoda o převodu členských práv a povinností nabyla účinnosti až po uzavření manželství, a že za trvání manželství byla uzavřena i tzv. dohoda o jiném plnění, která je nezbytnou náležitostí pro posouzení platnosti převodu členských práv a povinností, takže právo na přidělení družstevního bytu muselo vzniknout až za trvání manželství. Pokládá též za nezbytné řešit záležitost podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, se zřetelem k tomu, že žalobce, jenž uzavřel nový sňatek, má právně i fakticky bydlení zajištěno. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření poukazuje na to, že právní úprava v rozhodném období nestanovila, že souhlas představenstva družstva s dohodou o převodu členských práva a povinností je účinný teprve okamžikem doručení jeho písemného vyhotovení, přičemž rozhodnutí představenstva družstva bylo nepochybně učiněno dne 5. prosince 1978, tedy před uzavřením manželství účastníků. Proto žádá, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vady řízení nebyly dovolatelkou namítány a z obsahu spisu se nepodávají, úkolem Nejvyššího soudu tudíž je zhodnotit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle ustanovení §507a odst. 1 občanského zákoníku, jež se stalo součástí občanského zákoníku s účinností od 1. dubna 1983 v důsledku novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do 1. dubna 1983.
Podle ustanovení §868 občanského zákoníku, jež bylo do občanského zákoníku vtěleno novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že pro posouzení otázky, kdy žalobci vzniklo právo na přidělení družstevního bytu, je rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. (dále též jen „obč. zák.\").
Ustanovení §154 odst. 2 obč. zák. určuje, že členu stavebního bytového družstva vznikne splacením členského podílu právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt.
Podle ustanovení §175 odst. 2 obč. zák. platí, že vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu, vznikne s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávnění a povinni společně a nerozdílně.
Dle ustanovení §176 obč. zák. nabyl-li práva užívat byt některý z manželů před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům právo společného užívání tohoto bytu uzavřením manželství (odstavec 1). Totéž platí, vzniklo-li před uzavřením manželství některému z manželů právo na přidělení družstevního bytu (odstavec 2).
Při výkladu rozhodných ustanovení občanského zákoníku zůstalo stranou pozornosti soudů i účastníků řízení ustanovení §508 odst. 2 obč. zák., podle nějž vzorové stanovy stavebních bytových družstev vydá Ústřední rada družstev se schválením vlády.
S možností určených družstevních orgánů vydat vzorové stanovy stavebních bytových družstev přitom právní předpisy počítaly až do 31. května 1990; nejprve (do 31. března 1983) - v podobě ustanovení §508 odst. 2 obč. zák. cit. výše - byla tato pravomoc svěřena Ústřední radě družstev se schválením vlády, poté - v době od 1. dubna 1983 do 30. června 1988 na základě ustanovení §508 odst. 2 občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb., a v době od 1. července 1988 do 31. května 1990 na základě ustanovení §69 odst. 9 zákona č. 94/1988 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví - Českému svazu bytových družstev a Slovenskému svazu bytových družstev se schválením vlády příslušné republiky. Vzorové stanovy stavebních bytových družstev, které byly pro území bývalé ČSR schváleny usnesením vlády ČSR č. 47 ze dne 13. března 1975 a posléze uveřejněny v částce 3/1975 zpravodaje ČSBD, a nabyly účinnosti 1. července 1975 (dále též jen „VSSBD\"), dobovou právní teorií a rozhodovací praxí soudů sice nebyly považovány za obecně závazný právní předpis, nicméně - se zřetelem k tomu, že byly závazné pro družstvo a jeho členy, a že jim byla přisuzována povaha předpisu, v němž jsou rozpracovány zásady hospodaření s družstevními byty, vycházející z principů státní bytové politiky - je soudy ve sporech družstva a členů družstva aplikovaly jako normu závaznou pro oba účastníky právního vztahu (srov. Bičovský, J.: Občanský zákoník a předpisy souvisící. Svazek I. 3. vydání. Panorama Praha 1984, str. 818, nebo Češka, Z. - Kabát, J. - Ondřej, J. - Švestka, J. a kol: Občanský zákoník. Komentář. Díl II. 1. vydání. Panorama Praha 1987, str. 795-796).
Rovněž nemělo být přehlédnuto, že podle ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku v rozhodném znění, to jest ve znění zákonů č. 117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č. 13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb. a č. 144/1975 Sb., svazy družstev a Ústřední rada družstev měly pravomoc vydávat v souladu s právními předpisy a potřebami národního hospodářství v oboru své působnosti závazné směrnice, zejména v otázkách organizace, plánování, hospodaření s majetkem, financování a úvěrování; s tím, že plánování, financování, úvěrování a kontrolu stavebních bytových družstev upravují prováděcí, popřípadě zvláštní předpisy. V daném případě byly takto vydány a pro věc podstatné jsou především směrnice ČSBD k provádění bytové politiky ve stavebních bytových družstvech č. 7/1976 Zpravodaje ČSBD (jež nabyly účinnosti dnem 10. března 1976) a směrnice ČSBD č. 10/1977 Zpravodaje ČSBD, kterými se mění a doplňují směrnice k provádění bytové politiky ve stavebních bytových družstvech č. 7/1976 Zpravodaje ČSBD (jež nabyly účinnosti dnem 31. května 1977); v úplném znění byly tyto směrnice vyhlášeny pod č. 16/1977 Zpravodaje ČSBD (dále též jen „směrnice\").
O významu Vzorových stanov stavebních bytových družstev a směrnic vydaných Českým svazem bytových družstev pro rozhodovací praxi soudů ve sporech, v nichž se řešily užívací vztahy k družstevnímu bytu, svědčí závěry ze zprávy o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 182/82 z 24. června 1983, uveřejněné pod číslem 34/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 34/1983\"); zde je (na str. 207 /479/) akcentováno, že dále uvedený výklad je podáván proto, že „se vzrůstajícím podílem družstevní výstavby na celkové bytové výstavbě roste počet i závažnost sporů, v nichž se řeší užívací vztahy k družstevnímu bytu a v nichž soud vedle ustanovení občanského zákoníku používá Vzorové stanovy stavebních bytových družstev schválené usnesením vlády ČSR č. 47 z 12. března 1975 a musí brát zřetel také na vydané směrnice Českého svazu bytových družstev\".
V tomto právním rámci se Nejvyšší soud nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že dohodu o tzv. jiném plnění uzavřelo družstvo se žalobcem až za trvání manželství, a že tato dohoda je nezbytnou náležitostí pro posouzení platnosti převodu členských práv a povinností. Členský podíl ve stavebním bytovém družstvu se skládal ze zaplaceného základního vkladu a z dalšího peněžního, popřípadě jiného plnění připadajícího na byt. Toto jiné plnění mohlo záležet v hodnotě prací, popřípadě v hodnotě věcného plnění při výstavbě, a to právě v rozsahu určeném smlouvou o jiném plnění (srov. článek 13 odst. 2 VSSBD). Ve shodě s ustanovením §154 odst. 2 obč. zák. pak členu družstva vzniklo právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání podle zásad uvedených v článcích 8 a 9 VSSBD (tedy podle sestavených pořadníků), jestliže splatil členský podíl ve lhůtě stanovené představenstvem. U svépomocné výstavby vzniklo členu toto právo úhradou splatné peněžní částky členského podílu a uzavřením písemné smlouvy o jiném plnění mezi ním a příslušným orgánem družstva (srov. článek 14 písm. c/, větu první a druhou, VSSBD).
Ze soudy zjištěného skutkového stavu se podává, že peněžní částku členského podílu v družstvu uhradil již původní člen družstva M. H., který s družstvem dne 11. března 1978 také uzavřel smlouvu o jiném plnění. Za situace, kdy se žalobce stal členem družstva na základě dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, již uzavřel s M. H. dne 31. října 1978, je řešení otázky, kdy sám podepsal smlouvu o jiném plnění s družstvem, pro výsledek sporu bez významu, jelikož v důsledku uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností vstoupil žalobce bez dalšího i do těch práv a povinností, jež svědčily předchozímu členu družstva (M. H.) podle smlouvy o jiném plnění uzavřené s družstvem 11. března 1978.
Jestliže - jak rozvedeno výše - byla ta část členského podílu v družstvu, s jejíž úhradou se pojil vznik práva na přidělení družstevního bytu, splacena již původním členem družstva, pak se pro zhodnocení doby vzniku práva na přidělení družstevního bytu žalobci jeví klíčovým určení okamžiku, kdy nabyla účinnosti dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu.
Na tuto otázku dává jednoznačnou odpověď ustanovení článku 13 odst. 1, věty první a druhé, směrnic, podle kterého převod členských práv a povinností nebo jejich části se uskutečňuje písemnou dohodou, která podléhá schválení představenstva. Převod nastane dnem, kdy je dohoda schválena představenstvem.
Se dnem schválení dohody představenstvem (a nikoli tedy až s písemným vyhotovením tohoto rozhodnutí představenstva nebo s jeho doručením účastníkům dohody) spojovala účinnost dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu jak právní teorie (srov. např. Bedrna, J. - Čížkovská , V.: Občan v družstevním bytě. První vydání. Panorama Praha 1978, str. 129, nebo Holub, M. : Byty a právo. 2. vydání. Panorama Praha 1989, str. 173), tak i rozhodovací praxe soudů (srov. opět cit. R 34/1983, str. 218-219 /490-491/).
Lze proto uzavřít, že žalobci vzniklo právo na přidělení družstevního bytu již 5. prosince 1978, takže žalovaná se dnem uzavření sňatku se žalobcem (8. prosince 1978) sice stala (dle §176 odst. 2 obč. zák.) společnou uživatelkou družstevního bytu, leč nevzniklo jí (dle §175 odst. 2 obč. zák.) společné členství v družstvu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem přesto správné není. Odvolací soud totiž aplikoval na zánik práva společného užívání družstevního bytu manžely ustanovení §705 občanského zákoníku ve stávajícím znění, uváděje, že ve smyslu jeho odstavce 2, věty druhé, právo společného nájmu bytu zaniklo rozvodem. Odtud dovodil přímé užití ustanovení §712 odst. 3, věty první občanského zákoníku ve stávajícím znění, pro stanovení bytové náhrady žalované. Odvolací soud zjevně přehlédl, že pro posouzení otázky zániku práva společného užívání družstevního bytu manžely je opět rozhodné (v intencích §868 občanského zákoníku ve stávajícím znění) znění občanského zákoníku ke dni 13. prosinci 1989, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků. Práva a povinnosti účastníků měla být poměřována ustanoveními §177 a §178 občanského zákoníku v tehdejším znění a bylo pojmově vyloučeno pro toto období hovořit o zániku „práva společného nájmu bytu manžely\". Také pro účely určení bytové náhrady žalované je nutné - s přihlédnutím k přechodným ustanovením občanského zákoníku k úpravám účinným od 1. ledna 1992 - objasnit, zda a jaká práva jí v uvedeném směru vznikla dnem právní moci rozvodu, a na tomto základě určit formu bytové náhrady podle úpravy současné. V tomto rámci bude úkolem odvolacího soudu vypořádat se výslovně i s námitkou dovolatelky opírající se o ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku ve stávajícím znění. Přitom se odvolací soud nevyhne ani nutnosti zhodnotit při úvahách o formě bytové náhrady důsledky legislativních změn, k nimž v občanském zákoníku došlo po 1. lednu 1992 (srov. ustanovení §712 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 1994 a totéž ustanovení ve stávajícím znění - po novele provedené zákonem č. 267/1994 Sb.). Těmito otázkami se - vzhledem k povaze dovolacího přezkumu - nemohl přímo zabývat Nejvyšší soud, právě proto, že je dříve neposuzoval soud odvolací.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1,2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová