ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.595.98.1
sp. zn. 20 Cdo 595/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce B. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. K. a 2) A. K., bytem tamtéž, oběma zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 396/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1996, č. j. 28 Co 502/96-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1996, č. j. 28 Co 502/96-109,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem krajský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. února 1996, č. j. 3 C 396/91-87, jímž byla - s odůvodněním, že žalobcovo právo podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění před účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. prekluzí zaniklo - zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o zániku žalobcova práva v důsledku nedoručení (původní) výzvy k vydání věcí ze dne 15. srpna 1991 (č. l. 6) žalovaným; pro případ namítaný v odvolání (a posléze i v dovolání), že žalobce výzvu doručil prvému žalovanému prostřednictvím svého zástupce znovu při jednání dne 8. března 1995 (č. l. 66), a že druhou žalovanou k vydání nemovitostí vyzval - nyní s poukazem na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. - dopisem ze dne 13. dubna 1996 (č. l. 96), zaujal odvolací soud názor, že těmito opětovnými výzvami se nemohl zabývat beze změny žaloby, jelikož „...nároky osob uplatněné podle nálezu Ústavního soudu jsou nároky uplatněné na základě jiného skutkového základu.\" Proti svému rozhodnutí krajský soud připustil dovolání, jehož rozsah - v odůvodnění rozsudku - vymezil tak, že za zásadního právního významu (s poukazem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.\" - namísto správného ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 238/1995 Sb., účinného od 1. ledna 1996) považuje otázku, zda „...žalobce musí změnit žalobu..., když sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu než ho vyjádřil v žalobě.\"
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem, včasným dovoláním (v záhlaví podání na č. l. 121 i 127 nesprávně označovaným jako dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v dovolacím „petitu\" však požadujícím zrušení rozsudků soudů obou stupňů), jímž namítá nesprávnost právního posouzení věci, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že k opětovnému doručení výzev nelze přihlédnout beze změny žaloby, jelikož nárok uplatněný podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., je nárokem vycházejícím ze skutkového stavu jiného než vyjádřeného v původní žalobě. Dále se žalobce dovolává judikatury Ústavního soudu, jež podle jeho názoru restituční spory charakterizuje jako řízení zvláštního druhu, na jejichž účastníky nelze klást přehnaně formalistické procesní nároky, jelikož by to bylo v rozporu s účelem restitučních předpisů, a ve svém důsledku by to znamenalo odnětí spravedlnosti v minulosti již postiženým občanům. Protože rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), navrhl žalobce zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření ze dne 7. října 1997 navrhli zamítnutí dovolání.
Dovolání v této věci je (podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.) přípustné a je také důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož tyto vady dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je žalobci u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (shodně též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 34).
Ve svém nálezu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III ÚS 253/96 (uveřejněném v příloze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1997), zaujal Ústavní soud názor, že nevymezí-li odvolací soud právně významné otázky výrokem rozhodnutí, nýbrž pouze v jeho odůvodnění, je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno. Ve světle citovaného nálezu dospívá Nejvyšší soud k závěru, že otázkou po právní stránce zásadního významu, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu vskutku spočívá, není výklad ustanovení §95 o. s. ř. v tam naznačeném směru (tedy obecná otázka nutnosti změny žaloby při požadavku stejného plnění na základě jiného skutkového stavu), nýbrž to, zda se (táž) osoba, jež svůj nárok uplatnila (původně) podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, avšak před účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., může beze změny žaloby (tedy formálního procesního úkonu podle §95 o. s. ř.) svého nároku úspěšně domoci podle téhož zákona, avšak již ve znění uvedeného nálezu, jímž Ústavní soud podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území tehdejší ČSFR jako neústavní zrušil. Tuto otázku odvolací soud vyřešil záporně a - se závěrem, že nebyla-li žaloba změněna, aby její nová tvrzení odůvodňovala oprávněnost nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu, bylo nutno nárok posoudit podle téhož zákona před účinností tohoto nálezu - zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Především je nesprávný již výchozí závěr odvolacího soudu, že „nároky osob uplatněné podle ... nálezu Ústavního soudu ... jsou nároky uplatněné na základě jiného skutkového základu\" (9.-7. řádek zdola šesté strany rozsudku na č. l. 114 spisu). Nesprávnost tohoto závěru - navíc nerespektujícího zásadu, podle níž soud není vázán právní kvalifikací nároku (jež ostatně ani není obligatorní náležitostí žaloby) - spočívá v tom, že žalobcova skutková tvrzení, týkající se výzvy (případně výzev) k vydání věcí (výzva nárok na vydání věci teprve zakládá, není tedy jeho součástí - jak Nejvyšší soud dovodil např. v rozsudku z 28. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96) se nedotýkají totožnosti skutku (jenž pak dále identifikuje žalobu), nýbrž jsou až naplněním povinnosti účastníků řízení (kromě jiného) vylíčit všechny potřebné skutečnosti (§101 odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto pohledu se tedy, ať již jde o nárok odůvodněný tvrzeními, z nichž by jeho důvodnost měla vyplývat podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před účinností nálezu Ústavního soudu, nebo podle téhož zákona ve znění onoho nálezu, jedná o týž skutkový základ žaloby; z uvedeného pak dále vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo k projednání nároku nově opřeného o nález Ústavního soudu třeba změny žaloby, tedy procesního úkonu podle §95 o. s. ř., je nesprávný.
Pokud jde o vlastní aplikaci účinků nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., judikatura Nejvyššího soudu (viz. rozsudek z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 376/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod poř. č. 76) dovodila, že při ní nelze činit rozdíl mezi osobami, jež nárok uplatnily a pro neústavní podmínku trvalého pobytu u soudu neuspěly, a těmi, které se o uplatnění nároku pro absenci trvalého pobytu na území ČR (ČSFR) ani nepokusily. V témže rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že osoby, které zákon z okruhu osob oprávněných vylučoval proto, že trvalý pobyt na území ČR (ČSFR) neměly, mohly svůj nárok uplatnit v šestiměsíční lhůtě počítané od 1. listopadu 1994 bez ohledu na to, jak dalece do té doby pokročily při uplatnění práva ty z nich, které uvedeného omezení nedbaly nebo si jej nebyly vědomy.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž se dalšími výzvami (prvnímu žalovanému předanou při jednání 8. března 1995, viz č. l. 66, a druhé žalované doručenou dopisem ze 13. dubna 1995, viz. č. l. 96) s odůvodněním, že žaloba - ač to podle jeho názoru bylo nutné - nebyla změněna, nezabýval, tedy správné není a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadený rozsudek spočívá, dovolací soud jej - aniž ve věci nařídil jednání (§243a část věty za středníkem o. s. ř.) - podle §243b odst. 1 věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc podle §243b odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu