ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.689.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 689/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. J., proti žalované E. M., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 120/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 1999, č.j. 13 Co 368/99-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám V. F., do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 1999, č.j. 13 Co 368/99-33, potvrdil rozsudek ze dne 19. dubna 1999, č.j. 12 C 120/98-20, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o vyklizení nebytových prostor (tří místností, vstupní haly, depozitáře a sociálního zařízení v přízemí domu č.p. 1013 v ulici K.). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětné prostory v domě, jehož vlastníkem je žalobce, jako byt na základě práva nájmu.
Žalobce (zastoupen advokátem) napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"), jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že věc, o níž bylo rozhodnuto, nenáleží do pravomoci soudů (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Nedostatek pravomoci soudu projednat a rozhodnout danou věc dovolatel spojil (výlučně) s posouzením předběžné otázky, týkající se charakteru sporných nemovitostí (ve smyslu účelu užívání, pro který byly určeny); rozhodnutí o tom, zda - se zřetelem k hlediskům uvedeným v §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „stavebního zákona\") - místnosti jsou bytem nebo nebytovými prostory, patří podle jeho názoru do pravomoci stavebního úřadu, který v takové záležitosti vydá (závazné) správní rozhodnutí, z něhož pak soud vychází, aniž by byl oprávněn ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. takovou otázku řešit výlučně sám.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a odmítla argumentaci dovolatele zpochybňující pravomoc soudu.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v posuzované věci nezakládá ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím), ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně). Podle §239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že odvolací soud přípustnost výrokem svého potvrzujícího rozsudku nezaložil (odstavec 1) a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., které spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám ostatně dovolací soud přihlíží - bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - z úřední povinnosti, srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatel, tedy zda k posouzení označené otázky soud vskutku neměl pravomoc.
Podle §7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 2).
Podle §135 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
„Věc\" ve smyslu §7 a §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. právní teorie i soudní praxe spojuje s předmětem, pro který se řízení vede a který ve sporném řízení, v němž jde o to, rozhodnout spor o právo mezi účastníky, jež stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, určuje žalobce vymezením základu nároku (právně relevantních skutečností, na nichž svůj žalobní návrh zakládá) a předmětu nároku (návrhu na rozsudečný výrok, tzv. petitu) v žalobě. Stručně vyjádřeno, „věc\" se identifikuje procesním nárokem uplatněným žalobou.
V projednávaném případě je takovou věcí žalobcem tvrzený nárok na splnění povinnosti (vyklizením částí nemovitosti žalovanou) vyplývající z porušení vlastnického práva žalobce (§79 odst. 1, §80 písm. b/ o.s.ř.). Nedostatek pravomoci soudu takovou „věc\" v občanském soudním řízení projednat a rozhodnout o ní dovolatel nezpochybnil; hlediskům ustanovení §7 o.s.ř. (s důsledky plynoucími z §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) však podřídil posouzení tzv. předběžné otázky (zde účelu užívání, pro který byla stavba, popřípadě její část povolena ve smyslu §104 odst. 1 stavebního zákona), tj. otázky, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu než soudu (v daném případě stavebnímu úřadu).
V rámci své pravomoci je soud podle §135 odst. 2 o.s.ř. oprávněn při zjišťování skutkového základu věci (uplatněného nároku) posuzovat i otázky ingerující do oblasti správního práva hmotného, které spadají do pravomoci správního orgánu. Již sama podstata citovaného ustanovení tak reflektuje přesah činnosti soudu v řízení do odvětví, která jsou doménou jiných orgánů státu. I když tedy soud při řešení prejudiciální otázky z hlediska posouzení (dílčích) skutkových okolností (a to i otázky, zda místnosti objektu mají charakter bytu či nebytového prostoru) zasáhne do oboru působnosti správního orgánu a pro účely rozhodnutí o věci vyvodí (pouze) občanskoprávní důsledky z právního posouzení skutečnosti, k němuž meritorně (a v intencích stanovených správním právem) je zákonem povolán jiný orgán, nepřekračuje svou pravomoc, jestliže projednání a rozhodnutí věci (předmětu řízení) do jeho pravomoci patří. Tomu odpovídá i to, že způsob řešení předběžné otázky je obsažen jen v odůvodnění rozhodnutí a ve výroku se projeví nepřímo tím, jak soud o věci rozhodne.
Okolnost, že soud jako předběžnou posoudil otázku, kterou sám řešit nesměl, popřípadě výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §135 o.s.ř., může založit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ nebo d/ o.s.ř.; přípustnost dovolání však o ni opřít nelze.
Jelikož dovolatel v otázce pravomoci nesprávně zaměnil právo (a povinnost) soudu o věci rozhodnout s právem samostatně posoudit předběžné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, nelze námitce, že řízení je postiženo zmatečností podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přisvědčit; ostatně, dovolatel jistě neočekával, že Nejvyšší soud (poté, co rozsudky soudů obou stupňů dle jeho požadavku zrušil) řízení zastaví (a věc postoupí jinému - než soudnímu - orgánu), což je zákonný důsledek existence vady dle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (srov. §243b odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. Dovolatel, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, je povinen hradit náklady vzniklé žalované v dovolacím řízení v celkové výši 575,- Kč (výdaje účelně vynaložené na zastupování advokátem při jednom úkonu právní služby /vyjádření k dovolání/ za 500,- Kč /§1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů/ a jedné paušální částce 75,- Kč /§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová