ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.826.98.1
sp. zn. 20 Cdo 826/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce A) J. P. a B) I. P., proti žalovanému J. Ch., o vyklizení nebytových prostor a dvora, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 170/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 1997, č. j. 24 Co 345/ 97-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 1997, č. j. 24 Co 345/97-97, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 14. ledna 1997, č. j. 12 C 170/94-75, jímž Okresní soud v Kladně zamítl žalobu (odůvodněnou absolutní neplatností nájemní smlouvy) na vyklizení ve výroku určeného nebytového prostoru a dvora. S odůvodněním, že otázku, „... podle jaké právní normy je třeba posuzovat nájemní smlouvy (a právní vztahy jimi založené), pokud jejich předmětem jsou prostory, jejichž charakter není prokazatelně příslušným rozhodnutím právně určen ...\", považuje za otázku zásadního právního významu, připustil odvolací soud proti svému rozsudku dovolání.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž namítají, že spočívá (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.\"). To spatřují v kvalifikaci předmětných prostor, jestliže je odvolací soud neposoudil ani jako byt, ani jako nebytové prostory ve smyslu ustanovení §1 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen zákon č. 116/1990 Sb.); nesprávný je podle dovolatelů i závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva je smlouvou nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníka, jejíž režim se řídí analogicky zákonem č. 116/1990 Sb., a konečně také závěr o její platnosti, vyvozený z teze, že žalobci neprokázali, že sjednaný nájem se týkal bytu (nikoliv tedy nebytového prostoru). Podle jejich názoru měl soud s ohledem na ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni právní moci rozsudku odvolacího soudu, z jimi předložené dohody o užívání bytu, uzavřené Městským bytovým podnikem ve S. s M. P., a z evidenčního listu vyvodit, že předmětem nájemní smlouvy byl sjednán byt (jako byt také byly předmětné místnosti podle žalobců dříve užívány), v důsledku čehož pak měl onu smlouvu kvalifikovat (z hlediska přímo použitého zákona č. 116/1990 Sb.) jako neplatnou, a tedy žalobě o vyklizení vyhovět.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a je také důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je žalobcům u dovolání, jehož přípustnost byla založena výrokem odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., k dispozici především dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 28. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 3, pod poř. č. 34), jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění (srov. nález Ústavního soudu z 20. února 1997, sp. zn. III ÚS 253/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 7 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno. Dovolacím důvodem, který žalobci uplatnili podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., je pak dovolací soud vázán včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 1 a 3 větu první o. s. ř.). Přezkumu se tím otevírá (posuzováno podle obsahu předposledního odstavce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) otázka, zda jsou nebytovými prostory ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., místnosti, jež jsou jako takové (tedy nebytové) užívány, aniž zde je správní rozhodnutí o jejich určení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě odvolací soud - jestliže smlouvu M. N. a žalovaného posoudil jako nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku - věc posoudil podle normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá.
Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění rozhodném v době uzavření smlouvy, se tento zákon vztahuje na nebytové prostory, jimiž jsou místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení.
Podle ustanovení §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, účinného do 31. prosince 1991 (tedy v době uzavření předmětné smlouvy), se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky.
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první stavebního zákona nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena.
Již ze vztahu ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona k ustanovením citovaným výše nutno dovodit, že aplikace ustanovení §51 občanského zákoníku je nesprávná. Buď zde totiž je rozhodnutí stavebního úřadu, z něhož lze zjistit, zda jsou předmětné prostory určeny k bydlení, či (naopak) účelu jinému, a v tomto případě je pro posouzení charakteru předmětných místností rozhodující právní stav takovýmto rozhodnutím založený (srov. též. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97, uveřejněný v příloze č. I časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 15), nebo takovéto rozhodnutí k dispozici není, a pak se uplatní režim ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona (v tomto případě by ovšem - z časového hlediska - bylo rozhodující, k jakému účelu byla stavba svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, či k jakému účelu byla bez závad užívána, v době uzavření nájemní smlouvy).
Jestliže tedy odvolací soud - v rozporu s výše uvedeným - smlouvu podřadil ustanovení §51 občanského zákoníku, je jeho právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) nesprávné.
Kromě toho řízení trpí tzv. jinou vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. Jiné (tj. v §237 odst. 1 o. s. ř. neuvedené) vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takovouto vadou řízení je v první řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového vztahu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejde o vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
O vady řízení při zjišťování skutkového vztahu věci jde zejména tehdy, jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. (např. nebyl proveden navržený důkaz) nebo že v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod., vše jen za předpokladu, že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Způsobilým dovolacím důvodem a právně relevantními jsou též vady v řízení před soudem prvního stupně, měly-li za následek jeho nesprávné rozhodnutí, jestliže odvolací soud nezjednal nápravu.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce A) při jednání dne 6. září 1995 (č. l. 27) - poté, co k důkazu předložil dohodu Městského bytového podniku S. a M. P. o užívání bytu a tzv. evidenční list pro výpočet úhrady za jeho užívání - ke svému tvrzení, že předmětné místnosti nejsou nebytovým prostorem, nýbrž bytem, navrhl (kromě jiného) důkaz výslechem pracovníka městského bytového podniku. Na tento důkazní návrh pak žalobce A) odkázal ve svém písemném podání (č. l. 62) doručeném osobně při jednání dne 7. ledna 1997 (č. l. 70), jež pak bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 14. ledna téhož roku. Při tomto odročeném jednání (č. l. 72), kdy již žádné dokazování prováděno nebylo, zástupce žalobců opět odkázal na své písemné podání ze dne 6. ledna 1997 (č. l. 62); soud prvního stupně, aniž navržený důkaz provedl, pak vyhlásil rozsudek, v odůvodnění jehož písemného vyhotovení se - v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. - s důkazním návrhem žalobců nikterak nevypořádal. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 85 versa) žalobci opět přednesli návrh důkazu výslechem zástupce Městského bytového podniku ve S. a navrhli, aby odvolací soud po doplnění dokazování tímto důkazem a ohledáním předmětných místností změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o vyklizení místností s ohledem na neplatnost nájemní smlouvy vyhoví.
Při odvolacím jednání dne 9. října 1997 (č. l. 93) zástupce žalobců opět navrhl „...místní ohledání, případně výslech zástupce Městského bytového podniku ve S. likvidátora Ing. J. R., ...\". Poté, co bylo přečteno odvolání žalobců a vyjádření žalovaného, aniž bylo provedeno jakékoliv dokazování, odvolací soud před závěrečnými přednesy zástupců obou stran do protokolu (č. l. 93 versa) uvedl formulaci „bez dalších návrhů na doplnění dokazování\".
Svůj potvrzující rozsudek pak odvolací soud odůvodnil (kromě jiného) závěrem, že žalobci své tvrzení, že předmětné místnosti nebyly nebytovými prostory, nýbrž bytem, neprokázali, jelikož dohoda o užívání těchto prostor jakožto bytu, uzavřená Městským bytovým podnikem a M. P., v tomto směru nemohla nahradit kolaudační rozhodnutí.
V souzené věci tak jde o případ, kdy soud bez provedení navrženého důkazu dovodil, že žalobci neunesli důkazní břemeno, aniž přitom měl - a mohl mít - postaveno najisto, že onen navržený důkaz bude nezpůsobilý prokázat tvrzení žalobců, případně, že bude nadbytečný (zejména za stavu, kdy z dohody o užívání bytu na č. l. 23 vyplývá, že byla - v souladu s ustanovením §154 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy účinném znění - uzavřena na základě konkrétního správního rozhodnutí, totiž rozhodnutí MěNV ve S. ze dne 7. června 1988, č j. 746/88/MH). Odvolací soud ostatně, stejně jako soud prvního stupně, v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, proč navržený důkaz neprovedl.
Neprovedení navrženého důkazu za těchto okolností je jinou (než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež tedy je způsobilým dovolacím důvodem, a to podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud též v rozsudku ze dne 23. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1183/96, když dovodil, že neprovedení důkazu navrženého procesní stranou k potvrzení právně významné skutečnosti, jež má sloužit ke zhodnocení skutku v rovině právní, aniž by bylo možno uvedenou skutečnost dovodit z jiných řádně provedených důkazů, je vždy vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nelze předjímat, jakým způsobem by soudy obou stupňů řádně provedený důkaz zhodnotily a z jakých právních závěrů by následně vycházely).
Kromě toho trpí řízení před soudem prvního stupně další jinou (než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadou. Ta spočívá v tom, že soud - ač z určitých důkazů v rozsudku činil skutková zjištění (viz. č. l. 82) - při jednání dne 7. ledna 1997 (viz protokol na č. l. 70) dokazování listinami založenými ve spise na č. l. 64 až 69 neprovedl způsobem předepsaným ustanovením §129 o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu (navíc vydané po řízení, které trpí vadami dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/), Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. rozsudkem zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová